Mimoni

 Zravím, a přeji vám oficiálně druhý krásný den letních prázdnin. :) Je tu přesně to, na co jsem čekala celou dobu a to volno. Mám jeden den za sebou a už nevím, co budu dělat po těch dvou měsících v září. Jak se znám, zvyknu si na tenhle klid a pak mě bude někdo muset popohánět.

A co že jsem se sem stavila? No tak asi bych mohla informovat, jak pokračuju s povídkou Pod jednou střechou. Nebojte, začínám pracovat na dalším dílu. :) Dneska jsem se ale spíš přišla vypsat. Název krátké zprávičky jasně prozrazuje, že jsem zmatená. Ani ne tak, jako spíš vyvedená z míry. O co jde? No, nejsem příliš velký příznivec Facebooku či jiných sociálních sítí... podle mě je to naprostá ztráta času, ale tak jednou za čas se tam mrknu, abych obhlídla, zda po mně někdo něco nechce anebo jestli není něco nového...

Jenže poslední dny jsem tam nějak víc a technicky vzato za to můžou dvě až tři osůbky. :D (Nemám ze sebe radost... vůbec nemám) Do toho všeho mě udivuje fakt, jak vám na síti leze někdo koho znáte do zadku a chce být hned přítel, zatímco v reálu vás ani nepozdraví a ke všemu se probodáváte naštvaným pohledem. (Poslední dobou mi to jde líp a líp. Co bych se přetvařovala, když ty lidi prostě nemám v lásce?!) To není můj styl a taky se toho nehodlám držet.

Pak bych si snad ještě mohla postěžovat na sebe... Nechápu sama sebe. Nějak se rozhodnu, ale jelikož všechno dost promýšlím, změním názor. (Takhle se mimochodem dostávám často do problémů) :D Hledám něco tam, kde nic není a vymýšlím si unáhlené závěry. Mám velkou představivost a nízkou hranici odhodlání. Krutý to život a krutá to realita... :'D

/Já vím, co vás napadá... zase něco korejského... :D Napadá vás to správně. Nakonec pár lidiček, co mě drží nad vodou/