Night of Love - 27. Kapitola

Night of Love

Kapitola 27.: Vymknutý kotník

"Hm nic zvláštního. Jen jsem vlezl k nějakým slepicím na pokoj. A jen náhodou to bylo vedle pokoje paní profesorky no a tak mi oznámila druhej prohřešek a prej tu zítra mám zůstat taky!" řekl jako by nic a sedl si na postel s velkým úsměvem.
"Cože?" vyprskla jsem na něj.

Pohled Michaela:

"No zítra.." chtěl jsem to říct znovu ale ona mě utla.
"Já to slyšela. Probůch co tě to napadlo?" zeptala se mě najednou.
No určitě jí tu nebudu řikat, že to bez ní nevydržím. Dyť jí chci mít jen pod kontrolou, to je normální ne?
"Jak asi nijak to nebylo plánovaný. A navíc ty si taky děláš co chceš!" řekl jsem s naprostým klidem.
"Fajn!" řekla, lehla si a zhasla svojí lampičku.
"To je všechno!" zeptal jsem se.
Na to ale zareagovala jen zvednutým prostředníčkem. Super teď mi ukázala kde mě má. Super mno.
Vysprchoval jsem se a bez jedinýho slova zalehl taky.
Když jsem se ráno probudil byla už vzhůru. Zrovna vychházela z koupelny. A jak o každý ráno, jsem si jí prohlížel.
Ani se na mě nepodívala.
Popadla ze stolu mobil a zamířila do chodby.
"Ty někam deš?" neodolal jsem a zeptal se.
"To tě nemusí zajímat!" odsekla a zamířila ven.
Rychle jsem zaplul do koupelny a hodil na sebe věci.
Ani ne za deset minut jsem vyrazil za ní.
Mířil jsem ke schodišti, když jsem uslyšel její hlas. Ne že by mluvila ona nadávala a nejsem si jist, jestli tyhle nadávky, mám vůbec ve slovníku.
"Kurva, bože to se může stát jen mě"
"Kterej čk to sem postavil. To musel bejt naprostej kr**l!" zamířil jsem za ní.
Jenže to co jsem uviděl mě moc nenadchlo.
Seděla pod schodama a mnula si kotník. Dokonce jí i z obočí tekla krev. Bože hned mi to došlo.
Ona zakopla o tu krabici co byla pod schodama. Ihned jsem se k ní dostal.
"Bože jsi v pohodě?" zeptal jsem se.
"Vodpádluj třeští mi z tebe hlava" sykla na mě.
"Ani se nedivím určitě máš otřes mozku" poznamenal jsem.
Chtěl jsem se jí podívat na kotník ale odbyla mě.
"V pohodě nejsem nemohoucí!" řekla a snažila se vstát.
Jenže to nějak nevychytala a zatočila se jí hlava. Jen tak tak jsem jí stihl chytit.
"Pusť mě!" sykla znovu.
"Ne ne. Pokud tě tak vidím, tak po svých nemůžeš.

A potřebuješ se dostat na ošetřovnu" řekl jsem a hodil si jí do náručí.
"No to teda ne. Nikam nejdu a postav mě. Ještě nás někdo uvidí" houkla na mě.
"Takže asi takhle ty nikam nejdeš, ale já tě nesu. A jestli nestojíš o pozornost, tak klidně můžem přes jídelnu, tam je tolik lidí..." řekl jsem.
"Ticho" řekla a snažila se mi vykroutit ale marně.
Vyrazil jsem s ní do poschodí, kde maj pokoje profesoři.
"Víš, že si šíleně otravnej?!" zeptala se mě, když pochopila, že se mi jen tak nevykroutí.
"Jo pár lidí mi to už řeklo" přitakal jsem.
"Nejsi ani dhampýr ale taháš se tu semnou jak s nějakou hadrovou panenkou. Bože jak ty mě deptáš" zaklela.
"Hm kdybych tě tam ale neodnesl, tak kdo by mi pak lezl na nervy?!" zeptal jsem se.
Byl jsem ve skutečnosti, rád že jí nesu. Nikdy jsem jí ještě nebyl v takovýhle blízkosti. A ani nevím proč ale hrozně se mi to líbilo.
"Taky pravda" přitakala.
"Mimochodem škoda, že tě nesu na ošetřovnu. Rozhodně bych tě mohl níst někam jinam" zamyslel jsem se nahlas.
"Jseš úchylnej. Najdi si do postele, někoho kdo ti o to stojí" houkla na mě a bouchla mě do ramene.
"Klid to byl jen nápad..." zauvažoval jsem znovu.
"Známe ty tvý nápady. Ještě, že na tom pokoji budem jen dva dny. Budu mít od tebe konečně klid" řekla, když jsem ťukal na pokoj, kde by měla být ošetřovatelka.
Zdání ale klame. Přišel nám otevřít nějakej chlap.
"Hledáme ošetřovnu" řekl jsem.
"Hmm to je asi tady. Vaše ošetřovatelka musela nutně odjet a tak tu zaskakuju." řekl s úsměvem.
Mohlo mu bbejt něco kolem 26 a to už je doktor?
"Polož tady slešnu na postel já už se na to mrknu." řekl a já ji neochotně položil.
"Bože co se ti stalo?" zeptal se Ann.
"Nějakej kripl položil pod schody krabici, s nějakejma krámama a ta tam čekala jen na mě!" řekla nasupěně.
"Hmm zajímavý. Obočí máš roztrhnutý a kotník vymknutej. Si dhampýr, takže léčení by mělo být rychlejší. Což znamená, že dneska a zejtra budeš miít naprostej klid. Pokud by něco bolelo, tak se na tebe přídu mrknout." řekl jí a začal jí ošetřovat obočí.
Fakt se mi nelíbilo, když na ní takhle hrabal.
"Jo to bude v pohodě. Jen mi z tohohle maníka třeští hlava, takže nějaký prášky?" zeptala se.
"Hm Počkat ty jsi Anna Darkey?" zeptal se jí.

Pohled Ann:

"Hm jo proč?" zeptala jsem se.
"V tom případě, tebe a asi i tebe a ještě jednoho dnes hlídat" řekl a otočil se na Michaela.
"Super" řekla jsem.
"Bohužel tu prášky na bolest nejsou. Všechny se už vypotřebovali. Ale mohl bych tady s nejspíš Michaelem skočit do lékárny. Je jen pár kiláků pod hotelem" řekl a podíval se na Michaela.
"Počkat to teda ne!" obořil se proti němu Michael.
"Důvod?" zeptal se ten ošetřovatel.
"Mno já jsem s Ann na pokoji, takže já ji pohlídám. No a Christian, ten třetí pude rád!" řekl.
Na to jsem ale zareagovala já.
"To teda rozhodně ne! Bůchví, co mi za tu dobu uděláš. Bože ty tooho i využiješ k pomstě, že jo?! No to  jsem si mohla myslet.." spustila jsem ze sebe.
"Ále bouchla si se do hlavy a blouzníš" řekl jako by nic.
"Tak jo výborně. Vy dva se přesunete na pokoj. A ty mi zaručíš, že bude ležet. Žádný zbytečný pohyby!" upozornil Michaela.
"Jo jasně na mě se můžete na stopro spolehnout!" řekl, když mi ten ošetřovatel dával nohu do fáče.
Michael mě znovu popadl do náručí. Hned jsem začala protestovat.
"Tak to teda ne jdu po svých!" křikla jsem.
To už byl ale na chodbě a mířil ke schhodišti.
"Slyšela jsi doktora ne! Žádný, zbytečný pohyby!" bože.
On si ani neuvědomuje, jak mě šíleně přitahuje. Bože. Strašně se nutím přemáhat,, abych neudělala něco neuváženýho. Například, abych ho neobjala.
Bože tenhle pocit mi leze krkem.
Donesl mě až do pokoje. Položil mě na mojí postel a sedl si ke mně.
"Bože, můžeš si klidně jít. Já to tu bez tebe přežiju" houkla jsem, ikdyž to nebyla tak docela pravda. Moc jsem teda nechtěla, aby odešel.
Už jen ta představa, že chci aby semnou zůstal mě naprosto deptala a sžírala.
"No to teda ne. Mám tě hlídat!" řekl.
"Hm super a pro pití mi nedojdeš?" zeptala jsem se ironicky.
"No jasně a donesu ti i něco k jídlu. Jen lež!" řekl a vstal.
Jen jsem na něj ohromeně koukala.
"Ty mě naprosto děsíš!!!!! Já chci starýho Miichaela zpátky, co jsi s ním udělal?!" zhrozila jsem se.
"Klid jsem to  já!!!" ujisťoval mě.
"To ti nesežeru!!" houkla jsem na něj.
"Hm zachvíli jsem zpět!"
"Bože!" křikla jsem, když za sebou zavřel dveře pokoje.
Asi po pěti minutách, někdo vlezl do pokoje. Myslela jsem si, že si to s tím svým rozhodnutím rozmysle. Ale on to nebyl.
Do pokoje vtrhl Chris, Stef a Rob.
"Bože je to pravda!" vychrlil Rob.
"Co jako?" zeptala jsem se.
"No to, že si zraněná!" řekl Stef.
"Jsi v pohodě?" zeptal se nyní Chris.
"Bože jo. Jak to víte?" zeptala jsem se.
"No šířilo se to rychle. A jak vidím, tak dokonce to je i pravda. Bože všichni o tobě mluví. Tak jsme to nevydrželi, a museli jsme se na tebe přijít podívat" objasnil Chris.
"No to je skvělí!" sykla jsem.
To už se do pokoje ale nahrnuli Kiky a Niky.
"Bože si v pohodě? Jak ti je? Jak se ti to stalo? A bože bolí tě něco?" chrlili na mě otázky.
Chtěla jsem jim odpovědět ale to do pokoje vtrhla Neli.
Další? Kolik jich sem ještě příde???!!
"Jak ti je? Jéžiši co si dělala? Si v pořádku?" zeptala se.
Nemělo cenu nic říkat, protože do pokoje zase někdo vtrhl.
"Kolik vás sem ještě příde?!!!!!" zeptala jsem se Sel, protože to ona se sem ještě dostavila.
"No za mnou sem, ještě míří Bill a Dewe. A vůbec jak ti je? Bože co tu všichni dělaj?" zeptala se.
"Bože lidi. Jsem v pohodě. Mám vymknutej kotník ale to by se za dnešek a zejtřek mělo zpravit. Pokud se ptáte, jak se to stalo, tak odpověď je jasná. Nějak imbecil, nechal pod schodala krabici s nějakejma krámama a ta tam čekala na mě!" křikla jsem, abych to už nikomu nemusela opakovat.
"Takže si v pořádku?" zeptaly se Neli a Sel dohromady.
"Jo v naprostím!" ujistila jsem je.
"Takhle tě tu ale nemůžem nechat,!" poznamenala Kiky.
"Ale jo. Všechno je v pohodě jeďte si to užít. Ještě, budete rádi, že jsem nejela!!!" řekla jsem.
Ozvalo se jen nesouhlasný vrčení.
"Bože lidi, běžte nebo vám ujedou!!"
"Klidně ať jedou!" řekl jako by nic Stef.
"Tak to teda ne ven!" křikla jsem.
"Můžete přijít pak ale teď padejte!" křikla jsem.
Neochotně se semnou rozloučili a vyrazili ven.
"Hlavně nám tu Michaela neutrap!"  řekl Dewe.
"Já? To on mi s tím svým chováním brzo prošoupe nervy!" poznamenala jsem.
Na to se jen oba dva zasmáli.
"Jak myslíš měj se! Až přijedem, tak se přídem, podívat, jestli jsi celá!" řekl mi Bill, když mířili ke dveřím.
"Jo to budete hodní. Pokud bude po mě, tak mě prosím zakopejte někam daleko. Myslím, že i po smrti by mi Michael nedal pokoj!" řekla jsem.
"Jasný" řekli a se smíchem vyšli na chodbu.
Konečně klid. Ale ne na dlouho ve dveřích se objevil Michael a nesl pití a jídlo.
"To tu bylo tolik lidí?" zeptal se ohromeně.
"Jo ani netuším, jak se sem naskládali!" řekla jsem naprosto vysíleně.
"Hm jak to vypadá, tak tě budu muset hlídat pozorně. Dokonce mi i ten dav vyhrožoval. Prej jestli ti něco udělám, tak to nepřežiju" zhrozil se a přišel ke mně.
"Super. Bože nejseš nemocnej. Protože máš nějakou změnu nálady." řekla jsem a podívala se na něj.
"Já jsem v pohodě. Nevím co jíš, tak jsem toho vzal víc. Jo a jestli to všechno nesníš, tak máš zákaz dívat se na telku!" řekl.
"Super už ses vrátil! Rozkaz mami!!!" řekla jsem.
"A krmit asi nechceš co?" zeptal se mě s ...... nadějí?
"Ne díky"
Najedla jsem se a lehla si. Jenže to nejhorší na tom, bylo, že mě při tom celou dobu pozoroval.
"Bože nechceš někam už jít? Vážně mě přiháníš k šílenství!" řekla jsem.
"Ne nechci" prohodil a skočil ke mně do postele.
"Co to kruci děláš? Okamžitě slez!" bránila jsem se.
"Jo? A kde mám jistotu, že mi nikam neutečeš?" zeptal se a vlezl ke mně pod peřinu.
"Bože. Seš tak paličatej. Neměj péči a slez!" hudrovala jsem.
"Nee to ne! Mám nařízený tě hlídat!" řekl.
"A co tu budeš jako dělat? Čumět na to jak spím? Bože di si někam užít a nechmě tu v klidu!" sykla jsem.
"To nepůjde" řekl a přimáčkl se ke mně.
Chvíli jsem ještě protestovala ale on mě ignoroval. Fajn jak chce!!! Leželi jsme a mlčeli. Ani nevím po jak dlouhý době a jak? Ale usnula jsem.

(Díky za čtení a pls  komentíky díky!!)

(Další kapitola: 28 – Lyžování? Ne pro mě nuda!)