Vampire School 18.Kapitola

                                                                                      Vampire school

Kapitola 18.: Výhra je moje!

Ani ne po deseti minutách, mě navštívil další člověk. Nemusíte ani moc přemýšlet, aby vám došlo, kdo to je. Samozdřejmě, že si semnou přišel pokecat Chris. Jaká milá návštěva!

Pohled Chrise:

Když jsem přišel, tak se zrovna rozcvičovala.

"Čauky" pozdravil jsem jí a sedl si kousek od ní.

"Á copak potřebuješ?" zeptala se nakrknutě.

"No co by jdu se podívat, jak tu sázku projedeš" řekl jsem s úšklebkem.

"No tak to jsi na špatný adrese." odsekla a dál si mě nevšímala.

"Hm tak to si nemyslím" pokračoval jsem dál. Jen ke mě vzhlédla a protočila oči.

Celou dobu, co se procvičovala, jsem jí jen sledoval. Docela mě překvapila. Řekl bych, že v oboru boje není zas tak špatná, spíš se zdálo, jako by tomu rozuměla. A to je u holky obdivující. No u ní až tak ne ale přesto.

"Tak co připravena na prohru?" přiřítil se můj bratříček ještě s Ronem.

"To nikdy!" řekla s úsměvem.

"Jak myslíš" prohodil.

"Pravidla jasný?! Nesmí se používat moc, prostě jen boj tělo na tělo" ušklíbla se.

"To se mi začíná líbit" špitnul jsem. Předpokládal jsem, že mě neslyšela a to byl omyl. Bože ta má uši všude.

Stoupli si asi dva metry od sebe a začali. Samozdřejmě, že začal můj bratříček. Ten jeho útok byl dost dobrej, jenže problém je, že ona se mu obratně vyhla a tím se hned dostala do vedení.

Pak se začali mlátit hlava nehlava. Teda to byl pohled. Dobrejch deset minut jsem se válel smíchy. Vypadalo to, jako kdyby Rose mího bratříčka jen šetřila. Pak jí to ale nějak přestalo bavit, tak zabrala. Z jejích pohybů jsem poznal, že by byla lepší ale dávala si až nějak moc pozor na levou ruku. Jako kdyby s ní něco měla. Přesto ale udělala bezchybný útok a mrštila Adrianem o zem.

Ten se z toho zásahu nemohl ani zpamatovat.

"Já ti to řikala" zapískala radostí Rose.

"Jak.???..." nemohl uvěřit.

"Bože. U večeře jí pozveš" řekla s úsměvem a zamířila ke mě.

"Hm zajímavý" vypustil jsem ze sebe.

"Škoda taky jsme se mohli vsadit" řekla smutně.

"Jo to mohli. Pokud by jsi chtěla ležet na lopatkách tak jako on" kývnul jsem na Adrina, co se ještě válel na zemi. Jak bylo vidno, tak se asi nehodlal jen tak zvednout.

"Co teď děláš?" zeptala se náhle.

"Momentálně nic proč?" zeptal jsem se zvědavě. Vážně mě to začínalo zajímat. Co by tak ona odemě mohla chtít? Předem jsem věděl, že bych jí nedokázal odmítnout.

"No řikala jsem si, že když se zrovna neurážíme, tak by jsi mě mohl naučit tu věc s tím vzduchem a já na oplátku ti ukázala jak se bránit Zemi?" zeptala se opatrně, jako by čekala odmítnutí, kterého by se u mě však nikdy nedostavilo. Což ona ale tušit nemohla.

"Hm to není špatnej nápad" zaváhal jsem. Přece jen to nemělo znít, tak nadšeně jak jsem se cejtil. Pro mě byla jak vzduch. A dneska bych s ní mohl ztrávit víc času než obvykle.

"Super tak jdem na to" zaradovala se a táhla mě na trávník. Nějak až moc podezdřele se na to těšila.

Začal jsem jí vysvětlovat, jak by měla pokračovat, aby dosáhla toho co chtěla. Chápala to ale dalo jí větší problém to províst. Když jsem jí to ukázal názorně na ní tak můj útok ihned odrazila.

"Jak? Jak jsi to udělala?" zeptal jsem se obdivuhodně. Tohle co teď udělala je těžký i pro mě a natož pro ní, když to neumí ani províst. Odrazit jí to však nedělá takovej problém.

"Je to divnej pocit mít to kolem sebe." přiznala se.

"Hm ale tohle jen tak někdo nedokáže.." spekuloval jsem si spíš pro sebe než pro ní.

"Můžu to zkusit na tobě?" zeptala se mě.

"Hm jo asi jo" zaváhal jsem.

Ihned se do toho pustila. To co udělala jsem ani nečekal, že by zvládla. Najednou mě ovanul vzduch a já nemohl jak se říká ani pohnut brvou. Zkoumavě se na mě podívala a pak to vztáhla a rozesmála se.

"Co?" zeptal jsem se.

"Měl si vidět svůj výraz" vyprskla.

"Tak promiň ale zrovna dvakrát to příjemný není" zavrčel jsem nevrle. Po pravdě to byl pocit, jako bych byl na celý tělo ochrnutý. Ona by si semnou dokázala dělat co by chtěla, a já bych jí v tom nezabrániil. Ani nevím, jestli bych tomu zabránit chtěl.

Nic neříkala a dál se mi smála.

"Přestaň se mi tlemit. Teď jsi na řadě ty" houkl jsem na ní.

"Hm tak jo. Jen mi slib, že mě budeš šetřit s tvýma výrazama" smála se dál.

"Pokud se mě nepokusíš zabít tak jo" šteknul jsem po ní.

"Fajn, takže jedinou moc, kterou nepoužíváš, je Zem že jo?" zeptala se. Jako kdyby to nevěděla.

"Jo" syknul jsem.

"Tak si přectav, že máš vypěstovat něco jako.... no já nevím, třeba mrkev." řekla a uvažovala.

"Co s tím má dělat mrkev?" zeptal jsem se ohromeně.

"No co potřebuješ k tomu abys jí vypěstoval?" zeptala se mě.

"Dobrý podmínky?" zaváhal jsem. Vážně netuším, kam s tím míří. Já a pěstovat mrkev ha tak to je směšný. Já ani mrkev nejím, natož abych jí pěstoval. Nemyslím si, že by mojí péči přežila.

"No a co to je za podmínky?" zeptala se znova.

"Jéžiš no tak světlo, voda, kyslík asi teplo a živiny." prohodil jsem. Já biologii moc nemusím, takže jsem o hodinách moc pozor nedával, ale koho by asi zajímalo jak se pěstuje mrkev?

"Super a..?" zeptala se mě, jako kdyby mi něco mělo dojít.

"A?" čekal jsem.

"No pokud vím, tak teplo a světlo je síla ohně, a tu používat umíš. Pak voda tu sílu máš taky a pak kyslík a to je podle mě vzduch a ten ty používáš taky ne?" řekla.

Jo teď mi to asi možná došlo.

"To jako, že když umím používat oheň, vzduch a vodu, tak se umím soustředit i na Zemi?" zeptal jsem se.

"Hurá. Sice jí neovládneš ale za pomocí těch tří mocí ji vycítíš a dokážeš zneškodnit" řekla to jako by mi to mělo bejt hned jasný, což fakt nebylo.

"Jo jasně. Promiň ale o hodinách jsem moc pozor nedával. Jsem spíš přes techniku než přemejšlení" řekl jsem.

"Jo jasně ale techniku provedeš jen tehdy, když přemejšlíš ne?" zeptala se.

"Hm na tom asi něco je" přiznal jsem.

"Tak jo fajn přemejšlení máme za ssebou, tak teď jdeme na tu techniku. Použiju na tebe svojí moc. Ty se budeš soustředit, na to aby jsi použil všechny tři tvoje síly a tak vycítil mojí. Když se ti to povede, tak prostě zaútočíš. Jo a málem bych zapoměla nebudeš moc vidět. Kdyby jsi viděl, tak to se nikam nedostanem" řekla a z krku si odmotávala šátek.

Hodila ho po mě.

"Super a co teď?" zeptal jsem se, když jsem si ho uvázal kolem očí. Tak nějak jsem se moc nemohl soustředit. Šátek voněl po ní a to vykolejilo všechny moje smysli pro přítomnost.

"No pokus se províst to co jsem ti tady asi půl hodiny vysvětlovala" řekla ironicky.

"Hm jo jasně" přitakal jsem a začal se soustředit na to co mi řekla. Je to docela obtížný, myslet na všechny tři síly najednou. Nevím jak se to stalo ale najednou jsem tušil, že se vedle mě na pravý straně něco hejblo. Jo vím tohle ale není paranoia.

Bez zaváhání jsem tam poslal kus energie. A takhle jsem to provedl, ještě asi tak pětkrát. Nevím, jestli se mi to jen zdálo ale nejspíš ne.

"Super sundej si šátek" houkla na mě Rose.

Provedl jsem tak a rozhlídl se kolem sebe. Všude kolem mě byli zbytky kořenů.

"Tak co?" zeptal jsem se.

"Výborný. Počkej uklidím to tu" řekla a všechno zmizelo pryč.

"To je všechno?" zeptal jsem se ohromeně.

"Jo dobrý ne?" zeptala se.

"Jo zajímavý. Zas tak těžký to není" přiznal jsem a hodil po ní šátek.

Nijak neváhala a chytla ho do levý ruky. "Au" sykla, když šátek chytla. Určitě s tou rukou něco má.

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se s obavama v hlase.

"Jo jasně. Nejspíš by jsme měli jít na véču" odvedla řeč někam jinam.

"Už?"

"Hm jo je sedm hodin" řekla. No jo ani jsem si toho nevšiml. Venku už se začalo stmívat. Já osobně, jako dhampýr to moc nepociťuju a proto mi to nepřišlo divný.

"Jo jasně" řekl jsem a vyrazili jsme do hotelu. Netrvalo nám to nijak zvlášť dlouho.

"Ehm skočím si ještě pro mobil do pokoje, takže klidně jdi" řekla z ničeho nic.

"To je v pohodě. Zajímá mě, jak si vy holky žijete" řekl jsem s úšklebkem.

"Hm fajn. Předem varuju, že už nikdy to nebudeš mít chuť zjišťovat" řekla s úsměvem a vyrazila po schodech nahoru. Šel jsem hned za ní. A nemohl jsem si nevšimnout, že si mne tu ruku. Vážně s ní něco má.

Otevřela dveře jejich pokoje a vešla semnou v těsným závěsu.

"Nic moc" řekla a zavřela dveře.

Neměl jsem slov. Všude tolik mno růžový. Jen jeden kout nebyl zaplněnej touhle barvou a to byl ten za dveřma.

"Myslím, že mi ani nemusíš říkat, kde spíš" řekl jsem s úšklebkem.

"Jsem teda ráda" řekla a zamířila k posteli, která se nacházela za dveřma od pokoje. Začala se přehrabovat v šuplíku. Nejspíš hledala ten mobil.

Po chvíli hledání ho našla. Projela ho a zdřejmě nic moc zajímavýho nenašla, tak se vydala ke dveřím.

Otevřela je a já vyplul na chodbu. Když je zavírala, tak použila levou ruku a zase sykla. Což mě už docházela trpělivost.

"Tak co máš s tou rukou?" zeptal jsem se.

"Nic" bylo mi jasný, že lže. Očividně moc lhát neumí.

"No jasně to si vyprávěj někomu jinýmu" řekl jsem a odhrnul jí rukáv svetru. S tím jsem odkryl i make-up co na ruce měla. Hned se jí tam objevila obrovská modřina. Nebyla jen tak ledajaká ale byl to otisk něčí ruky.

"A to je co?" zeptal jsem se nakvašeně. Nejen že to hrozivě vyadalo ale muselo to šíleně bolet. A podle toho jak se chovala to už musí mít delší dobu. Jo dobře Dhampýři se rychle uzdravý ale ne zas tak rychle, jak by si někdo myslel.

"Měla jsem včera menší potyčku" řekla nevině.

"Hm jo a ta osoba? Doufám, že to není ten, kdo si myslím!" prohodil jsem už zuřivě.

"A koho myslíš?" zeptala se opatrně.

"Ty víš moc dobře" syknul jsem a čekal co z ní vypadne.

"Jo byl to Thomas" řekla klidně.

"Já to věděl" zavrčel jsem a chtěl jsem toho parchanta okamžitě najít. Tohle mu neprojde ani za nic. Já věděl, že on nemá čistý svědomí a teď si to sežere. Udělal jsem krok vpřed celej naštvanej ale Rose mě zastavila.

(Díky za čtení a pls komentíky díky!!!)