Krvavý polibek - 1. kapitola

Krvavý polibek

Kapitola 1.: Bůh mi nejspíš nepomůže!

Pohled Alexandra:

"Posledních 13 let jsi nějak mimo. Vážně se ti nic nestalo?" ptal  se už nejmíň po sté. Tohle jde na dením pořádku od té doby co jsme se přestěhovali na nové území.

Tu dívku někdo adoptoval a já nemohl přijít na to kdo. Netuším kde je, ale jediný co vím je to, že můj život teď vážně nemá smysl. Všichni se mě snažili rozptýlit a přijít na to co semnou je. Bože, jsem upír, ale moje sentimentalita rychle stoupá. Jedním slovem je ze mě troska.

"Nic se  nestalo!" vzdychl jsem otráveně.

"Jo jo jasně těmahle kecama krm někoho jinýho!" vzdychl Erik. Je o pár upířích let mladší než já, ale je strašně paličatej.

"Nechceš trochu odreagovat? Máme dva dny než se vrátí Katrin a věř hochu ta se tě drží jak pijavice!" ozval se za mnou Alec se smíchem. Jo přesně to on je tu ten upír s věčnou dávkou humoru.

"Odreagovat? Já chci takýýýýýý!" ozvala se z patra Sarah a v mžiku byla u nás. Jo tý, aby taky něco neuniklo.

"Zní to dobře, takže kam se vydáme?!" zeptal se další příchozí a to byl Derek. Vážně, když se něco plánuje tak se všichni slítnou nehoráznou rychlostí. Někdy mě to i deptá.

"No, jsme tu pár dní, ale už jsem slyšel o jednom podniku tady. Je to podnik převážně pro upíry. Prej je to tam bomba a ke všemu tam pracuje prej jedna kočka, která nakope prdel každýmu kdo jí odporuje! Momentálně si, ale nezpomínám na jméno...." zamyslel se zadumaně jak jinak rozesmátý Alec.

"Páni už se nemůžu dočkat večera...!" zavzdychla Sarah.

"A ty deš taky jasný!!!?" ukázal na mě prstem Erik.

"Hmm!" nasadil jsem neurčitý a zmučený výraz.

"Jupí pudeš!!!!!" zařval nečekaně Derek.

"Když to říkáš!" zaskučel jsem a zahleděl se do neznáma.

Přistěhovali jsme se jen před nedávnem. Po pravdě jsme ani netoužili tu moc dlouho zůstat. Je to něco jako přechod. Čekáme, až se tu objeví Katrin. Sarah tvrdí, že už nám něco našla. Prý je to luxus, ale máme se nechat překvapit. Jo ta její nálada. Někdy mě vážně dokáže vytočit, ale přesto jí mám rád jako sestru. Někdy může být i roztomilá, ale jestliže s ní nikdo nechce jet nakupovat, tak se naštvě a nejmíň deset let s náma nemluví.

Pohled Char:

"Ahoj Char vážně jsi mi už chyběla." ozval se hned u vchodu do clubu Dewe.

"Ty pako byla jsem tu včera!" upozornila jsem ho na menší chybu jeho paměti. Jaká, ale chyba paměti dyť to je upír! Jo přesně pracuju v clubu pro upíry. Nebojte nejsem šílenec, ale ani člověk. Jsem něco jako čarodějka, která má schopnosti skoro jako upír. Jo vážně zajímavý co?!

"No jo, ale dneska máš narozky! Je ti 18 let jaká to pocta holka!!" řekl s úsměvem a vlepil mi pusu na tvář. On byl něco jako hlídač clubu a můj dobrej kámoš.

Jen aby jsme si to ujasnili, tak někteří upíři jsou hodní. A do tohohle clubu chodili převážně jen ti dobrý. Jsem vážně ráda, že mě neberou jako nějakou svačinku.

"Jo čéče hledám si bydlení, abych mohla vypadnout od depresivně založeného otčíma!" řekla jsem s úsměvem.

"To ti přeju. Jo a všechno nejlepší!" řekl ještě s úsměvem a hodil mi menší zabalenou krabičku.

"Ne to jsi vážně nemusel!" řekla jsem překvapeně.

"Neprotestuj a upaluj!" řekl káravě. Neodolala jsem a vlepila mu pusu s prostým dík. Nikdy bych s ním neměla nic víc  než kamarádství, takže jsme vlastně byli něco jako bratr a sestra. Teda upír a čarodějka. (No to by byla rodina nemyslíte?!!)

Usmála jsem se a  vpadla do clubu. je teprv osm hodin, ale upíři se už slejzaj. Vážně tu s nimi nemám problém, a oni semnou taky nemaj, takže je s nimi vážně zábava. Je to tu jako ráj, oproti tomu co mám doma.

Teda jestli se tomu domov dá řikat. Otčím prudí hned od tý doby, co mě adoptoval, jeho syn je věčně nadženej. Jediná osoba co mě jaksi tak chápe a chrání je moje náhradní matka. Teď už ale nejsem malá a mám v úmyslu se co nejdřív odstěhovat. Nevydržela bych to tam už ani minutu svýho života.

"Čusky Char. Všechno nejlepší!" ozval se mě již známí hlas jednoho strašně otravnýho upíra. No co mám ho ale ráda. Je tu každý večer a skvěle si rozumíme. Zase jen jako přátelé! Odemě nečekejte nikdy nic víc!

Ani ne za pět minut mi všichni přáli všechno nejlepší a takový keci. Vážně jsem ráda za tohle místo a lidi v něm. (Teda upíry!)

"Teda holka to znamená, že už nejsi malá holčička. Mám o tebe strach přece jen spoustu novýho..." začal Brian. Mě bylo hned jasný na co naráží. Stoupla jsem si za puld a namíchala mu pití.

"Promiň ale musím ti překazit tvoje poučování o sexu chlapče. Smůla mno prostě si s tím přišel dýl. Musím ti oznámit, že už vážně hodně dlouho nejsem pana!" poznamenala jsem, když jsem mu podávala skleničku s vodkou.

"Ou néééé!" začal fňukat Brian.

"Snad sis nemyslel, že si to schovávám pro tebe?!" řekla jsem se smíchem. Pár osob se taky zasmálo. Jo tady každej každýho slyší. Víte ty prohnaný upíří maj uši všude!

"Vážně ne?!" zeptal se smutně.

"Ne hochu hledej někde jinde!" řekla jsem s úsměvem.

"Si zlá, ale přesto sexy!" zavzdychl.

"Ruce pryč kámo ta je moje!" objevil se Patrick a hned se zapojil do nesmyslné konverzace.

"No teda ty jsi tu vážně chyběl!" řekla jsem se smíchem a rovnou mu nalila. Jen se zašklebil a znovu promluvil. Tomuhle upírovi, kdyby někdo zacpal pusu, tak umře jen kvůli tomu, že se nemůže podělit o informace s ostatními.

"Všechno nejlepší. Jak to jen děláš, že jsi každý den krásnější, ale nestárneš,." zadumal se s úsměvem. Jo ještě jedna poznámka Tady Patrick je lamač dívčích srdcí. Je strašně smutnej, že mě nemá ve sbírce. Jo a já jsem šťastná, že tam vážně nejsem.

"Jsem čarodějka víš. A ta přestane stárnou ve dvaceti. To víš mi si to narozdíl od vás uměli zařídit dobře!" upozornila jsem ho s úšklebkem.

"Ty malá potvůrku nedáš pokoj, ani když máš narozky!" řekl s úsměvem a okamžitě po mě skočil! Nebojte skočil po mě jen z toho důvodu, že mi se často škádlíme a pereme. Jo říkáte si prát se s úpírem to bych se mohl jít rovnou zakopat. Nebojte já ho složím na lopatky ani ne za pět minut.

"Copak chceš si hrát?!" zeptala jsem se s úsměvem, když jsem udělala výpad a tak se mu vyhnula.

"Že váháš!" zavrčel s úšklebkem.

"Lidi vyklidit plac! Děti si jdou hrát!" křikl do hloučku lidí Brian.

"Jaký děti!" křikli jsme s Patrickem najednou.

"Že se ještě ptáte!" zakroutil hlavou Brian a přitom nám vyklidil místo.

"Dneska tě položím na záda, tak rychle že si toho nevšimneš!" řekl náruživě Patrick. Vážně si dnes nějak věří. Hm tohle by mohlo být víc zajímavější než minule.

"No až tě srazím na lopatky, tak hlavně nebreč a nevolej maminku!" řekla jsem s úšklebkem a všichni se začali smát. Jen Patrick se zatvářil dotčeně a okamžitě po mě skočil!

Zase jsem to čekala, takže mi nedělalo problém se vyhnout. Takhle to šlo asi minutu. Pak mě to přestalo bavit, tak jsem se taky zapojila.

Udělala jsem výpad a v mžiku jsem na něj začala útočit. Začal se vyhýbat a bránit. Jo šlo mu to, ale pořád na mě nemá. A to je nejmiň o 600 let starší než já!

Když se soustředil na moje ruce, tak jsem zapojila nohy. Bouchli dveře, takže nějaká skupinka upírků vstoupila do clubu, ale v tuhle chvíli jsem se nechtěla rozptylovat.

Pomalu jsem se náš boj snažila zakončit. Á jak jinak moje chvíle se naskytla, takže jsem zaútočila rychleji a zanedlouho už byl Patrick přišpendlenej na zdi. Ostatní začali tleskat. Hm dneska maj dobrou náladu.

"Už zase!" sykl Patrick.

"Neboj časem se tvý  schopnosti vylepší, ale přávě teď jsem tě dostala brouku. Jak říkám nebreč to se spraví?!" řekla jsem se smíchem a on se urazil. Moc dlouho mu to ale nevydrželo a hned po pár vteřinách prohlásil:

"Holka není možný, abych po druhý umřel, ale ty mě do toho hrobu brzo dostaneš!" řekl se smíchem a ostatní se k němu přidali.

"Už se těším. Ale po pravdě hřibotovy mě děsí!" přiznala jsem.

"Jo tak hřbitovi tě děsí, ale pracuješ v clubu pro upíry!" ozval se Brian.

"No ale kdo řikal, že se upírů bojím! Prosímtě takový mírumilovný stvoření!" řekla jsem s úsměvem a mávla nad tím rukou. Samozřejmě se všichni zase rozesmáli.

"Á máme tu nováčky!" prohodil Brian.

Až teď jsem se otočila ke dveřím, kde stála skupinka upírů. Se zájmem a překvapením mě pozorovali. Byli to čtyři upíři a jedna upírka. Musím uznat všem to seklo. Jo jako každýmu upírovi.

Postupně jsem si je prohlídla, ale když jsem došla  k poslednímu, tak jsem se zarazila. Ne to nemůže být pravda. Tak tohle není možný. Mám halucinace? Přísahám, že jsem vzhůru. Tohleto je teda něco.

I ten záhadný upír se na mě díval. Oba dva jsme ztuhli a mám takový dojem, že všichni okolo taky. Já ho.. no už jsem ho někdy viděla. A myslím, že .... no ikdyž to bylo dlouho, tak přesto jsem si stoprocentně jista, že zrovna on je ten můž co mě pře třinácti lety zachránil pře upírem.

Ježiši vážně to je on. Od tý doby se vůbec nezměnil. Bylo mi teprv pět let, když mě zachránil, ale jeho tvář si pamatuju jasně. Ztuhle jsem se nadýchla a jediné co ze mě vypadlo bylo:

"O-můj-bože!" vypustila jsem, ale  v té chvíli jsem ještě dodala. "Ikdyž boha na místě jako je tohle nejspíš nenajdu!".

(Díky za čtení a pls komentíky díky...)

Vaše mishqa.. :-*