Prolog - Krvavý polibek

Krvavý polibek

Prolog:   (Kdyby někdo hledal o čem to bude, tak to najdete v mém shrnutí povídek. To jen proto, že jsem ještě nevytvořila jak budou postavy z mé povídky vypadat a nejspíš to u téhle povídky ani nevytvořím. Na tuhle povídku jsem se hrozně těšila. No a když mě napadla, tak jsem jí začala ihned psát. Jen upozorňuju, že není dopsaná, a kdyby jste měl někdo návrh jak byjste chtěli, aby se povídka vyvíjela, tak návrh napište do komentářů a nebo na můj E-mail (mishipovidky@seznam.cz). Budu ráda, za každý návrh. Jinak díky za čtení a pls komentíky...

Před 13 lety:

Byla temná noc a jediný zdroj světla byl měsíc. Pouliční lampy byly zdevastované, takže moc světla nevydaly. Celý život se skrývám ve stínu. Straním se lidí a jedinou mou rodinou jsou stvoření noci se, kterými obývám svůj úkryt.

Ano, můj osud je spečetěn již několik staletí. Nikdy se k nikomu nevážu, citově a už vůbec fyzicky. Když toužím po krvi a nebo po uspokojení, tak se pokaždý někdo najde. Jsem zrůda, nelituju se jsem s tím smířený co jinýho bych taky mohl dělat, když jsem nesmrtelný?!

Skrýval jsem se v temné uličce, když jsem uslyšel pláč nějaké dívky. Většinou bych to nechal být a nezajímal se o krmení jiných, ale tentokrát mi něco říkálo, že jí mám pomoc.

Svou rychlostí jsem se k ní dostal ani ne za vteřinu.

Byla to malá dívka s kaštanovými vlasy. Byla to malá roztomilá holčička, která držela v ruse plyšového méďu.

Ten predátor se k ní nataoval a hodlal se jí vysát.

Nevím co mě to popadlo, ale najednou jsem pocítil nesmírnou nenávist k němu. Neváhal jsem a odhodil dotyčného na protější stěnu. Hned po mě zavrčel a chystal se ke mě vrhnout.

"Nejdřív si rozmysli, jestli je ti tvůj život drahý!" sykl jsem naštvaně a vystoupil do svitu měsíce. On si mě prohlédl a se zábleskem v očích se zarazil. Myslím, že mě poznal.

Pomalu couval a přitom mě pozoroval.

"Já nechtěl.. Pane." začal koktat, ale já ho zarazil.

"Nikdy v životě se sem nevrátíš. Odjedeš za hranice a nikdy se tu již neukážeš. Pokud se sem vrátíš a skřívíš jí jediný vlásek vlastnoručně tě zabiju. Nemám slitování a to ty myslím, že moc dobře víš!" vyštěkl jsem na něj naštvaně.

Chtěl jsem ho zabít. Potrestat za to, že chtěl tomuhle krásnému stvoření ublížit. Jenže to mělo háček. Ona tu byla. Celou dobu na mě upírala své kouzelné oči naplněné strachem. Chtěl jsem jí utišit a dohlídnout na to, že bude v bezpečí.

Nemohl bych udělat něco co by jí ublížilo. Sám jsem tomu nerozuměl, nikdy jsem se tak nechoval, ale právě v tuto chvíli mi to bylo totálně jedno.

"Ano!" sykl a v okamžiku byl pryč.

Dívka na mě zamrkala svýma řasama. Otočil jsem se k ní a přiklekl si. Dívala se na mě s kapkou strachu a dokonce se i klepala. Ani se jí nedivím, musela být vystrašená k smrti.

"Jakpak se jmenuješ?" zeptal jsem se klidným hlasem a nepatrně se usmál.

"Char Hamilton." odpověděla potichu.

"Nemusíš se mě bát. Nic ti neudělám." zašeptal jsem k ní.

"Nebojím!" řekla bojácně a já se tomu prostě musel usmát.

"Kolik ti je Char?" zeptal jsem se.

"5 let. Víte už nejsem malá holka!" řekla pyšně.

Bože byla vážně roztomilá. Nevím co se to semnou děje. Nikdy jsem se takhle nechoval, ale když se na ní podívám, tak už nemohu odtrhnout pohled.

"A co vy?!" zeptala se. Vykala mi, a to mě štvalo.

"Já? No moje jméno je Alexander a je mi 25 let víš taky už nejsem malý kluk." řekl jsem se smíchem. Co mě, ale překvapilo byl její smích. Bylo to jako by se rozeznělo několik zvonečků.

"Kde bydlíš?" zeptal jsem se mile.

"Já nemám domov. Bydlím v sirotčinci" řekla smutně. Strašně moc jsem toužil po tom, abych jí mohl nějak utěšit a pomoc.

"Tak já tě doprovodím" řekl jsem a popadl jsem jí do náručí.

Nevím co se to stalo, ale najednou mnou projel nejlepší pocit co jsem kdy poznal. Už teď jsem jí nechtěl pustit.

Celou cestu jsme mlčeli a ona po chvíli usnula. Cestu jsem co nejdíl zdržoval, abych jí mohl nýst co nejdýl. Když jsem došel až k sirotčinci, tak jsem jí položil na lavičku před budovou a poté zazvonil. Skryl jsem se do stínu a sledoval nějakou ženu, jak jí odnáší do domu.

V tu chvíli jsem si to uvědomil.

Já se po tolika staletí zamiloval. Jenže jsem nechápal jak. Vždyť je o hodně mladší. Jenže ona celá na mě působila, tak nějak zvláštně. Já nedokážu na ní zapomenout. Už teď mi chybí.

To nejhorší na tom je, že když se zamiluje upír, který je zcela nesmrtelný, tak je to navždy. Nikdy to nedokáže potlačit. Ten pocit tu bude stále. Nikdy se to už nezmění. Tohle teda znamená jediný. A to že celou věčnost bude mím středem vesmíru ona!

A tohle se nikdy nezmění! 

(Díky za čtení a pls komentíky díky.. :-)

Vaše Mishqa .. :-*