Vampire-krev | Záhadný ctitel - 11. kapitola

Záhadný ctitel

Kapitola 11.: Překvapení a rozpaky

(: Pomalu ale jistě se blížíme ke konci... takže si to užívejte, protože ještě tak 4 kapitolky a povídka bude dopasaná.. :)

"Ahoj" usmál se na mě Erik.

"No.. ehm ahoj. Co ty tady děláš?!" zeptala jsem se stále mimo.

"Zachraňuju tě před podlahou...." nadhodil jakoby nic.

"Hm to zní..... divně," vypadlo ze mě po chvíli.

"Bože, řekl ti už někdo, že jsi nejen hezká, ale i vtipná?" zeptal se mě s úsměvem a měřil si mě svýma pronikavýma očima.

Nemohla  jsem tomu uvěřit. On! On pan dokonalý mi právě řekl, že jsem hezká? Nemohla jsem z toho popadnout dech. To on je neuvěřitelně krásnej, takže to že si myslí, že jsem hezká je neuvěřitelná věc. A ty jeho oči.....

"No nemyslím si, že  by mě tvá teorie dost vystihla. Mimochodem, ty se taky zapojuješ do těch příprav nebo co to je?" zeptala jsem se.

"Myslím, že se mýlíš ty. A no k tvojí druhé otázce.. Zapojuju se, jen nic nedělám a jsem v ústraní. Právě jsem tam mířil, ale nějak jsem se zasekl." vysvětlil jak jinak než s úsměvem. Po pravdě se poslední dobou směje nějak často.

"Ježiši promiń už se zvedám." řekla jsem rozpačitě, protože až teď jsem si uvědomila, že na na Erikovi stále ležím.

"Víš, že bys takhle mohla být klidně celou věčnost?!" zeptal se mě a chytl mi ruku.

Tak tohle mě dostalo ještě víc. Teď už jsem nebyla schopná se vůbec zvednout.

"Jo jasně dobrej vtip, teď bychom už, ale měli vážně jít." prohodila jsem nesměle.

"Bojíš se mě?" zeptal se nevinně a přiblížil se ke mě tak, že jsem na sobě cítila jeho dech.

"..N-ne měla bych?" dostala jsem ze sebe a snažila si udržet svůj dech.

"Jasně, že bys měla. A hned ti ukážu proč," prohodil s úsměvem a spojil naše rty. Přitiskl si mě k sobě a plně se věnoval našemu polibku.

Když jsme se odtrhly, oba jsme lapali po dechu. Zdálo se, že i on chtěl pokračovat, takže jsem si na něj sedla obkročmo a začala jsem ho znovu líbat. Hned jak jsem se k němu přitiskla, zvedl koutky úst do velkého úsměvu.

"Nemyslíš si, že bychom už měli jít?" zeptala jsem se po chvíli, když jsem v klidu popadla dech.

"Nejspíš, ale mě se rozhodně nechce...." prohodil smutně a mě v tu chvíli zamrazilo. Vážně si to užíval. Panebože, jak.. Pomalu mi zcela jasně docházelo, co se to tu stalo. Jo hm zřejmě jsem byla v šoku.

Po chvíli nás, ale vytrhl zvonek, který oznamoval konec odpoledního vyučování.

"Myslím, že bychom se teď už určitě měli zvednout. Někdo by nás mohl vidět a...." nestačila jsem to doříct, protože mě Erik umlčel polibkem.

"A mě je to úplně jedno." dokončil větu za mě.

"Promiň ale....." v okamžiku jsem se zvedla a bez dalšího slova jsem se dala na ústup. Prostě jsem utekla pryč. Vím, že za mnou volal moje jméno, ale já se prostě nedokázala obrátit zpátky.

Bylo mi jedno, že venku mrzne. Popadla jsem bundu, učení a obratem času se vypařila ze školy. Zamířila jsem domů pěšky. Bylo mi jedno, že je to daleko. Prostě jsem si musela vyčistit hlavu.

--------------------------------------------------------------

Doma jsem se zavřela do svýho pokoje a hodlala jsem vylízt až ráno. Vůbec jsem neměla náladu. Jenom jsem se zamkla a rozvalila jsem se na posteli.

Nechápu, proč jsem jen tak utekla.

Možná proto, že jsem se bála jeho reakce po tom, co by nás kdokoliv viděl. Možná taky toho, že by mě hned nechal. Nebo...

Já prostě nevím. Bylo toho na mě tolik, že si ani pořádně nedokážu vysvětlit svoje chování.

Erik se mi líbil celou dobu, co jsem na tuhle střední chodila. Po celou tuhle dobu jsem do něj byla platonicky zabouhlá, nikdy by mě nenapadlo, že by se cokoliv z dneška kdy stalo.

Nikdy bych neuvěřila tomu, že by měl o mě jen sebemenší zájem.

Možná tohle je ten důvod.

----------------------------------------------------------

Další ráno jsem měla co dělat, abych se vůbec dostala přes parkoviště do školy. Ptáte se proč?! Hned vám to vysvětlím.

Už jen co jsem vylezla z autobusu jsem si všimla, že napadlo nějak moc sněhu, a když jsem se dostala na parkoviště před školu, bylo tam sněhu hromady.

Nejmíń polovina školy se tam koulovala. Házely po sobě sníh a vzájemně se v něm váleli. Už teď jsem se jen tak tak držela na nohou, protože to klouzalo jak sviň. No a teď, když mi každou chvilku kolem hlavy prosvištěla koule sněhu to nebylo o nic lepší.

Nakonec jsem se odhodlala a celá zakuklená do bundy jsem ten hlouček lidí proběhla.

Celá šťastná, že se mi to povedlo jsem zamířila do šatny.

--------------------------------------

Když jsem se po dlouhých dvaceti minutách došourala do třídy, už tam Erik seděl. Kolem něj byla jeho partička. Bez jediného pohledu jsem zamířila do poslední lavice.

Po chvíli do třídy vtrhla Lauren. Taková ta plastická fiflenka. Plnou rychlostí si to mířila k Erikovi. Teď už jsem mu věnovala plnou pozornost!

/Díky za čtení a za jakýkoliv komentík budu ráda.../

Vaše mishqa... :-*