Já a chůva?! - 2 kapitola

Já a chůva?!

Kapitola 2.: Ty?! No to není možný!!

"crrrrrrrrrrrrrr" zvonila jsem u dveří obrovského domu.

Ani se nedivím platu, kterej budu mít. Když se tu tak dívám, tak ten barák jde snad i nazvad malou vilou.

"Á Nikol, jdeš právě včas!" otevřela dveře žena středního věku. S vysokou postavou a zatáhla mě dovnitř.

"Dobrý den" prohodila jsem s úsměvem.

"Bohužel mě do práce zavolali dřív než jsem myslela, takže budu muset odejít hned. Je mi líto, že tě tu nebudu moct provízt, ale bude ti muset stačit můj nejstraší syn. Už určitě víš, že mám dv děti ne?! Dvojčata Lily a Bena a pak ještě Willa. Ztím si skoč ten tě tu provede. Jsou to první dveře, když půjdeš po shodech nahoru jsou to první dveře!" řekla ještě rychle a než jsem stačila něco říct, rázem si to štrádovala ke dveřím.

"Jo málem bych zapoměla..... S manželem dorazíme kolem deváté večer, nevadí, když tu budeš tak dlouho?!" zeptala se ještě.

"Ne jasně to je v pohodě.."

"Dobře, tak se uvidíme večer!" houkla ještě na mě a už byla pryč.

"No tak to bylo rychlý.

.." vydechla jsem si a rozhlížela se kolem.

Bylo to tu asi tak nějak jak jsem si to představovala. Nábytek byl sladěný ve stejných barvách a všechno bylo moderně vybaveno. Vyzula jsem se a vešla hlouběji do domu.

Hne jsem zahlídla schodiště. S dobrou náladou, že aspoň něco jde v klidu jsem se vydala nahoru do poschodí. Řikala první dveře...... zamyslela jsem se.

Hned jak jsem se dostala nahoru, všimla jsem si černě zbarvených dveří, na kterých se tyčil nápis "fuck off" s moc hezkým obrázkem. Zdá se, že chlapec bude v pubertě....

Se zaváháním jsem zaklepala na dveře. Nic. Zaklepala jsem ještě jednou. A zase nic. Pohodila jsem hlavou a prostě vzala za kliku. Překvapilo mě, že bylo odemčeno, takže jsem v klidu vešla do pokoje. Všude bylo poházené oblečení knížky a další věci, který radši identifikovat nebudu.

Rozhlídla jsem se po pokoji, ale nikdo tam nebyl. Až po chvíli jsem si všimla dveří úplně na druhém konci pokoje. Došla jsem k nim a vzala znovu za kliku.

Překvapilo mě, že ve stejnou dobu vzal z druhé strany taky někdo za kliku. Tudíš to mělo takový dopad, že se dveře otevřeli k němu. Nestačila jsem reagovat a už jsem letěla za dveřma. Samozřejmě, že jsem do té dotyčné osoby narazila.

"Co to má ksakru bejt?!" vyjel na mě ten kluk.

Divný, připadalo mi, že už jsem ten hlas někde slyšela. Začalo mi to pomalu docházel. Se strachem jsem zvedla hlavu a zadívala se mu do obličije.

"Ty?!" řekli jsme oba naráz a já odskočila.

"Co tady děláš?!" zeptala jsem se ho naštvaně a prohlídla si ho. Zřejmě za těma dveřma byla šatna, protože měl na sobě jen kalhoty a košili držel v ruce. Musím uznat, že svlečenej nevypadal zase tak hruzně. Vlasy měl rozházené na hlavě a vsadila bych se, že mu to dalo práci, aby to takhle drželo.

"No já tu bydlím prcku, ale co tady děláš ty?! Upozorňuju na slovo tady, protože jsi právě v mím pokoji!" řekl s úškebkem.

"Laskavě si odpusť toho prcka. Pokud ti to ještě nedošlo, mám dělat tobě a tvým sourozencům chůvu!" vyprskla jsem se smíchem.

"Cože?!" zaklel.

"Jo jo.... Takže pokud se nemýlím, tak mě máš poslouchat a ukázat mi váš barák." prohodila jsem se smíchem.

"Takže počkat, počkat! Momentálně nemám čas pokud sis nevšimla. A navíc odcházím pryč.... no někdo na mě nejspíš čeká prcku," řekl s úsměvem a začal si zapínat košili.

"Myslím, že máš smůlu. Dostala jsem formulář a na něm jasně stálo, abych děti nepouštěla samotný ven!" řekla jsem v dalším záchvatu smíchu....

"Přestaň mě nazívat dítětem. Jsem jen o rok mladší prcku!" branil se kysele.

"No pokud se nemýlím, 18 ti ještě nebylo, takže bbudeš poslouchat.. Mimochodem, měl bys ses aspoň ráno učesat!" prohodila jsem s úšklebkem.

"Ha ha strášně vtipný! Pohni se odpal z mýho pokoje." zavrčel znuděně.

"Ani omylem!" řekla jsem rozhodnutě a sedla si k němu na postel.

"Tak co chceš?!" zeptal se vytočeně.

"Abys mi ukázal váš baráček zlatíčko!" řekla jsem přeslazeně.

"A proč bych to asi dělal?!" zeptal se s úšklebkem.

"No možná proto, že by jsi nechtěl, aby celá škola věděla o tom, že ti dělám přes víkend chůvu..." nadhodila jsem ďábelsky.

Věděla jsem, že jsem se trefila do černýho. Bylo mi jasný, že si nebude chtít zničit svou úžasnou pověst co si na škole vytvořil.

"Myslím, že by tvoje kunpánky nebyli rádi, že ti ještě někdo mění plínky!" dorazila jsem to ještě.

"Tak ty takhle?! Fajn! Smiř se ale s tím, že já ti rozhodně nedám pokoj!" řekl naprosto vážně a nějak moc podezdřele se přiblížil směrem k posteli, na který jsem seděla.

"No to já přece taky ne!" oznámila jsem mu a nedala na sobě znát, že mě rozrušil tím, jak moc se přiblížil. Bez dalšího slova jsem se zvedla a pohodil hlavou.

"Tak hni sebou, ať se mrknu na ty dva!" dodala jsem.

-------------------------------------------------------------------------------

-- o 20 minut později - snídaně --

"A co mě?! Mě jako nic nedoneseš?!" zeptal se naštvaně Will.

Právě jsem nesla z kuchyně snídani Lily a Benovi. Už jsem si o nich udělala široký záběr.

Oba dva byli narozdíl od Willa sladký a milý. Na to, že oboum dvoum je sedm let jsou dost chytrý. Dokonce mi začali říkat velká sestro. No ne ní to roztomilí?!

Will mě nakonec provedl po domě. Přesně jak jsem předpokládala byl obrovskej. Navíc jsem zjistila, že maj dokonce vlastní služebnictvo a kuchaře. Dokonce jsem se seznámila i se zahradníkem. Na to že je mu 24 je to vážně sympaťák a kus. To musím uznat.

Zřejmě má Paní Lewisová dobrej vkus na personál.

"Máš nohy ne?" prohodila jsem s úšklebkem a položila těm dvoum jídlo na stůl.

Oba dva na Willa vyplázli jazyk.

"No nejsou zlatí?!" prohodila jsem nadvznešeně.

"Jo asi jako přísavný pijavice!" sykl Will a šel si proto jídlo.

Hned jak se vrátil zaplul zase za stůl.

"A co budem dělat po snídani?" zeptala se mě Lily zvědavě.

"Co třeba nějaký hry?" navrhl Ben.

Vážně jsou až nějak moc chytrý. Začíná mě to děsit.

"Jasně nějakej návrh?" zeptala jsem se s úsměvem.

"Já bych jeden měl!!" ozval se Will.

/Díky za čtení a určitě komentujte../

Vaše misqwa... :-*