Já a chůva?! - 14 kapitola - konec povídky

Já a chůva?!

Kapitola 14.: I love you :-*

Pohled Nikol:

Dneska totálně nestíhám. Jako by nestačilo, že jsem ráno zaspala. Ke všemu nestíhám ani oběd. Poslední hodinu jsem nějak prospala a jelikož jsem jí neměla s Kat, tak mě neměl kdo vzbudit.

Pěkný ne?!

No nedivte se, včera jsem se šprtila matiku tak dlouho, že jsem myslela, že mi z toho hekne mozek.

Megala jsem tak rychle, že jsem ani nevnímala lidi, takže mě ani nepřekvapilo, když jsem do někoho narazila. No a ten někdo byl jen takovou menší náhodou Will, kterej tam postával s tou svojí skupinkou kunpánů a kolem něj se točila nějaká bloncka.

Kdybych řekla, že mě to nevytočilo, tak bych asi lhala.

Hned jak mě zaregistroval, problesklo mu v očích a zadíval se na mě.

,, Nemůžeš si čumět před nohy?!" vyjela na mě ta holka.

,,Počkat... To jakože mluvíš na mě?!" vyjela jsem s protočením očí.

,,Tak né asi," řekla fiflenovským hlasem a zavěsila se do Willa rukou.

Ten její dotyk přešel vražedným pohledem a odstrčil jí.

,,Hmmmm já jen, že jsem si tě nevšimla. To jsi asi tak snadno přehlídnutelná vždycky co?!" prohodila jsem s úšklebkem a vykročila jsem si to ke Kat.

Jenže Will mě chytl za ruku. Byl to tak rychlý pohyb, že to nikdo ani neregistroval.

,,Pusť," sykla jsem potichu.

Poslal mi ještě jeden nechápavý pohled, ale nakonec mě pustil a já se rychle vzdalovala.

---------------------------------------------------------------

Dalo mi velký úsilí, abych našeho profesora na biologii přesvědšila o tom, že fakt musím hodně moc na WC. Samozřejmě, že sem se chtěla jen zdejchnout z jeho hodiny, ale o tom už vědět nemusel.

Hodlala jsem se až do zvonění zavřít na záchodech.

Bez přemýšlení jsem vpadla na záchody a zabouchla za sebou dveře. Když jsem se ale otočila, čekalo mě dost velký překvápko.

Stála tam nějaká druhačka a oblizovala se tam s.... s Willem?! Jo přesně tak.

"Ehm sorry," ozvala jsem se jedovatým hlasem a cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. Já a brečet?! Už hodně dlouho jsem kvůli nikomu nebulela, a teď to rozhodně nehodlám měnit. Zaťala jsem ruce v pěst a snažila se uklidnit svoje hormony a vztek.

,,Nikol..." vydechl překvapeně Will a v očích se mu zračilo pochopení.

Pochopení?! A čeho?!!!

,,Tak já zase pudu..." nadhodila jsem.

,,Jo to bys měla" prohodila ta holka a vraždila mě pohledem. Tak nějak jsem to přešla a vyrazila ze dveří.

Řítila jsem se chodbou pryč z budovi. Slyšela jsem ještě, jak zamnou volá moje jméno, ale neměla jsem sílu se otočit. Protože, kdybych se otočila, tak už bych prostě nemohla dál.

Za všechno může on. Proč mě jenom nenechal na pokoji?! Proč?!!! Celou dobu si ze mě jenom dělá srandu. Na tyhle vtipy nemám náladu.

Vyběhla jsem před školu a zamířila ke skladu, který byl jen kousek od ní. Zalezla jsem dovnitř a svezla se po zdi na zem. Pak už jsem prostě nemohla dál a normálně jsem se rozbrečela.

Nikdy, ještě nikdy jsem nebyla tak slabá. Kdyby se mi do života nedostal on, měla bych klid. Nikdy bych neprovozovala to co teď.

,,Tak tady jsi," vrazil najednou do dveří Will.

Nemusela jsem se ani podívat, abych věděla, že to byl on. Hlavu jsem nechala sklopenou a překryla jsem si obličej dlaněmi tak, aby mi na něj neviděl.

"Běž pryč," zahučela jsem naštvaně, ale hlas mi v půlce věty selhal. I on zaslechl ten tón.

"No ták prcku. Nezlob se na mě," promluvil po chvíli a sedl si vedle mě.

Neodpovídala jsem, tak mě chytl za ruce a strhl mi je z obličeje. Když mu došlo, že jsem brečela, přitáhl si mě k sobě a obejmul mě.

,,Proč mě nenecháš na pokoji?"  zeptala jsem se zoufale.

,,Taky jsem se na to sebe ptal. Prostě tě nedokážu nechat na pokoji," řekl a zdá se, že i on tím byl vyvedený z míry.

,,No to jsem viděla," poznamenala jsem šeptem a víc si ho k sobě přimáčkla. Třeba to bylo naposled. Prostě jsem se na něj nemohla zlobit. Teda aspoň jedna moje část nemohla ta druhá přímo zuřila nad mojí bezmocností.

,,Né to jsi jen špatně pochopila.... Tý holce se udělalo blbě, tak mě profesorka poslala, abych s ní došel na ošetřovnu, jenže pak se jí zamotala hlava, tak jsem s ní zalezl na záchody, tam se ukázalo, že jí zase tak blbě nebude..." poznamenal znechuceně.

,,Já... nechápu, proč mi to řikáš." poznamenala jsem a jen s těžkou myslí jsem se snažila vymanit s jeho objetí.

Nenechal mě, abych se vzdálila. Jednoduše mi uvěznil ruce ve svých a zadíval se mi do očí.

,,Proč?! To je jednoduchý," řekl a s úsměvem se ke mě naklonil.

,,Přeci tě miluju blázínku," řekl a začal mě nečekaně líbat.

Chvíli jsem se nechala, ale po chvíli jsem se od něj naklonila dál.

"Tak tohle ti nežeru," prohodila jsem.

"Ani nemusíš, prostě to tak je. Není to absolutně můj styl a jsi jediná, který jsem to řekl, ale jsem si tím naprosto jistej," zašeptal a znovu se ke mě naklonil a spojil naše rty.

A tenhle moment?! No je jasný, že tenhle moment se plně zapsal do dějin.

---------------------------------

"Jako kdybych to neřikala. Konečně se dali dohromady. Ale že jsme se u toho pěkně zapotili co?!" řekla s úsměvem Elisa a vlepila do Alba jejich společnou fotku. Jen oni dva. Nika a Will.

"A fotkou to jen začíná," prohodila s tajemným úměvem a album zaklapla.

-----------------------------------

/Takže je tu konec. No jo jednou to přeci přijít muselo. Nerada se s touhle povídkou loučím, ale nedá se nic dělat. Už si plánuju další a další, takže se ještě máte rozhodně na co těšit. No a teď se těším na vaše komenty, jako obvykle vždycky../

Vaše misqwa.... :-*