Tábor - kapitola 1

Tábor

Kapitola 1.: Dokonalý příjezd

Kdo by řekl, že jízda vlakem vás může nehorázně zranit na psychice?! Asi nikdo. Každopádně já bych o tom mohla polemizovat.

Jen co jsem s nadšením nastoupila do vlaku spolu s mladšíma a pár staršíma nebo stejně starýma lidma, mě to nadšení okamžitě přešlo. Né že by bylo všade plno, ale když už bylo místo, tak mě náčelník (Teda on si tak nechá říkat.... je mu něco přes padesát a je jedním z vedoucích tábora) posadil k naprosto odtravným pubertou ovládaným patnáckám.

Hned po pěti minutách jejich nadrženej keců a prohlížení nějaký hry se mi chtělo z vlaku vyskočit a jít pěšky... Jenže to mi ještě nikdo neřekl, že ty okna jsou tak starý, že kdybych za ně vzala víc, tak by se rozpadly.

Pak už by zbývala jen jedna možnost a to ta, že bych se jednoduše spláchla v tom pojízdným hajzlíku, co sebou vezli, ale to jsem zavrhla hned, co jsem otevřela dveře od WC. (Aspoň to okno v tom malým prostoru by mohli otevřít.... )

Už jen čtyři hodiny... už jen čtyři hodiny... opakovala jsem si stále v hlavě a snažila se ignorovat jednoho pošuka, co mi doslova očumoval dekolt..... panebože, jací zvrhlící mi to budou měsíc na očích?! Toť se brzo, ač nerada, dozvím.

**

"No doprdele!" zaklela jsem, když jsem přepadla přes hromadu kufrů, co tu odložili ty nedočkavci a ani si je nerozebrali. Už lítali po táboře a zamlouvali si chatky.

.... Až mi příde pod ruku Caleb, tak ho jednoduše zaškrtím..

On si sem v pohodě přijel autobusem už včera, to jen já jsem musela trčet v tom..... to ani nejde nijak nazvat.

"Jak koukám, máš stále bohatou slovní zásobu Katrino," ozval se předemnou jasný hlas našeho vedoucího. Někdo by řekl, že mu bude kolem šedesátky, ale tohle byl naprostý kus. Mohlo mu být snad něco kolem 24 a byl nezadanej.. teda aspoň co jsem slyšela od slepic ze třídy, co jeli na stejnej tábor jako já, jen právě kvůli němu...

"Taky tě ráda vidím Dylene," řekla jsem stále ležící na zemi. "A divíš se mi?! Chce to tu sakra dobrou disciplínu ksakru. Člověk se tu málem přizabije o hromadu kufrů..... Doufám, že jsi pro mě připravil nějakou práci, při který bych mohla ty páčka, který mě celou cestu prudili pěkně srovnat do latě," prohodila jsem rozhořčeně, mimochodem stále ležící.

Dylan  byl podle mě člověk, s kterým se dalo v pohodě žvanit, i když byl starší. Navíc jsem ho viděla párkrát do roka.

"Budu tě muset zklamat, mám pro tebe jen společenský organizace, které povedete s Calebem a ostatníma, což jsou hry a tak pokud bys to nepochopila," nadhodil s úšklebkem a už mi podával pomocnou ruku při mém vstyku ze země.

"No jak myslíš, ale měl bys mít tu svojí organizaci v lepším stavu. A nevíš jen tak náhodou, kde by se našla moje chatka?!"

"Máš číslo 32, což je jedna z posledních chatek. Potřeboval jsem tam hodit někoho, kdo bude v noci držet stráž, aby se tu nedělo něco, co by nemělo. Už jen kvůli tomu, že hned kousek za náma je jinej tábor. A tady..." zalovil v kapse. "Máš klíče... takže si tam hoď věci....  je ti jasný, že máš necelou hoďku na zabydlení a pak bude oficiální přivítání," podal mi klíče a já už hledala svoje dva obrovský bágly.

"Uf... Thanks," prohodila jsem s povzdechem, když jsem si přes rameno hodila tašku.

"Chceš s tím pomoc holka?!"

"To určitě... Zase bych ti byla něco vděčná. Mimochodem nejsem slečinka v nesnázích," řekla jsem tvrdě, ale ty tašky byli fakt těžký.

"Jak myslíš beruško, ještě se uvidíme," řekl s úsměvem a už frčel mezi dav hádajích se lidí o jednu chatku.

"Už jsem úplně zapoměla, jakej tu bejvá prní den frmol," poznamenala jsem pro sebe a s kyselým úšklebkem jsem se vydala hledat chatku s číslem 32.

*

Hned co jsem našla svojí chatku, zalezla jsem dovnitř a otevřela všechny okna. Vážně to dost nutně potřebovalo čerstvý vzduch a já jsem mezitím větráním, hodila tašky stranou a hupsla na volnou postel.

Zdálo se, že budu na pokoji sama, protože další dvě postele byly volný... A nebo ještě někdo přijede během tejdna.

Většinou to tak bývalo, ale aspoň tu bude na začátku klid.

Lehla jsem si na břicho a zaměřila svůj pohled z okna. Měla jsem perfektní výhled na ostatní chatky, který patřili tomu druhému táboru. Malý děti tam pobíhali kolem dokola a hráli si na babu a ty starší stáli po skupinkách dál a probírali plány na zbytek pobytu tady...

Zdá se, že letos to tu bude živější.

Už jsem se hodlala zvednout, když v tom mi někdo dopadl na záda a já začala vřískat jak praštěná.

"To jsi měla vždycky takovej ječák?!" zeptal se rozesmátej známej hlas Caleba.

"To tě vždycky napadnou, tak pošahaný nápady?!" opáčila jsem načuřeně, ale okamžitě se mi zlepšila nálada, když se překulil vedle mě a šťouchl mi lehce pěstí do ramena.

"Víš že tu byla bez tebe faktická nuda Kat?!" prohodil jen tak.

"Je až těžko k neuvěření, že beze mě nedokážeš žít.... Myslela jse, že tě tu nějáká zabaví.... už sis aspoň nějakou vyhlídl?! Mimochodem co takhle aspoň čůůůs?" zeptala jsem se s úsměvem.

Bylo to divný mluvit s ním o holkách, ale nijak mu to nevadilo a popravdě už jsem potřebovala něco, s čím bych ho zase mohla prudit.

"Teda pár jich po mě házelo očkama, ale hned jak jsem si vzpoměl na tebe, proběhlo mi myslí, že tobě se žádná nevyrovná," řekl na oko vážně.

"Si blb. Toť vše k mému vyjádření... Mimochodem, s tou fůrií už nic nemáš ne?!!!" zeptala jsem se zhrozeně, když jsem si vzpoměla na Natali. Šílená pipka, co na mě vrčela při první příležitosti.

"Od včerejška nic...."

"Díkybohu. Kolik je?!" zeptala jsem se se zájmem.

"Hm... 13:52 proč?"

"Mám takovej dojem, že za osm minut by jsme měli bejt na tom velkým přivítání."

"Jo to.... neplánoval jsem tam jít, ale když na tom trvaš, tak to máš mít," řekl s úsměvem a ve vteřině si mě přehodil přes rameno.

"Šiblo ti?!" vyjekla jsem.

"Jo láskou k tobě," zapolemizoval mi a už si to štrádoval na tu velice důležitou schůzi.

"Bože, dneska jsi obvzlášť nadrženej...... Asi na tebe leze léto, když už jaro zkončilo...." poznamenala jsem zhrozeně a bez protestu se nechala odnýst.

Jak říkám, fakt super měsíc klidu...

/Díky za čtení i za případné komenty/

Vaše misqwa....