Tábor - kapitola 10

Tábor

Kapitola 10.: Trapné přistižení a něco víc...

/Ahojda... Tak jsem tu s další kapitolkou a objasněním, na co Kat narazila, když přímo vpadla Calebovi do chatky... A pak jí taky čeká něco jako psychycká rozmluva s Noahem :) A ještě jedna věc... vážně mě nadchlo, že ty moje "díla" někdo vůbec čte.. :DA taky děkuju za komenty opravdu mě těší.. :)/

"Ou" dostala jsem jen ze sebe.

"Kat?!" řekl překvapeně Caleb a odlepil se od nějaký holky. Jo celkem překvapující situace ne? Snažila jsem se vyhnout nechápavýmu pohledu co ke mě posílal. Místo toho jsem si měřila pohledem tu holku. Zdá se, že nepatřila do tábora k nám, protože je nás tu kolem padesáti a nejspíš bych si jí pamatovala. /No dobře na začátku tábora jsem přeháněla, když jsem řikala, že se to tu hemží stovkama lidma, ale už padesát je pro mě max./

Nakonec jsem usoudila, že patří do toho tábora vedle nás. Navíc mi připadala tak v našem věku a možná i o rok starší...

Byla jsem fakt ráda, že byli zatím jen bez trika..

"Ehm.

...." nějak jsem se sekla. "No.... Dylen mě sem poslal, abych ti vyřídila, že se očekává tvoje přítomnost u oběda, jelikož ses celý dopoledne neukázal..." prohodila jsem nakonec nervózně. Chtěla jsem odtamtud co nejrychlejc vypadnout, ale nějak jsem tam zamrzla.

"Jo jasně a proto si tu bez trika, že?" promluvila jízlivě ta holka, kterou jsem viděla v životě poprvý. Caleb po ní hodil umlčujícím pohledem.

"No vlastně jsme byli u jezera..... ále.... to je jedno," zakončila jsem to a pomalu začala couvat. Když už jsem byla u dveří poznamenala jsem pouze "Omlouvám se za vyrušení" a zabouchla za sebou dveře. Caleb za mnou možná ještě něco volal, ale to už jsem se rozeběhla k sobě.

Plně jsem se zastavila až když jsem za sebou práskla dveřma od svý chatky. Svezla jsem se po dveřích dolů na podlahu a vytíženě jsem oddechovala.

"Pernej den?" otočil se ke mě nějakej chlápek kolem třicítky. Vyjekla jsem a jak splašená odskočila na druhou stranu mýho příbytku.

"Kd-kdo jste?"

"Frank. Opravář," řekl, jako by to byla samozřejmost.

"Dobře opraváři Franku, co tu chcete?" řekla jsem dementně a sedla si na postel.

"Opravuju ti tu díru ve střeše. Asi tak za patnáct minut to bude u konce. Takže si sem pak můžeš zase přestěhovat věci," řekl s úšklebkem.

"Jo ták..." konečně mi to došlo. Skenovala jsem ho pohledem při tom, když zatloukal nějaký prkno.

Dál už se naše konverzace nerozvíjela. A do myšlenek mi zase vtrhl ten malej incident. To jak jsem tam vtrhla a to jak mi bylo trapně nebylo rozhodně to, co mě na tom snad nejvíc štvalo. Bylo to to, že jsem si připadala v tu chvíli vytočeně. Nevím, bylo to něco jako momentální popud. Chtěla jsem tu holku vykopnout z jeho chatky a....

Né bože, asi semnou něco je. Klela jsem na sebe v mysli. Nic to nebylo, a ani ten pocit nebo tlačení na hrudníku. Museli si myslet, že jsem nějakej mentál, když jsem tam jen tak stála... Ó bože co mi je ale po tom???!!!

Pak mi najednou došlo, že z tohodle jen tak nevídu. Vyskočila jsem z postele, usušila se a oblíkla se do suchýho /naštěstí mi ten chlápek nevěnoval pozornost, takže jsem přes sebe přetáhla jen suchý kaloty a triko/ a s "nashle" jsem vypadla z chatky směr jídelna.

-------------------------------------------------

Na obědě jsem byla doslova pod tlakem. Čekala jsem na nejspíš dost dlouhý rozhovor s Calebem. Naštěstí, teda aspoň myslím, že naštěstí, nebyl tak nějak čas.

Všade byl frmol. Dylen se s náma domlouval na programu pro zbytek dne. Prej se nějak rozělíme na věkový kategorie. Tudíš to bude asi tak, že děti kolem deseti a dvanácti budou v jedný skupině a zbytek starších v tý druhý. A my je tam budem hlídat. A jde se do lesa. Přestalo totiž pršet...

Takže přes tohle všechno jsem s Calebem nestihla ani hodit řeč.

Po obědě jsem si sesbírala suchý prádlo a odnesla si ho do chatky, která už byla plně vysušená a očividně spravená.

------------------------------------------------

"Copak, dáváš si tu přestávku?" zeptal se s úsměvem Noah a přisedl si ke mě na zem.

"Hm, jo. Šiškovaná mě moc nebere," zabručela jsem a vytrhla se ze svýho vlastního přemýšlení.

"No, podle mě je to celkem zábava. Teda až na to, když hází ta malá copatá holka. Myslím, že se jmenuje Lily," řekl s úšklebkem a kejvl směrem k Lily, který mohlo bejt kolem deseti.

"Ničí ti reputaci v házení?" zeptala jsem se se smíchem.

"No, né tak docela. Spíš se mě snaží zmrzačit. Pokaždý, když na ní dojde řada, stává se ze mě její terč. Prej se jí na mě hází líp, jak na ten maximálně obrovskej strom," objasnil a na úkaz si vyhrnul rukáv a třel si bolavý místo.

To už jsem to nevydržela a rozchechtala jsem se. "Chudáčku. Takovej malej capart, to musí fakt bolet," prohodila jsem a znovu se rozchechtala.

"To ale není směšný. Máš vidět, jakou má sílu," řekl na svojí obranu.

"Jo jasně je to vážný," přikývla jsem tak silně a vážně jak jen to šlo, než jsem se zase rozchechtala.

"Ty jedna potvoro," přimhořil oči a lehce do mě strčil ramenem. "Od oběda jsi byla nějak zamlklá. Doufám, že nejsi pořád naštvaná kvůli tomu, že jsi semnou prohrála v kartách," poznamenal s obrovským úsměvem.

"Ne to vážně ne. V nejbližší době ti to hodlám vrátit," řekla jsem jasně a oplatila mu strčení. "Jen jsem jaksi přistihla Caleba při něčem, při čem jsem neměla..Teda asi... No však on se k tomu určitě vyjádří," vysvětlila jsem s povzdechem.

"Áha. A to při čem jsi ho přistihla tě asi naštvalo co?" zeptal se a změřil si mě pohledem.

"Nééé," protáhla jsem okamžitě. Asi až moc rychle. "To ne, jen to byla vážně situace, při který bys nechtěl kámoše přistihnout," odpověděla jsem.

"Jo ták on někoho vraždil co?! To by se ale mělo nahlásit," zavtipkoval a já se usmála.

"Hm. Těsně vedle. Nevím co by na to řikala ta holka, kdyby zjistila, že jí všichni ostatní považujou za mrtvou," nadhodila jsem zamyšleně.

"Ou chápu," přikývl na důkaz, že pochopil.

"Jo ou. To byla taky moje reakce.  Navíc to bylo hned po tom incidentu v jezeru, takže si nejspíš mysleli, že jsem si něčeho šlehla," zazubila jsem se.

"Hm z jistý míry to může bejt i výhoda,"

"Jaká?" zeptala jsem se.

"No třeba si mysleli, že nejsi při smyslech, a tak to nechaj bejt," objasnil.

Znovu jsem se rozesmála... "Super, snad,"

Dál už jsme to nerozebírali. Vlastně mi to Noah trošku ulehčil a já jsem se tím už tolik nezaobírala. Nakonec jsem vstala a spolu s ním jsem se šla zapojit do tý velice záživný hry.

/Tákže jsme u konce další kapči. Tak co, čekáte nějakou rozmluvu mezi Clebem a Kat? Hmmm rozhoně se budu snažit přidat další kapitolku ještě před pátkem. Protože v pátek odlítám na dovolenou a vracím se až za týden.... :)/

/Jako vždy se loučím a čekám na vaše komenty, protože ty mě pokaždé potěší... :)/

Vaše misqwa... :-*