Vampire-krev | Tábor - kapitola 18

Tábor

Kapitola 18: Je mi z toho na nic!

/Tákže po nějaké té době jsem tu a nesu vám další kapitolu. Pomalu, ale jistě se blíží konec povídky, s ní i konec tábora a s tím vším si Kat začíná dělat výčitky. Stále dokola a dokola myslí na to, jestli to s Calebem bylo dobré začít. Neprozradím vám k jakému výsledku Kat dojde, ale je vám snad naprosto jasné, že výčitky svědomí vás nenechají jen tak. A to i v případě, že nejsou zcela pravdivé. Jedno rozhodnutí a může být konec. Jenže, co v tomhle případě konec vlastně znamená? Přijemné čtení...../

--------------------------------------------------------------------

Další dva týdny byli za námi. Aniž by si to kdokoli uvědomoval, zbýval nám už jen poslední týden na táboře. Čas tu letěl vážně rychle.

Spolu s Calebem jsme se ustálili na stejné vlně. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale vážně nám to klapalo. Žádné hádky, prostě jsme se na všem shodli. To, jak jsme se vzájemně doplňovali mě někdy i dost děsilo. Kas to pomaličku začala dávat dohromady s Noahem a Lucinda se pevně držela Nicka.

Všechno to bylo jak z nějakého filmu. Čekala jsem na chvíli, kdy se něco zvrtne. Přeci dobrý konce nebývají bez nějakého dramatu.

--------------------------------------------------

"Raz, dva a tři," křičel Dylen a tím dával jasný povel při ranní rozcvičce. Ano, tuhle rozcvičku zavedl hned po tom, co jsme se před dvěma týdny vrátili z toho hradu. Prý se už víc nemůže dívat na to, jak už po deseti metrech popadáme dech.

Naštěstí jsem se z toho dneska vykroutila a to jen díky tomu, že jsem se vymluvila na to, jak v kuchyni nestíhají, takže potřebují píchnout. Samozřejmě, že proti tomu nic nenamítal, takže jsem to nijak neprotahovala a proběhla kolem něj maximální rychlostí, aby si to ještě nerozmyslel a nezaměstnal při rozcvičce i mě.

"Brý ranko," vpadla jsem do kuchyně a pozdravila pár lidí, co už takhle po ránu makalo. Nakonec jsem si to zamířila ke Kas a Lucindě.

"Copak, Dylen ti skočil na to, že nám jdeš pomoc?" rejpla si hned Lucinda. Vlastně jsem to už ani tak nebrala. V posledním týdnu je to mezi námi tak, že se párkrát popíchnem, ale nakonec to nějak odplave a dokonce se spolu i o pár věcech bavíme.

"Nemusel na nic skákat, protože vám jde opravdu pomoc. Jak vidím, dneska nás čekaj vajíčka, co?" prohodila jsem a kejvla hlavou směrem k hrnci, ve kterém se vařila vajíčka.

"Ani mi o tom nemluv. Polovina z nich je chce na tvrdo, ten zbytek na měkko a někdo dokonce nadhodil, že vajíčka nejí. Dnešek je vážně na zabití a to je teprve ráno," zahučela utahaně Kas a mezi tím pokládala krajíce chleba na velké táci.

"No jo, ta dnešní mládež...." zašvitořila jsem s úšklebkem a pustila se do práce. "Mimochodem, co že se to plánuje na dnešek?"

"Ó jo ták, ty si večer s Calebem zmizíš a ráno vyzvídáš, cože se to večer vůbec dělo. Ehm, na dnešek naplánoval turnaj ve volejbale a přehazce. Prý potřebujeme sportovní den a to jako sůl," citovala Lucinda.

"Zdá se mi to, nebo to až nějak moc přehání?" ozvala jsem se a ignorovala tu její poznámku o mě a Calebovi.

-----------------------------------------------------------------

"Tři - dva!" křičel Dylen a odpískal další nechycený míč.

Mohlo být něco kolem dvou odpoledne a momentálně se konal turnaj mezi kluky. Na hřišti pobíhali nějaký patnácky a proti nim stáli Noah, Nick, Derik a Caleb.

Vlastně mi o ru ani moc nešlo. Byla jsem ráda, že se můžu válet v trávě a do tich jejich her se moc nezapojoval. Sport není zrovna moje silná stránka.

"Dylen by moohl dělat něco jako trenéra," nadhodila Kas.

"No jo, hlasivky by na to měl," zavrněla nespokojeně Lucinda a zajela si při tom slunečními brýlemi do vlasů.

"No, měl by na to i postavu," odkejvala jsem uznale.

"Počkej, ještě, že tě Caleb neslyšel," namítla Kas.

"Ten má jiný starosti, navíc pochybuju, že by mu to nějak vadilo,"

Vlastně ani nevím. Ve skutečnosti si Caleba neumím představit v roli žárlivého přítele. Vlastně i představa přítele mě pořád překvapuje.

"Hm, zdá se, že ten by si toho ani nevšiml. Asi má dost starostí s tím, aby odháněl ty stáda, co se kolem něj motaj. Jeden by řekl, že když to mezi váma vydrželo tak dlouho, ta mu ty holky dají pokoj, ale lepí se na něj čím dál tím víc," prohodila Lucinda a kývla směrem k hloučku holek, co postávali o kus dál a sledovali Caleba, jako kus masa.

Vlastně je to jedna z mála věcí, co mi leze na mozek. Caleb je ignoruje a nebo jim říká, že nemá zájem, ale vím, že ještě nedávno by si tuhle přízeň užíval. Připadá mi, jako bych mu brala tu jeho volnost. Volnost, kdy si mohl dělat co chtěl. Mohl vymetat večírky, nahánět holky a sázet se s klukama, která holka mu dá číslo dřív a která se po něm ihned vrhne.

Pohled jsem stočila k němu a tím jsem zachytila jeho zářící úsměv, který vysílal mým směrem. Jo, ten úsměv. Dokáže i nemožné. Vlastně ho používá a vždycky používal ve chvílích, kdy jsem na něj byla naštvaná a přímo tímhle úsměvem si mě dokázal hravě získat na svojí stranu.

"S tím už asi nic nenadělám. Vlastně mi to je jedno, když je ignoruje, nic proti nim nemám," prohodila jsem znuděně, ale jistá část mého já věděla, že tohl vlastně není až taková pravda.

--------------------------------------------------------------------

"Už mizíš?" zeptala se mě Kas při večerním táboráku.

"Hm, Caleb je s klukama na pokoji a řikal mi, ať se tam za nimi stavím. Nevím, možná se tu ještě objevím," vysvětlila jsem a zvedla se z lavičky.

"Dobře, tak zatím," rozloučila se a já si to zamířila směrem Calebova chatka. Už několik metrů od chatky bylo jasně slyšet, že tam mají víc jak veselo.

No jo, je poslední týden a oni plánují něco jako pomstu Dylenovi za to, jak je honí na rozcvičky a běhání po lese. Vlastně jsme se o nějakém tom žertíku už bavili všichni. Ještě nás ale nenapadlo, co přesně by to mělo být. I když věřím tomu, že nápadů je až požehnaně.

Už jsem pomalu šahala po klice, když v tom jsem zaslechla jejich rozhovor. Zasekla jsem se a zaposlouchala se.  Věděla jsem, že bych neměla, ale zvědavost mi prostě nedala. Myslím, že většina lidí by na mém místě udělala cokoli. Zdá se, že se bavili nad nějakým večírkem a najednou se stočila řeč ke Calebovi.

"Jo, jsme domluvený s klukama od vedlejšího tábora.Tak co, vyrazíš s náma?" zeptal se nedočkavě Nick.

"Nevím, nejspíš ne," prohodil Caleb váhavým hlasem.

"Bože, pomalu se z tebe stává loutka. Copak, Katrina ti utahuje provázky? Že by tě nechtěla někam pustit? Asi má strach o to, abys ses neotočil za nějakou sukní, co?" promluvil s pobavením Nick.

Zadržovala jsem dech a stála jako socha. Víc jsem se naklonila ke dřevěným dveřím a snažila se zaostřit sluch. To co jsem slyšela mě dostalo...

"Jo, jasně. Bojí se, že bych jí zahnut. Holky jsou v tomhle jak stíhačky. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby mi projížděla mobil. Každopádně, dost o mě, kámo, myslel jsem, že to táhneš s Lucindou," odpověděl značně kysela Caleb.

Dál už jsem neslyšela ani slovo. V hlavě mi vířilo nespočet myšlenek. To co Caleb řekl se mě neskutečně dostklo. Jak... Jak mohl?! Nebo je to vážně pravda? Jsem.... stíhačka?!

Neváhala jsem a okamžitě se rozeběhla ke svojí chatce, ve které jsem se zabouchla a zamkla dveře. Sesunula jsem se po nich na podlahu a asně zaregistrovala pálení očí. Nesnášela jsem to. Věděla jsem. Snažila jsem se věřit iluzi. Caleb já... on a já, tohle je něco, co nemůže nikdy fungovat.

Nikdy jsem mu neřekla, že nemůže jít na zábavu, nikdy jsem mu nic nezakazovala. Když mu to vadí, proč ro semnou táhne dál?! Nechápu to. Nechápu jeho a už vůbec nechápu sebe.

Věděla jsem, co mě teď čeká. Musím to ukončit dřív, jak se zničí i naše přátelství. I když.... už teď nemám sílu se s ním bavit normálně. Musím. Prostě musím.

Musím najít sílu a ukončit to. V týhle chvíli bych měla vyvádět, nadávat mu, ale ne. Prostě ne. Jedna moje část tušila, že se něco takového stane. A ani teď v tuhle chvíli nejsem schopná vyvádět. Mám ho ráda a strašně moc, ale on je na tom zřejmě jinak.

Nemělo to cenu. Jenže moje sobecký já, prostě nedokázalo říct ne. Vyspal se semnou a tím to končí. Možná si myslel, že to co ke mě cítí je přitažlivost, ale zřejmě to byla jen lítost. Je mi z toho na nic.

-------------------------------------------------------------

/Je tu konec..... Teda jen této kapitolky. Tak co, líbilo se?! Doufám, že jo, protože to, co Caleb řekl mělo být něco, co není zase až tak kruté a ani lichotivé. Myslím, že se mi to z vélké části povedlo. No a teď už jen vymyslet, co bude dál. Katrina se do toho zamotala tak, že se jen těžko vyhrabe ven. Je mi jí líto, ale přesně sem, do tohodle bodu, jsem jí prostě hodlala dostat. Samozřejmě, že Caleb na to bude mít odlišný, a to dost odlišný, názor. Takže zatím se tu mějte a snad brzy přibude další kapča... :))))) /

Čekám na vaše zajímavé ohlasy, ovšem, to ale čekám vždy.....  :D

Vaše misqwa.... :)