Krvavý polibek - 14. kapitola

Krvavý polibek

Kapitola 14 - Konec dobrý, všechno dobrý!!

Pohled Char:

"Pro jistotu si stoupněte dál!" varovala jsem je.

Sedla jsem si do kruhu ohraničeného svíčkami a začala se soustředit. Docela jsem byla připravená, ale najednou mi do toho začal kecat Alec.

"To je jako v tom seriálu Čarodějky!" pronesl ohromeně.

"Jo to je, a teď mlč, nebo ti něčim zacpu pusu!" zavrčela jsem a začala odznova.

Začala jsem si v hlavě přeříkávat kouzlo v hlavě. V mžiku se plameny svíčkek zvedly do výšky a zuřivě sebou plápolali. Cítila jsem jak ze mě proudí síla. Přesně jak jsem předpokládala, tak kouzlo bylo silný.

Začala jsem do toho vkládat všechno. Najednou jsem se ocitla v hlavě někoho jiného. Viděla jsem jeho očima. Byl na nějaké louce kolem které se prostíral hustý les a naproti tomu dotyčnému se tyčily tři břízy. Ta osoba se pohybovala směrem k nim. Za tou osobou šli nějací lidé.

Chtěla jsem na ně zaměřit, ale najednou se to nějak zvrtlo.

"Vím že jsi v mojí hlavě Charlotto. Kouzlíš moc dobře, ale já budu vždycky krok napřed!" zaznělo mi v hlavě a v mžiku mě ten dotyčnej odhodil na druhou stranu pokoje a tím přerušil spojení.

Všichni okolo byli vyděšení a překvapený zároveň.

"Kurva!" ulevila jsem si.

"Jsi v porřádku? Co to ksakru bylo?!" přilítl ke mě Alex.

"To bych taky ráda věděla. Viděla jsem nějakou louku, kolem ní byl les a můj šiblej bratříček mířil směrem k třem břízám! Pak se mi dostal do hlavy. To teda znamená, že to je čaroděj a ksakru hodně silnej.!" seznámila jsem je s danou situací.

"Netuším co to bylo za místo, ale jsem si stoprocentně jistá, že míří sem. Rozhodně nebyl sám." dodala jsem ještě.

"hm nevím kde by to mohlo bejt..." řekl nezaujatě Derek.

"Já ale jo!" vykřikl Alec.

"Ehm!" odkašlala si něrvozně Sarah.

"Mno je to pár metrů odsud. Včera jsem se šel mrknout ven a přes tu louku jsem procházel." informoval nás.

"Jseš si tím jistej?!" zeptala jsem se.

"Jo na stoprocent"

"To ale znamená... no znamená to.." Sarah to nestačila doříct, protože jí do toho někdo skočil.

"Že jsme tady....." ozval se výsměšným hlasem nějakej čaroděj za kterým stáli další upíři.

Celá moje nová rodina se postavila do obranýho postavení a začali vrčet.

"Teda to je milé přivítání... Měli by jste se naučit slušnému chování!" zakrákorl zase ten debil a mě bylo totálně na blití, že tenhl vůl je můj bratr.

"Ty taky nejsi vítaná návštěva. Tebe asi zase rodiče nenaučili klepat co?!" pustila jsem se do něho já.

"Char, přesně takhle nějak jsem si tě představoval. Dokonce je z tebe i kočka.!" poznamenal štiplavě a já si všimla, že Alex se ještě víc napnul.

"Proč do prdele teďˇ?!" zeptala jsem se prostě.

Vážně by mě zajímalo, proč se objevil až teď. Netuším, co ho k tomu vedlo a vážně mi to leze krkem. Netuším, jak mě našel a už vůbec jak o mě mohl vědět.

"No papínka a matičku jsem už odrovnal. Nechápu, jak mohli bejt takový slaboši. No a kdyby mi o tobě neřekli, tak ani nevím, že mám sestřičku. No a díky tady klukům jsem tě konečně vystopoval!" poukázal na Iana a jjeho bratry.

"Já věděl, že ste parchanti!" zavrčel Alec.

Když je naštvanej, tak se ho docela bojím. Vidím ho takhle poprvý, a doufám, že už ho nikdy rozzuřenýho neuvidím!!

"Ále no ták přišel jsem zabít svojí sestřičku a ne tu konverzovat!" prohodil s úšklebkem Jered (můj zřejmě bratr co já vím!) a v mžiku dal těm svejm kunpánům povel.

Stalo se to tak rychle, že jsem na to nestačila ani reagovat. Všichni se na nás vrhli. Ovládla jsem se v čas a začala útočit sama. Byla jsem totálně rozzuřená. Asi dvoum jsem zabodla dýku do srdce, ale pak jsem narazila. Stál proti mě můj vlastní bratr a mě se zmocnila panika. 

Něco ve mě mě drželo, najednou mě ovládl strach.

"Copak? Bojíš se? Si stejně ubohá jako oni, nedokážeš mě zabít. Je to proti sobě samotný. Jsi až moc mírumilovná!" vysmíval se. To mě ale na tolik popudilo, že mi bylo všechno rázem u prdele.

"Jsem všechno, ale mírumilovná ne!" zavrčela jsem k němu a okamžitě se na něj vrhla. Používal kouzla a dost silný, ale já se uměla bránit. A víte co se říká ne?! Nejlepší obrana je útok.

Po chvíli laškování jsem ho přirazila ke zdi.

"No ták jsme rodina!" začal.

"Někdo s takovou zkurvisinckou povahou, jako máš ty není moje rodina!" zavrčela jsem a prohnala mu dýku srdcem.

Až když se složil k zemi mi vlastně došlo, co jsem vlastně udělala. Zmocnila se mě panika, ale i další pocity. Bylo mi jasný, že tohle nevrátím.

Byla jsem natolik mimo, že jsem i na chvíli zapoměla, že ostatní dál bojují. Najednou se zamnou objevil Alex. Nechápala jsem co tím sleduje, ale najednou mi to došlo. Strhl mě na stranu a tím mě zachránil před směřující dýkou, kterou nějaká pijavice zamířila na mě.

"Bože." zmohla jsem se jenom na tohle.

"Jsi v pohodě?!" zeptal se mě s nejistotou v hlase. Měl takovej něžnej pohled.

"Já ehm jo, ale ty panebože ne!" sykla jsem vyděšeně, když jsem si všimla, že krvácí ze břicha.

"To je v pohodě..." pronesl chraplavě.

"Ne to teda ne.. Potřebuješ do sebe dostat nějakou krev" řekla jsem jasně a rozhodnutě.

"Joo škoda, že kolem neběží nějaká veverka!" řekl s úšklebkem.

Na nic jsem nečekala a svojí dýkou jsem se řízla do zápěstí.

"Co to proboha děláš?!" zeptal se nyní vyděšeně on.

"Dávám ti napít!" sykla jsem k němu.

"Ne to ne. Nikdy bych z tebe... nepil!" zamítl to rázně.

"Je mi totálně jedno, jestli tě to ke mě upoutá. V tuhle chvíli je mi to u prdele, takže prosím tě napí se konečně nebo tě vlastnoručně uškrtím. Aspoň jednou mě poslechni!" pronesla jsem s vraždícím hlasem.

Podíval se mi do očí.

"Prosím.." dodala jsem zmučeně.

Pomalu se přiblížil k mému zápěstí. Sledoval mojí reakci, ale nakonec se zakousl. Nikdy jsem nevěděla, jaký to bude a musím říct že.... (Kurva bolí to jak svině)! To by jeden neřekl, že upír má tak dlouhý špičáky!

Když mi vycucal zápěstí, tak se oděmě odtrhl. Zřejmě mu to stačilo, protože se mu rány zahojili.

Naklonila jsem se k němu a otřela mu z úst mojí krev.

"Doufám, že ti to aspoň chutnalo!" pronesla jsem s úsměvem.

"Jo ani nevíš jak. No, ale teď bysme jim měli pomoc" upozornil mě.

"Jasně" prohodila jsem a zvedla se ze sedu.

"A Char?!" řekl ještě.

"hm"

"Díky a dávej pozor!" šeptl mi u ucha.

"No já to ani nijak jinak neprovozuju!" upozornila ho se smíchem.

"Ne ale vážně.." řekl jasně a přiblížil se ke mě.

Nebyla mezi námi už žádná mezera. Cítila jsem jeho přítomnost dost jasně.

V okamžiku a bez jakéhokoliv zaváhání mě začal líbat. Bylo to něco po čem jsem dlouho toužila. No a teď to prožívám. Uvědomila jsem si, co k němu chovám za city. Toužila jsem po tom, aby se už nikdy neodpojil. Užívala jsem si to a bylo mi jasný, že už to nikdy nebude jako dřív.

A to jen proto, že ho miluju. Už od chvíle co mě jako malou zachránil, jsem se k němu upoutala. Jenom teď je to oficiální.

/Díky za čtení a za jakýkoliv komentík budu ráda/

Vaše mishqa.. :-*