Tábor - kapitola 19

Tábor

Kapitola 19: Psychologické řeči a Derik

/Ahojte. Doufám, že jste nezapoměli na mě a ani na mojí povídku. :D Přiznávám se, je to už pěkná doba, co přibyl nějaký ten dílek k Táboru, ale to bude asi tím, že jsem se nějak sekla. A teď? No, dalo by se říct, že jsem si pár věcí uspořádala a prostě mi to nedalo a musela jsem se tu stavit. Už tu zaznělo, že u této povídky nám zbývá posledních pár dílů do konce. A ano, je to tak. To je vlastně asi vše, co jsem potřebovala sdělit. Takže přeju příjemný čtení, snad se bude líbit.... :) /

------------------------------------------

Nemohla jsem to vydržet. V té chatce jsem si připadala jako vězeň. Dopadaly tam na mě myšlenky a výčitky všeho druhu. Nechtěla jsem nikomu ukazovat svojí slabou stránku, takže jsem si prostě dala jasné měřítka, ohledně toho, jak se z toho dostanu.

Na posteli jsem hned další ráno nechala vzkaz, že se potřebuju nadýchat čerstvého vzduchu, takže se nejspíš nedostavím na snídani. Bylo mi jedno, kdo ten vzkaz najde. Prostě jsem přes sebe hodila lehký svetřík a vydala jsem se směr lesní cesta.

Bylo celkem brzo ráno, takže si mě nikdo nevšiml. Hladce jsem proklouzla celým táborem a zamířila jsem si to hlouběji do lesa. Věděla jsem, že když se budu držet cesty, tak dojdu k nedalekému jezírku. A taky jsem došla. Asi za necelých patnáct minut jsem byla na místě.

Sedla jsem si na plochý balvan a nohy jsem spustila do jezírka. Byl tu neskutečný klid. Slyšela jsem i zašustění listí, prostě každý detail. Mohla jsem si vklidu srovnat hlavu a popřemýšlet o Calebovi na neutrálním místě.

Přemýšlela jsem o tom, co mu řeknu. Přeci k němu nemůžu jen tak přijít a říct mu, že s ním končím kvůli tomu, že jsem poslouchala za dveřmi a slyšela jsem o tom, jak o mě říká, že jsem stíhačka. To by jen potvrdilo jeho mínění a to jsem rozhodně v plánu neměla.

Vím, že ho to neraní asi tolik, jako mě jeho slova, ale chtěla jsem, aby se tak alespoň z části cítil. Nejspíš mu řeknu, že to byla jedna velká chyba, která nám naprosto přerostla přes hlavu, a že bude pro oba dva mnohem lepší, když to ukončíme. Já si budu moci hledět svého a on si bude moci zase užívat svobodu. Necháme to plavat.

Samozřejmě, že jsem ani v nejmenším nevěřila tomu, že to samo odplave. Budu se muset rvát zuby nechty, abych mu tohle řekla s naprosto chladnou nenuceností. Jenže pokud to neřeknu, ani jeden z nás z toho pak nevybruslí. Musí se to utknout hned. Ať to stojí, co to stojí.

Byla jsem natolik zabraná do svých myšlenek, že mě přímo vyděsilo, když si někdo přisedl na balvan vedle mě. Trhla jsem sebou, div jsem nespadla do jezírka, naštěstí mě ten dotyčný zachytil za ruku a tím zabránil mému pádu.

"Ježiši," vydechla jsem vyděšeně. Byl slyšet jen můj neskutečně rychlý tlukot srdce.

"Copak? To jsem tě tolik vyděsil?" zeptal se Derik s velkým úsměvem. Seděl a rukama se zapřel o balvan. Tím se odhalilo jedno z jeho tetování. Drak chrlící oheň. Někdy mi to nedá a musím přemítat nad tím, proč zrovna drak a podobné věci.

"Jo. Na chvíli se zamyslím a ty mě tu mezi tím vyděsíš k smrti. Navíc, co tu děláš? Chodíš si takhle brzo po lese a náhodou na mě narazíš?" prohodila jsem více méně kysele.

"Hou, hou klídek. Nechtěl jsem tě rušit v tvém rozjímání, ale nestává se často že se potkáme někde v lese. A pokud tě zajímá, co dělám tu, odpověď je jednoduchá. Šel jsem si sem pouze pročistit hlavu. Skvěle se tu dá přemýšlet. Spíš mě překvapuje, že jsi tu právě ty. Myslel jsem, že budete někde zalezlí s Calebem. Říkal něco o tom, že jsi se měla včera večer stavit a nestavila se. Nejspíš tě už náhání po táboře," promluvil pohodovým hlasem a rozhlížel se.

"Hm, tak jsem se nestavila," prohodila jsem chladně. Vlastně jsem se nad svým tónem sama zarazila. Zřejmě to překvapilo i Derika, protože hodil pohledem ke mě a nadzvihl obočí.

"Tak to vyklop. Co jste si zase provedli?" nadhodil zvědavě a měřil si mě zkoumavým pohledem. Vlastně to je k smíchu. On tam včera byl taky, byl tam, když se o mě Nick s Calebem bavili. Bohužel, ale neví, že já jsem tam ve skutečnosti byla taky.

"Nic jsme si neprovedli. Teda nic o čem bychom věděli oba," nadhodila jsem strnule.

"No tohle jako nic nevypadá. Že ten blboun řekl něco, co neměl?"

"Hm. Nevím. Asi jo, vlastně..." už bych mu o té včerejší události málem řekla. Naštěstí jsem se zarazila a zmlkla právě v pravou chvíli.

"Vlastně, co?" nedal se.

"Vlastně nic."

"Ale no tak, Katrino, víš přeci, že mi to jednou budeš muset říct. Buť to pujde po dobrém, nebo se z tohodle lesa nedostaneš," promluvil s jiskřičkama v očích.

"A co mi jako uděláš? Přivážeš mě tu ke stromu?" zasmála jsem se.

"Když to tak říkáš, nezní to zase tolik blbě..." zauvažoval.

"No jasně. Jsi blázen," vyhrkla jsem se smíchem.

"Já vím, to je můj životní cíl. Stát se pro každýho bláznem. Ne, ale teď vážně, co se stalo?"

"No, přemýšlím o tom, že to nebyl zase až tak dobrý nápad," promluvila jsem nakonec s dlouhým povzdechem.

"Co? To, že tu sedíš semnou, nebo to, začít si s Calebe?" snažil se to trochu ulehčit a já jsem mu za to byla neskutečně vděčná.

"No, vlastně obě věci, ale ta druhá je asi ten hlavní důvod." Uchechtla jsem se. "Víš, včera jsem vyslechla něco, co jsem asi neměla. Mířila jsem za vámi, ale nějak jsem se zasekla u dveří a zaslechla Nicka spolu s Calebem, jak plně diskutují právě o mě. Tak nějak to mě dopadlo, jako opožděná reakce. Nechápu, jak jsem mohla na něco, jako je chození s Calebem, vůbec přistoupit. Už od začátku bylo naprosto jasné, že nám to nikdy nemůže klapat. A tohle mě vlastně utvrdilo v tom, že to byla kravina. Nějakej přelud. A tak tu přemýšlím nad tím, co teď?"

"Takže tys to včera slyšela?" zeptal se totálně překvapeně, ale chápavě Derik.

"Jo tak nějak," přikývla jsem.

"Tak to je něco. Víš, tohle je kravina. Neber si to tak, že by si byla Calebovi na obtíž. Tak to nemyslel a ty to určitě moc dobře víš. Prostě to jen tak plácl. A co by byl vztah bez riskování? Nic. Přeci musíš zkusit něco novýho. I když jste každý jiný, schodujete se ve více věcech, akorát, že Caleb je ta osoba, které to dochází poměrně dýl jak tobě," vychrlil ze sebe Derik s vážným tónem.

"Jo, jasně. Vždyť je to vlastně jedno. Jen se mě tu prosím nesnaž přemlouvat, ať mu dám ještě šanci, protože nemám sílu se o tom s někým hádat," prohodila jsem znuděně.

"To by mě ani nenapadlo. Chtěl jsem tím jen říct, že to nemusíš hned všechno zázet za hlavu. Přeci by jen bylo lepší si s ním o tom prvně promluvit, ne?"

"Promluvit? A o čem? O tom, že si chce užívat se všema, ne jenom semnou? Ale no ták. Přeci nevěříš tomu, že by si místo svobody vybral mě. Jasně, jsme dlouholetí přátelé, ale to nic nemění na situaci a na tom, co je Caleb za charakter. Byl jsem naivní, když jsem si myslela, že ho změním. Vlastně ten starý Caleb je ten, se kterým se můžu v pohodě bavit a popichovat," odvětila jsem paličatě.

"Ach jo. Tyhle problémy jsou tak strhující. Jdeš kolem a oni tě vtáhnou do sebe. Ještě, že já něco takovýhodle řešit nemusím," prohodil Derik s úlevným úsměvem.

"No jasně, ale jako psychologovi by ti to šlo," zasmála jsem se. "Jen teda nevím, jestli by tě uznali jako psychologa, když máš tetování snad na každém centimetru kůže. Mimochodem, když už jsme u toho, proč jsi se vlastně nechal takhle vyzdobit?" pomalu, ale jistě jsem měnila téma. Ani jeden z nás proti tomu nic neměl. Ta urputná nálada mezi námi se pomalu vzdalovala a odplouvala pryč.

"Nejdřív sázka s klukama a pak mě to nnějak vzalo, takže jsem se rozhodl, že to risknu a dopadlo to takhle. Ještě nějaká otázka?" usmál se.

"Vlastně mám ještě něco," promluvila jsem. "Proč zrovna drak. Promiň, ale nějak mi to nejde do hlavy."

"Klídek, to nejsi první a obávám se, že ani poslední. Vlastně ani nevím. Vždycky mi na těch potvorách přišlo něco zajímavýho. A ten oheň mě prostě zajímal."

Chvíli jsme tam jen tak seděli a povídali si o všem možném. Zjistila jsem, že Derik je ve skutečnosti fajn kluk. To tetování by vás možná vyděsilo, ale hned na druhý pohled by jste si ho zamilovali. Je to prostě něco jiného, než nagelovaní frajírci. On má svůj styl a nehledí na názory ostatních. Možná i to mi na něm připadá více méně sympatický.

Bohužel po nějakém čase jsme se prostě museli vydat zpátky do tábora. A já věděla, co mě čeká. Musím najít Caleba.

Ve skutečnosti to nebylo nic těžkého. Narazili jsme na něj hned, co jsme vyšli z lesa. Měřil si nás překvapeným výrazem a přišel až k nám. Nakonec to nejspíš hodil za hlavu, protože se usmál a věnoval pozornost mě.

"Brý ranko," pozdravil s úsměvem nás oba.

"Jo, jo brý," odkejval mu Derik a pomalu se vzdaloval. Nechal mě tam stát jen spolu s Calebem.

"Ahoj," hlesla jsem tiše. Loupl po mě pohledem, který jasně vyzařoval, že ho můj tón překvapil. Neváhala jsem a promluvila jsem znovu, protože jsem věděla, že později bych se k tomu už nedostala. "Potřebuju si s tebou o něčem promluvit."

/Tákže, jsme u konce. :D Tahle kapitolka měla být více méně o přemýšlení, takže se tu žádná velká akce nekonala, ale v té další se to trošku pohne. Doufám, že se to všem líbilo, protože další díl přidám nejspíš až zase o víkendu. :) Už přemýšlím nad pokračováním, ale bohužel dneska už nic nebude. :D Musím vyčistit králíkovi a pak se vrhnout na učení. Na zejtřek toho máme vážně dost. A já jsem se na učení ještě ani nepodívala. Navíc mám rozečtenou knížku. (Hunger Games 2) No jo, je toho hodně. Zatím se tu mějte a brzy na viděnou...... :-* /

Samozřejmě, že jakýkoli komentík potěší...... to vždycky..... :D

Vaše misqwa.... :)