Vampire-krev | Tábor - kapitola 20

Tábor

Kapitola 20: Oba dva jsme to věděli

/Ahojte všichni.. :) Takže možná si už z vás  všimlo, že se tu včera stalo takové menší překvápko (Night of Love 3 - poslední boj). Možná jste byli i trošku překvapení, ale vlastně i to byl můj záměr. Zatím jsem přidala pouze postavy a menší popis, ale už se plánují první kapitolky. Jenže tu mám rozepsaný ještě Tábor, takže to možná pár dní potrvá, ale nebojte se, budu se to snažit urychlit. Jinak dneska se teda můžete těšit na jednu z posledních kapitol právě od Tábora. Nevím, kolik jich ještě sepíšu, ale nejspíš už moc ne. Je také dost možné, že tohle je už předposlední kapitola, ale to zatím ještě není jisté. :) Takže přeju pěkný počteníčko, snad se bude aspoň pár lidičkám líbit.. :) /

---

"Vypadáš nějak divně. Není ti špatně? A co to semnou vlastně potřebuješ probrat?" zeptal se ustaraně Caleb, když jsme si sedali na jednu z mála laviček poblíž jídelny. Jako obvykle měl na sobě svoje oblíbené džíny a tmavé triko. Vlasy měl v mírném rozcuchu a celou dobu mě sledovali jeho oči. Oči, ve kterých se hodně často topím. Jenže teď mám na práci něco závažnějšího.

"Ne, není," vydechla jsem a přemýšlela nad tím, s čím mám začít. "Víš moc dobře, že nikdy nechodím kolem horké kaše a řeknu všechno na rovinu, že?"

"Páni, nějak mě děsíš," konstatoval a bylo na něm vidět, že se vážně bojí toho, co ze mě vypadne.

"Dobře, takže asi takhle..." ignorovala jsem jeho poznámku a rovnou jsem spustila. "Myslím, že bychom to měli ukončit."

Nic. Žádná reakce. Jen tam seděl a zkoumal mě pohledem. Ticho. Nic. To ticho na mě doráželo v obrovském rozsahu. Bylo to jako kdyby mi někdo zabodával špendlíky do kůže. Šílený pocit.

"Vím, že právě přemýšlíš o tom pravém důvodě, proč mě zrovna tohle napadlo. Neznamená to, že bych tě neměla ráda, mám," ani nevíš jak moc. Dodala jsem pro sebe. "Ale prostě už takhle nemůžeme dál. Oba jsme to věděli. Věděli jsme, že nám to prostě nebude klapat. Včera jsem si vyslechla něco, co jsem neměla. Nechci tě tím snad nějak obvinit, ale jen to je ten důkaz, že ani jeden z nás není na nějaký větší vztah připravenej. Prostě bude lepší to ukončit. Já si půjdu po svých a ty si budeš zase moc dělat co chceš."

Dořekla jsem to a přitom se mu celou dobu dívala do očí. Jenže ani teď nijak nereagoval. Jediné, co jsem u něho zaznamenala jako změnu bylo to, že se mu mírně napjaly svaly a jeho pohled se ještě více prohluboval. Nechápavý pohled.

"Doufám, že jsi mě slyšel a snažíš si to jen porovnat v hlavě, protože tohle už víckrát nebudu opakovat. Připadám si tu teď jak v nějakém dojáku. A myslím, že ty moc dobře víš, že dojáky nemám zrovna dvakrát v oblibě. Prostě jen... snažím se ti tu říct...." a právě v tuhle chvíli mi do toho skočil.

"Že je konec. Myslím, že význam těhle slov chápu. Přeci jen, to já se právě v těhlech věcech vyznám z nás obou líp. Fajn. Jasně máš pravdu," chvíli se zarazil a pak pronesl slova, které se mi už snad do smrti nedostanou z hlavy: "Nikdy jsem nebyl na nějaký dlouhý vztahy. Aspoň si teď můžu zajít někam se pobavit. Přece jen bych potřeboval okouknout nějaký nový holky. Poslední dobou tu byla nuda."

Jeho lhostejně ostrý hlas mnou projel, jako nějakej nůž. Sakra ostrej nůž. Řekl to tak lhostjně, jak jsem ho ještě nikdy neslyšela mluvit. Vyrazil mi dech. Nádech a výdech. Stále jsem si tyhle slova opakovala dokola a dokola. Nádech a výdech.

"Já... jo, jasně.." vykoktala jsem. Jako totální zbabělec jsem se zvedla a bez jediného pohledu jeho směrem jsem rychlým krokem zamířila pryč. Až těsně před dveřmi mojí chatky jsem si vlastně uvědomila, že mi po tvářích stékají slzy. Slané kapičky mi stékaly po pradě až na ramena. Zamlžil se mi pohled a nic jsem neviděla. Po slepu jsem nahmatala kliku a nějákým zázrakem se mi povedlo odmknout. Pak už jsem jen vpadla dovnitř, zabouchla za sebou, zamkla a složila se na postel.

Udržela jsem se a nerozbulela jsem se před ním, ale teď..... Ten pocit vinny byl skličující. Dopadlo to na mě jako jedna obrovská vlna.

Jedním kopnutím jsem si zula boty a odhodila je někam na druhou stranu chatky. Pak jsem jedním pohybem rozložila peřinu a tu jsem si přehodila přes sebe. Bylo mi jedno, že se mi rozteče řasenka, nebo, že si zašpiním věci a oblečení. Prostě jsem hlavu strčila pod přikrývku a nechala jsem volný průběh vzlykům, které se u mě poslední dobou objevovaly nějak často.

Jenže od teď, už další nikdy v budoucnu nebudou. Přesně tohle jsem si slíbila a jednoduše se to budu snažit dodržet.

---

"Katrino?! Jsi tu?!" ozval se za zamčenými dveřmi mojí chatky něčí hlas. Nevím přesně, jak dlouho jsem tu jen tak ležela v tranzu, ale zřejmě to nějaká doba byla. Neměla jsem chuť s nikým mluvit, ale ta osoba se zřejmě nenechala odradit a stále cloumala s klikou a volala mé jméno.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se zvednout a jít ty pitomý dveře odemknout. Hned co jsem pohla klíčem a odemkla, rozrazily se dveře a dovnitř vpadla Lucinda. Skvělý, další člověk, kterýho právě teď opravdu neskutečně ráda vidím. /Myšleno fakt ironicky!/

"Co je?" zeptala jsem se otráveně a šlehla po ní nevítaným pohledem. Jen tak tá stála a přejížděla mě pohledem. Pak se nehorázně rozesmála, až sebou sekla na blízkou židli. Přibouchla jsem dveře a celá rozzuřená jsem pohled nasměrovala právě jejím směrem.

"Vy- cha cha - vypadáš, jak nějakej klaun!! Ha- ha. Tak to je fakt něco... " dostala ze sebe mezi záchvatem smíchu a stále se sotva držela na dřevěné židli.

"Pokud jsi sem přišla jen proto, aby jsi urážela mě a můj obličej, s radostí tě nasměru k východu," zamručela jsem naštvaně.

"Brrr. Jsi nějaká ostrá, ne? Ráno jsi se někam vypařila a nechala tu jen vzkaz, kterej našla Kasandra. Ta pak celý ráno mluvila jen o tom, jestli jsi v pohodě a bla, bla ,bla.Ty keci mi vážně lezly na mozek. No, a pak ses ani po nějaký době neukázala a to už ta slečinka hodlala vyhlásit celostátní hledání. Bohužel dneska je tu nějakej frmol, takže jedinej, koho sem prej může poslat jsem já. Csss. Já tě sem přijdu zkontrolovat a ty na mě vybafneš se svým vážně odstrašujícím autfitem a ke všemu mě tu buzeruješ. To je teda vychování," odfrkla si už relativně v klidu a nasadila si znovu masku alá co-na-mě-tak-blbě-vejráš.

"Vychování? To ty tu bušíš na dveře jak pitomá, pak sem vtrhneš a popadně tě takovej výgeb, že se složíš málem až na podlahu.  Ty mi rozhodně nemáš co kázat o nějakém vychování," zavrčela jsem na ní a stále jí sledovala.

"Tak kdo tě zase nasral, co? Máte snad s Calebem problémy v ráji, nebo co?"

"Jeho do toho nepleť. Je mi ukradený, co ten právě teď dělá," vyštěkla jsem na níc nevraživým tónem.

"Aha, takže jo. Nastaly problémy. Asi dost velký, co? Hm, beztak to nějak vyřešíte. Lepili jste se na sebe tak dlouhou dobu, že snad ani není možný, aby vás nějaká malá hádka složila na lopatky. Takže se uklidni, nadechni se a pohni sebou. Potřebujem pomoc," pronesla a mého předešlého tónu si nevšímala. Jednoduše ho ignorovala, jako kdyby jsme vedli naprosto normální rozhovor.

"Nikam nejdu," řekla jsem tiše a hodila sebou zpátky na postel.

"A to jako proč?"

"Je konec," vyhrkla jsem. Nepřemýšlela jsem nad tím, prostě to ze mě vypadlo. Sledovala jsem její nechápavý výraz, který se pomalu  měnil chápavý.

"Konec? To jako vážně? Vždyť včera jste se k sobě lísali, jako pijavice a teď je jako konec? Trošku divný, ne?" poznamela stroze, ale přeci jen bylo jasně znát, že její hlas zněl mírně překvapeně.

"Divný? Ani ne. Když to tak vezměš, tak je to všechno možný, jen né divný. Dalo se to čekat," vydechla jsem flustrovaně a převalila jsem se na záda, takže se můj pohled stočil ke stropu.

"Tak teď už chápu to, jak vypadáš. Myslela jsem, že tě v lese přepadl nějakej medvěd, ale teď se to všechno vyjasňuje. Nečekej, že tě tu budu nějak utišovat, protože myslím, že chápeš ten vztah, který mezi námi panuje, ale fakt by mě zajímalo, jak na to reagoval," pronesla klidným hlasem.

"Na co?"

"No na to, když jsi to ukončila."

"Jak můžeš vědět, že jsem to ukončila právě já?" zeptala jsem se nechápavě a po měnší odmlce se znovu převalila na bok, abych jí viděla do obličeje.

"No, to je přeci jasný. Kdyby ti dal kopky on, vypadáš jinak. Takže, co on na to?"

"Pff," ofrkla jsem si naštvaně. Nechápu, co to právě jí vysvětluju. Nechápu, proč se do toho vlastně vůbec plete... "Nic. Teda chvíli byl zaraženej, přemýšlel no a pak mě svým způsobem poslal někam do háje. Teda neřekl to přímo, ale bylo mi jasný, co jeho odpověď znamená."

"Hm. Jasně, to je celej on. Neznám ho sice moc dlouho, ale už jsem si stačila všimnout, že se v každý situaci chová, jako by mu bylo všechno jedno. Nechce dát najevo svoje pravý myšlenky, takže to skrejvá za tu svojí neporazitelnou masku," pronesla s úšklebkem Lucinda a mírně pohodila se svými dlouhými blonďatými vlasy.

"Když myslíš. Podle mě to myslel vážně."

"Jo, jasně a já jsem potom snad nějaká buranka z nějakýho zapadákova, ne? Tebe to asi vážně vzalo. Jenže právě teď by jsi se měla vzchopit, upravit si ten rozteklej makeup a pádit do kuchyně. Myslím, že tím by jsi dala jasně najevo jemu i sobě, že to neřešíš."

"Jasně. Jenže, proč se o to zajímáš právě ty? Myslela jsem, že mi odmítáš radit a tak podobně, nebo ne?" namítla jsem s nadzviženým obočím a probodávala jsem jí nechápajícím pohledem.

"No, to jo. Neměla jsem v úmyslu ti jakkoli radit, ale když se podívám na to, jak vypadáš, tak mi to prostě nedá. A navíc potřebujem píchnout v tý kuchyni!"

---

/Tákže je tu konec dnešní kapitolky. Možná vás Caleb trošku překvapil, ale dalo by se říct, že právě to jsem tak trošku plánovala. Potřebovala jsem tu udělat nějaký vzrůšo, abych na to pak mohla navázat další kapitolku o tom, jak se bude dál vyvíjet vztah mezi hlavními postavami. A ta rozmluva s Lucindou mi taky nedala. Nejdřív jsem měla v plánu vtáhnout do děje Kasandru, ale myslím, že právě s Lucindou to bylo více méně zajímavější. Prostě jsem neměla náladu na to, aby Kat někdo utěšoval, protože ani nám se v réálném světe nestává tolik často, že se najde osoba, která by se nás snažila uklidnit a uchlácholit. Takže doufám, že se líbilo, ale teď už zase mizím. Nezapomeňte, že brzo se tu objeví první dílek k Night of Love 3/

Určitě mi tu zanechte nějaký ten komentík, bude jen a jen ráda...

Vaše misqwa... :)