Tábor - kapitola 21

Tábor

Kapitola 21: Nenávidím tě!!!

/Ahojte... :) Stal se zázrak a já si našla chviličku času na další kapitolku. Dostala jsem se sem až teď večer, protože jsem měla dnešní odpoledne vážně nabité. S jednou kámoškou jsme okupovali můj pokoj asi čtyři hodiny a při tom jsme zakládali jednu stránku a perfektně jsme si pokecali. Vážně byla prdel!!!!! :D Aspoň jsem se nenudila. Tohle bylo snad nejvtipnější odpoledne, jaký jsem kdy zažila. The Best!!!! Ále nebudu vás zdržovat, můžete se ihned vrhnout na další kapitolku!!!!/

Už je to pět dní od toho, kdy jsme to s Calebem ukončili. Od té doby jsme se zmohli akorát tak na pozdrav. Dalo by se říct, že si ani jeden z nás nevšímá přítomnosti toho druhého. I když, ani to není zase taková pravda. Já si jeho přítomnosti všímám až nějak moc.

Možná je to tím, že od toho rozchodu jsem ho už viděla nejmíň s deseti holkama a žárlím, nebo proto, že ho jednoduše nemůžu vypustit z hlavy, ale už jen jako kámoše.

Schází mi. Lhala bych, kdybych řekla, že ne, ale prostě se snažím tenhle pocit ignorovat a nebrat ho vůbec v potaz. Nemá cenu to řešit. Navíc, dneska je sobota. Za necelé dva dny odjíždíme domů. Sbohem tábore a sbohem společné snídaně spolu s ostatními. Konec.

Právě jsem se probírala starou skříní a hromadila si všechno špinavé a nepotřebné prádlo k zabalení, když v tom někdo zaťukal.

"Už jdu," houkla jsem znaveně a hodila černé tepláky na hromadu dalších věcí, které jsem si hodlala už teď zabalit. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. Samozřejmě, že tam stála osoba, kterou tu vídám až nějak moc často. Lucinda. A nebyla sama. Kousek stranou od ní postával menší hlouček holek. Těm mohlo být něco kolem čtrnácti.

"To mě nemůžeš nechat chvíli na pokoji?! Jsi tu až nějak podezdřele často. Takže, co potřebuješ tentokrát?" zeptala jsem se zájmem. Házela po mě nevinnný kukuč. Vlastně celkově vypadala, jako největší andílek. Kdybych jí neznala, tak dobře jako teď, nejspíš bych jí na tu komedii skočila, ale tentokrát už mě ničím z míry nevyhodí.

"Ále, to bych se za tebou nemohla jen tak stavit?" nadhodila s obrovkým úsměvem a mírně pohodila s vlasy.

"Hm, nech mě přemýšlet..." tak to určitě. "Ne, nemohla. Takže to vybal, ať to máme z krku."

"No, dneska večer je to maškarní a tady holky se za mnou stavovaly, kvůli tomu, že by potřebovaly udělat něco s vlasama. No jenže já nemám kam zapojit žehličku a kulmu... Teda měla bych, ale to by nesměla mít Kasandra napíchlej mobil na nabiječce a umývárny jsou taky zabraný. Takže mě nenapadlo nic jinýho, než se stavit sem. Vlastně jsem chtěla Kasandru vyhodit, ale zdá se, že i ona umí být více méně agresivní....." pustila se do vysvětlování a při tom sledovala můj výraz. Jasně, vždycky to musím schytat já.

"A ty jsi jako usoudila, že tě s radostí pozvu dál, pujčím ti svojí zásuvku a ještě si s tebou pokecám o laku na nehty?" zeptala jsem se s úsměvem. Ta holka mě vážně dokáže dostat.

"No, až na ten lak jsem v to věřila, ale pokud ti to kecání udělá dobře, tak prosím," prohodila jako by nic.

"Bože, no, co bych asi měla udělat? Kdybych tě poslala do háje, budu celej život poslouchat jen a jen to, jak jsem nelidský tvor a bla, bla, bla. Takže mi fakt nezbývá nic jinýho.... Aspoň budu mít společnost při balení," odkejvala jsem jí to a uhla jí z cesty. Neváhala a okamžitě zapadla i s těmí čtyřma holkama dovnitř. Asi se bála, abych si to nerozmyselela a nezabouchla jí dveře před nosem.

Asi o dvacet minut později bylo všechno v plném proudu. Lucinda skákala kolem těch holek s kulmou a žehličkou a stále je napomínala, ať se nehýbají. Párkrát poznamenala něco na mojí adresu. Poslední poznámka se týkala toho, že bych se sebou taky měla něco na dnešek udělat a prý jestli se všechno dobře vyvine, s radostí mě připraví. To jsem zamozřejmě zamítla, ale vypadá to, že to nejspíše nepochopila, protože o pár sekund později nahlas přemýšlela, co mi provede s vlasy.

Na to jsem jsen protočila oči a pustila jsem se znovu do balení. Vlastně už toho na zabalení ani moc nemám. Do jedný tašky jsem naházela špinavý oblečení a nijak jsem se nezaobírala rovnáním, prostě jsem to hodila na kupku a bylo mi v tu chvíli naprosto jedno, co se s tím později stane. No a zbytek věcí a hygienický věci tam hodím až v pondělí ráno, těsně před odjezdem.

Teď už jen přežít dnešní maškarní zábavu, zítřejší rozlučkový táborák a hurá domů. Nemyslela jsem, že se budu domů těšit, ale už to tak nejspíš bude. Možná je to proto, že se těším na chvíle, kdy mi Caleb nebude na očích. On a jeho 'společnice'.

"Tak to teda ne! S tím vážně nepočítej," zahudrovala jsem naprosto zděšeně, když se mě Lucinda snažila nacpat do nějakých šatů u ní na chatce. Vlastně ani nevím, proč jsem s ní někam šla. Možná to bylo z toho důvodu, že hudrovala skrz to, že to je k její a Kasandřině chatce daleko a jestli bych jí nepomohla s věcma. Já jakožto dobrý člověk jsem neodolala a pomohla jí, no a ona se mi odvděčila tím, že mě tam u nich zavřela v momentu, když jsem vešla a jednoduše se na mě vrhla s rozehřátou kulmou, malovátkama a nejkratšíma šatama, co jsem kdy viděla.

"Áe no ták. Když už jsi tady...... Za necelou půl hoďku to začne, takže nevzdoruj, protože ti to nijak nepomůže. A když to urychlíme, tak se budu moct připravit i já," prohodila znuděným hlasem a stále se ke mě přibližovala. Jako lovec ke kořisti.

"Už jsi mi udělala účes a zmalovala jsi mě, nemám zájem o nějaký minišaty!!!!" zabručela jsem naprosto vážně a stále jsem na ní upírala zděšený pohled.

Musím uznat, že s kulmou to tahle holka vážně umí. Stačilo jí pět minut na to, aby mi z hnízda, co jsem měla na hlavě, udělala profesionální účes, založený pouze na znalosti a praxi s kulmou. Dokonce mě i lehce namalovala. Čekala jsem nějakou drastickou fůru make-upu, ale zdá se, že jsem se mýlila.

"Jenže, pokud se neoblečeš do něčeho lepšího, nic z toho, co jsem udělala, by vůbec nezapůsobilo tak, jak by mělo. Pochop, že když na sebe hodíš něco jako tohle, zaručeně ho dostaneš zpátky....." povzdechla si a zdálo se, že jí při konci věty došlo, že řekla něco, co neměla.

"Koho? Zpátky?! Co tím probůh myslíš?!" zeptala jsem se roztřeseným hlasem, ale ve skutečosti mi bylo naprosto jasno, co tím myslí. Spíše, koho tím myslí. Caleba.

"Ehhh mno, nic, nikoho... To bylo řečeno jen tak, ku příkladu... eh-eh" snažila si něco vymyslet.

"Já vím přesně, co tímhle sleduješ. Je mi to naprosto jasný. To s tou nabiječkou, to byla jen lež, co?! Kasandra možná byla agresivní, ale týkalo se to toho, co máš udělat semnou, že jo? Že mám pravdu?! A všechno tohle jenom kvůli němu. Nechci ho zpátky. Prostě ho už nemůžu ani vidět. Copak tu nikdo nechápe tu situaci, ve který se právě nacházím? Já, vlastně situaci, ve který se nacházímě naprosto všichni?! Nepotřebuju vypadat líp, nepotřebuju si dokazovat, že jsem lepší jak ty ostatní, nepotřebuju a hlavně ani nechci, aby mě vzal zpátky, jen proto, že v mini šatech vypadám naprosto jinak, než obyčejně! Prostě a jasně ho nechci vidět, slyšet a ani cítit!!!!!!" ke konci jsem už naprosto zvyšovala hlas. Vybuchla jsem. Už zase jsem vybuchla a za všechno může on.

Nečekala jsem na žádnou reakci z Lucindiny strany, jednoduše jsem vypálila ke dveřím, vyšla ven před chatku a dost solidně za sebou třískla dveřma. Pár vteřin po tom, co jsem vpadla ven, jsem si uvědomila, že poprchává. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci od mikiny a rychlým krokem jsem si to mířila přímo ke svojí chatce.

Byla jsem tak rozzuřená, že jsem vlastně ani nevnímala realitu. Jen pár metrů od chatky jsem do někoho vrazila, už jsem se chtěla ohnat nějakou dost slušně neslušnou nadávkou, ale ta osoba, do které jsem vrazila, byla mnohem rychlejší a promluvila dřív.

"Kat..." osoba, kterou jsem právě teď chtěla vidět ze všech nejmíň. Caleb protáhl moje jméno do ticha. On jediný mi říká Kat jinak, než ostatní.

Vzhlídla jsem a setkala jsem se s jeho oříškovým pohledem. Pohledem, který mě tak snadno dokázal uvěznit. Právě tenhle pohled byl právě teď to nejnebezpečnější, co mě mohlo potkat.

Rozhodoval se, jestli má promluvit dál, ale to mě nijak nebralo. Právě v ten moment jsem byla v takovém zápalu zuřivosti, že jsem na něj dokázala vyštěknout to první, co mě napadlo. "Co je??!!!! Nemáš snad nic jinýho na práci, než mě tady obtěžovat?!!!! Di si za nějakou, která ti o ty tvý keci stojí!!"

V tu chvíli znejistil. V jeho očích se jasně třpytila nechápavost a zmatenost. Fajn, jen ať je zmatenej.

"Počkat-co?" zeptal se až moc tichým tónem.

"Jseš snad hluchej?! Já ti to rozhodně opakovat nebudu!" štěkla jsem znovu s ledóvým podtónem.

"Sorry. Nechápu, co proti mě zase máš. Zřejmě se přes to asi nepřeneseš, co? Jenže to ještě neznamená, že mě můžeš urážet, jak je ti jen libo!!" tentokrát to byl on, kdo na mě zavrčel.

"Nepřenesu?! Tak já ti teda něco povím....." zasyčela jsem. "Ty my nemáš, vůbec co vyčítat. Nezajímáš mě a doufám, že mě už ani nikdy zajímat nebudeš. Nechápu, jak jsme se spolu mohli ty dlouhý léta jen tak bavit. Nechápu, jak jsme mohli být... přáteli!" to poslední slovo jsem řekla se slušnou dávkou hořkosti. Viděla jsem, jak se pod tím slovem napnul. "Nenávidím tě!! Fakt tě nenávidím, ale názor takový stíhačky, jako jsem já, tě asi nejspíš nezajímá!!!!" vykřikla jsem hystericky a poslední, co jsem viděla, než jsem utekla, byl jeho výraz. Výraz, který jasně dokazoval to, že mu došli moje poslední slova.

Ten výraz, byl snad nejvíce on sám. Přesně tenhle výraz dokazoval to, co ve skutečnosti cítí.

/Tákže je tu konec dnešní kapitolky. Tuhle kapču jsem měla rozepsanou už deší dobu, ale až dneska jsem jí konečně dokončila. A to vše jen kvůli tomu, že mě celé odpoledne až do 8 hodin večera nabilo skvělou energií.... Díky všem, co jste se na mém dnešním dně podíleli. A samozřejmě děkuju těm, co to tu semnou stále udržují a přispívají komentíkama. Miluju vás všechny. Jste moje zlatíčka a doufám, že tu semnou ještě pár dní pobudete.... Zatím se tu mějte... :-*

Samozřejmě komenty potěší.....

Vaše misqwa... :)