Vampire-krev | Ďáblův syn -2. kapitola

Všechno nebylo tak jednoduché, jak by si člověk představoval. Jen pár minut poté, co jsem otevřela prosklené dveře, se přede mnou objevila obrovská místnost. Byla přeplněná policemi, na kterých byly vyskládány nejrůznější knihy.

Rozhlídla jsem se kolem sebe. Až na postarší ženu, která seděla za informačním stolkem, tu bylo naprosté prázdno. Neváhala jsem a vyšla směrem k ní, abych se mohla ohlásit. Jen co jsem došla k jejímu stolu, nadzvedla hlavu a nasadila si brýle.

"Dobrý den. Promiňte, že obtěžuju, ale chtěla jsem se jen ohlásit a zeptat se, kde bych našla oddělení s dějinami," promluvila jsem se slabým úsměvem.

"Úplně vzadu. Ulička číslo třináct," odpověděla rovnou a znovu se sklonila k nějakým papírům.

"Děkuju," odvětila jsem a zamířila si to rovnou tam, kam mě navedla.

Nějakou chvíli trvalo, než jsem přešla všechny uličky a dorazila až k té poslední. Nezdálo se to o nic lehčí, než před chvílí. Všude byly vyrovnané knihy od podlahy až ke stropu. Jediné světlo tu zaručoval obrovský lustr, který byl zavěšen přímo nad středem celé místnosti, takže sem moc světla nedoléhalo. Bylo tu sice velké prosklené okno, ale venku se pomalu stmívalo a světla jasně ubývalo.

Popohnala jsem se a pustila se do hledání. Jediná výhoda tu byla, že to tu měli alespoň srovnané podle abecedy. Nejdřív to vypadalo, že tu nic užitečného nenajdu, ale těsně před tím, než jsem to hodlala vzdát, mi pohled padl na tmavě hnědou knihu s nápisem Starověké civilizace.

Vytáhla jsem ji z poličky a prolistovala pár stran. Naštěstí tam bylo přesně to, co jsem potřebovala, takže jsem knihu zaklapla a bez jakéhokoli zdržování jsem se hodlala vydat zpátky. Jenže už při pár krocích mě něco zarazilo. Byl to takový ten divný pocit, že je něco špatně. Pocit, který vám jasně napovídá, že vám někdo vypaluje do zad díru pohledem.

Ztuhla jsem a otočila se. Nikde nic. Těkala jsem pohledem tam a zpátky, ale nic divného jsem neviděla. Pohled mi padl znovu na velké prosklené okno. Jenže tam už nebylo vidět absolutně nic. Jen tma a kousek ulice osvětlené pouliční lampou.

Vydechla jsem úlevou a zrychlila krok. Tohle se mi stávalo vždycky. Už od dětství se vyhýbám tmě. Pokaždé, když jsem někde sama a ke všemu ve tmě, mě přepadají takové myšlenky. Vidím věci, které si ve skutečnosti pouze představuji.

Právě v tuhle chvíli bych si ze všeho nejvíc přála to, abych se mohla zavřít na pokoji a otočit klíčem tak, aby se tam nikdo nedostal.

Zhluboka jsem se nadechla a po chvilce vydechla. Potřebuju se jen uklidnit a dát si studenou sprchu, abych se konečně probrala. Bohužel k tomu se dostanu jen tehdy, kdy odtud budu moci konečně vypadnout.

Už jsem chtěla zabočit za poslední roh, za kterým se nacházel stůl s informacemi, ale zarazil mě hluk a něčí hlasy.

"Kde je?!" ozval se mužský rozzuřený hlas a chvíli na to se ozvala rána jako by něco narazilo na zeď.

"Nechápu, o čem to tu mluvíte?" ozval se zoufalý hlas té postarší ženy, která ještě před pár minutami seděla v klidu za stolem a listovala v nějakých papírech.

"Ale víš, nezapírej. Vy lidi jste tak primitivní druh. Myslíte si, že na ty vaše lži někdo skočí?! Cítím její pach. Byla tu. Nebo tady snad ještě je?!" odsekl tentokrát jiný mužský hlas.

Vyděšeně jsem se přitiskla k vysokému sloupu tak, aby na mě nebylo vidět. Třásly se mi ruce a moje srdce nabíralo dost silné a hlasité tempo. V hlavě mi vířily otázky ohledně toho, co se to tu děje. Kdo jsou ti muži? Co chtějí po té ženě? Někoho hledají, ale koho?

Na chvíli nastalo ticho. Slyšela jsem pouhý tlukot svého srdce. Nevím, co mě to popadlo, ale nakláněla jsem se stále blíž a blíž k okraji sloupu. Nakonec jsem udělala tu největší blbost, co jsem vůbec udělat mohla. Vyklonila jsem se jen na malý kousek, abych zahlídla alespoň něco, co by mi pomohlo vyřešit tuhle situaci. Bohužel právě v tu chvíli jeden z těch mužů obhlížel okolí a jeho ledový pohled přistál právě na mně.

"To je ona, tamhle je!" vykřikl na ostatní a okamžitě se rozeběhl mým směrem. Jediné, co jsem stačila zahlédnout před tím, než jsem se rozeběhla opačným směrem, byla zbraň. Ten chlápek držel v ruce nůž, dost velký nůž, který se až moc podobal dýce.

Utíkala jsem nejrychlejším tempem, co jsem dokázala. Mířila jsem k poslednímu oddělení. Jenže co tam? Prolítlo mi zděšeně hlavou. Zuřivě jsem kmitala hlavou kolem dokola a hledala únikový východ. Slyšela jsem, že ten chlápek neutíkal sám. Ozývalo se hlasité dupání.

Najednou mi padl pohled na dveře s velkým nápisem VÝCHOD. Rozeběhla jsem se přímo k nim a chytla za kliku. Srdce mi úlevně poskočilo, když se dveře pohnuly a otevřely se. Proběhla jsem jimi do nějaké tmavé uličky a zabouchla je za sebou. Nestačila jsem se ani rozhlídnout kolem sebe, prostě jsem se dala do běhu.

Nevím ani jak dlouho už běžím. Prostě jen dávám nohu před nohu a ženu se stále dál a dál.

Nemůžu si pomoc. Jako bych tu už někdy byla. Jako bych to tu znala. Přitom můžu jasně říct, že jsem tu poprvé ve svém životě.

Jako kdybych věděla, co se stane dopředu.

Jako bych ten úšklebek znala. Ta nejodpornější věc, jakou jsem kdy viděla. Jsem tak vyděšená, ale přesto musím myslet jen a jen na jednu věc. Na to, že je mi to všechno tak povědomé.

A v tu chvíli mi to všechno dochází. Je to jako ten sen. Přesně tenhle sen se mi už dobrý týden vtíral do snů. Nic nechápu. Jsem snad blázen? Proč? Co to znamená? Nesním? Prosím, probuď se. Musím se přeci probrat!

Nic. Jen tupá rána dopadající na mou hlavu a pomalu mizící svět.

Doufám, že se nezlobíte kvůli tomu, že to tak dlouho trvalo. Bohužel jsem se k tomu jaksi dostala až teď. Vážně mě to mrzí. Jinak chci strašně moc poděkovat těm, kteří mi okomentovali minulou kapitolu.  Jsem vážně nadšená a hlavně překvapená, že se to líbilo tolika lidem. :)

Těším se na vaše nározy i teď a předem za ně všem moc děkuju.

Vaše misqwa... :)