Vampire-krev | Projekt snů - kapitola 1

Kapitola 1 – Nová škola a noví lidé...

Takže lidičky, je to tady! Po hodně dlouhé době jsem založila novou rubriku pro novou povídku. Že jsem o ní nedala vědět? Z toho si nic nedělejte, protože jsem na ní přišla jen před pár dny a prostě jsem nestihla informovat...  Znáte to, škola, škola a škola. O čem to teda bude? No, jen to tak rychle shrnu. Příběh se bude točit, kolem Peťuli Hamiltnové. Já vím, divný příjmení, ale nic jinýho mě nenapadlo... Nechtěla jsem uvádět pravé, protože tato osoba skutečně existuje amožná by mě potom čekala smrt... :D Peťula bude chodit na střední školu zaměřenou na architekturu. Právě její škola jí zařídí výměnný pobyt v zahraničí, takže nám pěkně odfrčí do Londýna a tam narazí na 1D. (Varuju, že nejsem znalec, takže si tam pár věciček přimyslím...A taky budu sát přímou řeč česky, protože v angličtině bych to rozhodněnedala dohromady...)

"Klídek, mám fakticky všechno," poznamenala jsem už nejmíň po sté. Stály jsme v letištní hale a mamka stále probírala všechno, co jsem už měla sbalené. Vážně jsem si oddychla, když se na tabuli objevilo číslo mého letu.

Vlepila jsem mamce pusu na tvář a rozloučila se s ní. Mířím do Londýna. Do města, které mě vždycky tak lákalo. Nemůžu tomu stále uvěřit, já letím do Londýna. Výměnný pobyt mi zařídila moje škola. Jen tak mimochodem, chodím na střední zaměřenou na architekturu a právě jsem ve čtvrťáku. Měla jsem štěstí, že mi už bylo osmnáct. Můj sen? Stát se jednou světově uznávanou architektkou.

Prošla jsem detektorem kovů a podala letušce svojí letenku a pas. Ta obě věci přejela pohledem, zkontrolovala mojí fotku a nakonec mi popřála příjemný let. Tohle je poprvé co letím, a tak si to hodlám užít.

"Uf, tak to bylo jen o fous," brouknu si spíš pro sebe, a ke všemu ještě česky, když vyjdu z ředitelny na nové škole.

Ráno jsem zaspala a jen tak tak stihla autobus. Ke všemu mi jaksi nedošlo, že na řidiče mluvím česky a on na mě jen tak civěl. Nakonec jsem se mu omluvila a naladila se na angličtinu. Nikdy mi nedělala problém, ale když jste zvyklí mluvit celých osmnáct let jedním jazykem, vyvede vás z míry i tohle...

Pak jsem dorazila sem. Do nové školy. A moje cesta směřovala k ředitelně. Musela jsem se nahlásit a podepsat nějaký papíry. Přeci jen čtyř měsíční pobyt musím potvrdit svým podpisem.

Ředitel mi hodil nějaký papíry. Až cestou ven jsem rozeznala rozvrh hodin, mapu školy a jejího okolí a seznam učebnic. Přejela jsem první dnešní hodinu. Matika. Super, něco takovýho jsem čekala.

Díky mapě jsem našla učebnu matematiky dost rychle. Zjistila, že jich je tu víc, ale já jsem ve skupince A1, takže ta byla hned poblíž. Budu si to muset zafixlovat, abych se tu mohla později orientovat.

Vešla jsem do poloprázdné učebny, zřejmě jsem tu byla dřív. Přelétla jsem pohledem třídu. Vypadalo to tu normálně. Lavice tu byly alespoň pro třicet žáků a každá z nich byla vybavena pomůckami a knihami. Zamířila jsem úplně do poslední lavice. Tajně jsem doufala, že si mě možná nikdo nevšimne, ale bohužel se tak nestalo. Jen co jsem prošla kolem první skupinky kluků, ztichli a zaměřili svůj pohled mým směrem. Toužila jsem se stát neviditelnou.

Nesnášela jsem, když na mě někdo zíral. No a teď jsem tu naprostá novinka, takže se tomu asi nejspíš nevyhnu. Ignorovala jsem je a sedla si. Tašku jsem si hodila vedle lavice a vyndala jsem si jen penál.

Nemusela jsem čekat dlouho a do třídy se nahrnula spousta lidí. Jak jsem to tak zkoumala, zjistila jsem, že holek tu je maximálně šest plus já a zbytek jsou všechno kluci. Nedivím se, asi je to tu stejné, jako v Česku. Stále se mluví jen o tom, že na stavební a architektonické školy by měli chodit jen kluci, protože tahle práce není nic pro holky.

Už od malička jsem to musela poslouchat. Jenže já jsem typ člověka, který si jde za svým cílem, i když s tím většina lidí nesouhlasí. Nehledím na názory jiných, je jen moje věc, co chci nebo nechci dělat.

S přibývajícími lidmi se zvětšovala i pozornost, která směřovala mým směrem. Sklopila jsem zrak a zabodla pohled do dřevěné desky stolu. Možná bych to tak i vydržela celou přestávku, ale něčí hlas mi to překazil.

"Tohle je moje lavice," ozval se sametový hlas skvělou angličtinou.

"Taky tě zdravím," broukla jsem stejným jazykem a snažila si zapamatovat, že tak budu muset mluvit celou dobu. Zvedla jsem hlavu a obrátila svůj zrak směrem k narušiteli.

Byl to o dost větší kluk jak já. No, vzhledem k tomu, že má něco kolem 160 centimetrů, nebylo divu, že je vyšší. Měl hnědé kudrnaté vlasy a světlé oči. Na sobě měl kostkovanou košili a tmavé volné džíny. Celkem ušel.

"Ty musíš být ta z výměnnýho pobytu, ne?!" zeptal se s úsměvem a divně se na mě podíval. V tu chvíli mi došlo, že nás všichni kolem sledují a šuškají si. Neměla jsem ponětí o čem, protože jsem se soustředila jen na to, abych neřekla nějakou kravinu.

"Jo, ale pokud ti jde o to, abych uvolnila tohle místo, tak čekáš zbytečně," promluvila jsem a taky se usmála, ale ode mě to vypadalo úplně jinak, jak od něj. Nemohla jsem si pomoc, ale někoho mi strašně připomínal. Jenže koho?

"Jak myslíš," prohodil, jako by mě ani neslyšel a zabral si druhé místo v lavici, do které jsem si sedla.

Než jsem stačila něco namítnout, zazvonilo a do třídy vtrhl profesor. Všichni v tu ránu ztichli a otočili se dopředu. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že mě nikdo nesleduje. Teda až na jednu osobu. Toho kluka, co seděl vedle mě. Cítila jsem jeho pohled, jako ostří nože. Udělala jsem něco blbě?

"Takže, klid prosím," umlčel profesor pár lidí, kteří se bavili a pokračoval, "dneska tu mezi sebe přivítáme nového člena. Jmenuje se Petra Hamiltnová a přijela k nám na výměnný pobyt z České republiky. Je to výborná žačka, a tak doufám, že si s ní všichni budete rozumět. Máte nějaké otázky, slečno Hamiltnová?" dokončil svůj monolog a poslední otázku stočil přímo ke mně.

"Ne, děkuju," pípla jsem s milým úsměvem.

"Dobře, takže se můžeme rovnou pustit do nové látky," promluvil a pomalu začal psát na tabuli.

Celou hodinu jsem byla jako na trní. Hodina mi přišla fakticky zajímavá a prostě skvělá, ale díky tomu klukovi vedle sebe jsem neměla možnost cokoliv si zapamatovat. Jasně, psala jsem si poznámky, ale i tak. Stále na mě zíral a já už to prostě nemohla vydržet.

Už jsem mu chtěla něco odseknout, ale zarazil mě hlas učitele. Ten začal mluvit o nějakém skupinkovém projektu. Jak jsem tak poslouchala, došlo mi, že už tu mají všichni něco rozpracovaného. Jen já jsem jaksi neměla pojem, o co jde.

"Bohužel jsem to naplánoval špatně a začali jsme bez slečny Hamiltnové. Mrzí mě to, ale změnit to již nemůžeme. Takže jsem se rozhodl, že slečnu Hamiltnovou přiřadím k někomu z vás. Přemýšlel jsem o tom celkem dlouho dobu a jediné přijatelné řešení by bylo, kdyby se slečna Hamiltnová přidala k panu Stylesovi. Rozhodl jsem se tak proto, že pan Styles skupinku nevytvořil a pustil se do projektu sám," oznámil profesor a já jen vytřeštila oči.

Skenovala jsem profesora pohledem a čekala, kam stočí pohled on. Chtěla jsem vědět, ke komu mě teda přiřadil. Jsem tu teprve jen chvíli a už mám s někým spolupracovat. Jasně, je to běžný pokus, ale já byla vždycky jen a jen přes samostatnou práci. Nemám ráda, když mi do návrhu někdo zasahuje. A tak už mi jen zbývalo modlit se, aby to nebyl někdo nesnesitelný.

Když se podíval směrem k naší lavici, nechápala jsem. Ten Styles chybí? Ne, omyl. Jeden velký omyl.

"Ovšem pane, jasně že jí přiberu do projektu. Už sem sice začal, ale rád se podělím," promluvil ten kluk vedle mě.

Zadrhl se mi dech. On? On?!!! To není možný. V tu chvíli zazvonilo, ale nikdo se neměl na odchod. Já jen seděla a vzpamatovávala se z dané situace a ostatní lidi ze třídy vrhali překvapené pohledy naším směrem a dvě holky mě dokonce probodávali nenávistným pohledem. Děje se něco? Mám totiž neblahý pocit, že mi tu něco uteklo.

Tak doufám, že se alespoň pár lidičkám zalíbilo. Je to jen začátek, takže jsem tam musela popsat situaci, příště se tam odehraje více věcí... :)

Rozhodně jsem zvědavá na vaše názory.... :)

Vaše misqwa... :-*