Vampire-krev | Záhadný ctitel - 13. kapitola

Záhadný ctitel

Kapitola 13.: Au au au

"Myslíš Erika? Jo doučovala jsem ho matiku." řekla jsem klidně, ale vážně mi naháněla strach.

"A to mi to řikáš s naprostým klidem?!" vyjela na mě, až jsem se bála, aby mě ještě nezakousla.

"Nic se nedělo, takže se nemusíš bát...." nestačila jsem jí upozornit na to, že mezi mnou a Erikem nic neni. Jsem celkem ráda, že mě to nenechala dokončit. To co se stalo včera zase to NIC nebylo. Bylo to něco víc a já vážně blbě lžu.

"Bože, ty !! ty to ty!!!!" zuřila.

"Co já?!" zeptala jsem se a možná trošku provokovala.

"To ty mě s ním podvádíš!" zařvala celá rudá.

"Cože?! Bože, ne!!!!!" prohodila jsem klidně a na oko pohoršeně. Už teď jsem se jen tak držela. V tu chvíli jsem si připadala jak největší lhářka pod sluncem.

"Tak tohle je moc. Ještě ke všemu mi budeš zapírat?!!!"

"Já nezapírám, vážně se nic nestalo. Bylo to jenom doučování..." snažila jsem se to vysvětlit.

"Jo?! Tak proč už ke mě po tom vašem doučování nepřišel nevíš náhodou????!" křikla na mě. Bože, ta holka neumí jednat v klidu.

"No.." tímhle mě tak trochu víc zaskočila.

"Ježiši. Si hnusná, neatraktivní, blbá nána proč zrovna ty?!!!!!!" vyjekla hystericky.

"Cože?!" teď už jsem trochu zvýšila hlas. Jo nevím, kde se to ve mě vůbec vzalo.

"Dámy? Copak se to tu děje?!" přiřítila se k nám profesorka.

"Nic se tu neděje, pouze mířím do třídy." prohodila jsem v klidu. Už jsem udělala krok, když v tom jsem zakopla o něčí nohu. No něčí Lauřinu a mířila jsem k zemi.

Jenže jsem si neuvědomila, že jsem až příliž blízko radiátoru pod oknem a moje hlava přistála přímo na něj. Celkem okamžitě jsem ucítila tupou bolest na temeni hlavy. Reflexně jsem si na to místo přitiskla dlaň. Hned jak jsem jí stáhla, uvědomila jsem si, že je celá od krve.

"Panebože Katrino jste v pořádku?! Lauren padejte pro ošetřující!!!" zakřičela na ní profesorka.

"To..-- to-- je v po--hodě" dostala jsem ze sebe, ale pomaloučku jsem ztrácela rovnováhu a po chvíli ke mě doléhala jen tma. Ta nejčernější tma.

----------------------------------------------------------

"Rychle, položte jí sem. Nevypadá to nějak vážně, zřejmě upadla pouze do šoku, ale i přes to jí musím ošetřit. Zdá se, že se po chvilce probudí." prohodil nejspíš hlas ošetřující sestry.

Pomalu se ke mě dostávalo dotěrné světlo. Pomalu jsem zamrkala a otvírala oči. Hned mě do nich udeřil žár světla. Po chvíli co jsem se spamatovala, jsem si uvědomila, že mě někdo drží za ruku.

Stočila jsem pohled na stranu. Seděl tam Erik. Erik? Cože?

"Kat?" zeptal se ustaraně.

"Co? Co tu děláš? Neměl bys tu být.... jen.."

"Neboj, jenom mě profesorka poprosila, abych tě sem odnesl. Ani si neumíš představit, jak jsem rád, že jsi v pořádku. Já... já ani nevím, jak se omluvit." řekl zcela provinile.

"Za co by jsi se měl omlouvat?" zeptala jsem se zmateně.

"Víš, Vysvětloval jsem jí, že je konec. To jen Lauren to prostě nechápe. Hledá zámínku všude a zkrz to, že jsi mě doučovala, zamížila za tebou. Já.." začal se omlouvat. Měl strašně ustaraný pohled a to mě mučilo k smrti.

"Nech toho. Z části si za to můžu i sama. Jenže co teď. Myslím, že ta holka to bere vážně." prohodila jsem s kyselým úšklebkem.

"Neboj, hned jak viděla, že krvácíš, sklaplo jí. Začala se omlouvat učitelce a pořád dokola opakovala, že tě nechtěla zabít.." poznamenal s protočením očí Erik

To mě totálně dostalo, takže jsem se nehorázně rozesmála.

"Víš, že by jsi se měla smát častějc?!" zeptal se Erik.

"A důvod?" zetala jsem se já.

"Mno protože ti to nehorázně sluší blázínku...." poznamenal s úsměvem Erik a přitiskl se na mě. Okamžitě mě začal líbat. V tu chvíli mi zmizel svět i ta pitomá bolest hlavy. Byl tu pro mě jen on. Jenom Erik byl můj základ pro  žití.

-------------------------------------------------------------

Hned po tom, co mě sestra ošetřila, přijela si pro mě matka a dovezla mě domů. Byla až moc starostlivá. Její zájem mi doslova lezl na nervy.

Pořád kolem mě lítala a ptala se, jestli něco nepotřebuju, nebo jestli mě něco nebolí. Po pravdě mě začínala bolet hlava, ale nebylo to z důsledku toho, že moje hlava přistála na topení, ale z toho jak moje matička pořád něco mlela.

Ale dámy a pánové to není vše. Zítra je totiž středa a to znamená, že budu ležet doma. A moje matka u toho nemůže samozřejmě ani chybět. Štěstí v neštěstí. Jeden den, pro mě s ní, ale bude znamenat horor.

/Díky za čtení i za komenty.../

Vaše mishqa.. :-*