Já a chůva?! - 10 kapitola

Já a chůva?!

Kapitola 10.: Fakt miluju vaše sousedy..

Potichu jsem se asi po necelých deseti minutách vplížila do jeho pokoje. Měl zavřený oči, takže mě ani nezaregistroval.

Jenom jsem se ušklíbla a jedním pohybem jsem na Willa vylila kýbl plnej ledové vody. Ve vteřině šoku vyskočil z postele a začal se ohroženě rozhlížet kolem.

"Bože, vypadáš jak zmoklá slepice," začala jsem se maximálně gebit.

Sekl po mě pohledem a hned mu došlo, co se tu stalo. Nejdřív měnil barvy no a pak mě jednoduše vraždil pohledem. Bylo mi jasný, že on to tak nenechá. A taky že nenechal.

Okamžitě se proti mě vrhl a já stačila jen tak, tak uskočit. Neváhala jsem a se smíchem jsem se rozeběhla po schodech dolu. Zvážila jsem situaci a nakonec jsem se rozhodla, že vyběhnu ven a zamknu se na zahradě. To by mi možná taky vyšlo, ale to by jeden nevěřil, že má Will tak dobrou kondičku.

Hned co jsem proběhla dveřma ven, byl za mnou a neváhal po mě skočit. Tomu už jsem se nevihla, takže jsme oba dva skončili na dost slušně udržovaném trávníku.

Já už převlečená v civilu, zatím co on měl jen džíny.

"Héj," zahučela jsem nesouhlasně, když jsem ležela pod ním na zemi, tak, že jsem neměla šanci se dostat pryč.

"Ještě si stěžuj. Co to mělo ksakru znamenal?" vyjel po mě.

"Co jako?" dělala jsem, že absolutně netuším, o čem to tu blábolí.

"No to s tou vodou zlatíčko!" usmál se, ale takovým tím mrazivým úsměvem.

"To měla bejt jen odplata za ten včerejšek broučku," vrátila jsem mu hravě.

"Jo za včerejšek?" zeptal se už svým oslnivým úsměvem a ladným pohýbem mi zastrčil pramínek vlasů, který mi vklouzl na obličej, za ucho. Při tom se mi fakt strašně pomalým pohybem dotk mojí tváře.

Z toho dotyku jsem málem zešílela. Ne naštvaností, ale blahem a za to jsem si hodlala nafackovat. Prostě to u mě vřelo, ale zároveň jsem s tím nic dělat nechtěla.

Všiml si toho, jak jsem ztuhla a povýšenecky se usmál. Zřejmě si uvědomil to, že nejsem schopná nijak zareagovat.

Jenže to by ani nebylo to nejhorší. Já jsem nebyla naprosto schopná normálně myslet. Stále mi běhali hlavou věci jako že: Má naprosto skvělý tělo. Nebo, Zajímalo by mě, jak chutnají jeho rty. Nebo, Má překrásnej úsměv. A ty jeho vlasy.....

Totálně jsem zešílela. Byla jsem nehorázně naštvaná. Jenže to nebyl on kdo byl tou příčinou, ale jen a jen já.

Pomalu, ale sebejistě přiklonil svůj obličej k mému. Celou tu dobu propalovaly jeho oči moje. A já prostě neměla sílu odtrhnout pohledem jako první.

Byl jen pár milimetrů odemě a už jsem cítila jeho dech. Byl tak sladký, jak bych si ho ani nedokázala představit.

Jemně se otřel svými rty o moje, ale i přes to, mě stále propaloval pohledem. Bylo mi jasný, o co se to tu snaží. Prostě a jasně mě chce strašně pomalu dohánět k šílenctví. No a jak jinak, že si to plně vychutnává. O tom mě doslova ujistil jeho úsměv a jiskření v očích.

"Řikal jsem ti, že to jednou příde," zašeptal mi svým chraplavým, ale strašně sexy hlasem, do rtů. Věděla jsem, že přesně tenhle ton byl jeho účelem.

"Co-že?! Nechápu co tím myslíš," dostala jsem ze sebe dost nevyrovnaně.

"Jo o tom mě silně přesvědčuješ," prohodil se svým jak jinak, než dokonalým úsměvem.

"Já...." chtěl jsem něco namítnout, ale dokonala jsem ztratila řeč, když mi přejel jazykem po rtech. Musím uznat, že v tomhle se hošánek dost hodně vyzná. To jde poznat hned na první pohled.

Naštěstí mě z toho vysvobodil něčí hlas.

"Mládeži?" ozval se ženský hlas smíchaný s obdivem. Oba dva jsme stočili svůj pohled k protějšímu plotu. Stála za ním nějaká ženská středního věku. No možná tak 40 let. Z odhadu toho moc neposbírám. Nejspíš sousedka.

"Dobrej den pani Stephensonová," zahučel znuděně Will.

Já jsem si narozdíl od něj dost oddychla. Tímhle jsem se dostala ze situace, ze které bych si nevěděla rady.

"Dobrej," prohodila jsem s oslňujícím úsměvem a jedným ladným pohybem jsem Willa překulila a s oddechnutím jsem se postavila. Smetla jsem si trávu z džínů a znovu se zaměřila zřejmě na zvědavou sousedku, které jsem momentálně byla vděčná.

"No dobrej dětska. Tak jsem si jen tak vyšla na zahradu a nemohla jsem uniknout vašemu výstupu. Musím uznat, že sis Wille vybral konečně někoho velmi hezkého. Vy musíte být Nikol ne?!" zeptala se s oslňujícím úsměvem.

"Ehm jo... Známe se?" zeptala jsem se vykolejeně a sledovala Willa, jak po mě přejíždí svým pohledem.

"Jen z vyprávění tady Willovi matky. Mimochodem moc vám to sluší,"

"Počkat. Jen aby nedošlo k omylu, mezi mnou a tady Willem rozhodně nic není a ani nebude." uvedla jsem na ravou míru.

"No jak myslíte. Každopádně si padnete do oka. No co to tu, ale blábolím, mám v troubě bábovku, takže když mě omluvíte, budu jí muset zkontrolovat," řekla s úsměvem a s pouhým zamáváním se stratila v jejím prostorném domě.

No a já?!

Já jsem jako dokonalej srab vzala nohy na ramena a vzdálila se od Willa na dostatečnou vzdálenost. Protože jeho blízkost je mi totálně k zešílení.

Pohled Willa:

Věděl jsem to.

Prostě jsem věděl, že mi taky podlehne. Jenže u ní to bylo něco naprosto jinýho. U jakýkoliv jiný holky bych s tím tolik neotálel, ale Nikol jsem si prostě vychutnával.

To její vnitřní šílenctví z ní sálalo málo, ale i tak mi došlo, že nebyla schopná se ani pohnout.

Uměla dobře skrývat svoje pocity.

No a teď?! Kdyby to ta bláznivá ženská od vedle nepřerušila, vychutnával bych si ji dál. Jenže teď mi utekla. Okamžitě co se mi ztratila v domě, pocítil jsem něco na ten způsob, jakože jsem po ní toužil.

 Byla naprosto dokonalá. Né jenom tím, jak vypadala, ale i její povaha byla k zamyšlení. Nejradši bych skočil z okna, než nad tím přemýšlet, ale ona semnou dělá divy. A už jen proto jsem toužil po pomstě. Bude to tak zákeřná pomsta, že se jí i sám bojím.

Netuším, jestli mě k ní táhne jen touha po ní, a nebo jestli je v tom něco víc. Nebo si to prostě jen neumím přiznat, že by v tom mohlo být něco víc.

Jenže už teď nejde udělat krok zpět. Momentálně jsme se dostali na  tak spletitou jízdu, že už nemám chuť se od ní držet dál.

/Díky za komentíky i za čtení/

Vaše misqwa.. :-*