Strach

Strach

Jako každé ráno zapadl otráveně do třídy a přemístil se na své obvyklé místo u okna. Už teď myslel jen na to, kdy už jí konečně uvidí. Kdy jí bude moct políbit a myslet jen na to, že je celá jeho.

Poslední dobů to mezi nimi bylo nějak na hraně. Jenže to jen proto, že měl Caleb problémy doma a často mýval načuřenou náladu. Jenže teď už věděl co bude muset udělat. Věřil, že by mohla souhlasit s večeří a tam by jí odhalil svůj bláznivý nápad. Kdyby souhlasila, všechno by zahodil a zůstal by jen s ní.

Jenže jestli......

Přesunul svůj zrak z okna ven a pozoroval barevné listí padající k zemi. Jak rychle to utíká.....

*

Nechtěla se skrývat, ale jinak to prostě nešlo. Nechtěla slyšet ta slova.. Prostě se nehodlala smířit s tím, že by byl mezi nimi konec. Už včera jí chtěl něco důležitýho říct. Bylo jí jasné, že to chce skončit. Jenže ona.... ona nedokázala ani pomyslet na to, že by se to kdy vůbec stalo.

Celá se nervozně klepala, když čekala až zazvoní. Věděla, že na ni bude čekat u oběda.. Proto když zazvonilo vyrazila z učebny jako blesk a zamířila si to k hlavnímu východu místní školy.

Musela si pospíšit, takže ani nepocítila náhlý nával zimi, když vyběhla ven. Přehodila přes sebe vestu a už mířila domů....

Jestli to znamená, že se mu bude vyhýbat navěky jen, aby ty slova neslyšela, klidně to udělá.

*

O týden později:

Celý rozladěný touhle celou situací zamířil do její třídy.

Celý týden se mu vyhýbala, neodepisovala na SMS a nechodila na obědy.

Věčně na ní čekal před školou a dokonce se i stavoval k ní domů.

"Kde ksakru je..?" sykl spíš pro sebe a rozrazil dveře její třídy.

Zamířil si to k shuku holek, které s Kat často sedávali a bavili se s ní. Všechny si ho měřili nevěřícnými pohledy, ale on to ignoroval.

"Kde je Kat?" zeptal se okamžitě, bez jakéhokoli pozdravu.

"Myslely jsme, že zrovna ty by jsi to měl vědět...." řekla jedna drobná bloncka.

Tahle odpověd ho podráždila ještě víc. Byl strachy bez sebe. V hlavě mu běhaly myšlenky typu: Kde jen je?! Není s ní něco?! Proč se mu vyhýbá?! Chce to ukončit?! Ta poslední ho tížila o dost víc jak ostatní. Nedokázal by to vstřebat, kdyby něco takovýho chtěla opravdu udělat.....

"Nemáte aspoň potuchy?!!!" zavrčel k nim.

"Musí být doma.... Už dva dny se tu neukázala... Až jí najdeš, tak jí vyřiď ať se nám ozve," prohodila nezaujatě ta bloncka.

Zavrtěl nad ní očima a bez přemýšlení vyletěl do třídy tak rychle, jak do ní vešel. Zamířil si to k jejímu domu. Když mu neotevře, prostě se tam vloupe.

**

Nikdy by nepomyslela na to, že právě v této situaci se objeví právě ona. Nedalo se s tím nic dělat.

"Radši umřu, než být bez něho," šeptla zmučeně a po tváři se jí začali kutálet drobné slané kapky.

**

"Začal bušiit do vchodových dveří. Nic. Zvonil. Nic. Bezhlavě se rozeběhl k zadnímu vchodu, kde se nacházela veranda.

Když už myslel, že je všechno ztracený, chytl za kliku a ta povolila. Otevřel dveře a pořádně si oddychl.

"Kat!!!!" zakřičel přes celý barák hlasitě.

Nic. Jen pusté tíživé ticho.

Neváhal a zamířil do jejího pokoje. Otevřel a vpadl dovnitř. Přejel pohledem přes pokoj, ale  ona nikde. Všiml si jen bílého papíru, na kterém se nacházelo její úhledné písmo. Začal číst.

"Ahoj, teda nevěděla jsem co napsat. Už delší dobu nevím co mám dělat. Všechno se mi hroutí. Vím, že se semnou chce rozejít a to mě ze všeho nejvíc tíží. Chci jen abyste věděli, že vás mám všechny moc ráda, ale jeho miluju. Prostě.... prostě..." Caleb se zadrhl, jak mu vyschlo v krku. Co tomá ksakru bejt?!

V hloubi duše věděl, přesně co to je. Odhodil papír na zem a se slzou, kterou už v sobě nedovedl udržet otvíral všechny deře v domě a bezhlavě jí hledal.

Když v tom otevřel dveře koupelny. Byla tam. Celá potřísněná rudou krví seděa opřená o vanu a upadala do bezvědomí. Okamžitě k ní přiběhl a začal volat její jméno. Třásl s ní a snažil se jí probudil. Zvedl mobil a vytočil záchrané číslo, aby přivolal pomoc.

"Ca - Calebe?" zachraptěla vytíženě, ale šokovaně.

"Kat... Zlatíčko, už jsem zavolal pomoc. Musíš tu zůstat semnou.... Prosím poslouchej mě..." volal k ní prosbu.

Jen ztěžka dokázala udržet víčka přiotevřená.

"Já-- Já.." skočil jí do toho.

"Je to jednoo. Nic nevysvětluj..." chytil jí kolem pasu a pevně si jí k sobě přimáčkl. Nemohl dovolit, aby mu zmizela ze života. Prostě nemohl.

"Ne.... Prosím vyslechni mě. Nechtěla jsem slyšet ty slova. Nechtěla jsem slyšet, že semnou končíš... Proto.. já vím, že jsem naprosto sobecká, ale...." hlas jí pomalu selhával a začal na ní dopadat spánek.

"Žádný ale. Kat, nevím co tě to napadlo. Já tě naprosto bezhlavě miluju, nikdy bych to nemohl skončit. Nedokázal bych bez tebe žít," řekl něžně.

"Co?!" nechápala.

"Jsi vážně hlupáček. Já tě naprosto miluju a nic není u konce." řekl jasně.

"Když.... já.. vím, že jsem udělala blbost a .."

"Ne neumíráš. Pomůžou ti. Jen to tu prosím vydrž..." prosil....

"Můžeš mě políbit...? Jen kdyby to bylo naposledy..." dostala ještě ze sebe Kat.

"Není to naposled," stál si na svém, ale objal jí ještě silnějc a přitiskl své rty na její....

Nic se nevyrovnalo tomu, když byli spolu. On a ani ona nedokázali bez jedoho žít, ale přesto tančili na hranici smrti.... Proč?! Láska může zabíjet.

Jenže tohle je jen pouhý začátek........

Citáty:

Milovat není jen mít rád, milovat je věřit, odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce.

Láska bolí jen toho, kdo opravdu miluje..

Milovat znamená trpět, nemilovat pak zemřít

/Nevěděla jsem, co mám psát, ale snad se bude líbit. Najednou na mě padla nějaká nálada a tak se zrodila jednodílná povídka. Aspoň je tu něco nového :D/

Vaše misqwa.... :)