Neztrácej naději

Neztrácej naději

(JLS - Take A Chance On Me)

(Ahojda.. :) Všechny zravím. Nesu další jednorázovku. Tentokrát mi vnuklo tenhle nápad moje zkoušení z přírazu... Jo jasně řikáte si, že je kravina, aby mě něco napadlo ve chvíli, kdy jsem zkoušená... Ale je to tak. Rychlý popis: Celá povídka se zaměří na Emily Robersovou. Šestnáctiletou dívku, která díky autonehodě, v autě co řídí její rodiče, přijde o sluch. Nehoda se jim stane ve chvíli, kdy se vracejí z vystoupení, ve kterém jako hlavní roztléskávačka účinkovala právě Emily. Jenže copak jde žít na místě, kde se vám všechno zhroutilo? Emily toto místo viní z toho, že přišla o sluch a tím pádem i o roztleskávání. To byla jediná věc, kterou milovala. Jenže teď je po všem. Hudbu by možná slyšela, ale jen za dost kvalitního naslouchátka. Naslouchátko má... ale kdo by stál v týmu o mrzáka?! Už to nemůže v tom zapadákově vydržet. Lidi se na ní dívají se soucitem a to ona nechce. Takže zbívá poslední možnost a to stěhování někam jinam..... /Ehm asi jste pochopili, že jsem byla zkoušená ze sluchu, takže asi musím poděkovat naší úče na příraz, za skvělou inspiraci a tu to máte...)

Nebudu zdržovat zbytečnýma kecama, takže jde se na to --->

"Ááááá nemůžu tomu uvěřit, že jsme vyhráli," zavřískala jsem přes celý auto a tím přehlušila momentální písničku v rádiu.

"Zlatíčko byli jste naprosto úžasný. Jsem na tebe nehorázně pyšná," otočila se na mě mamka s obrovským úsměvem.

"Děkuju. Tancovalo se mi mnohem líp, když jsem věděla, že se na mě díváte," zašvitořila jsem.

"Přece jsi si nemyslela, že bychom si to nechali ujít že ne?!" zeptal se taťka a otočil se na mě od volantu.

"Ne to ne, ale..." nestačila jsem to doříct, protože se ozval hlas mamky.

"Brzdi. Patriku pozor," stihla ještě vykřiknout, ale bylo pozdě. Nevím co přesně se stalo. Bylo to tak rychlé. V jednu chvíli bylo slyšet kvílející brzdy, v další ochromující náraz, poté ce auto několikrát otočila a já narazila hlavou do okýnka, které se roztříštilo na kousky.

V tuhle chvíli jsem ztratila vědomí.

 o dva měsíce později

"Jsi v pořádku?!" zeptala se mě mamka těsně u ucha.

"Až na to, že jsem naprosto hluchá..... to ujde. Jenže mám naslouchátko, takže mi nemusíš křičet přímu u ucha..." okomentovala jsem její otázku bez jediného úsměvu.

"Uvidíš, že bude líp. Vyměníš prostředí, školu, přátele a domov. Bude to lepší," snažila se mě upokojit, ale spíš to vypadalo, že to mu chce věřit spíš ona.

"Snad," dodala jsem jen a ona se s chorým úsměvem vydala ven, již z mého bývalého a vyprázdněného pokoje.

Jo je to tak. Ten večer, kdy jsme vyhrály okrskovou soutěž v roztleskávání se nám stala autonehoda. Auto narazilo do srny, která právě přecházela silnici a já ztratila sluch. Prý se mi v uchu porouchaly nějaký kůstky a právě díky tomu jsem ohluchla.

Roztleskávání..... Bylo to to nejúžasnější v mém životě. Jenže.....

Dobrý dva týdny jsem se zpamatovávala z úrazu a chodila po doktorech na různý vyšetření. A tým mě za tu dobu stihl shodit z postu kapitánky a vlastně z celého týmu. Tvrdili, že bych jim zkazila sestavu a to oni, že si v tuhle chvíli nemůžou dovolit. Prej že já bych to měla nejlíp pochopit.

Je to naprostá banda blbců. Místo toho, aby se za mě postavili, mě odkopli a od té doby semnou ani jeden nepromluvil.

Nedalo se to tu vydržet. Všechno tu na mě padalo. Proto jsem ihned souhlasila s odchodem. 

Naposledy jsem se rozhlídla po prázdném pokoji a vešla jsem na chodbu. Tam jsem šlehla pohledem k zrcadlu. Odhrnula jsem si svoje dlouhé černé vlasy z obličeje a přejela si prstem po jizvě na čele. Kdyby tak šel vrátit čas.......

Ve zkutečnosti jsem si na to, že skoro neslyším, zvykla. Naslouchátko mám a to mi stačí. V některých chvílích je mi jedno, že jsem naprosto hluchá. Proč?! Přišla jsem na to, že v některých chvílích je lepší vypnout a nic neslyšet.

 7:48 - před areálem nové školy

A je to tady. První den na nové střední a já si připadám, jako když jsem šla poprvé do školy. Vystresovaná a flustrovaná novým prostředím.

Snažíc se ignorovat pohledy ostatních jsem se dostala na svojí první hodinu. Byla jsem ráda, že mě nijak nepředstavovali a jeli si podle vlastního programu. Zabrala jsem si poslední místo vzadu u okna a přepla si sluchátko na plnou hlasitost.

Až v tu chvlíli jsem dokázala rozpoznat o čem profesor mluví. Vlastně mi i dost pomáhalo to, že to vykláda směrem k nám, takže jsem mohla i z části odezírat z jeho rtů. Né že bych byla nějaký odborník, ale lecos jsem pochytila.

Naslouchadlo jsem měla schované pod vlasama, takže ho nikdo neviděl. Jen místní profesoři věděli co se mi stalo.... S tím jsem ale počítala.

12:08 - chodba před jídelnou

Právě jsem procházela chodbou školy. Mířila jsem do jídelny a podle plánku co mi dali by to mělo být někde poblíž.  Z toho řevu kolem mě bolela hlava.

Zahnula jsem za roh, jenže jsem do někoho vrazila a ten náraz mě odhodil až na zem.

"Au," sykla jsem a zvedla pohled k dotyčnýmu.

"Jseš snad slepá?" vyjel na mě asi o hlavu vyšší kluk. Byl celkem hezký a zdá se, že si to o sobě i myslel.

"Co?" nějak jsem byla mimo a neslyšela jsem.

"Jestli nejsi náhodou slepá!!" zvíšil hlas a měřil si mě arogantním pohledem.

"Ne slepá ne.... Ale hluchá jsem," řekla jsem ledově a zvedla se. Hodil po mě nechápavý pohled, ale po chvíli mu to došlo. Než stačil něco říct, obešla jsem ho a rychlým krokem vešla do přecpané jídelny.

další den - 14:52 - ve škole.. poslední hodina

Skoro ke konci poslední hodiny do učebny vešla postarší ženská. Po chvíli mi došlo, že to bude nejspíš ředitelka.

Znovu jsem celý den okupovala poslední lavici stranou od lidí. Navíc jsem zjistila, že ten frajírek, co do mě včera vrazil, má semnou spoustu společných hodin. Hned ráno, když jsem věšla to učebny ke mě obrátil pohled. Vypadala zaraženě a překvapeně.

"Takže dámy a pánové, zažíváme krizi. Né peněžní, jak by si většina z vás představovala, ale skoro polovina týmu roztleskávaček onemocněla, a proto hledáme jednu dívku, aby byl splněn limit pro počet soutěžících," začala ředitelka a všichni ji znuděně pozorovali.

To téma mě mírně zaskočilo.

"Potřebujem jí už na dnešní zkoušku," ozval se arogantní hlas rusovlásky co seděla ve předu. Tu jsem poznala, protože se tu o ní většina lidí baví. Je to kapitánka místního týmu....Olivia.

Nikdo se k tomu nevyjadřoval.

"Myslím že.... Emily Roberts má zkušenosti. Nevedla jsi na svojí staré škole tým?" obrátila ředitelka pohled ke mě a já jsem v tom momentu ztuhla. Všichni na mě zírali s překvapením a pohrdáním. Jenom oči toho kluka zářily... jako by něco takovýho u mě čekal...

"No.." než jse stačila odpovědět, skočila mi do toho Olivia.

"Dyť je nahluchlá, ta neuslyší hudbu a natož, aby se se svojí postavou hejbala," okomentovala můj vzhled. V tu chvíli jsem jí chtěla vydrápat oči. Přesně tomuhle jsem chtěla utýct.

"To řiká ta pravá... Myslím, že ty dvě hodinky běhání doma na páse ti moc nepomohly," vložil se do toho ten kluk.

"Ethane mlč. Nikdo tu nemůže za to, že máš slabost pro retardantky," sykla ta fúrie a já sotva dejchala.

"Tak klid kruci. Emily co na to povíš? Přijď se dneska podívat na trénink, abys pochytila sestavu," vložila se do toho zase ředitelka.

"Já nevím.... Jsou to už dva měsíce... Kdy máte to vystoupení?" odhodlala jsem se, a nakonec ze sebe dostala tohle.

"Za dva dny. Je to ale jednoduchá sestava," namítla ředitelka.

"Pche to určitě," ozvala se Olivia.

"Tak dobře přijímám," vyhrkla jsem najednou bez rozmýšlení a všichni vykulily oči ještě víc jak před tím. Je to vůbec ještě možný?

"Hne dpo této hodině na hřišti... Stačí, když se posadíš na lavičku a podíváš se. Co jsem o tobě slyšela mě nadchlo. Byla jsi prý vyjímečná a talentovaná,"

"Zase tolik ne," usmirňovala jsem ředitelku.

"Ále..."

o hodinu později

Skenovala jsem jejich sestavu a analizovala jsem všechny pohyby. Nebylo to nic těžkýho, ale měli skvělou souhru a pár kousků mě opravdu nadchlo.

"Ahoj," ozval se vedle mě sametový hlas a já nadskočila na lavičce.

"Ježíš," povzdychla jsem si a stočila pohled na tu osobu. Byl to ten ze včerejška a ten co se mě dneska zastal. Ethan.

"Sleduješ jo?" zeptal se a přisedl si.

"Já jo a ty očividně taky. Olivie je tvoje bejvalka?" zeptala jsem se a až pak jsem si uvědomila jak blbě to muselo vyznít.

"Cože?" vyprskl smíchy. "Ne to teda ne. Je to moje nevlastní sestra," vyprskl v záchvat smíchu.

"Aha.. Promiň to jsem..." skočil mi do toho.

"Zlatíčko nemyslíš, že to já bych se tu měl omluvit?" poznamenal a trošku se uklidnil.

"Za co?"

"Za ten včerejšek přeci," objasnil a mě to hned docvaklo.

"No to..."

"Jo to. Nevěděl jsem, že neslyšíš.. Byl jsem vytočenej a ty jsi mi jen padla do rány," vysvětloval.

"Divný, že to tu už vědí všichni..." poznamenala jsem.

"Víš Olivia je mrcha, takže to co dneska řekla je u ní na dením pořádku. Neber to osobně je taková už hodně dlouho..."

"Toho si nejde nevšimnout," souhlasila jsem.

"Můžu se na něco zeptat?"

"hmmm" zamručela jsem.

"Jak jsi přišla o sluch? Pokud se nemýlím, tak teď někdy ne? Neber to šoatně jen se ptám..." zeptal se a sledoval můj překvapený pohled.

"Řeknu ti to jen, když mě nebudeš litovat, jak všichni ostatní," dala jsem jasnou podmínku.

"S tím souhlasím,"

"No.... před dvěma měsící jsem jela z roztleskávací soutěže s rodiči a měli jsem nehodu," řekla jsem tichým hlasem.

"Jsou to teprv dva měsíce? To je poměrně málo...." poznamenal.

"Hm člověk si zvykne, když to jinak nejde,"

"Ale někdy se to hodí ne? Můžeš vypnout," skoro citoval moje myšlenky.

"Jo vypnout... to je to správný slovo," přikývla jsem s úsměvem.

další den

Další den jsem s nimi už cvičila. Nejdřív mi nadávali a kybicovali, ale nakonec byli zřejmě překvapený. Olivia byla nakonec vytočená z toho, že mě většina týmu sleduje a fandí. Protože jí si příliš nevšímali.

Prostě jsem se po dlouhý době cítila ve svý kůži.

Zítra tu soutěž zvládnem. Pomyslela jsem si a s úsměvem vyskočila a otočila se ve vzduchu.

chvíle před soutěží

"Emily, hodně štěstí. Víš jak jsem ráda, že jsi se k tomu vrátila," objala mě mamka a s úsměvem si šla sednout mezi diváky.

"Emily?" zastavil mě ještě hlas Ethana.

"Co ty tu?"

"Přišel jsem to sem omrknout..." nadhodil.

"Jo omrknout jo?" rejpla jsem si.

"No hlavně jsem se přišel podívat na tebe," objasnil.

"A důvod? Nějak se zajímáš ne? Známe se sotva dva dny a to naše první potkání si zapamatuju na celej život,"

"A divíš se mi? Jsem z tebe celej hotovej," usmál se.

"Skvělý to jsem nadšená, ale musím," už jsem se obracela, když v tom mi zachytil ruku a strhl mě k sobě.

"Co to?" v tu chvíli si mě k sobě přimáčkl a vlepil mi pusu.

"Povzbuzení?!" protočila jsem oči, protože jsem nečekala, že z něho vypadne zrovna tohle.

"Hm... od jaký doby se to za to považuje?" zeptala jsem se.

"Od teď... Ehm co by jsi řeka tomu, kdyby jsme po tý soutěži skákli třeba do kina?" navrhl a díval se mi do očí.

"Asi bych  nemohla udělat nic jiného, než jen a jen souhlasit," souhlasila jsem.

"Supr, takže ještě jedno povzbuzení a nechám tě jít," úsmál se a v rychlosti si mě k sobě přitiskl ještě víc. A tuhle chvíli jsem si zapsala pevně do mysli. Na tohle nikdy nezapomenu.

Poučení pro vás: Nezáleží na tom, jak vypadáte,nebo jakou máte vadu, protože se na celém světě najde vždy někdo, kdo vás ocení takové jací jste doopravdy.

Neztrácej naději, protože pokud bys ji ztrtil, ztratil by jsi i sám sebe.

Díky za čtení lidičky i za komenty

/Nevím jestli se líbilo, ale dala jsem do toho všechno... Takže ještě jednou díky všem/

Vaše misqwa.. :-*