Můj brácha a jeho nej kámoš...
/Tákže jelikož tu dlouho nepřibyla žádná jednorázovka, rozhodla jsem se, že něco málo zmatlám a sepíšu, takže to tu máte.. :D Menší popis: Hlavní postavou se stává Daniell Bush. Je to šestnáctiletá holka, co se potýká s problémama ve škole, rozchodem se svým klukem a ke všemu, aby toho bylo ještě víc ji v životě nehorázně pije krev, její o dva roky starší brácha a jeho kámoš. Obzvlášť má velký problém s Ianem, protože ten jí néjen nejvíc štve svýma připomínkama, ale je to i ten, co se jí nebojí na veřejnosti ponížit nebo jí dělat návrhy. Jenže už tady poznáte ten zlom, protože Daniell není ten typ člověka, co si nechá všechno líbit. A navíc. Ian se poslední dobou chová nějak divně./
Už to nebudu víc okecávat, jdem rovnou na věc:
"Kruci, kruci, kruci," klela jsem vytočeně. Už zase jsem zaspala. Tenhle tejden už po třetí a to je prosím středa. Věděla jse, že jestli sebou na maximum nemáknu, přídu zase pozdě na hodinu a rozhodně se mi nechce bejt znovu po škole.
Pobíhala jsem po baráku jak splašená a snažila se oblíct, učesat a sehnat tašku ve který mám věci. Všechno to se mi povedlo v rekordním čase a to za patnáct minut...
Rychle jsem vyběhla z baráku, zamkla a mířila jsem po kamený cestě, která nám vedla od vchodu, na autobus. Samozřejmě, že mi to bylo naprosto k ničemu, protože jen co jsem se vybelhala před barák, zahlídla jsem bus, jak si to míří směr škola.
"No do prdele," zahučela jsem udýchaně.
Za tohle Petera zabiju. No jo můj bratříček už má vlastní auto a vozí se do školy sám. Debil jeden. Tohle mi dělá naschvál. Odjede si a peče na mě.
Nedalo se nic dělat, prostě jsem musela pěšky. A jestli zvládnu za patnáct minut dojít do školy, budu se uctívat. Vyšla jsem a při každým kroku jsem prohodila něco dost vystihujícího na počest mýho bratra. Myslím, že ty babky co jsem potkala na ulici si o mě museli myslet, jak jsem šlehlá, když mluvím sama se sebou.
Někdy po pěti minutách chůze jsem za sebou uslyšela zvuk motorky. Motorky, která je mi všeobecně známá. Přesně tuhle osobu jsem zrovna neměla v plánu potkat. No jo tady si na mě asi někdo zasedl ne?! To přece není možný, abych měla hnedka po ránu takovou smůlu.
Ani jsem se nenadála a motorka za mnou zastavila a jela pomalu podél chodníku.
"Nazdar prcku," ozval se protivnej hlas Iana.
"No nazdar," odvětila jsem kysele a ani se na toho ignoranta nepodívala. Myslí si, že mi může řikat prcku, když je jen o dva blbý roky starší???
"To je mi teda hezký přivítáníčko. Copak zase jsi zaspala?" řekl a ani jsem se na něj nemusela dívat, abych poznala, že se mi šklebí.
"To tebe nemusí zajímat," odsekla jsem.
"To je škoda, právě jsem ti chtěl nabídnout odvoz," řekl se smíchem. To už mě donutilo se na něj podívat, jestli se náhodou nezbláznil. On a pomoc mi?! Ha ha ha....
"Nemám zájem, stihnu to i tak," odsekla jsem znovu.
"Hm to byl musela bejt superman, abys to všechno stíhala. Máš takovejch osm minut," odvětil s posměchem a i když jsem toužila po tom, zacpat mu něčím ten jeho zobák, věděla jsem, že má pravdu.
Nezmohla jsem se ani na slovo, prostě jsem mlčela. Cejtila jsem na sobě jeho pohled.
"Tak co, ještě nemáš zájem?" zeptal se a jsem si jistá, že to myslel dvojsmyslně.
Ve mě to vřelo. Nechtěla jsem tomuhle ignorantovy, co je nej kámoš s mým bratrem, nic dlužit, ale když přídu pozdě tak...
"Fajn. Ale nic si od toho neslibuj, protože i tak mám chuť nakopnout tě," oznámila jsem naprosto vážně a vzala si od něj helmu a s velkým přemáháním, abych do něj nestrčila, jsem se usadila za něj.
-------------------------------------------------
Na školní parkoviště jsme přijeli v rekordním čase. Hned co zastavoval nás sledovala snad celá škola. Hlavně proto, že když kolem nějaký holky odsud, projde on, všechny z něm padaj na kolena a slintaj. Omg taky mi to mohlo dojít dřív...
Sundala jsem si helmu a slezla z toho jeho stroje. Chtěla jsem se co nejrychlejc zdekovat, ale chytl mě za ruku a přitáhl si mě k sobě na šíleně těsno.
"Co je?!" zavrčela jsem.
"Co takhle díky prcku," řekl s úsměvem a zřejmě se v mojí bezmoci plně vyžíval.
"Co takhle příště nejezdi jak hlemýžď?! A pusť mě, lidi z toho zase udělal něco víc," zavrčela jsem.
"Jo ták. To ti vadí. No ták, přeci jsi se s tím svým přítelíčkem už rozešla ne?"
"Jak ty o tom zase víš?" vyjela jsem na něj vytočeně.
"No o tom tu ví už všichni," poznamenal. No jo dalo se čekat, že když dám košem Alexovi, všichni o tom budou mluvit. No ehm....
"A co ti vlastně udělal?" zeptal se se zájmem. Nechápu, co mu je potom.
"Nechápu o co ti de, ale abys mohl klidně spát, tak ti to řeknu. Je to debil na entou, co skočí po každý co kolem něj projde," odsekla jsem, vytrhla jsem se mu a rychlým krokem jsem zmizela ve školní budově.
----------------------------------------
Celá rozzuřená jsem dupala po příjezdový cestě domů. Proč?! No jednoduše mě celej den otravoval Alex. Chodil za mnou a snažil se mi vysvětlit, že ta bloncka se kterou se cucal, byla jeho sestřenka nebo co. Panebože asi si myslí, že jsem totální debil. Dyť jí strkal jazyk až do krku.
Přesně tohle jsem mu řekla a on pak přes celou jídelnu zařval, že jsem děvka a mám se jít bodnout. Prej nevím co chci. Tohle jsem nečekala, takže jsem na to ani nenašla vhodný slova. Já?! Spíš on ne?! No a tak jsem teď vytočená k nepříčetnosti a navíc...... mi nemohla uniknout motorka toho ignoranta před naším barákem. To snad není možný, on je všade.
Odemkla jsem si vstupní dveře a slušně jima švihla, takže ty dvě paka to nemohli přeslechnout a jsem si jistá, že ať dělali cokoli, nadskočili dobrý dva metry vysoko.
Hodila jsem tašku s oblečením na schody a vydala se do kuchyně. Oba dva se váleli v obejváku na pohovce, takže když jsem přes něj procházela všimli si mě.
"Čůs ségra," kejvl ke mě Peter.
"Ani na mě nemluv. Kvůli tobě jsem zase zaspala," okomentovala jsem jeho pozdrav negativně.
"Tak počkat, nemůžu ti za to, že ti nefaká budík. A ehm celou dobu co jsme tu ti pořád dokola volá Alex," nadhodil.
No jo, v tom spěchu ráno jsem si asi zapoměla mobil na stole. Což mi bylo jedno, protože mě dostal fakt, že mi volá právě ten člověk co mě dneska nazval děvkou.
"Vídíš už zase zvoní," řekl inteligentně Peter a hodil mi mobil. Mrkla jsem na volajícího a hned mě přepadla zuřivost. Zvedla jsem to a ty dva co se váleli mě začali sledovat.
"Co je doprdele?!" zařvala jsem do mobilu.
"Chtěl jsem se omluvit. Zlato nemyslel jsem to tak a navíc....." skočila jsem mu do toho.
"Co mě je potom ty imbecile. Ty svoje omluvy si strč do hajzlu. Nejdřív mě nazveš pře skoro celou školou děvkou a teď?! Víš co?! Nech mě laskavě na pokoji," dořekla jsem svůj monolog a vypla mobil.
"Ou," ozval se Peter. Ian mě sledoval nechápajícím pohledem. Jen jsem pokrčila ramena, vzala si z lednice jogurt a zavřela se v pokoji.
-------------------------------------------------
Někdy kolem osmý večer mi někdo klepal na dveře pokoje, a protože jsem neodpovídala, tak ten dotyčnej vešel. Byl to Ian. Což mě překvapilo na tolik, že jsem jen tak otevřela pusu, ale zase jí rychle zavřela, abych mu nedala důvod utahovat si źe mě, že vypadám jako mentál.
"Ehm ahoj," začal jako kdybby jsme byli staří přátelé.
"No skvělý, tak co je?! A kde je Peter?! Mimochodem, nepříde ti, že seš v poslední době jinej?! Dokonce jsi mě ráno zachránil před dvěma hodinama po škole," okomentovala jsem jeho příchod.
"Můžu dál? Pet jel koupit čipsy. A prej tě mám nějak zaměstnat do doby než přijede," vysvětlil.
"Super, teď jste divný oba dva," rejpla jsem si.
"Tak hele," ohradil se. "Jen se ti snažíme pomoc,"
"Jo a jak jako?! Chovat mě v náručí a šeptat mi do ouška všechno bude v pohodě?" sykla jsem vytočeně. On mezitím zavřel dveře od pokoje a přemístil se ke mě na postel, kam si sedl vedle mě.
"Jestli chceš," pokrčil ramena a usmál se.
"No vidíš. Ksakru, kdyby jsi byl normální řekl bys něco jako: Di se bodnout prcku. Snad se tady nerozbulíš, protože to bych asi nevydržel." napodobyla jsem jeho hlas.
Rozesmál se mrkl na mě. Bože, o co se tu snaží. Nabalovací technika?!
"Jasně prcku," tlemil se dál.
"Bože, chceš si hrát na mýho psychologa, nebo co?"
"Ne nic takovýho jsem nezamýšlel," zakroutil hlavou a v sekundě mě povalil na postel tak, že jsem ležela pod nímm a on se opřel rukama vedle.
"O co se snažíš?" zeptala jsem se zaraženě a sledovala jeho pohled, jak jím přejíždí po mém obličeji.
"Ále o nic. Jen sem chtěl něco zkusit," poznamenal a přiblížil se ještě blíž.
"Jo zkusit?! Co přesně to znamená?! Skočit na mě nepřipravenou na posteli?"
"I tak se to dá říct," usmál se znovu a přiblížil se o další kus.
Musí se pořád smát?! Přeci jsme něco jako nepřátelé. A on tu teď semnou cukruje a hraje si na nějakýho ucukrovanýho blba.
"Víš, že technicky vzato jsi v mým pokoji, takže by ses měl chovat slušně?" plácla jsem první věc co mi přišla na jazyk. A to hlavně proto, že jsem z něho byla vedle. Nechápu, proč to dělá.
"Myslíš?" poznamenal víznamě a byl už tak blízko, že jsem cítila jeho svěží dech a vůni co ho obklopovala.
"Ne jsem si naprosto jistá. Ehm vážně musíš bejt tak blízko. Tak trošku mě.." skočil mi do toho.
"Znervozňuju?!" usmál se a otřel svoje rty o mé.
Slabý slovo!!! Pomyslela jsem si.
"Abys věděl, ty mě na rozpaky nikdy nepřivedeš," pronesla jsem tvrdohlavě a doufala, že nepozná, že to byla lež jak vyšitá.
"Ne?! Tak se dívej," řekl s roztomilým úsměvem a konečně spojil naše rty. Čekali byste, že se budu bránit, nebo něco podobnýho, ale já ne. Já jsem se mu v klidu poddala a ještě jsem se k němu zapoojila. Co to semnou je?! Křičela jsem na sebe v mysli, ale prostě jsem si nemohla pomoc.
Po několika minutách se ode mě odtrhl a překulil se na postel těsně vedle mě. Oba jsme mlčeli, ale jasně jsem věděla co chci. Chtěla jsem, aby pokračoval.
"Tak co na rozpacích?" zeptal se.
"Myslím, že tohodle budu hodně dlouho litovat a jsem si na stopro jistá, že příde pár ostrejch poznámek na tvojí adresu," prohodila jsem poraženě a vrátila jsem mu to co tu semnou před chvílí předváděl.
Nevím jak dlouho jsme tam byli, ale najednou se zaklaply vchodový dveře a Peter na nás přes celej barák zařval, ať zvednem naše zadky, aťuž děláme cokoli, a přemístíme se za ním do obýváku. Prej má čipsy a dou se pustiit filmy.
"Jdem?" zeptala jsem se.
"Musíme," povzdychl si. "Každopádně toho to klepne," řekl s úsměvem.
"Co přesně?" ujišťovala jsem se.
"No zřejmě mu nebudem vyprávět, co jsme tu před chvílí provozovali, ale měli bychom ho uvíst do programu," objasnil a chytl mi ruku.
"Ehm, to jo. Ale můžem to nechat až na konec toho filmu ne?!" navrhla jsem.
"Jasně, to je taky pravda," zasmál se a pomalu jsme vyšli z pokoje.
No a tak jsem zbytek večera trávila se svým až divně podivným bráchou a s jeho nejlepším kámošem. Kterej byl jen malou shodou okolností něco, jako můj kluk. Takže se to zamotalo natolik, že bych tomu nikdy dřív neuvěřila. Ale co?! No nic konečně mám něco co jsem chtěla a to snad stálýho kluka, čipsy a film co není žádnej doják. Prostě všechno co si může člověk v mým věku přát...
Chytrá věta do života: Přátele si drž u sebe blízko, ale nepřátele ještě blíž
Život je jak loterie, nikdy nevíš, jaká šance se di dostane do rukou.
