Vampire-krev | Tábor - kapitola 14

Tábor

Kapitola 14.: Jsme od teď v pohodě?

/Ahojda. Včera jsem měla plně nabitý den a dnešek není o nic lepší. Pořád nějaká práce a tak. Takže jako vždy nic nestíhám. Musím makat venku, takže na internet se dostanu buť ráno a nebo večer. Kapitoly píšu a hned zvěřejňuju, takže nic rozepsanýho dopředu nemám. Ohlížím se zpátky a řikám si, kde jsou ty časy, kdy jsem měla spoustu času, až jsem se nudila? Jsou pryč. Ale já se nevzdám, hodlám se tu rozepsat, protože netuším, kdy budu mít zase volnou chvíli.. :) :) Takže o čem dnešní díl bude? Nic moc neprozradím, snad jen, že Kat s Calebem si promluví o všem, co si potřebují vyjasnit a pak.... pak se nechte překvapit./

----------------------------------------------------

"Calebe?" promluvila nevinným tónem. "Ona to ona... já.."

"Co?! Neřekl jsem ti to jasně. Omlouvám se, ale mezi námi nic nebude," řekl podrážděně Caleb a šlehl po ní pohledem.

"Řekl, jenže to ona. Dělá všechno proto, aby si jí všichni všimli. Je šílená," namítla podle všeho Olivie.

"Hou, hou. Šílená je nějak ostrý slovo nemyslíš?! Ehm teď pokud mi dovolíte, jdu si zahrát na zdravotní sestru a vy si to tu vyřešte," poznamenala jsem flustrovaně.

"Kam myslíš, že jdeš?" zavrčela na mě.

"Pryč?? Mě se to tu ani v nejmenším netýká, teda pokud nechceš jednu vrazit, aby jsi se probrala, protože s tím bych si s radostí pomohla," řekla jsem s hranou sladkostí v hlase.

"Ty....." obořila se na mě, ale to už jsem si to kráčela ke spchám do společné umývárny. Odpočítávala jsem metry. Hodlala jsem se tam zavřít a už nikdy nevylízd. Chtělo se mi křičet, prostě jsem měla chuť začít řvát. V hlavě mi zněla její slova... "Proč ty?!  Za všechno můžeš ty,"

Musela jsem se ušklíbnout, protože tohle bylo absurudní. Za všechno můžu já?! Ta hola je totální blázen. No dobře, možná, že jsem jim jednou přerušila trošku víc intimní chvíli, ale že bych jim tím zničila vztah? Oh bože.......

Konečně jsem otevřela dveře od umývárny a dost solidně je za sebou zabouchla. Tohle je vrchol.

Postávala jsem u umyvadla a sledovala svůj výraz v zrcadle. Připadala jsem si cizí. V zrcadle se odrážel můj obličej, ale přesto jsem se nepoznávala. Nebylo to tím, že jsem vypadala jako, kdybych se rvala, prostě jen.... něco si stále nalhávám. Šíleně to na mě padá a jsem si jistá tím, že se brzo zhroutím. Citově. Je to už hodně dlouho, co jsem si připadala takle slabá.

Ano, chtěla jsem křičet, ale místo toho mi potváři stekla slaná kapka a za ní další. Podívej se na sebe, jsi k smíchu! Křičela jsem na sebe v mysli.

V tom se s vrznutím otevřeli dveře a dovnitř někdo vstoupil. Hned jsem ho poznala. Jeho vůně okamžitě zaplnila malou místnost a já z ní šílela. Co ten tu chce?! Rychle jsem si otřela slzy do trička a otočila jsem se k němu čelem. Pomalu kráčel ke mě a ve tváři byl celý zachmuřilý. Nad něčím doumal a v očích mu plálo jediné. Lítost.

"Co chceš?! Nespletl jsi si místnost? Neviděl jsi toho panďuláka na dveřích, kterej má představovat holku?" dalo mi to hodně sil, ale zněla jsem aspoň trochu vytočeně.

"Krvácíš," poznamenal s lítostí v hlase a tím ignoroval mojí předešlou větu. Stále se přibližoval, až stál těsně u mě. Zvedla jsem hlavu, abych na něj líp viděla.

"Hm, ty jsi si všiml? To je mi divný, celou dobu se mi vyhýbáš a ignoruješ mě. To mě musí zmlátit tvoje bejvalá, nebo jak jim říkáš, jen aby jsi si mě všiml?" zeptala jsem se s velkou dávkou sarkasmu.

"Omluovám se. Je to tak těžký," povzdechl si. V tu chvíli to ve mě začalo vařit, jak nikdy v životě. Tak těžký??

"Vážně?! Super, protože já jsem na tom očividně jinak. Tak mě laskavě poslouchej. Mám toho už dost. V jednu chvílí jsme na sobě nalepený a líbáme se, ve druhý se mě snažíš ignorovat a děláš, jako že se nic nestalo. Pak mě napadne holka, kterou jsem jen shodou náhod nachytala s tebou v posteli, potom se od ní dozvím, jaká jsem mrcha a teď tu stojíš ty a vykládáš mi, jak je to težký. Hochu, to já jsem ta co to tu má těžký. Známe se už dost dlouho, ale tahle krize je tu poprvý. Nesnáším ten pocit, když se na mě podíváš a čekáš, jak zareaguju. Nechápu co to s náma poslední dobou je, ale jestli to nevyřešíme, není šance se hnout dál. A ty mi tu řikáš, jak je to těžký!!! Ty to nechápeš," vychrlila jsem ze sebe svůj monolog a už při posedních slovech jsem věděla, že je to tu. Prostě a jednoduše jsem se hroutila. "No a teď tu ke všemu budu bulet zrovna před tebou," zamručela jsem s nechutí a začala si szy utírat, ale tekly dál.

Díval se na mě zaskočeně, ohromeně a ještě s více pocitama, než bych mohla kdy snést. Nevím co ho to popadlo, ale přitáhl mě k sobě a pevně mě obemkly jeho paže. Držel mě v objetí a bradu si položil na moje rameno.

Nemohla jsem to vydržet a přitiskla jsem se k němu ještě víc, než bylo možné. Začala jsem mu smáčet triko slzami, ale to mu bylo očividně jedno.

"Katrino," zašeptal moje jméno u mého ucha. "Vím jak je to těžky, to mi věř. Nikdo to nemůže vědět líp, jak mi dva. Prostě a jednoduše jsem srab. Bojím se o tebe, o vztah mezi náma... o naše přátelství. Prostě mě to vyděsilo. Ten večer jsem to nevnímal, ale jakmile jsem vyšel z tvojí chatky, všechno mě zaplavilo. Vyděsil jsem se a snažil se z toho vycouval. Vrátit to zpátky to nejde, ale já se o to i tak snažil. Jenže pak jsem si uvědomil, jaká to je volovina, ale ty... Ty jsi se ke mě nejspíš přidala. Viděl jsem, jak tě to vytočilo. Pak tu byli Noah a Olivia. Jasně jsem jí řekl, že mezi námi nic nebylo, není a nebude, ale nechtěla to vzít. Řekla, že to není možný, že za to můžeš ty a.. prostě.. Jen jsem se chtěl zase s někým pobavit, nevěděl jsem, že se stane něco tak komplikovanýho," mluvil tiše, ale na slova kladl jasný důraz. Stále jsme se objímali a já se v jeho objetí uklidňovala. Cítila jsem jeho teplo, vůni a připadala jsem si rázem klidná. Jako by tu vlnu emocí odrazil a tím mi dal možnost k tomu,  abych se mohla znovu nadechnout.

"Díky," řekla jsem prostě.

"Za co? Myslím, že ty mi nemáš za co děkovat, všechno jsem to podělal," řekl naštvaně.

"Díky za to, že jsi tu. Nevím, co bych dělala, kdyby jsi tu nebyl," zašeptala jsem.

"Myslím, že by jsi se tolik nestresovala," nadhodil a i když jsem mu neviděla do obličeje, věděla jsem, že se odlehčeně zasmál.

"Jo to je možný. Jen se na nás podívej, jsme tu jak v nějaký telenovele," poznamenala jsem se smíchem a ač nerada, tak jsem se od něj odtáhla, abych mu viděla do obličeje.

"Dost nemožně trapný telenovele," přikývl se smíchem.

"Počkej, teď někdo vrazí do dveří a nachytá nás tu, jak si vylíváme srdíčka,"

"Jen to ne. Pojď sem," promluvil a chytl mě za bradu. Tím docílil toho, abych zvedla hlavu.

Co chce? Poolíbit mě znovu? Nevím, ale jsem si jistá, že bych vzdorovala jak jen by to šlo. Čekala jsem co z něj vypadne a když promluvil, ovanula mě vlna klidu a zklamání zároveň.

"Ošetřím ti ten ret," řekl s něžným úsměvem a popadl kraj ručníku a pustil vodu. Nechápu se. Byla jsem plně připravená na to, že se mě bude snažit políbit. Přísahám, že jsem mu to viděla na očích... Jenže... Jsem už naprosto paranoidní. Měla bych se uklidnit. Měla bych být ráda, že se o to nepokusil, ale místo toho jsem si připadala... zklamaně?!!

"Hmmm" zamručela jsem, když mi otíral bradu a část tváře, na kterých pomalu zasychala rudá tekutina.

"Chceš to něčím přelepit? Myslím, že náplast bude někde v lékárničce," zeptal se.

"Ne díky. To není nutný," povzdechla jsem si.

"Víš co mi to připomělo?" zeptal se mě se zájmem a oba jsme se opřeli o desku, ve které bli zabudované umyvadla.

"Netuším. Nějakej krvák?" zeptala jsem se s úšklebkem.

"Ne ty blázínku. Copak si nevzpomínáš? Mohlo nám být kolem osmi let. Byli jsme spolu na dětským hřišti a blbli jsme....." začal a v tu chvíli jsem si zpoměla.

"Jo ty myslíš, jak jsem se poparala s tím klukem jen proto, že nám zabral houpačku?" zeptala jsem se se smíchem. To byli časy.

"Jo, ten jeho výraz, kdy jsi ho za vlasy táhla pryč mám pořád před očima,"

Oba jsme se začali smát.

"Asi bychom měli jít, ne? Ostatní už určitě přijeli a každou chvíli se tu opravdu někdo může objevit. A vážně se mi nechce vysvětlovat, co tu v umývárnách pro holky dělá kluk. Netřeba si přidělávat problémy, ne?!" nadhodila jsem s úsměvem.

"Souhlasím," přikývl a táhl mě ke dveřím.

"Calebe?" prohodila jsem těsně u dveří.

"Hmm" zamručel.

"Jsme od teď v pohodě?"

Podíval se na mě překvapeným pohledem a pokřiveně se usmál. "Naprosto v pohodě,"

-------------------------------------------------

/Tak už se budu pomalu loučit... Doufám, že jste spokojení, jako momentálně Kat s Calebem. Ti dva si všechno vyjasnili a aspoň pro teď jim dám chvílli klid. Ale brzo mě tu zase čekejte. Myslím, že jedna nebo dvě kapitolky by mohli mezi nimi proběhnout v klidu, ale co bude dál vám neřeknu. Momentálně jsou naladěni na vlnu kámošení, ale s tím přeci nemusí souhlasit oba ne?! Každopádně teď už mizím, takže se mějte krásně a....../

Jen pište, pište a pište svoje názory. Čekám na ně.. :)

Vaše misqwa... :)