Tábor - kapitola 16

Tábor

Kapitola 16.: Promiň, ale to nejde

/Promiň je slovo, které se větčina z nás straní. Jenže dneska bychom se bez něj nepohnuli dál/

-------

/Čaute, moc se omlouvám za svojí nepřítomnost. Jenže včera večer jsem nebyla doma a na dnešek mám taky nějaké plány. Navíc se tu objevila možnost na dva nebo tři dny odjet, takže budu muset přednastavit články. Jenže to bych musela mít nějaký ten čas navíc. O čem to dnes bude?: No tak dnes se Katrina plně rozhodně, ale nebude to poslední rozhodnutí, které bude muset podstoupit. Jenže, člověk se pokaždé nemusí chovat podle pravidel. Jak je dobře známo, z chyb se člověk učí, teď jen zjistit, jestli to je doopravdy chyba./

--------------------------------------------------------------------

Co teď?

V tu chvíli se to stalo. V hlavě jsem měla tolik myšlenek. Jenže ani jedna se netýkala Noaha. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdyby mi před týdnem někdo řikal, že jen pomyslím na Caleba, jako na něco víc, vysmála bych se mu a tvrdila bych, že je blázen.

Jenže já tu stojím s tímhle zatraceně hezkým klukem a jediný, na co myslím, je to, že někomu zahýbám. Je to až k smíchu, ale opravdu si tak připadám. Je blbost, že si něco takovýho vůbec představuju, ale je to tak.

Jednoduše jsem od Noaha odskočila a sledovala jeho nechápavý pohled.

"Promiň, ale tohle nejde. Já prostě nemůžu," konečně jsem vydechla.

"Něco takovýhodle jsem čekal. Jen mě prostě napadlo, že to prostě musím zkusit," promluvil s úsměvem, ale v očích se mu zračilo jasné zklamání.

"Víš já.."

"Nemusíš mi nic vysvětlovat," vyhrkl.

"Jenže já chci," namítla jsem a pokračovala. "Nikdy v životě bych tohle neřekla někomu, kdo vypadá tak přitažlivě jako ty, ale je mi to líto a chci, aby to mezi námi bylo jako dřív. Mám tě ráda, ale jen jako přítele. Možná jsem to už měla objasnit na začátku, ale ani v nejmenším mě nenapadlo, že by to mohlo dojít až sem. Kdyby byla jiná doba a byli jsme někde jinde a nikdo třetí by v tom zapletený nebyl, tak bych neváhala a šla do toho, ale bohužel ani jedno není možné,"

"Caleb, že?" zeptal se s tentokrát už s upřímným úsměvem.

Jen jsem přikývla.

"Věděl jsem to. Hned jak jsem vás poprvý viděl na tý lavičce. Došlo mi, že ani jeden z vás si to neuvědomuje, ale byla jen otázka času, kdy vám to dojde. No, nedá se nic dělat. Tak za ním běž. Doufám, že to brzy dojde i jemu, protože jestli ne, tak zakročím já," řekl s úsměvem.

"Děkuju, jsi vážně skvělej kluk."

Naposledy jsem se na něj usmála a zamířila jsem si to zpátky.

-----------------------------------------------------------------

"Jenže skvělej je v tomhle případě málo," prohodil Noah do ticha hned potom, co mu zmizela z dohledu. Takže to Katrina neslyšela.

-----------------------------------------------------------------

"Kam jsi vlastně zmizela?" zeptal se Caleb, když jsme spolu tancovali na poslední písničku. Byla pomalá, takže mě držel stejně jako Noah. Jen si mě přitáhl ještě blíž.

Přamýšlela jsem, jestli mu to mám říct teď a nebo až dýl. Nakonec jsem se rozhodla, že na to momentálně není zrovna vhodná doba.

"Pak ti to vysvětlím. Tady je až moc lidí,"

Podíval se na mě tím svým pronikavým pohledem a zkoumal můj obličej. Možná se snažil odhadnout na co myslím.

Nakonec jen přikývl a nechal to plavat, i když mi bylo jasné, že ho to zajímá. Víc jsem se k němu přitiskla. Proč to musí být vždy tak složitý.

-------------------------------------------------------------------

"Bože, tak tohle byl mazec. Myslím, že zejtra můžem od Dylena očekávat slušnou přednášku," rozesmála jsem se hned potom, co jsme s Calebem vlezli do mojí chatky a zabouchli za sebou dveře.

Jen pro vysvětlení, jsme se přifařili mezi ten dav co se tlačil z jídelny, aby jsme nemuseli uklízet. Dylen totiž vyhlásil, že kdo tu zůstane jako poslední, pomůže mu uklidit.

"Dyštak jsme měli něco strašně důležitýho na práci. Třeba hlídat to stádo, aby se neušlapali," navrhl a rozvalil se na mojí posteli.

"No, nevím, jestli to přijme, ale zkusit to můžem," přikývla jsem.

"Takže mi to už povíš?" zeptal se se zájmem a natočil hlavu tak, aby mi viděl do obličeje.

"Co ti mám říct?"

"No, to, kam jsi se vypařila," odvětil.

"Šla jsem se s Noahem projít. Ehm řekněme, že chtěl něco zkusit, takže to nakonec skončilo líbačkou," prohodila jsem jako by nic a sledovala jeho zamrzající výraz. Okamžitě se vymrštil do sedu a vypadal čím dál tím víc popuzeně.

"Takže po tobě vyjel?" zeptal se mírně ironickým hlasem.

Jeho náhlá změna nálady mě po pravdě řečeno dost překvapila.

"Jo, ale to je moc nevhodný slovo," namítla jsem.

"Prosimtě, tak nevhodný slovo jo? U něj mi příde až moc vhodný," zavrčel.

"Ehm, kdyby jsi mě nechal domluvit a neskákal jsi mi do toho, tak bych ti řekla, že jsem to utnula," vyhrkla jsem co nejrychlejc, protože hrozilo, že by Caleb z  nějakého důvodu dost silně vybuchl.

"Proč?" zeptal se po pár minutách už v klidu, ale překvapeně.

"To je na tom právě to nejdivnější," prohodila jsem a sedla si na postel vedle něho.

Nechápavě nadzvedl obočí a otočil se, aby na mě líp viděl. Ty jeho oči mě pomalu svazovali. Snažil se mě spoutat pohledem a už jen čekal na mojí odpověď.

"Kvůli tobě," řekla jsem tiše.

"Cože?"

"Nevím, prostě je to kravina a já to vím, ale ten důvod jsi ty. Myslím, že už jsme si vyjasnili, co mezi náma je a já nevím, co momentálně cítím. Takže si to můžeš přebrat i tak, že on není ten, koho bych chtěla,"

Nastalo ticho. Oba dva jsme na sebe jen civěli a snažili si urovnat myšlenky.

"Kat?" prohodil po chvíli ticha.

"Hmm?"

"Slíbíš mi něco?" zeptal se naprosto vážně.

"Co?"

"Ať se teď stane cokoli, neutečeš, prostě to necháš plavat a nenazveš to kravinou," promluvil a já na něj nechápavě koukala. Jak, ať se stane cokoli?

"Jo?" naléhal.

"Jo, ale nechápu co tí mysl..." nestačila jsem ani dopovědět větu. V momentě mě začal líbat. Prostě mě v sekundě přišpendlil k posteli a sám se položil tak, aby byl nademnou.

Nejdřív jen nejistě kroužil po mých rtech, ale nakonec zapojil i jazyk a vtrhl mi do úst. Já jsem byla tak omráčená vývojem situace, že jsem se zapojila až po slušný chvíli.

Zajel mi rukou do vlasů a odtrhl náš polibek, aby nám dopřál trochu kyslíku. Zmateně jsem ho sledovala. Vypadal vzrušeně a očividně si to užíval.

S úsměvem se přiblížil k mému krku a pomalu po něm začal přejíždět svými rty.

"Po-počkej, tohle asi není nejlepší nápad," vyhrkla jsem na pokraji všech svých sil. I on zaslechl v mém hlasu nejistotu a vzrušení.

"Myslíš?" zašeptal mi do ucha a jemně ho zkousl.

Jsem si naprosto jistá, že si byl vědom mých slabin. On mě jednou dostane do hrobu.

"Vím to," sebrala jsem zbytek svého vzdorování.

"Tak ty to víš?" zeptal se a přesunul se na mojí bradu, takže jsem konečně zachytila jeho jiskřící pohled.

"Naprosto," stála jsem si na svém, ale bylo mi jasný, že jestli s tím okamžitě nepřestane, tak se nejspíš zblázním.

"Hmm, takže co s tím?" zašeptal mi jen pár milimetrů od úst, takže jsem cítila jeho dech na rtech. Zůstal v týhle poloze a pozoroval mě.

"Ó bože, nechci myslet na chvíli, kdy to budem řešit," vyhrkla jsem znuděně a překonala naší mezeru. Tentokrát jsem si polibek přivlastnila já a překulila jsem ho na záda, což znamenalo, že jsem byla nahoře.

Oba dva jsme všechno hodili za hlavu a věnovali se jen a jen sobě. Věděla jsem, že se ráno ukáže v dost zmateném stylu, ale když jsem cítila jeho doteky, prostě jsem si nemohla pomoc.

No co, je naprosto jasné, že moje vůle není tak silná.

----------------------------------------------------------

/Tákže, tam tadá je tu konec. No, myslím, že teď má každej dost důvodů přemýšlet. Tenhle konec jsem původně neplánovala, ale jakmile jsem zapnula net, došlo mi, že tohle je už 16. kapitola, takže je na čase hnout se o pořádnej kus dál. Snad se vám to líbilo a jste spokojení.. :) K dalšímu dílu se vyjadřovat nebudu, protože sama nevím, co přesně tam bude... Takže zatím se tu mějte a snad se v nejbližší době zase ozvu.. /

Samozřejmě, že máte stále možnost komentovat, protože vaše názory mě opravdu zajímají.

Vaše misqwa.. :)