Vampire-krev | Šéf za všechny prachy - kapitola 3

Šéf za všechny prachy

Kapitola 3.: Proč se vůbec snažím?

/Ahojda... Je to už nějakou dobu, co tu přibyl dílek mojí nové kapitolovky, takže se to snažím napravit a přicházím s pokračováním.  Daniell má důležitý úkol a to informovat svého šéfa o problémech v Turecku. Jenže Christopher není k dosažení, takže musí k němu domů. To ale ještě netuší, co tam na ní čeká za překvápko... nebo komplikace? Jak se vezme, takže nad tím moc neuvažujte a radši se dejte do čtení... :)/

--------------------------------------------------------

Cestou k němu domů mi v hlavě vířilo spousta myšlenek. Co když nebude doma? Mám si otevřít a nechat mu vzkaz? Jenže co když se naštve, až zjistí, že jsem u něj byla bez pozvání? Mám klíče, nepotřebuju pozvání. Ale.....

To by jeden neřekl, kolik věcí mě v tuhle chvíli napadne. Vlastně ani nevím, jak jeho dům vypadá. Samozřejmě, mám nějakou představu, ale Christopher Rings není zrovna dvakrát dobře předvídatelný člověk.

Asi po půl hodině jízdy taxík zastavil. Zaplatila jsem a vylezla ven do chladné noci. Než jsem se stačila otočit,  taxík už odjížděl. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se. To, co jsem spatřila nebylo rozhodně to, co bych čekala.

Předemnou se tyčila obrovska vila. Před ní se rozprostíral menčí park, ve kterém vedla ohraničená silnice až k hlavní bráně. Ta byla otevřená a vjížděla dovnitř nablýskaná auta. Nějaký šestý smysl mi našeptával, že tu není všechno, jak by mělo být. No vlastně šestý smysl ani nebyl potřeba, prrotože to co jsem viděla bylo nad míru jasné.

Dneska musel 'pan domu' pořádat nějaký večírek, protože ty lidi určitě nepřijížděli na pracovní sezení. Náhle mě přepadl pocit všechno to zabalit a znovu si zavolat taxíka, ale musela jsem to, ač neochotně, odvolat. Vyřídím mu ten vzkaz a okamžitě vypadnu. Nemusím vidět, jak se tam smetánka opíjí a bůh ví co ještě. Ehm, teda pokued se nějak dostanu dovnitř.

Jak jsem se pomalu blížila k hlavní bráně, bylo slyšet víc a víc, jak se z toho jeho opevnění, kterému říká 'skromný byteček', ozývá hlasitá hudba. Rozhodně to nebyli žádné operní pecky, to si snad umíte představit.

Byla jsem necelých pět metrů od brány a už se ke mě hnaly nějaký dvě gorily o hlavu vyšší jak já. Bože, začínám uvažovat nad tím, jestli je můj šéfík jen chlapík co vedě světově známou firmu, nebo nějaký mafián. K čemu pro pána potřebuje takovýhle hory svalů?

No, každopádně to nejspíš brzo zjistím.

"Přejete si?" zeptal se ten vyšší a stoupl si přede mě tak, že mi absulutně zastínil výhled.

"Dobrý den, jdu za panem Ringsem," vytasila jsem se se svým slušným vychováním a snažila se jim nedívat přímo na svaly.

"To dnes asi každý, slečno. Pokud nemáte pozvánku, dovnitř se nedostanete," oznámil mi ten druhý.

Skvělý, fakt skvělý.

"Pozvánku nemám, ale potřebuju s ním nutně mluvit. Jedná se o pracovní záležitost," namítla jsem a snažila se na sobě nedát tolik znát, jak zoufalá jsem.

"Hm, hm. Dneska jste už pátá, co zkoušela tuhle frázi. Vážně vás tam nemůžeme pustit. Je to pouze pro zvané," stál si na svém ten vyšší tvrdě.

"Promiňte, ale já mám za sebou den unavující práce, takže věřím, že vy tu tvrdě dřete. Už jsem se těšila na to, až se večer naložím do vany a budu přes celý víkend lenošit. Jenže pak se naskytly problémy s novým projektem a pan Rings si nejspíš vipl mobil. Takže mi nakonec nezbývalo nic jiného, než si zaplatit taxíka a nechat se dovézd sem. Ani v nejmenším jsem nepřemýšlela o tom, že by pan Rings pořádal... no to co pořádá. Nemám náludu na tuhle smetánku a opravdu bych radši byla někde úplně jinde, ale jestli mu nevyřídím vzkaz, v pondělí už nemusím do práce chodit vůbec," vychrlila jsem na ně svůj monolog.

"Bohužel. Máme jasné rozkazy, takže se omlouvám, ale dovnitř nemůžete," bože, on si najímá tak zabedněný lidi.

Stála jsem tam a zírala na ty dvě gorily. Prostě se musím dostat dovnitř a to za každou cenu. Jenže tyhle dva jen tak neobejdu. Jak jsem tam tak stála, svitlo mi to. Začala jsem se přehrabovat v kabelce a ti dva mě skenovali smrtícím pohledem. Nejspíš si mysleli, bůhví co na ně nevytáhnu.

"Mám to," zahvízdala jsem a vytáhla kartu a klíč od jeho.. ehm ne domu, ale vily.

"Tohleto stačí na to, aby jte mě pustili dovnitř?" nadhodila jsem a strčila jim kartu pod nos. "Jsou to klíče od jeho ... no tohodle. Dal mi je, protože jsem jeho osobní asistentka, takže mi řekl, že se za ním mám zastavit, kdyby se v práci vyskytly nějaké problémy a on nebyl k dosažení," objasnila jsem.

"Omluováme se, to jste nám měla říci dřív. Běžte rovnou k domu, vstupní dveře budou otevřené. Myslím, že pak už si poradíte," promluvil ten druhý a s omluvným pohledem mi naznačil, že můžu jít.

"Díky. Vážně díky," povzdychla jsem si a zamířila do toho oslňujícího luxusu.

Pár metrů od vchodu do toho všeho jsem si všímala všech těch lidí. Všichni vypadali, jak vystřižení z nějakého drahého módního časopisu. Všichni chlapy v drahých košilích a po boku s vychrtlou ženskou s upnutými minišaty.

Teď jsem si v těch černých šatech připadala jako venkovská holka. Spolkla jsem všechny jízlivé poznámky na jejich vzhed a radši jsem vstoupila dovnitř. Všade vládl chaos. Celou vilou otřásala taneční hudba a byl tu cítit cigaretový kouř smýchaný s alkoholovým oparem.

Žaludek se mi obrátil třikrát dokola.

Všimla jsem si, jak se pár lidí otočilo a skenovalo mě pohledem. No co, jak jsem mohla vědět, že se zrovna dneska naskytne takováhle krize. A i kdyby, nebudu se kvůli tomu oblíkat jak nějaká štětka.

Rozhlížela jsem se kolem a hledala známou tvář, jenže po mém šéfovi nebylo ani vidu ani slechu. Celkem mě to překvapilo, ale dneska už mě nic nepřekvapí, protože tohle je vrchol všeho. Nikdy jsem nestála o to být jeho osobní asistentka a nikdy jsem nestála o to vidět místo, kde bydlí.

Po deseti minutách zírání a procházení jedné obrovské místnosti jsem se vytočila natolik, že jsem se přimotala k trojčlené skupince nějakých chlápků a zeptala jsem se jich, kde najdu Ringse.

"Copak, že taková kráska hledá právě našeho hostitele?" zeptal se jeden mírně přiopilý černovlasý chlápek středního věku.

"Pracovní záležitost, takže..."

"Hm, pracovní? Zajímalo by mě, kolik ti platí," prohodil se zájmem chlapík, co stál vedle toho černovlasého.

"Co prosím?" vydechla jsem.

"No, až s ním vyřídíš tu pracovní záležitost, taky bych si tě objednal," odpověděl a naklonil se ke mě blíž, takže jsem z něho cítila zápach vodky.

"Tak zaprvé, myslím, že jsem vám žádné tykání nenabídla a ani s ním nesouhlasila a zadruhé, nejsem žádná šlapka," vyplivla jsem jeho směrem, a od procházejícího číšníka jsem si vzala skleničku s nějakým alkoholem a vychrstla jsem mu jí do obličeje. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela, prostě jsem jednala.

"Co si to dovoluješ ty jedna mrcho," zasyčel na mě vražedně.

"Já? Co si to dovoujete vy, pane," prohodila jsem ironicky.

"Zakroutím ti tím tvým krčkem," zavrčel na mě a chystal se mě chytit. Uskočila jsem, ale narazila jsem do malého stolku.

"Teď se bojíš?" zavrčel na mě.

"Oh bože, vy bohatí jste tak sebevědomí. Vážně mě už unavuje poslouchat vaše keci a neozvat se. V práci to vydržím, ale tady laskavě mlčte, nemám na tohle náladu," povzdychla jsem si flustrovaně.

"Ty....." čekala jsem, že mi přiletí facka, ale někdo zachytil jeho ruku.

"Myslím, že není slušné, obtěžovat dámy v mém domě. Měl byste si zbalit věci a vypadnout odtud dřív, jak se o vás postará moje ochranka," zavrčel ledově hlas, který patřil samotnému pořadateli. Ten chlapík ustoupil a očividně měl z Ringse natolik nahnáno, že nic nenamítal a radši se vzdaloval.

"Ehm, to cu děláte slečno Morgenová? Neberte to tak, že by mi to nějak vadilo, spíše naopak, ale za co vděčím vaší návštěvě? Navíc, očividně máte tendenci připlétat se do problémů," prohodil arogantně a se zájmem zároveň.

Až teď jsem si ho plně prohlídla. Měl na sobě tmavé džíny a rozepnutou košili. Viděla jsem, jak po něm všechny ženský kolem pokukují a mě probodávají vražedným pohledem.

"Nikdy bych neměla v plánu, dostat se na takovéhle místo, ale bohužel se naskytly problémy se stavbou hotelu Kristel v Turecku a..." skočil mi do toho.

"Všechno vím, letadlo nám letí zítra v jednu," řekl jako by se nic nestalo.

"Cože?! Pardon, ale bylo mi jasně řečeno, že se s vámi nemohou spojit. A pak... Co myslíte tím 'nám'?" ozvala jsem se nechápavě.

"Copak si myslíte, že si svojí společnost nehlídám? Vím naprosto o všem, co se dnes v práci dělo a jaké potíže nastaly. No, a co se týče toho druhého, zítra odlétáme společně. Jste moje osobní asistentka, takže nemáte navybranou. Přeci bych nejel sám. Takže máte nejvyšší čas na to, aby jste si balila. Zítra pro vás pošlu auto kolem jedenácté hodiny. Takže buďtě připravená," promluvil podrážděně a sjížděl mě podrážděným pohledem.

"Počkat, co prosím?" vydechla jsem vyděšeně. Co to má znamenat?

------------------------------------------------

Tákže pro dnešek končím. Snad jste se vším spokojení a teď si pádím umýt hlavu, protože zítra jedu k zubařovi. Oh snad to všechno proběhne v pohodě. Navíc zítra večer nebudu doma a pak se u mě doma bude pořádat menší přespání, takže nevím, kdy se tu zase objevím. Každopádně děkuju všem za čtení a v příští kapitolce můžete čekat přípravu k odletu. A mezi hlavními postavami začně probíhat špatná nálada, podrážděnost a hádky. Daniell je jen pár krůčků od toho, aby porušila všechna pravidla a dala najevo svoje naprosté znechucení celou touto situací, takže je rozhodně na co se těšit. Zatím pac a pusu moji milí čtenáři... :)

Čekám na vaše ohlasy, ostatně tak jako vždycky... :) :) :)

Vaše misqwa.. :-*