Falešný pár - 3. kapitola

Falešný pár

Kapitola 3: Nechápu tě, stejně, jako nechápu sebe

/Ahojda, ahojte. Týden uběhl jako voda a já se tu zjevila nakonec až další víkend. Celý tenhle týden byl až nějak moc rychlý, takže jsem nestíhala a nevnímala skutečnost a realitu. Bohužel se to odráží i na mém přidávání a psaní. Mám aktivně rozepsané tři povídky a jak to tak vypadá, nejspíš bude nějakou dobu trvat, než si to všechno srovnám v hlavě. U Táboru plánuju posledních pár dílů, u povídky Šéf za všechny prachy toho bude ještě dost, ale momentálně ji přesunuji na žebříček úplně dozadu. Nejvíce jsem si asi jistá pokračováním u Falešného páru, takže proto jsem tu dnes s další kapitolou. Jak jsem se už zmínila, tahle povídka bude mít pouhé čtyři díly, takže tohle je zároveň předposlední díl. A možná bych vás mohla něčím překvapit, ale to pouze pokud budu mít nějaký ten čas navíc... Zatím je to vše a přeju příjemný čtení.../

Možná jste jí někdo slyšel a možná ne, ale to nic nemění na tom, že se tu prostě objeví...

/ Říká se, že život je plný nástrah, se kterými se prostě musí člověk poprat, nebo že si každý z nás dokáže ovlivnit svůj vlastní osud. Já se prát umím a jsem dost přesvědčivá, ale ještě nikdy se mi nestalo, že bych tyhle dvě věci vyřešila pro svůj prospěch. Co z toho vyplývá? Nevěř každý kravině, kterou uslyšíš za každým druhým rohem. Lidi toho nakecaj..../

-------------------------------------------------------------------------

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady jako děláš?" zeptala jsem se totálně mrzutě a rovnou si sedla do křesla v ředitelně.

"Asi to, co ty.

Čekám na svůj trest," řekl naprosto nezaujatě Parker a sedl si do druhého křesla.

"Páni, to by mi fakt nedošlo..." pronesla jsem sarkasticky a ušklíbla se na něj. "Myslím tím, jak jsi se dostal sem. Ještě nikdy se nestalo, aby se samotný 'velevážený pan Parker' dostal do nějakýho průšvihu. Začínám mít podezdření, že mám na tebe špatnej vliv."

Podíval se na mě pohledem, který vidím poslední dobou často. Chtěl mi tím říct, že ho neznám tak dobře, jak si myslím. Vlastně má pravdu. Nic o něm nevím a ani vědět nechci. No, i když teď už nad tím váhám. Dřív bych v tom měla jasno, ale je to už dva týdny od té naší malé dohody, na kterou nám všichni až nějak moc rychle skočili.

"Toho veleváženýho pana Parkera si strč někam. Už nějakou dobu jsme blízko sebe, takže by jsi mohla ty svoje urážky trošku zmírnit. A pokud jde o důvod, proč jsem se dostal sem, měla by jsi mi být vděčná, protože za to z části můžeš ty," odvětil s úsměvem a já si hned všimla jeho jiskřivých očí. Bože, co ten matlák zase provedl.

"Já? Dyť ani nevím, o co jde," namítla jsem na svojí obranu naprosto pravdivě. Já jsem se sem dostala kvůli svojí až moc dobré upřímnosti k profesoru, kterýho máme na dějepis. Probíráme zrovna období jedné války a on tam žblechtil nějaký úplně vypatlaný roky. Když jsem ho upozornila na to, že si asi spletl hodinu, vybuchl a dobrých pět minut před koncem hodiny mě poslal do ředitelny s tím, že jsem nevychovaná, okázalá a ke všemu prý drzá. Což mě z jedné části potěšilo a z druhé vytočilo. Zrovna dneska mi končil trest za to, jak jsem dala pěstí Viktorii a tenhle chlapík mi tu mojí volnost parádně podělal.

"No, potom, co skončila hodina a ty jsi mířila sem, se ozvala ta tvoje vyvedená (ne)příbuzná. Měla vážně působivou slovní zásobu, co se urážek tebe týče. No, a protože já jsem to nemohl přeslechnout, zakročil jsem. Bylo to něco, jako impuls. Tys pomohla mě ten první den, tak ti to oplatím, abych ti náhodou nebyl něco dlužen. Takže mě jaksi popadla moje zákeřnější stránka a jakoby náhodou jsem tý káče polil triko svým už bohužel studeným kafem. Ta ovšem začala vyvádět a protože ten chlapík, co si říká učitel a má stát na naší straně, podlehl jejímu kukuči, poslal mě sem. Toť vše k mému životnímu příběhu," zamručel znuděně a vrhl na mě jeden ze svých odzbrojujících úsměvů.

To by jeden člověk neřek, co se dneska stane. On, ten co nemá nikdy problém, si tu jen tak sedí v ředitelně a rozdává veselé úsměvy na všechny strany.

"Počkat, zákeřnější stránka? Já myslela, že ty máš jen a jen tu," prohodila jsem rýpavě a na oko si nevšímala toho, co pro mě udělal. No jasně, byla jsem mu z malé části vděčná, ale nikdy bych mu to nepřiznala.

"Stačilo by díky," zamručel a pohled stočil ke dveřím. Právě vcházel ředitel. Ten, kdo si určitě smlsne na nějakém tom trestě. A to hlavně proto, že tu sedím já. Vím, že je to k neuvěření, ale nějak jsme si s tímhle chlapíkem nesedli. Divné, že?!

---------------------------------------------------------------------

"Fakt skvělý. Tohle je fakt skvělý," stěžoval si stále dokola Will.

Přesně jak jsem předpokládala, ředitel nám nasolil dost vyvedený trest. Do školy přivezli nové knížky. Samozřejmě je nechali v krabicích před školou, takže my dva jsme je měli odnosit do knihovny a tam je všechny narovnat do polic podle jejich názvu. A přesně jak jsem čekala, Parker má miliony řečí kolem, takže jediná, kdo ty pitomý knížky rovná do polic jsem já.

"Přestaň si stěžovat. Bylo jasný, že se vytasí s něčím, jako je tohle," nadhodila jsem mrzutě a pustila jsem se do rozbalování další krabice.

"To říká ta pravá. Navíc, zdá se, že teď něco dlužíš ty mě," nadhodil.

"Soudíš dle čeho?" zeptala jsem se s nadzvihnutým obočím a zabodla jsem pohled do jeho očí. Zřejmě se podivil mému rychlému zaujetí.

Pousmál se a vysvětlil: "No, když jsi mi pomohla ty, žádný trest si nedostala, takže tím se dostáváme k tomu, že jsem vlastně pro tebe udělal něco navíc."

"Jo, to je opravdu chytré odůvodnění. Aby bylo jasno, já osobně jsem se tě o nic neprosila, takže tohle je jen a jen tvoje věc, takže mě do toho netahej."

"Bla, bla, bla," začal napodobovat její postoj a nakonec dodal: "Co děláš dneska večer?"

"Cože?!" vyprskla úplně zmateně.

"Máš nějaký plány na večer?" zopakoval William svojí otázku.

"Co tobě je do toho?" zavrčela jsem, ale na tváři mi jasně svítilo překvapení.

"No, dneska mě pár lidí pozvalo ven do kina a jde i můj 'nevlastní bratříček', takže mě napadlo, že bych vzal tebe, protože on určitě vezme Liu," objasnil.

"Hm, nech mě přemýšlet......" řekla jsem tajemě. "Ne-ééé!" zapištěla jsem naštvaně a škubla s krabicí tak, že se celé víko utrhlo.

Byla jsem vytočená. Nejdřív mě jen uráží a rejpe do mě a z ničeho nic se vybalí s tímhle. Nevím, kde přišel k té svojí kuráži, ale začíná mi to lézt na nervy a to dost solidně.

"No ták, nehraj si na uraženou. Tohle je úplně naposled, co po tobě budu něco chtít. Přeci mě v tom teď na konci nenecháš," promluvil a zadíval se jí přímo do očí. Nevěděla, jak to udělal, ale teď, když se na něj podívala, vztek jí rázem přešel. Tyhle pohledy k ní vysílal hodně často, ale až teď nabraly na síle.

Najednou jsem si uvědomila, že se na něj usmívá. Rychle jsem nasadila masku nepříčetnosti. Věděla jsem, že on ví, že tenhle jeho pohled zabírá, takže jsem jen pokrčila rameny.

"Fajn, ale je to naposled, co něco takovýho provozuju."

"Super. Neboj, až dneska večer skončí ta šaškárna, pomalu náš jakoby vztah ukončíme. Chci jen vidět jeho výraz. Poražený výraz. Prostě, po dnešním večeru bude tý šaškárny konec. Každý budeme mít to, co jsme chtěli," prohodil s vítězným úsměvem.

Jen jsem přikývla a začala jsem vyndavat další knihy.

------------------------------------------------------------

"Kam si myslíš, že jako jdeš?" vyjela na mě Viktorie, právě, když jsem vycházela z koupelny namalovaná a oblečená na ten dnešní večer.

"Je pátek večer, já jsem svobodný člověk, ty jsi stále stejná mrcha, takže ti vážně není nic do toho, co hodlám dneska večer dělat," řekla jsem naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. Všimla jsem si, že mírně zrudla zlostí, ale to už jsem se otočila a zamířila jsem si to do svého pokoje pro mobil a kabelku.

-----------------------------------------------------------

Právě, když jsem scházela po schodech do dolního patra, ozval se domovní zvonek. Bez jediného slova jsem zamířila do chodby, popadla jsem svetřík, obula se a rovnou jsem vyšla ven. Parker tvrdil, že v sedm přijede a jak to vypadá, je tu přesně.

Byl oblečený do tmavých džín, modré kostkované košile a na nohou měl ty svoje konversky. S úsměvem po mě hodil helmu a naznačil mi, že si mám sednout za něj.

"Můžem vyrazit?" zeptal se s až moc velkým úsměvem a měřil si mě pohledem.

No co?! Já na sobě měla jen černý džíny a delší zelené tílko + ten svetřík. Co já jsem mohla vědět, jak se mám oblíct. Vlastně jsem nad svojí skříní strávila dovré dvě hodiny, takže jsem mu v mysli radia, ať se zdrží komentářů.

"Jo. Můžem vyrazit," souhlasila jsem mírně mrzutě. Nandala jsem si helmu a sedla si za něj. Tohle dopravování mi možná trošku bude chybět. Poslední dva týdny jsem totiž díky tomuhle stroji stíhala naprosto všechno.

"Mimochodem," řekl chraptivě a otočil hlavu tak, aby mi viděl do očí. "Sekne ti to"

---------------------------------------------------------------

/Tákže, konečně jsem to dopsala. Tenhle dílek je možná trošku delší, ale jelikož další díl už bude konečný, prostě jsem to musela trošku víc protáhnout. Doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo a omluvte mě a moje chyby, protože jsem to nestačila moc dobře projet.... No to víte, tlačí mě čas. Každopádně slibuju, že se tu zítra stavím.

Určitě komentujte a pište vaše názory. Čekám tu na ně... :)

Vaše misqwa... :-*