Tábor - kapitola 22 - konec

Tábor

Kapitola 22: Miluju tě

/Zdravím... :) Tak nad touhle kapitolou jsem přemýšlela poměrně dlouho. Zvažovala jsem, co všechno do ní napsat, jestli to má být, nebo nemá být poslední kapitola a dost těžko jsem došla ke konečnému názoru. Takže, co jak bude? Myslím, že vám to řeknu na rovinu. Tohle je poslední kapitolka, která vás čeká k této povídce. Budu se snažit vecpat do ní naprosto všechno důležité. Hlavní zápletku mám a teď jí jen sepsat. Každopádně doufám, že si ten poslední dílek užijete a zánecháte mi tu nějaký komentík. Přeju krásný čtení...../

"Takže to ani nepůjdeš omrknout? No, ták... Přeci mě v tom nenecháš, alespoň na chvilku se stav....." začala své velké přemlouvání Kasandra. Mohlo být nějakou tu půl hodinu po mém střetu s Calebem a právě v tu chvíli se tu objevila ona. Za tu dobu jsem už stihla trošku vychadnout, ale posledních pár minut jsem si začala uvědomovat, jak pitomá jsem byla. Chovala jsem se jak nějaká praštěná hysterická nána.

"Možná, že se na chvilku stavím, ale nejdřív si skočím do sprchy. Neměla bych náladu prát se tam večer o volný místo," prohodila jsem jasně už jsem si chystala věci do umýváren. Počítala jsem s tím, že v tuhle chvíli tam už prostě nikdo nebude.

"Oukej, ale slib mi, že se vážně stavíš," stála si na svém tvrdohlavě.

"Jasně, slibuju. Mimochodem, myslela jsem, že tam půjdeš s Noahem..." změnila jsem poměrně rychle téma. Musela jsem se prostě přeladit na jinou vlnu, vlnu, která mě nemá šanci potopit a utopit za živa.

"Jo, to půjdu, ale je to jedna z posledních chvílí, kdy si můžem užívat zábavu společně.

Nějak rychle se nám blíží odjezd...." objasnila poměrně smutně a už se zvedala na odchod. Přešla ke dveřím a před tím, než za sebou zavřela stačila ještě prohodit, že jsem jí to slíbila, takže ať se koukám ukázat a nahlásit se jí.

Tomu jsem se jen ušklíbla a protočila nad tím oči. Dveře se zavřely a já jsem se znovu pustila do přípravy věcí. Nejsem na tom nějak založená, ale už minule se mi stalo, že jsem se jako největší blbec musela vracet na pokoj jenom kvůli ručníku. Naštěstí mi to došlo dřív, než jsem vlezla do sprchy.

Nakonec jsem se vyhrabala z pokoje až někdy po půl hodině. Vyšla jsem už poměrně do tmy, ale osvětlení mi jaksi pomáhalo dostat se až k umývárnám. Už necelý metr ode dveří mi bylo jasný, že není všechno tak, jak by mělo být.

Neváhala jsem a vtrhla jsem dovnitř. To, co jsem viděla nebylo rozhodně to, co bych čekala. Dva lidi. Kluk a holka, podotýkám v dívčích umývárnách. Hned na první pohled jsem poznala, že ten kluk má dost slušně upito. Jen tak tak se udržel na nohou a očividně tu holku obtěžoval.

Ptáte se, jak jsem to poznala?! Ne, rozhodně nečtu myšlenky, ale to jak se mu ta holka snažila vykroutit, dávalo jasně najevo, co se tu děje. On se jí snažil umlčet a pevně jí svíral.

"Myslím, že sis spletl místo," řekla jsem ledově bez znaku nějakého rozrušení a s chladným klidem jsem k němu přistoupila a odstrčila ho o kus dál. Ta holka jen vylekaně těkala pohledem z místa na místo. On to samozřejmě nečekal, takže mírně zavrávoral a narazil na stěnu vedle sprch.

"Co to kur--rrrva děláš?" štěkl po mě a já okamžitě ucítila opar alkoholu.

"Co dělám?! Podívej se na sebe. Seš zlitej jak prase a cpeš se tam, kde bys rozhodně neměl, co dělat," zavrčela jsem rozzuřeně. Bylo vidět, že jsem ho nejspíš trošku víc naštvala. Oddechovala jsem naprosto v klidu, ale měla jsem nahnáno. Nepřiznala bych to, ale měla jsem.

Neváhala jsem a odstrčila jsem tu holku ke dveřím. Jasně jsem jí naznačila, aby pro někoho došla. Myslím, že tohle nedopadne nijak zvlášť dobře.

"Kdo je u tebe prase.. ty.... ty.... děv--ko!!" rozštěknul se po chvíli. To už tu ta holka nebyla. Nádech a výdech. Bohužel jsem nijak neovlivnila danou situaci. Prostě jsem udělala první věc, co mě napadla. Dost velkou blbost. Jednoduše jsem mu vrazila facku, až se celý zakymácel a znovu se musel přidržovat zdi.

To už se mu, ale v očích bleskla zuřivost a po chvíli sýpání se po mě ohnal pěstí. Měla jsem štěstí v neštěstí. Jeho úderu jsem si jen tak, tak vyhla, ale při úskoku mi podklouzla noha a já se řítila k zemi. Dostala jsem dost velkou ránu do hlavy od malé skříňky. Okamžitě mě zasáhla bolest a jasně jsem cítila, že mi teče krev.

Nezmohla jsem se ani na slovo, jen jsem tupě zírala na toho kluka, jak se ke mě přibližuje s čirou zuřivostí.

Došel až ke mě a sehnul se tak, že jsem mohla cítit smrad z cigaret. Napříhl ruce a jedním až moc prudkým pohybem mě chtl pod krkem a vytáhl mě tím plně na nohy. Okamžitě jsem začala lapat po dechu. Přišpendlil mě ke zdi a stále zvyšoval tisk.

Držel mě tak pevně, že jsem se jednoduše začala dusit. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo mi už na omdlení. V tom najednou stisk povolil a ten kluk odletěl na druhou stranu umýváren. Narazil přímo na jedno z topení a zhroutil se k zemi. Stejně tak i já. Svezla jsem se na kolena a snažila jsem se popadnout dech.

Nerozhlížela jsem se kolem sebe, na to jsem byla až moc vyděšená. Nevěděla jsem, kde skončili moje věci, jako je ručník atd, nejsppíš někde na podlaze. Překvapilo mě, když jsem na tváří ucítila něčí dlaně. Ty dlaně mi pomalu zvedly hlavu do takové úrovně, že jsem spatřila tu osobu, která mi pomohla. Až v tu chvíli mi došlo, že na mě mluví.

"Kat... Kat panebože jsi v pořádku?!" ozval se vystrašeně Calebův hlas.

Nic. Jen jsem na něj tupě hleděla a stále dost hlasitě dýchala. Překvapil mě jeho vyděšený pohled. Nečekala jsem, že by se o mě kdy mohl takhle strachovat, teda ne po tom, co jsem mu dneska řekla. Ty dvě slova.

"Kat? Jsi celá pobledlá... On tě... já ho zabiju," ty poslední slova zavrčel s takovým chladem, že jsem se prostě otřásla. Už se zvedal a nevím, co přesně by tomu klukovi udělal, ale věděla jsem jedno, že ho nesmím pustit. Tudíš jsem chňapla po jeho ruce a pevně jsem ho sevřela. To ho nejspíš překvapilo, protože jsem cítila, jak se pod mým dotykem napjal.

"Ne-nechoď. Nech h-ho být.." zachraptila jsem a stále ho držela za ruku.

"Kat...." řekl to tak něžně. Tak jako semnou mluvil ten večer, než jsme spolu skončili v posteli. Přesně tenhle tón. Plný starosti, lítosti a... lásky?! Možná jsem si to jen představovala. Znovu si ke mě klekl, ale tentokrát mě popadl kolem ramen a pevně mě obejmul.

"Promiň...." ozval se můj hlas po pár minutách ticha a objímání se.

"Za co?" zeptal se nechápavě a stále mě k sobě tiskl.

"Za to, co jsem ti dneska řekla...." zašeptala jsem. Přitiskla jsem ho k sobě ještě víc a užívala si možná poslední chvíle, kdy se vzájemně dotýkáme. Chvíle, díky které si jasně uvědomuju jeho tělesnou teplotu a vůni.

"Neomlouvej se. Jedinej, kdo by se tu měl omluvit jsem já. Nechápu, že jsem to nechal dojít až sem. Sem do chvíle, kdy se začneme nesnášet. Aby bylo jasno, nic z toho, co jsem řekl na tvojí adresu jsem nikdy nemyslel vážně. Ani nevíš, jak moc se za to nesnáším. Jak moc nesnáším ty chvíle, kdy tě nemůžu mít u sebe," vydechl mi těsně u ucha.

"Já... já nevím, co ti na to mám říct. Nechci, nechci, aby jsme na sobě viseli. Vždycky to dojde až sem, do chíle, kdy se pohádáme," zašeptala jsem zoufale.

"To bude asi problém. Už teď jsem na tobě zavislej. Pochop, že ty nejsi moje přítěž, právě naopak. Vím, že to vyznělo úplně jinak a vím, že jsem totální blbec, když jsem něco takové o tobě vůbec řekl... to že jsi stíhačka... Já, nesnáším se za to a chápu, že mě za to nenávidíš, ale prosím, nenuť mě k tomu, abych tě nemohl vídat. Když už, tak budeme jen jako přátelé, ale chci aby jsi věděla, že ty pro mě budeš vždycky víc než jen přítelkyně," řekl to tím svým něžným tónem. Přesně v tu chvíli bylo moje sebeovládání k ničemu.

"Calebe?" zeptala jsem se a mírně ho od sebe odstrčila. Nechtěla jsem, ale jinak to nešlo. Nechápavě se na mě podíval a čekal, co řeknu.

"Nemůžeme být přátelé...." vydechla jsem zničeně a sledovala jeho pohasínající naději v očích.

"Já vím, že jsem tě ranil, vím to, ale pros....." nenechala jsem ho to dokončit a rovnou jsem mu do toho skočila.

"Nemůžeme být přátelé, protože chci, abychom byli něco víc. Víc jak přátelé," nečekala jsem na jeho odpověď a rovnou jsem se vrhla na jeho rty. Slovo překvapenost, bylo v tuhle chvíl idost slabé. Bylo mi jasné, že tohle nečekal. Stejně tak jako jsem to nečekala ani já.

"Katrino?"

"Hm.."zemručela jsem, když jsme se od sebe odtáhli jen na takový kousek, abychom se mohli opříd čely.

"Nikdy jsem to neřekl, takže se mi nesměj, protože je to moje poprvé... Já....." začal a mírně se zadrhl.

Upírala jsem na něj povzbudivý pohled a čekala jsem, co z něho vypadne. Propetl si svoje prsty s mými a nakonec to řekl. Dvě slova. Ne ty, co jsem mu dneska lživě vypálila do obličeje já, ale dvě naprosto opačná slova.

"Miluju tě."

Tyhle slova mi jednoduše změnila celý můj dosavadní život. V tu chvíli bych mu odkejvala cokoli. Jednoduše jsem mu visela na rtech.

"Taky tě miluju," vydechla jsem s obřím úsměvem a v tu chvíli, ajkoby ze mě spadl kámen. V tu ránu jsem se cítila mnohem volněji a v tom mě z velké části podpořil i jeho úsměv. Úsměv, který se ke mě přibližoval tak, že jsem díky němu všechno hodila za hlavu a znovu jsem se k němu přitiskla. Neváhal a znovu mě políbil, tentokrát však vášnivěji.

Nevím, kam tohle všechno povede, ale jedno je jasné, tohle rozhodně není konec našeho příběhu. Náš život by se sem ani nevešel. Prostě a jednoduše, tohle vám musí stačit...............

/Tákže je tu naprostý konec. Myslela jsem, že konec nepřijde tak brzy, ale je tu. Musím se, ač nerada, s touhle povídkou rozloučit a nechám otevřené dveře pro další moje výtvory. Doufám, že se ten konec všem líbil a alespoň trochu splnil vaše požadavky. Teď už, ale půjdu chrnět, protože mě zítra čeká škola...... Jo a nevím, kdy se sem zase dostanu, protože musím ještě napsat sloh a to mi, jak se znám, určitě zabere nespočet času!!!/

Určitě zanechte nějaký ten komentík....

Vaše misqwa... :-*