Vampire-krev | Enchanted Heart - kapitola 5

Enchanted Heart

Kapitola 5.: První hodina kouzel + nemilá pomsta

/Překvápko...... :D Škoda, že teď nevidím vaše výrazy... Ho,ho tady je moje zákeřnost. Né, kecám, prostě by bylo jen zajímavé vidět, jak se momentálně tváříte. :)) Ptáte se, co se to stalo?! Sama nevím. Dobře, přiznávám se, že jsem to možná plánovala trošku delší dobu.... jako, že s touhle povídkou budu pokračovat, ale dneska mi to doslova nedalo spát, takže jsem tu a nesu vám po hodně dlouhý době pokračování. Většina už určitě zapoměla, že jsem kdy takovou povídku kdy měla, ale ráda vám osvěžím paměť...../

---

  Z minulé části:

"Hm, tak bych řekla, že jsme vyhráli!" prohlasila jsem a vydala se pro Mikkyho. Ten už na mě čekal s vyvalenejma očima.

"Řikala jsi, že nemáš ráda fotbal!" vydechl.

"Hm to jo, ale neřekla jsem, že ho neumím hrát!" prohlásila jsem a vydali jsme se na kolej. Dneska toho mám vážně dost. Nechápu, proč jsem se nechala ukecat. No jedno je na tom dobrý a to, že mě nebudou považovat za slečinku v nesnázích, protože to já rozhodně nejsem!

---

Další den ráno jsem měla hlavu v jednom kole. Byla jsem unavená a tím pádem i pořádně nevrlá. A za všechno tohle může Mike, ten tupec, a jeho praštěná partička. Po tom zápase jsme se vrátili na kolej a zjistila jsem vážně cenou informaci, a to tu, že ty dementi mají pokoj hned vedle nás.

Jasně, řikáte si, co to asi znamená, tak já vám řeknu, co to znamená. Ty debilové celou noc pořvávali Žraloci sem a žraloci tam.... a bla, bla, bla. Ten jejich pitomej název týmu mi zní v uších až do teď. Řvala jsem na ně, bouchala do zdi i do dveří, ale oni mě vážně úspěšně ignorovali. Asi někdy po pěti hodinách řevu jsem to vzdala a nijak se nepokoušela je zastavit, protože už v tý době se mi rodil plán, jak jim tohle všechno vrátím. Hned dneska večer.

"Co ten tvůj zákeřnej pohled?" zeptal se Mikky u snídaně zvědavě, ale bylo na něm jasně vidět, že se spánkem na tom byl dneska stejně jako já.

"Divíš se mi? Nechápu, jak si ty dementi mohli něco takovýho dovolit... Jen ať si počkaj, tohle jim ještě vrátím," zavrčela jsem a zakousla jsem se do housky.

"Tohle se děje často, už jsem si na to zvykl. Mimochodem, nemohl jsem nepostřehnout, že něco plánuješ...." nadhodil zaujatě.

"To si piš. Začali válku, tak jim ukážu, co to znamená pustit se do boje semnou!" sykla jsem naštvaným tónem.

"Nebereš to nějak vážně?" zeptal se Mikky.

"To je jasný, že jo. Myslím, že bys sis měl na večer pořídit špunty do uší, protože až uvidíš a uslyšíš, co jsem vymyslela, buť tě z toho klepne a nebo se ke mě přidáš...." prohodila jsem a pak spíš jen pro sebe dodala: "Možná bych měla varovat ostatní, co maj pokoj poblíž nás, aby si nějak zajistili bydlení na tuhle noc, někde v jiný části areálu."

Mikky vykulil oči a vyprskl trochu čaje přímo na stůl pře sebe.

"Ty jsi pako!" vyprskla jsem smíchy a znovu se zakousla do housky.

---

"Takže, nezapomeňte se soustředit. Jen prostě myslete na to, aby jste papír pomocí mysli donutili dělat přesně to, co chcete. Představte si, že ho ovládáte. Jako loutkář loutku. Jen musíte přijít na to, za jaký provázek musíte zatáhnout," rozezněl se po celé třídě Ianův hlas. Při vysvětlování názorně ukazoval, jak by to mělo vypadat.

Měla jsem co dělat, aby mi huba nespadla až ke kotníkům, když se ten jeho papír vážně vznesl a díky jeho ovládání se ve vzduchu několikrát obrátil. Nakonec ho zastavil a pomocí tlesknutí se papír roztrhl na dva kusy, které okamžitě vzplanuly a dolů se řítili jen jako ohořelé kousky.

"Teď vy!" rozkázal a všichni se do toho okamžitě pustili.

"Ten si to teda představuje," zevrčela jsem otráveně vedle Mikkyho, kterej se jen zazubil a okamžitě se do toho pustil.

"Slečno Parkinksová, je nějaký problém?" zeptal se těsně zamnou Ianův hlas a já nadskočila o dva metry víš. Nechápala jsem, jak to dělá, že se vždycky objeví v tu chvíli, kdy bych to nečekala. Ostatní si ho nevšímali, byli dost jasně zabraní do sebe.

"Ne-e, vůbec, až na to, že nemám potochu o tom, co bych měla dělat. Jinak je všechno v naprostý pohodě...." prohodila jsem bez zájmu a pohled jsem přemístila k jeho obličeji. Vypadal, že nad mojí bezmocí dost dobře baví. Pf. Prevít jeden!

"Dobře, tak protože je to první hodinu, co tu  s námi jsi, tak ti pomůžu," prohlasil jako by chtěl říct, že sem naprosto neschopná a stoupnul si přímo přede mně.

Chytl mě za ruce a zavřel oči. Vyvalená nad jeho počínáním jsem prohodila: "A co jako teď?! Budeme se držet za ruce a vyvolávat duchy?!"

"Ne, chci jen spojit tvou vnitřní energii se svojí," oznamil mi znuděně a ani se neobtěžoval otevřít oči.

"Super," odsekla jsem kousavě.

"Mám to, teď jen mysli na ten papír. Naprosto si vyprázdni hlavu a snaž se myslet jen na ten kus papíru. Představ si ho, jak poletuje mezi náma dvěma."

Už jsem radši nic neříkala a udělala jsem přesně to, co po mě chtěl. Soustředila jsem se tak, jak jsem nejlíp uměla. Pochvíli jsem ucítila, že se předemnou něco mihlo. Zaostřila jsem vidění. Papír. Vznášel se mezi náma dvěma přesně tak, jak jsem si to představovala. V tu chvíli Ian otevřel oči a usmá se.

"Tak to je vostrý," poznamenala jsem stále se držející Iana za ruce.

"Věděl jsem, že to víde. Chceš ho zkusit ještě zapálit?" zněla jeho otázka. Neváhala jsem a přikývla, nevím, kde se to ve mě bralo, ale přímo jsem toužila po tom, aby ten papír vzllál stejně, jako ten jeho před chvílí.

"Dobře, tak jdeme na to," přikývl s úsměvem a já se znovu začala soustředit. Netrvalo to nijak dlouho a před náma se objevil obrovský plamen. Mnohem větší než ten jeho, který před chvílí předváděl. Z tohodle sálalo mnohem víc energie a zbarvil se do modra. Cítila jsem, jak z našich spojených rukou sálá energie. Cítila jsem to v každém kousku svého těla. Vzrušovalo mě to. Bylo to něco úžasnýho.

I on se překvapeně koukal na naše společné dílo. Byl opravdu hodně překvapený. Byla jsem si naprosto jistá, že cítil to samé, co já. Papír shořel neskutečně rychle a on se mě okamžitě pustil. Zatnul ruce v pěst a zkoumal můj výraz.

"Je ti dobře?" zeptal se se starostí v očích, ale nepřibližoval se. Stál na dva kroky ode mě. Překvapeně jsem zavrtěla hlavou.

"Ne, jsem v pohodě, to bylo...." nestačila jsem to doříct, protože ujsem se zamyslela nad tím, co to vlastně bylo. Nakonec odpověděl za mě, ale něco úplně jiného, než jsem čekala.

"Bylo naposledy, co jsme něco takového udělali. Bylo to nebezpečný a...." zavrtěl hlavou, jako by chtěl odehnat nějaký špatný myšlenky a bez jediného slova se otočil a zamířil si to dopředu ke svému stolu. Stále jsem za ním vykuleně zírala a nakonec jsem jen pokrčila rameny.

Tohle bylo vážně divný. Nechápu ho. Tenhle chlápek mění tak rychle náladu. Nebo.... Stalo se něco, co by ho tolik vytočilo? Vždyť ten papír shořel mnohem líp, než kdokoli z nás dvou čekal.

---

Zbytek dne byl už o ničem. Oběd a večeře proběhli poměrně v klidu a aniž bych se nadála, byl už večer a já spolu s Mikky jsme už okupovali náš pokoj.

"Tak co, pořád jsi rozhodnutá, že se do tý záhadný pomsty pustíš?" zeptal se se zájmem ve chvíli, kdy si na posteli prohlížel nějakej časák.

"Jo, jo, ale ne teď hned. Musím si ještě skočit do sprchy a nejlepší by bylo, kdybych to spustila až v noci. Teď by mi to stejně bylo k ničemu. Hezky je probudím někdy o půl noci a pak ať si dělaj, co chtěj," vysvětlila jsem svůj plán a posbírala si části svého pyžama, se kterým jsem potom hned zamířila do koupelny, kterou máme díkybohu na pokoji jen sami pro sebe.

---

Někdy kolem půl jedný ráno mi zazvonil mobil, kterej jsem si předem nařídila. Sice mi to chvíli trvalo, ale vyhrabala jsem se z postele za rekordních deset minut. Probudila jsem Mikkyho, abych ho varovala, že jdu na to a pro jistotu jsem si zkontrolovala, jestli jsou zamčený dveře. Vážně nestojím o noční naštvanou návštěvu.

Škodolibě jsem se usmála a popadla rádio v rohu a zapojila jsem ho do zásuvky. Ze šuflete u stolu jsem vytáhla cédo se svojí oblíbenou kapelou Evanescence a vložila jsem ho do rádia. Navolila jsem plnou hlasitostost a zmáčkla jsem tlačítko play.

Ani ne o vteřinu později se ozvaly první slova písničky Going Under. Otočila jsem se směrem k Mikkymu a ten se pochopitelně uculil na souhlas, že teď už všechno pochopil. Zvedl palec na znamení dobrýho nápadu a už neměl ani nejmenší nutkání ke spaní. Asi stejně jako já. Rozsvítil noční lampičku a znovu se začetl do časopisu, kterej si prohlížel večer.

Já jsem jen vyčkávala na chvíli, kdy se u dveří ozve Mikeův, nebo někoho z jeho pokoje, hlas. Nečekala jsem nijak dlouho.

"Héééééééj vypni tu krávovinu!!!! Nevšimla jsi si, že je noc ty blbko?!!!" Z mé strany jasná ignorace.

"Tak seš hluchá?!!!!" Ozval se znovu, ale to už sem se se přidala k písničte a začala jsem vyřvávat spolu s ní. Nevzdával se jen tak lehce, bušil na dveře, kopal do zdi a bůh vi co ještě, ale nijak jsem na to nereagovala. Dál jsem si užívala písníčku, další a další.....

Tahle noc se mi začíná líbit, ale zítra se z toho asi jen tak nevykoušu.... Už se nehorázně těším na jeho rozzuřenej ksicht.  Myslím, že se mi tahle škola začíná líbit.....

---

/Takže po dlouhé době, ale přeci se pár z vás dočkalo. Doufám, že se to aspoň trochu líbilo. To víte, noha mě stále bolí jak sviň, do učení se mi takhle brzo nechce, takže jsem se pustila do psaní. Čekejte, že se tu postupem času objeví další díl... Hodlám s touhle povídkou pokračovat!!!/

Určitě budu ráda za nějaký ten komentík a hodnocení... :)

Vaše misqwa... :-*