Enchanted Heart - kapitola 9

Enchanted Heart

Kapitola 9: Zatracená kniha!!

Ksakru! Už zase nestíhám. Poslední dobou se mi to stává až nějak moc podezřele často. Dnes za to může ta pitomá knížka. Ráno jsem byla totálně mimo. Né jen z důvodu bolesti hlavy po tom včerejším slavení, ale i proto, že jsem si vzpomněla na to, že jsem si měla sehnat knížku na hodinu kouzel.

Samozřejmě, že to mi došlo až někdy před snídaní, takže mi nezbývalo nic jiného, než se na ní vykašlat a zamířit rovnou do knihovny. Rozhodně nejsem nijak zvlášť pilná studentka, ale zrovna dneska jsem neměla chuť poslouchat kázání typu: Na co myslíš? Jasně jsem ti říkal, sežeň si tu knihu! To snad není možný... bla, bla, bla.  Aspoň jsem měla štěstí. V knihovně už byla nějaká postarší pani a hned mi tu knihu našla. Tudíš jsem tam nestrávila moc času. Vlastně se i divím, že jsem do tý knihovny trefila. Přeci jen, tu cestu, co mi popisoval Mikky jsem nijak moc nepochopila.

Už jsem si pomalu začínala myslet, že dnešní den proběhne snad i v poměrně klidném duchu. Jenže po pár vteřinách jsem to ihned zavrhla. Nevnímala jsem okolí a narazila jsem rovnou do nějaké osoby takovou rychlostí, že mi kniha vypadla z ruky a já se dost solidně zakymácela. Ve vteřině mě chytli něčí ruce. Vzhlédla jsem a hned zalitovala toho, že jsem se pro tu knížku vůbec vydávala.

Narazila jsem totiž do Iana. Ano, toho Iana. Třídního učitele a ke všemu profesora, který vede hodiny kouzel a od posledně se jeho chování ke mně dost změnilo. Důvod? Já to vlastně ani nevím. Rozhodně na to přijdu.

"Á, brej den," vypadlo ze mě překvapeně.

"Dobrý ráno.

Jak koukám, nezapomněla jsi. Po pravdě jsem nečekal, že se pro tu knihu zastavíš tak rychle," prohodil. Jak to vypadalo, taky jsem ho vyvedla z míry.

"Nemohla jsem vám to přeci udělat," prohodila jsem s kyselým úsměvem a sehla se pro tu zatracenou knihu. Celou dobu mě nezpouštěl z očí. Pomalu mi z něho začínala naskakovat husí kůže. Už se pomalu bojím i promluvit, abych ho zase něčím nevyvedla z míry.

"Samozřejmě. Ehm, slyšel jsem o tom včerejším vystoupení. Na to, že jsi kouzlila pouze jednou, a tohle byl tvůj první zápas, sis prý vedla dobře. Dost dobře," nadhodil až s nějak moc velkým zájmem.

Jak o tom probůh ví? Copak na mě nasadil špehy? Není možný, aby se tu drby šířily tak rychle, nebo je?

"Týmová spolupráce. Kdyby tam semnou nestál Daniel, těžko bych si věděla rady," nadhodila jsem první věc, co mě napadla. Co bych mu asi tak měla říct? O svých problémech se mi s ním vážně mluvit nechce a vzhledem tomu, jak se ke mně choval včera, nevím co si o něm mám myslet.

"Rasle je vážně nadaný kouzelník. A co se týče tebe, jsem zvědav, jak seti povede na dnešní hodině. Očividně už pomoc nepotřebuješ," promluvil až nějak moc odtaženým tónem. Jako by ho něco zarazilo nebo naštvalo. Ten chlápek má jasnej problém. Neví, jak se má chovat a tyhle jeho náhlý obraty mi dávají dost zabrat.

"Když už jsme u té pomci, pane profesore, tak byste mi mohl vysvětlit, co se stalo na minulé hodině. To, jak jsme společně vytvořili ten plamen, to asi nebylo normální, že ne?" vypadlo ze mě okamžitě. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela, ale okamžitě jsem si za to chtěla nafackovat. Tohle jsem asi říkat neměla.

Zarazil se a probodl mě vystrašeným pohledem. Tohle netrvalo ani půl minuty, protože si okamžitě změnil masku do pohrdavého výrazu. "Normální? Slečno Parkinsková, tady na škole je spousta věcí a jevů a ani jeden z nich bohužel není normální," odsekl ledově a s tvrdou maskou se dal na odchod.

Chvíli jsem za ním jen tupě zírala, ale když mi došlo, že se chovám jak mentál, otočila jsem se na pomyslném podpatku a zamířila jsem si to na první hodinu. Cs. Normální jo? Zřejmě je to pravda, protože i on nepatří mezi 'normální' lidi. Ach jo! Tohle mi ještě tak scházelo. Profesor, co se chová zatraceně divně a pitomá hodina kouzel. Štěstí, že není hned první hodinu. Potřebuju si totiž promyslet, jakou nasadit masku, až na pana profesora znovu narazím.

"Všichni o tobě mluví," poznamenal ihned Mikky, když jsem dorazila na hodinu biologie a sekla sebou na židli vedle něho.

"Cože?" nechápala jsem. Pořád mi v hlavě běhala jen jedna věc. Tedy osoba. Ian.

"No, rozneslo se, jak jsi včera zametla se Serenou a Mikem. Na jednu stranu jsi slavná, ale na druhou ti to akorát nadělá problémy," objasnil mi celou situaci.

"Jo tohle, to teď neřeším. Navíc, problémy bych si nadělala i sama. Jednou to prostě přijít muselo. Hele, mám otázku. Nepřijdě ti poslední dobou Ian... Však víš, profesor Harris nějak divnej?" zamluvila jsem svojí nechtěnou popularitu a zeptala se ho na to, co mi vězelo v hlavě delší dobu.

"Definuj slovo divnej," prohodil Mikky. Tentokrát to byl on, kdo nechápal situaci.

"Já nevím, třeba jakože mění nálady. Že toho ví až nějak moc o tom, co děláme a tak," nadhodila jsem soustředěně.

"Jsi paranoidní? Teda promiň, ale Harrise moc nesleduju. Když už, tak mi přijde jako fajn týpek. Vtipkuje, baví se s námi a vlastně mi přijde, že se často chová jako my. Neřeší stereotyp učitel - žák. Prostě to všechno bere s pohodou. Proč se o to zajímáš?" zeptal se se zájmem a probodával mě zkoumavým pohledem. Možná, že jsem měla radši mlčet, ale prostě si potřebuju ujasnit, co si o něm myslí i ostatní. Přeci jen, někdy pár věcí přeženu a tohle mohla být zrovna jedna z nich.

"Jen tak. Jsem tu nová, takže si zjišťuju informace a tak. To víš, potřebuju se tu v lidech vyznat a zařadit si je do určitý skupinky. Harris není zrovna dobře čitelnej. Například Mika a Serenu jsem dokázala hned zařadit mezi blbečky školy, ale Harris má prostě težší povahu," zalhala jsem. Nechtěla jsem nikomu řikat o tom, co se stalo dneska nebo dřív. Jasně, že Mikky je kámoš, jednou mu to řeknu, ale musím se prostě ještě víc ujistit, že si to pouze nevymýšlím.

Přeci jen, spousta idí by mě ráda označila za blázna.

"Aha, no ani nechci vědět, kam jsi zařadila mě. Mimochodem, sehnala jsi tu knihu?" obrátil téma zase k něčemu jinému. Byla jsem mu za to jistým způsobem vděčná.

"Jo, mám tu zatracenou knihu. Nemusela jsem jí ani hledat, knihovnice mi jí hned dala. Přísahám, že tohle je poprvé a naposledy, kdy si plním povinosti tak rychle. Není to můj styl," pronesla jsem otráveně.

"Ále, aspoň to máš z krku. Jediný, čeho se asi tak rychle nezbavíš je Mike a Serena," prohodil tiše a kývl směrem ke dveřím. Právě ti dva vcházeli. Netrvalo dlouho a všimli si mě. Oba dva nadhodili vražedný pohled a zabodly mi ho přímo do obličeje. Cítila jsem jasný problém.

Jenže se na mě usmálo štěstí a zazvonilo. Právě se zvoněním vešla i profesorka biologie a všichni se museli posadit na svá místa. Serena si sedla dvě lavice přede mě a Mike si sedl hned do vedlejší. Měla jsem je přímo před sebou, takže jsem se nemusela obávat jakéhokoli atentátu na mou osobu.

"Vypadá to na trošku menší komplikaci," přikývla jsem po chvilce přemýšlení.

"Menší? Já bych se vyjádřil jinak, ale jak myslíš. Nechci ti brát naděje," pochechtával se Mikky a při tom si rozevřel sešit.

"Nechceš mi brát naděje? Jak šlechetné toto gesto!" sykla jsem na oko uraženě a mírně do něj strčila. Jsem tu pár dní, ale zjevně jsem magnet na problémy. A moje problémy se nikdy neřeší v klidu.

Tak jste se dočkali dalšího dílu. Já vím, že to tu mírně zanedbávám, ale snažím se o nápravu. Snad se vám tento díl líbil. Nešlo tu moc o žádnou akci, ale příště se jí urrčitě dočkáte. Snažila jsem se touhle kapitolou zaměřit na Char a Iana. Trošku menší pauza mezi kouzlením, ale nebojte, taky se ho dočkáte.

Jinak, těším se na vaše názory a zatím se tu mějte....

Vaše misqwa... :-*