Enchanted Heart - kapitola 10

Enchanted Heart

Kapitola 10: Značka?! Pozor zdrhám!

Celý den utíkal jako na běžícím páse. Přebíhala jsem z hodiny na hodinu a snažila se aspoň něco si zapamatovat. Bohužel soustředění není moje silná stránka. Stále mi do hlavy lezl Ian. Ian, Ian a Ian. Nejspíš mám nějakou poruchu myšlení.

Navíc jsem se snažila vyhýbat Mikeovi a Sereně. Dneska by to totiž nemuselo dopadnout tak dobře, kdybychom se do sebe pustili.

Odzvonilo konec hodiny a já vyrazila ze třídy jako blesk. Mikky se mi někam zdejchl a ty dva se snad shodli, že mě dneska za každou cenu odchytí. Povídat by si určitě nechtěli. Tak trochu jsem přidala do kroku a když už jsem věděla, že nemám šanci jim upláchnout, naskytla se my okamžitá záchrana.

Vpadla jsem do prvních dveří, kterých jsem si na chodbě všimla. Zabouchla jsem dveře a úlevně si oddychla. Po chvilce vzpamatování jsem se otočila a prohlídla si danou místnost. Čekala bych zpoustu věcí, ale nenapadlo mě, že bych vpadla do zkušebny školní kapely Black Devil. A navíc v dobu, kdy jsou přítomni všichni členové.

"Charlotte Parkinks, moje parťačka ze včerejška, co tě přivádí do našeho kutlochu?" zeptal se s úsměvem Daniel. Ostatní si mě jen měřili zkoumavým pohledem.

"Hm, jak bych to jen vysvětila. Zdrhám," prohodila jsem po chvilce přemýšlení.

"Zdrháš?" nechápavě se na mě podíval.

Seděl na jedné z židlí, které tvořily řadu před malým pódiem.

"Jop. Ty dva jsou jak pijavice. Člověk se hne z místa a má je hned za zadkem. Myslím, že to tady nemaj v pořádku," při slově tady, jsem klepla prstem na hlavu. Všichni tři se mírně ušklíbli.

"Jo, to už jsme si všimli," promluvil nejspíš Lukyn Keraz. Pokud si to dobře pamatuju, měl by to být on. Mikky mi o něm něco řikal. Mám takový dojem, že právě on založil tuhle kapelu. Jistá si tím, ale rozhodně nejsem.

"Taky kdo by si nevšiml, že?" prohodila jsem s kyselým úšklebkem a mírně popošlápla. "Mno nic, nechtěla jsem rušit. Už asi pudu, myslím, že by je nenapadlo, že jsem tady... Takže pardon za to vyrušení," omluvila jsem se a otočila se. Měla jsem v plánu odejít a jít rovnou na poslední dvě hodiny. Tělocvik... nebo jak tu tomu řikaj.

"To je v pohodě. Vlastně mě tak napadlo, co děláš o obědový přestávce?" zeptal se Daniel s úsměvem.

"Mno, měla jsem v plánu jíst oběd, proč?"

"Super, takže co kdyby ses přidala k nám?" ozval se tentokrát ten třetí, Robo Miles. "Řikali jsme si, že by bylo velmi zajímavý poznat tě blíž."

"Ráda bych, ale obědvám s Mikkym," namítla jsem mírně překvapeně.

"Myslím, že ten nám nijak vadit nebude, takže ve dvanáct? Sedáváme u stolu hned vedle prosklený části jídelny," promluvil Daniel neústupně. Už prostě počítal s tím, že se tam ukážu.

"Fajn, ve dvanáct, teť musím. Už tak mám spoždění... Mimochodem, vy nejdete?" zeptala jsem se ve spěchu.

"Ále jo, ale nám tělák začíná o patnáct minut dýl, jak vám," odpověděl Robo.

"Ták teď budu dělat, že jsem to neslyšela. Mám milion připomínek k týhle pitomý škole a tenhle fakt mi v mém krásném slovníku rozhodně nepomáhá, najít lepší slova, jak do teď. Doufám, že aspoň nejsou poviný nějaký úbory a tak," prohodila jsem kysele a málem se při té myšlence oklepala.

"Mno, byla by to hezká představa," prohodil Daniel. "Myslím jako sledovat holky, i tebe, jak se všechny promenádujete po hřišti v sukýnkách a tílkách s výstřihem....."

"Super, ještě, že je to jen představa. Seš nechutnej," prohodila jsem s úsměvem a tímhle ukončila naší konverzaci. Vylezla jsem ven, zpátky na chodbu. Nikdo nikde. Štěstí nebo náhoda? Teď jen doufat, že je nepotkám cestou. I když, celkem mi chybí starý časy. Dřív sem měla na škole trošku divokou reputaci. Rvačky, hádky a rvačky. Prostě nebyla šance se nudit.

To co mě čekalo na hřišti se ani v nejmenším nepodobalo tomu, co jsem čekala. Jen co jsem shlídla pár holek, co postávaly před vchodem do šaten, málem mě klepla pepka. Pitomá představa o úborech mi v tuhle chvíli ani jako pitomá moc nepřipadala. Všechny, kromě vyjímek, na sobě měly minikraťasy a tílka s výstřihy až já nevím kam.

Moc jsem nezapadala. Jako jedna z mála jsem na sobě měla tepláky a tílko, poznamenávám bez výstřihu a mikinu s kapucí. Nejdřív mi to přišlo divný a podezřelý, ale po pár minutách jsem poznala, že právě tímhle úborem se všechny snaží upoutat pozornost tělocvikáře. A hádejte kdo to byl... Oh, myslím, že tohle by ani nebylo tak těžký určit. asně, že to byl Ian.

Skvělý, na pár minut ho vytěsním z hlavy a on se tu zase objeví.

"Takže holky, klid," zakřičel směrem k nám a tím si uspořádal pořádek. "Chci sdělit podrobnosti k dnešním hodinám těláku. Dobře víte, že to nijak nehrotím. Ale nejdřív si dáme pár koleček na rozběh, hm, asi tři, pak menší rozcvičku, pak si Serena vezme takových dvacet minut velení a ukáže vám pár kousků z gymnastiky, no a pak už si můžete něco zahrát. Dnešek bude trošku víc chaotickej, protože mám na starosti i kluky, ale nějak to zvládnem, takže se nebojte. To je asi všechno, pokud se někdo nechce na něco zeptat, můžete se do toho pustit," obeznámil nás s programem a zavelel k začátku.

Uvažovala jsem nad tím, jestli stojím o pozornost nebo ne. Rozhodovala jsem se totiž mezi tím, jestli běžet mezi prvníma ne na konci. V běhání jsem celkem dobrá, ale nakonec jsem přední příčky zavrhla. Důvodem se mi stala Serena, která probíhala kolem mě a dost okatě do mě strčila. Nečekala jsem to, takže jsem se zapotácela a už, už jsem něco chtěla namítnout, ale nestačila jsem nic říct, protože ona byla okamžitě v tahu. Ani se neomluvila.... To jí přijde draho, ale radši to nechám na chvíli, kdy kolem nás nebude moc svědků.

Vyběhla jsem jako poslední a udržovala si klidné tempo. Prní kolečko prběhlo v klidu ani s druhým jsem neměla nijak zvlášť velké problémy. Třetí už bylo težší, ale přesto mi přišlo, že hřiště není nijak zvlášť široký. Někde v polovině kolečka jsem narazila na kluky. Právě vycházeli ze svých šaten a zamířili na hřiště, takže mi skřížili cestu a odřízli mě od ostatních holek.

"Tak trošku čumim na cestu, ne?!" poznamenala jsem kousavě, když jsem se zastavila a přede mnou se prohnalo pár kluků.

"Copak tě zase žere?" zeptal se z ničeho nic známý hlas. Derek.

"No, je tu spousta věcí, takže se ani neptej," poznamenala jsem s úsměvem.

"Seš tu pár dní, ale dokážeš okomentovat i tu sebemenší blbost, že?" zeptal se a zastavil se vedle mě.

"Hm, přeci mě už znáš. Navíc..." nestačila jsem to doříct, protože mě zarazil Ianův hlas. "Parkinksová, zdá se, že vás to běhání nudí, že? Takže jak tak koukám, nevidím, že byste něco dělala. Dáte si navíc dvě kolečka, který proložíte během přes kladinu!"

"Cože?! To je nespravedlivý!" namítla jsem rychle a dost nahlas, aby mě slyšel.

"Takže čtyři!" ozvalo se a až v tu chvíli mi došlo, že stojí jen pár metrů od nás.

"Co?!!!!!!!!!" protáhla jsem to a zaklepala si na hlavu.

"Šest!!! A ozvěte se ještě jednou a budete tu až do večera!" křikl mým směrem. Očividně jsem ho trošku naštvala, ale patří mu to. Copak za to můžu, že mě tu zastavili?! Ne nemůžu! Jenže to někdo jako on nikdy nepochopí!

"Fajn," odsekla jsem pro sebe a dala se do toho. Cestou jsem ještě stačila postřehnout posměšek Sereny a její naznačení rty: Patří ti to ty krávo

Fajn, fajn, fajn. Jak si přejete! Musím uznat, že jsem měla až moc velký obecenstvo. Skoro všechny holky i kluci čuměli mým směrem a čekali, co udělám. Bliklo mi a rozhodla jsem se předvíst. Když už tak už.

V polovině hřiště, kousek od kladiny, jsem se rozeběhla, vyskočila na kladinu, přešla jsem přes ní a na konci se zastavila. Zapískala jsem a tím na sebe uvrhla tuplem větší pozornost. Když se mým směrem podívala i Serena, zvedla jsem prostředníček a naznačila jí rty: Kdo je tu teď kráva?! Poté jsem se odrazila, udělala kotoul ve vzduchu, dopadla na zem a přemetama se dostala až na druhou stranu hřiště.

Vysloužila jsem si jeden velký potlesk, jeden vražedný pohled a trochu pikantní název mě samotné. Prrostě co by se taky dalo čekat. Jediný, co bylo teď všem jasné, byl fakt, že já a Serena jsme se pustily do nelítostné války. Fajn, už se nemůžu dočkat.

Tákže děkuju za čtení i připadný komenty. Je mi líto, že to tak dlouho trvalo a předem se oomlouvám za chyby.... :)

Vaše misqwa... :)))