Projekt snů - kapitola 3

Projekt snů

Jsme to, co předstíráme, že jsme. Tak si dejme dobrý pozor na to, co chceme předstírat.

Vždycky jsem si nějak podvědomě představovala, jak asi v Anglii na středních školách stolují. Ale pohled, který se mi naskytl na věc, hned potom, co jsem vylezla ze sprchy a oblékla se, se ani v nejmenším nepodobal tomu, jak jsem si to představovala.

Všude byl šílený hluk. Lidi pobíhali tam a zpátky, stály frontu na jídlo s prázdnými tácy, hulákali na sebe přes celou místnost a pár jedinců po sobě dokonce házelo jídlem. Jasně, je to něco podobnýho jako u nás, ale i tak mě to dostalo.

Přišlo mi to strašně k smíchu. Bylo to jako v těch filmech, co pojednávaj o středoškolským životě a tak. Nedalo mi to a musela jsem se usmát. Cestou do fronty jsem sebrala z jednoho stolu prázdný tác. Pak už jen zbývalo čekat, než na mě přijde řada. To tady asi potrvá věčnost. Jestli nedostanu akutně nějaký jídlo, asi se zakousnu do prvního člověka, co kolem mě projde.

Bylo celkem udivující, jak rychle se fronta snižovala, ale čím víc jsem se blížila k okýnku, tím víc mě opouštěla chuť k jídlu. Už z dálky se ke mně linul pach vepřovýho masa. Ksakru, to ani tady lidi nejí normální jídlo? To je na pěst.

Nakonec jsem zkončila u toho, že jsem si koupila sandwich, jabko a colu. To jediný totiž vypadalo přijatelně. Kuchařky si mě trochu měřili nedůvěřivým pohledem, ale nakonec nejspíš uznaly, že je to jedno a jen nad tím mávly rukou. Další problém nastal, když jsem hledala volný stůl. Vypadalo to, že snad ani jeden stůl nebude prázdnej, ale štěstí mi nejspíš přálo a zrovna, když jsem zamířila směrem dopředu, dva kluci vstali a dali se na odchod. Tím pádem mi udělali volno. Aspoň něco.... pomyslela jsem si a rychle si sedla na volnou židli.

Otevřela jsem si colu a napila se. Po chvilce jsem si rozbalila sandwich a s klidem se do něj zakousla. Jedla jsem a při tom jsem se rozhlížela kolem sebe. Netrvalo dlouho a setkala jsem se se známým pohledem. Hned u protěšjího stolu si to přímo naproti mně  seděl ten kluk z rána. Kolem něho byl houf kluků a holek. Pištění holek doléhalo až ke mně.

"No ták, zazpívej nám...." pištěla jedna bloncka.

"Jsi vážně úžasnej," pištěla zasněně holka vedle ní a takhle to šlo dál a dál.

Kristepane, co to jako znamená? Proč by měl zpívat? Ty holky si něčeho šlehly? Čím dál tím divnější. Jenže on si jich ani moc nevšímal. Prostě civěl mým směrem.

Nevím proč, ale nemohla jsem se ovládnout. Ze všeho mi šla hlava kolem, takže jsem se zadívala jeho směrem, a když jsem viděla, že kouká taky, vyplázla jsem na něj jazyk.

Jeho reakce byla okamžitá. Nejspíš se hopal na židli, protože když jsem jeho směrem poslala to gesto, musel se zachytit stolu, aby se nezřítil na zem a pak se začal neovladatelně tlemit. Prostě propadl v záchvat smíchu. Myslela jsem, že z toho až spadne...

Lidi kolem něho jen zírali. Ty slepice to vzaly jako výzmu a začali se culit taky. Měla jsem chuť po nich něco hodit. Zase jsem k smíchu. Rozrušeně jsem si prohrábla svoje kratší blond vlasy a pobrala si koupené jídlo. Vstala jsem a přímo vystřelila ven z místnosti. Ách jóó...

Když zvonění oznámilo konec tohodle chaotickýho dne, vystřelila jsem ze třídy jako turbína. Zamířila jsem ke skříňce a pobrala jsem si všechny potřebný věci. Do kapsy u kalhot jsem zastrčila papírek se vzkazem a adresou a zamířila jsem k východu.

Jen co jsem vyšla ze dveří, málem mě zavalila skupinka holek. Utíkaly jak splašený a mířily na školní parkoviště. Překvapeně jsem zírala tím směrem. Parkoviště bylo plný, ale všichni postávali jen u jednoho auta. No, néjen tak ledajakýho auta. Byla to černá limuzína. Z ní vystupovali nějací kluci a s někým se vítali.... Zaostřila jsem pohled a rozeznala toho kluka z rána.

Tak teď už jsem nechápala vůbec nic. Dobře, pochopila bych, že pro něj někdo přijel, ale proč se kolem nich nakupila celá škola? A proč holky pištěly jak praštěný? Už mě z toho bolely oči a hlava, takže jsem to nechala být a vyrazila jsem směr autobusová zastávka.

"Takže to je jako všechno?" ozval se rozlobený hlas Sarah.

"Jo, nevím, co bys chtěla ještě slyšet..." prohodila jsem jako by nic. Už nejmíň dvacet minut volám se Sarah. Musela jsem jí vylíčit celý dnešní den. Vzhledem k tomu, že je večer, tenhle hovor ještě asi chvíli potrvá.

"No ták, popiš místní lidi. Přeci jsi nemluvila jen s tím klukem a tou holkou, co ti poradila s cestou. Nebo jo?!" poslední větu protáhla.

"No, vlastně jo. Pokud nepočítaš profesory, nikdo mě nezaujal natolik, abych se s ním dala do řeči.... Teda až na řidiče autobusu..." prohodila jsem s úsměvem a otevřřela notebook. Právě jsem si v klidu ležela na posteli ve svém novém pokoji. Moc vybavený to tu ještě nemám, ale aspoň jsem si přivezla vlastní elektroniku, oblečení, hygienu a podobný věci. Budu si to tu muset ještě nějak zařídit.

"Bože, ty jsi strááášně vtipná," poznamenala na oko uraženě Sarah.

"Tak promiň, až se tu něco začne dít, budu informovat," ujistila jsem jí a přihlásila se na FB.

"To doufám. Hlavně mi volej a piš, když se něco bude dít, mezi tebou a panem Stylesem.... Víš jak ti to přeju....." znovu se zasnila.

"Přeješ? Sni dál holka..... A co ty, někdo novej?" uvedla jsem řeč jinak....

"Tak jako obvykle. Pár kluků by tu bylo, ale nikdo z nich mě nezaujal natolik, abych s ním promarnila svůj drahocený čas. To víš, jsem vybíravá. A navíc, držím místo Zaynovi," odpověděla klidným tónem.

"Komu?" nechápala jsem.

"Zayn Malik, jeden z pěti členu One Direction. Bože, vždyť o nich pořád mluvím, to mě neposloucháš? Jsou tak úžasný..." zavzdychala.

"Jo tenhle Zayn," prohodila jsem s úšklebkem a pošťouchala pár lidiček.

"Ty znáš snad jinýho?" zeptala se nechápavě.

"No jasně, náš soused se menuje Zayn Mrkvička, můj děda se menuje Zayn Salát a moje prababička měla tátu a ten se jmenoval Zayn Petržel," odvětila jsem a snažila se udusit záchvat smíchu.

"Ha, ha, ha. Jsi fákt vtipná. Počkej...."

"Čekám..." rejpla jsem si a konečně se rozesmála.

"Jak myslíš. Tak otevři odkaz, co jsem ti poslala a podívej se, jestli tvůj děda náhodou nevypadal jako tenhle sexoš," namítla vítězně a poslala mi na FB odkaz do zpráv. Otevřela jsem ho a naskytl se mi pohled na nějakýho frajírka.

"Ták asi tě zklamu, ale můj děda vypadal líp...." poznamenala jsem vážně a propukla v další záchvat smíchu.

"Tak to bych ho ráda viděla..." ozvalo se z telefonu, ale já to moc neregistrovala. Vypla jsem tu fotku a naběhla mi stránka s dalšíma fotkama. Zaměřila jsem svůj pohled na jednu, kde bylo pět kluků. Mezi nima byl i ten, kterýho mi Sarah poslala, ale nad tím jsem se nezastavila. Pohled mi totiž utkvěl na klukovi uprostřed fotky.

Vypadal naprosto stejně, jako ten kluk ze školy. Překvapeně mi spadla brada a já jen zírala na fotku. To není možný. To není možný.

"Haló, jsi tam?!!!!" ozvala se Sarah.

"Ehm, jo. Prosimtě, kdo je ten kluk uprostřed fotky?" zeptala jsem se totálně vyvedená z míry a poslala Sarah fotku.

Napětí houstlo.

"Harry Styles, no není úžasnej????" odpověděla pohotově.

Takže je to pravda. Ten kluk z tý skupiny a ten kluk z rána je jedna a ta samá osoba. To mě podrž. Tak to je moc.

"Hmmm... Hele, budu muset končit. Ještě brnknu, ok?" odpověděla jsem úplně mimo.

"Jasně, tak se měj krásně a přeju krásnou první noc..." rozloučila se se mnou a hovor ukončila. Odhodila jsem mobil na stolek a notebook zaklapla.

"To snad není možný," poznamenala jsem stále překvapeně a nemohla tomu uvěřit. Plácla jsem sebou do polštářů a vejrala jsem na strop. "Tohle se může stát jen mě."

Ták, prostě jsem si to nemohla nechat ujít a napsala jsem další kapitolu. Jasně, vím, že je tu rychle, ale nějak jsem se do téhle kapitolovky zažrala. Prostě mi to nedalo a napsala jsem další díl.

Doufám, že se líbilo a čekám na ohlasy.... :)

Vaše misqwa... :-*