Projekt snů - kapitola 4

6. únor 2013 | 17.20 |
blog › 
Projekt snů - kapitola 4

Projekt snů

Kapitola 4: Náhoda? Ani náhodou...

One Direction - irresistible

Úspěch je špatný učitel. Svádí chytré lidi myslet si, že nemohou prohrát.

(Bill Gates)

"Cr..." s velkým zívnutím jsem se přetočila na bok a vypla budík. Další skvělej den. Ani nevím, jak jsem včera dlouho ležela a přemýšlela. Přišlo mi to jako nekonečně dlouhá doba. Ale ani teď nemůžu uvěřit tomu, že Styles je ve skutečnosti jeden z momentálně nejslavnějších lidí.

Taky by mě zajímalo, co si o mně myslí.

Určitě to nebude nic dobrýho. Musel se divit, že jsem nekřičela a nepištěla, když jsem ho poprvý uviděla. Možná si domyslel, že tam odkud jsem, nemáme připojení na internet, noviny, rádio a ani televizi. Hm, divná představa.

Po chvilce jsem vstala a začala se soukat do riflí. Jen co jsem je na sebe natáhla, snesl se k zemi kousek papíru. Jen co jsem ho sebrala, došlo mi, že je to ta jeho adresa. Dělá si srandu? On mě tímhle vlastně pozval k sobě, ne?!
"Tak tohle je dost ujetý," broukla jsem s nevěřícím pohledem a zamířila do koupelny.
S povzdechem jsem zasedla do stejné lavice jako včera. Zase jsem stíhala jen tak, tak. Ráno je na mě až moc velký frmol.
Právě jsem si připravovala věci, když jsem si všimla, že si někdo sedl vedle mě. Nemusela jsem moc dlouho doumat nad tím, kdo to je, protože ta osoba promluvila. Harry Styles. Konečně znám jeho celé jméno.
"Brý ranko, jakpak ses dneska vyspala?" zeptal se okamžitě s velkým úsměvem.
"Hm, brý ráno. Ušlo to," odvětila jsem stroze.
"Líbí se ti tady? Tím tady, mám na mysli Anglii," zeptal se pohotově.
"Ale jo," broukla jsem nejistě a znovu krátce. Nevím proč, ale nějak jsem neměla chuť mluvit právě s ním. Je to divný pocit, sedět vedle něj a vědět, co je zač.
Příštích pár minut jsem na sobě cítila jeho překvapený a zkoumající pohled. Nijak jsem na to nereagovala. Dělala jsem, jakože o ničem nevím.
Den ubíhal celkem rychle. Vzhledem k tomu, že mě zaměstnalo učení, jsem neměla ani moc času přemýšlet nad něčím jiným. Nejdřív jsem chtěla jít po škole hned domů, ale jelikož jsme skončili o dvě hodiny dřív, zamířila jsem ještě do centra. Měla jsem v plánu zajít na malý nákup.
"Desky jsou ve dvou barvách. Máme buď oranžové, nebo fialové," promluvila mým směrem prodavačka.
"Rozhodně ty fialové. Všechno lepší, než abych si koupila něco oranžovýho," poznamenala jsem s mírným úšklebkem a podala jí peníze.
Prakticky jsem sehnala všechno, co bylo potřeba. Měla jsem v plánu skočit ještě na kafe, takže jsem pobrala všechny tašky a vyrazila jsem do kavárny.
Objednala jsem si ho a sedla si k jednomu z volných stolů. Moc lidí tu nebylo, takže mi to vyhovovalo. Pomalu jsem upíjela a přitom jsem sledovala okolí. Seděla jsem u prosklené části, takže jsem měla perfektní výhled.
"Tak tady trávíš volný čas?" ozval se mi těsně u ucha sametový hlas a já sebou zatřásla tak, že kafe už nebylo jen v kelímku, ale i na stole.
"Kriste pane, baví tě mě tolik děsit?" zeptala jsem se vyčítavě a snažila se uklidit tu potopu na stole.
"Ne, ale baví mě sledovat tě, jak překvapeně vždycky vypadáš," poznamenal Styles a přisednul si ke mně. Sedl si tak, že jsme seděli hned naproti sobě. Pobaveně mě sledoval.
"Skvělý. Známe se ani ne dva dny a už si ze mě děláš srandu," odpověděla jsem s úšklebkem a odhodila jsem do koše, který stál kousek od nás, tmavý promočený ubrousek.
"Musím říct, že jsem si tě oblíbil. Hlavně proto, že nepatříš k těm lidem, co mi každou chvíli lezou do zadku," odpověděl s úsměvem a mírně se nahnul nad stůl.
"Hm. Divíš se jim? Slavný Harry Styles v okolí obyčejných lidí. Něco neuvěřitelnýho," napodobila jsem ty holky, co se o něm ve škole neustále bavili.
"Takže to víš," poznamenal zamyšleně a ignoroval mojí odpověď.
"Myslíš to, že jsi jeden z pěti členů momentálně proslavený skupiny? Jo, vím," poznamenala jsem s mírně posměšným tónem. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.
"Ale chováš se jako bys to nevěděla," poznamenal znovu překvapeně.
"A jak bych se jako měla chovat? Poskakovat kolem tebe a ječet na plný pecky? Víš, nejsem ten typ člověka. Ale pokud bys o to stál, mohla bych zavolat svojí kámošce do Česka, že tě znám a ani ne za pět vteřin by se tu objevila a začala by tě objímat... nebo by při nejlepším omdlela," promluvila jsem po chvilce přemýšlení.
"Nejsi jaký typ člověka? Ten co se zamiluje do každýho slavnýho, nebo ten typ, který nás neposlouchá?" zeptal se zvědavě. Jako by mu na tom snad záleželo.
"Myslím, že by ke mně pasovaly oba dva typy. Neber si to osobně, neříkám tím, že zpíváte hrozně, jen prostě nejsem bláznivá fanynka. A ještě se musím přiznat k tomu, že jsem to o tobě zjistila až včera... Navíc to byla náhoda... To si taky neber špatně. Moc slavný nesleduju, ale jak jsem už říkala, moje nejlepší kámoška je do vás naprosto zabouchlá," odpověděla jsem a jedním douškem dopila zbytek kafete.
"Aha," odpověděl jen a stále mě sledoval.
"A co tu vlastně děláš ty? Chodíš sem často, nebo mě sleduješ?" nadhodila jsem zvědavě.
"Chodím sem často. Je tu poměrně klid. Od tý doby, co mě lidi poznávají na ulici, nemůžu chodit moc do společnosti. Rád jen tak sedím a sleduju okolí, ale bez toho, aby okolí sledovalo mě," odpověděl s úsměvem.
"Aspoň v něčem s tebou souhlasím."
"A jaký to tam u vás vlastně je?" zeptal se nyní on.
"Myslíš v Česku?" zeptala jsem se nechápavě. Jen přikývl.
"No, jak bych to popsala. Celkem v klidu. Jiný jak tady, ale vlastně svým způsobem dost podobný. Všude jsou stejní lidi se stejným chováním. Počasí je tam celkem klidný. V létě můžeš čekat třicet stupňů a v zimě třeba i dvacet pod nulou. Rozhodně tam ale neprší tak často jako tady," vyjmenovala jsem pár věcí, co mě napadlo.
"Chtěl bych se tam někdy podívat," poznamenal zaujatě.
"Do Česka? Hm, tak až pojedeš, tak vem i ostatní a rovnou tam udělejte koncert. Myslím, že fanynek tam máte dost," odvětila jsem a začala se pomalu zvedat.
"Promyslím to. Ty už jdeš?" zeptal se mírně smutným tónem. Možná se mi to jen zdálo, nevím.
"Jo, dneska mám za sebou nákupů až, až. Navíc ráno nestíhám... Takže se asi uvidíme zítra," poznamenala jsem jako by nic.
"Jasně, zítra. A kdy se mrknem na ten projekt?" zeptal se ještě rychle a s nadějí.
"Projekt? Asi v blízký době, nevím. Řekni si termín a můžeme se domluvit, ale nečekej, že se objevím u tebe doma," prohodila jsem s úsměvem, když se mi v mysli vynořil papírek s jeho adresou.
"Ještě se uvidí," řekl tajemně a mrkl na mě.
Jen jsem nad tím zakroutila hlavou, rozloučila se prostým ahoj a vyrazila jsem směrem na kolej. Ten kluk je vážně zajímavej.
Po delší době, ale přeci jen... Všem díky za trpělivost i komentáře...
Vaše misqwa... :-*

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Projekt snů - kapitola 4 peťulka 06. 02. 2013 - 19:50
RE: Projekt snů - kapitola 4 kiki* 06. 02. 2013 - 20:49