Ďáblův syn - 8. kapitola

10. březen 2013 | 13.30 |
blog › 
Ďáblův syn - 8. kapitola

Ďáblův syn

Kapitola 8: Čas hraje proti nám

Problémy jsou nevyhnutelnou součástí života. Očekávej je a až přijdou, drž hlavu zpříma, podívej se jim do do očí a řekni: "Jsem větší než vy, neporazíte mě."

"Jste si fakt jistý tím, že ten chlápek byl z KD?" zeptala se Lucinda už nejmíň po páté. Zřejmě se jí nechtělo vyslovovat celé jméno toho spolku, takže použila zkratku.

"No momentálně si nejsem jistej naprosto ničím, ale když na to teď myslím, tak to vlastně dává smysl. Je zoufalá doba, která si vyžaduje zoufalé činy. Každá strana se snaží vymyslet nejlepší zbraň a zapojení KD do hledání knihy Osudu mi přijde jako nejúčinnější řešení. Ďábel je schopen všeho, s tím prostě musíš souhlasit. A někdo jako já by to měl moc dobře vědět, nemyslíš?" promluvil Cameron vážně a zadumaně přecházel po pokoji. Od té doby, co se vrátila Lucinda, je všechno vzhůru nohama. Ti dva se snaží přijít na to, co bude náš další krok a navíc, teď už víme, že po té knize opravdu nejdeme sami. A pokud je pravda, že ten spolek je tak nebezpečný, jsme dost v háji.
"Jo, to je pravda. Ale co teď? Nemůžeme jen tak nakráčet do jejich doupěte a podat si je. Nikdy jsme s nimi neměli dobrý vztahy. Byli bychom mrtví hned, než bychom stačili jen promluvit," poznamenala Lucinda a mírně si poposedla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se všechno zvrtlo tak rychle.
"No co, musíme pokračovat dál v cestě. Čím dřív vyrazíme, tím líp. Nesmíme ztrácet čas. V tuhle chvíli odtikávají poslední hodiny a čas hraje proti nám. Musíme do Paříže," odpověděl jasně Cameron.

"Do Paříže? Myslíš tu Paříž ve Francii?" zeptala jsem se překvapeně.
"Jo přesně tu. Nevím jak ty, ale já jinou neznám," nadhodil kousavě.
"Tak promiň, ale co tam? Navíc jestli se tam chceme dostat, potřebuju pas a doklady... Nic z toho nemám, technicky vzato už neexistuju. Došlo vám to vůbec?" zeptala jsem se mírně rozčileně. Jednají se mnou jako s malým dítětem.
"Doklady jsou zařízený. Od teď budeš pro veřejnost někdo jiný," poznamenala Lucinda s úšklebkem.
"A co se týče toho, co tam budeme dělat, ti hned vysvětlím. Rozhodně tam nejdeme na dovolenou. Baker nám dal pár rad, kde bychom měli začít. Zmínil se o Paříži a Notre- Dame, to je katedrála, pokud to nevíš. Právě v ní by se měly nacházet hodně staré spisy ohledně našeho pátrání. Pokud je najdeme, máme šanci, že najdeme i ty klíče a amulet," vysvětlil hned po Lucindě Cameron.
"A vy si myslíte, že je najdeme? Vždyť to tam bude hlídaný. Určitě nás to tam nenechají jen tak prohledávat," namítla jsem a k falešným dokladům jsem se nijak nevyjadřovala.
"To je ten nejmenší problém, který stojí proti nám. Měla by sis pamatovat, že já a Lucinda, nejsme jen tak obyčejní. K čemu by nám byla naše moc, kdybychom jí nemohli využít," promluvil Cameron a dalším kousavým podtónem.
"No hele Came, ta holka kápla na dobrou otázku. Máme sice moc, ale víš, jak to s tebou poslední dobou bylo..." Lucinda chtěla ještě něco dodat, ale Cameron jí do toho skočil. "Poslední dobou? Myslím, že to už se po tom incidentu včera jasně změnilo. Navíc, pokud si nepospíšíme, bylo by nám všechno, co jsme zvládli, k ničemu."
A znovu nastal moment, kdy jsem absolutně netušila, o čem se to ti dva baví. Cameron měl v minulosti nějaký problémy se schopnostmi? Včerejší incident to změnil? Mysleli to, jak mě zachránil?
"Fajn. Tohle máme vyřešený, kdy odjedem na letiště?" zeptala se Lucinda a tím odklonila konverzaci jiným směrem.
"Byl bych rád, kdybychom odjeli co nejdřív. Letenky jsem zarezervoval a letí nám to v 9 hodin večer. Vzhledem k tomu, že je něco kolem 5 a letiště je odsud jen kousek, stíháme. Ale i tak bychom měli vyrazit," odpověděl Cameron a podíval se mým směrem.
"Co je?" prohodila jsem nechápavě, když si mě stále prohlížel.
"Nic jen, že bys potřebovala novej ohoz a asi i sprchu. Nechceme být podezřelí a s tebou bychom jasně vyčnívali. Takže Lucinda ti hodí nějaký oblečení, ty se vysprchuješ a pak už nám nic nebrání v cestě," poznamenal s mírně ironickým tónem. Ten kluk mě nepřestává překvapovat. Znám ho jen chvíli, ale už teď mám o něm jasný mínění. Když mu tak lezu krkem, proč se vůbec obtěžuje tím, tahat mě sebou někam do Francie? Proč? No, očividně si myslí, že jsem blázen, ale někde hloub doufá, že spasím jejich nadpřirozený svět. Vtip? Jo a dost blbej.
"Když myslíš," odsekla jsem a pohrdavě pohodila hlavou. Lucinda se ušklíbla a naznačila mi, že se mám zvednout.
"Já to vím. A prosím pospěš si. Nemám čas a ani náladu čekat dvě hodiny na to, až budeš, ok?" dodal ještě kousavě.
"Pch," frkla jsem uraženě a dál se k tomu nevyjadřovala.
"Bože, vy dva mě nikdy nepřestanete bavit," poznamenala vesele Lucinda, když mířila ke mně. Chytla mě za loket a táhla mě směrem, kde nejspíš měla být koupelna. Později jsem zjistila, že je to ve skutečnosti jen malá místnost s jednou sprchou, umyvadlem a zrcadlem, na kterém byly nejméně dva centimetry prachu.
O několik hodin později jsme procházeli úzkou chodbou, která vedla přímo do letadla. Prošli jsme různými kontrolami a u každé mě zavalila panika, že mě někdo pozná.
Ještě než jsme vůbec zamířili na letiště, Cameron si mě odchytil a dal mi jasný pokyny, jak se mám chovat, co nemám dělat a podobně. Pořád mi vtloukal do hlavy, že se mám chovat naprosto normálně, aby nikdo z okolí nepojal žádné podezření.
Snažila jsem se dělat všechno, co řekl, ale i tak mě každou chvíli ovládala panika. Přece jsem jen měla zfalšované doklady. A přeci jen, kdyby na tohle někdo přišel, jen tak bychom z toho nevyvázli. Naštěstí všechno proběhlo bez, jakýkoli chyby. Teď už jen zbývalo nasednout do letadla a přečkat cestu.
U vchodu do letadla stály dvě letušky, které nám popřály příjemný let a nasměrovaly nás k našim sedadlům. Na každé straně byly tři sedadla. My zamířili až na konec. Byli jsme odstrčení od ostatních. Myslím, že i o to Cameronovi šlo. Všimla jsem si totiž, že před tak velkým davem lidí se necítí zrovna nejlíp. Jenže on patří mezi ty, kteří to dokáží perfektně maskovat.
Nakonec jsme skončili tak, že Lucinda si sedla k okýnku, já vedle ní a Cameron si sedl k uličce. Nevím proč, ale prostě mi to přišlo směšný.
"To jste tenhle zasedací pořádek vymysleli schválně? Já jen, že mi přijde celkem směšný, že musím sedět mezi vámi," poznamenala jsem z ničeho nic. Nijak jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsem to jen plácla.
"No vlastně jsme to nijak neřešili, ale aspoň tě budeme mít pod dohledem," prohodil znuděně Cameron.
"Chováte se ke mně, jako kdybych byla malá holka, co si neví rady," namítla jsem mírně naštvaně.
"A nejsi snad?" zeptal se Cameron na prosto vážně a nadřazeně.
"Ne nejsem. Je mi sedmnáct, ne deset. Myslím, že mezi náma není zase tak velkej rozdíl, ne?" utrousila jsem kysele.
Přejel mě pobaveným pohledem a naklonil se ke mně tak blízko, že jsem mohla cítit jeho dech na svém uchu. "Kdybys věděla, kolik nám ve skutečnosti je, změnila bys názor," zašeptal tak tiše, že jsem ho mohla slyšet pouze já. Naběhla mi z toho husí kůže. Kolik mu je ve skutečnosti?
"Tím chceš říct, že nestárneš?" vydechla jsem tiše, ale byla jsem si sakra jistá, že mě slyšel moc dobře.
Prohrábl si rukou vlasy a ušklíbl se. "Něco takovýho," řekl už normálně nahlas a odklonil se znovu do normální pozice.
"Tak kolik?" zeptala jsem se zvědavě a stočila pohled jeho směrem. Napodobil mě, takže jsme jeden druhého sledovali.
"Kdybych řekl číslo, asi by tě to dost vykolejilo," poznamenal posměšně.
"Myslíš? Já toho snesu mnohem víc, než na co vypadám," namítla jsem tvrdohlavě a stále mu oplácela pohled.
"Toho už jsem si všiml, ale i tak to není nejlepší nápad. Možná někdy časem," nedal se.
"Hm, fajn," povzdychla jsem si, ale stále mě hryzala myšlenka ohledně toho, kolik mu vlastně může být. Když to tak vezmu, je pravda, že musí být strašně moc starý. Jenže jakmile ho vidím tváří tvář, je strašně těžký uvěřit tomu.
"Fajn," napodobil mě a dál bylo ticho.
O pár minut později se ozval hlas jedné z letušek, který nám oznamoval, že si máme zapnout pásy a pohodlně se usadit. Hned poté se letadlo rozjelo a po nějaké době vzlétlo. V letadle jsem seděla poprvé v životě, ale žádný strach jsem z toho rozhodně neměla. Spíš jsem v sobě pociťovala adrenalin.
Chvíli jsem sledovala mizící krajinu v okýnku, ale nakonec jsem odvrátila zrak před sebe. Bylo tu dost lidí, ale to mi bylo absolutně jedno. Už nějakou dobu jsem toužila po tom, abych se ocitla v normálním prostředí mezi normálními lidmi. Teď to bylo až dost normální.
Lucinda si prohlížela různý časopisy o módě a pročítala si nejnovější drby ze společnosti. Bylo mi až těžko k uvěření, že i když není člověk, zajímá se o tak běžné věci, jako všichni okolo. Vypadala u toho až moc dobře. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že není člověk.
Cameron zase působil strašně záhadně a svým způsobem krásně. Už když jsme nastupovali, mi nemohlo uniknout, že po něm obě letušky vrhají koketující úsměvy. On si jich samozřejmě nevšímal. Jako vždycky se choval chladně a odtažitě. Nikdy bych to nepřiznala, ale ta jeho záhadnost mě přitahovala.
Jenže teď na nic podobného, jako je oblouznění, nemá nikdo z nás čas. Jasně jsem si uvědomovala, že se blíží něco strašně velkýho a nebezpečnýho. Všichni tři jsme si to uvědomovali. Mohli jsme jen doufat, že se nám podaří zvítězit. Nic jinýho jsme v tuhle chvíli dělat nemohli. Bylo to přesně tak, jak poznamenal Cameron. Čas hraje proti nám. A tohle není jen ta nejmenší překážka.
Konečně další kapitola! Juhů! :D Jsem ráda, že jsem jí dopsala a doufám, že jste na mě ještě nezapomněli. Jinak tuhle kapitolku bych ráda věnovala všem mým čtenářům, kteří mě podporují a taky Soff. Už jsem ti to slibovala hodně dlouho, tákže věnování patří i tobě. :)
Vaše Misqwa :-*

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ďáblův syn - 8. kapitola peťule 10. 03. 2013 - 15:45
RE: Ďáblův syn - 8. kapitola ultimate-pll 09. 06. 2013 - 13:55