Vampire-krev | Projekt snů - kapitola 5

Zadýchaně jsem vyběhla schody, před budovou školy, a rychle otevřela vchodové dveře. Sundala jsem si z hlavy mokrou kapuci a rukou si projela promočené vlasy. Věděla jsem, že v Londýně často prší, ale netušila jsem, že to poznám tak rychle. Navíc jsem si ještě nestačila pořídit deštník, takže jsem jako největší blbka probíhala ulicemi s kapucí na hlavě. Ani to nepomohlo. Vlasy jsem měla mokré i tak.

Zatřepala jsem hlavou a tím se zbavila pár dešťových kapek.

"Brý ranko, je na tebe pěknej pohled," ozval se za mnou z ničeho nic Harryho hlas. Nečekala jsem to, takže jsem mírně poskočila.

"Baví tě mě takhle děsit? Vážně, už mi to nepřijde vtipný. Měl by sis najít jinou oběť," poznamenala jsem flustrovaně.

"To nemůžu pochválit tvůj vzhled?" zeptal se mírně dotčený.

"Ne?!" obrátila jsem odpověď v otázku.

"Ale no ták..." protáhl, "přeci na mě nebudeš kousavá hned po ránu. Nejsme náhodou přátelé?" zeptal se dodatečně.

"Jsme?" další krátká otázka, to už jsem ale zamířila na první hodinu.

"No jasně, že jo," prohodil vesele a okamžitě se mnou srovnal krok.

"Nechápu, proč se chceš bavit právě se mnou. Myslím, že všechny holky tady o tebe mají zájem a byly by štěstím bez sebe, kdybys je jen pozdravil," prohodila jsem nechápavě a zahnula za roh.

"To je možný, ale s kým chci, nebo nechci, mluvit si můžu vybrat sám. A ty patříš do té malé skupinky, se kterou se mi mluví v pohodě," prohodil zřejmě něco jako lichotku.

"Skvělý, teď bych se ti asi měla vyznat. Říct, jak úžasný přítel jsi a že s tebou chci, sdílet zážitky, ne?"

"Myslíš?" usmál se.

"No ták to ode mě nečekej. Už teď tě vídám na svůj vkus nějak moc často. A na nějaký zážitky si najdi někoho jinýho," zabručela jsem nevrle a vešla už do již skoro plné třídy. Zamířila jsem do poslední volné lavice úplně vzadu.

"Páni, tenhle tvůj humor miluju!" zakřičel za mnou tak hlasitě, že se všichni otočili a s velkým zaujetím nás sledovali. Bože, chyť mě, nebo mu utrhnu hlavu!

"Super," sykla jsem podrážděně a sedla si na židli. Ani ne za pár vteřin se objevil vedle mě a přisedl si na volné místo.

"Jsem rád, že to s tím přátelstvím cítíme stejně," prohodil s úsměvem a mrkl na mě.

Zazvonila a já se zmohla jen na vražedný pohled. Tohle je nejhorší výměnný pobyt, jaký jsem kdy zažila. Divný, že je zatím první...

"Ticho!" ozval se přes celou třídu hlas, zřejmě již nervózního, učitele. "Chci vám rozdat nějaké poznatky k vašim projektům. Chci, abyste si to prostudovali a řídili se pár radami," řekl a rychle začal rozdávat nějaké papíry.

Když se dostal k mé lavici, zastavil se a porovnal si brýle na nose.

"Slečno Hamiltnová, nevíte náhodou, kde se nachází pan Styles?" zeptal se mírně překvapeně.

"Ne, nemám nejmenší ponětí o tom, kde je," odpověděla jsem v klidu. Copak bych to jako měla vědět? Vždyť ho ani neznám.

"Aha. No v tom případě je tu malý problém. Dám vám papíry, protože jste spolu ve skupině, ale byl bych rád, kdybyste se za ním dnes stavila a papíry si prostudovala spolu s ním," odvětil a položil mi na lavici několik papírů.

"Počkat, to mám jít k němu domů? Spěchá to tolik?" zeptala jsem se okamžitě. Přeci nepolezu za ním domů. Bože, jen to ne.

"No, není to příšerně akutní, ale byl bych rád, kdybyste se v tom zorientovali a zítra si o tom vyměnili názory i se mnou."

"No dobře," povzdychla jsem si utahaně. Tohle si s ním ještě vyřídím. Já mu dám, že tu neukáže v tak důležitou chvíli.

"Jsem rád, že si rozumíme. Potřebujete adresu?" zeptal se starostlivě.

"Není třeba, už jí mám," prohodila jsem tiše a uklidila si ty papíry do tašky.

"Výborně," řekl stroze a už mířil pryč.

"Jo, výborně," zahučela jsem pro sebe a vražedně drtila v ruce propisku. Dnešek je příšernej. Proč zrovna já? To jako vážně?!

"Říkám vám, že se jmenuju Petra Hamiltnová a jsem výměnný student na škole, kam chodí i Styles. Máme spolu dělat projekt a měla jsem mu donýst papíry, protože chyběl na poslední dvě hodiny!" zvýšila jsem už naštvaně hlas.

Co se děje? Tak já vám to s radostí vysvětlím.

Hned po tom, co odzvonilo poslední hodinu, jsem se zvedla a vyrazila pryč. Díky tomu papírku, na který mi Styles napsal svojí adresu, jsem našla jeho barák. A že to byl sakra velkej barák.

Jenže pak nastaly komplikace. U vstupní brány stály dvě gorily, tak jsem pojmenovala ty dvě hory svalů, který mě nechtěli pustit dovnitř.

"Dámo, tohle slýcháme nejmíň desetkrát denně, proč bychom měli právě vám věřit? Prosím odejděte dřív, než z toho budete mít problémy," promluvil hrubým hlasem ten vlevo.

"Já vám říkám, že nikam nejdu!" odvětila jsem rozčileně.

"Říkám vám naposledy odejděte," promluvil ten druhý a udělal krok ke mně.

"Nebo co? Ušlapete mě? Pošlete na mě raketu? Já vám říkám, že mě posílají ze školy s papíry. To je tak těžký pochopit to?"

"Ale," skočil mi do toho hned ten druhý a já přímo vybouchla.

"Ale, ale, ale. Víte co? Je mi to jedno. Sednu si sem a budu čekat, dokud se tu neukáže a nepotvrdí vám, že mě fakt zná," odsekla jsem a sedla si na chodník.

Dobrých pět minut bylo ticho, ale pak jsem začala mluvit. Česky, aby mi ani jeden nerozuměl. Samozřejmě, že se ze mě nadávky sypaly, jako když chumelí.

"Blbec jedna a blbec dva. Debilní škola, debilní projekt a debilní den. Tohle je totálně na nic. Ať si jdou všichni do háje. Všichni. Totálně všichni!" opakovala jsem to stále dokola a zřejmě jsem ty dva deptala tak, že mě pouze propalovali pohledem.

"Co to tady je?" ozval se něčí hlas a já se otočila, abych na dotyčného viděla přímo. Vedle mě postával nějaký blonďák.

"Tady slečna nám tvrdí, že se jmenuje Petra Hamiltnová a chodí na stejnou školu jako pan Styles. Tvrdohlavě tu sedí už nejmíň hodinu a stále mluví o nějakém projektu," promluv ten vlevo.

"A to jste jí tu jen tak nechali čekat? Proč jste jí nepustili dovnitř?" zeptal se mírně naštvaně ten blonďák.

"Ale pane, máme zákaz pouštět fanynky," bránil se ten druhý.

"Tohle není fanynka, říká vám pravdu. Pojď," obrátil se ke mně a pomohl mi vstát.

"Ty musíš být ta, co s Harrym sedí ve třídě, že? Tolik jsme o tobě slyšeli, jsem rád, že tě konečně poznávám. Jsem Niall, jeden z pěti členů skupiny, ve které je i Harry," představil se a už mě vedl k domu.

"Jo těší mě. E-eh vy už jste o mně něco slyšeli?" zeptala jsem se nechápavě.

"No jasně, Harry o tobě básní v jednom kuse," prohodil s úsměvem a otevřel mi vchodové dveře. Naznačil mi, že mám vejít a pak za námi zavřel. Vevnitř to vypadalo ještě víc luxusně, než zvenku.

Sundala jsem si boty a následovala jsem Nilla dovnitř. Prošli jsme dlouhou chodbou a vyšli jsme zřejmě v obýváku. Byl to strašně velký prostor asi jako přízemí našeho baráčku v Česku.

Uprostřed místnosti byla pohovka a křesla a před tím vším na zdi visela obrovská televize. Na pohovce seděl Harry a zaujatě sledoval telku.

Niall mi naznačil, ať jdu, takže jsem vyšla směrem k pohovce.

"Čůs Harry!" promluvil hlasitě Niall.

"No čau kámo. Dneska nějak brzo, ne?" zeptal se, aniž by odtrhl zrak od televize.

"Hm, spíš ty, ne?" odvětil Niall.

"Ani ne, vynechal jsem dvě hodiny. Nechtělo se mi tam," prohodil znuděně Harry.

"Jo ták, tobě se jednoduše nechtělo, jo? Jako kvůli tomu, že si tam nebyl, jsem musela až sem. Dobrou hodinu jsem jako blbec trčela venku a čekala, až mě sem někdo pustí. A to všechno pouze kvůli tomu, že tobě se nechtělo na hodinu!" ozvala jsem se já a můj hlas zněl dost vytočeně.

"Ty jsi přišla!" otočil se nadšeně a překvapeně mě pozoroval.

"Super, to je jako všechno, co mi na to řekneš?" zeptala jsem se tentokrát překvapeně já.

"To jsi přišla jen tak?" zeptal se znovu nadšeně a ignoroval mojí předešlou otázku.

"Bože, nesu ti papíry k tomu projektu. Jako jestli si myslíš, že si mi chyběl, tak jsi na omylu," pronesla jsem už poměrně v klidu a vytáhla jsem z tašky ty papíry.

"To je skvělý. Pojď, sedej, mrknem se na to," prohodil nadšeně. Niall nás jen překvapeně a taky pobaveně sledoval.

"Počkat, jen jsem ti je donesla. Nemyslela jsem, že v tom budeme probírat spolu," prohodila jsem rychle.

"Hele, už jsi tady a já tě nenechám odejít dřív jak večer," prohodil naprosto vážně a naznačil mi, abych si šla sednout k nim.

"Cože?! To jako vážně?!"

Ták další kapitola. Vím, že tuhle povídku jsem trošku odstrčila, ale věřte, že jí mám stále v hlavě a rozhodně s ní mám spoustu plánů.

Vaše misqwa :)