Ďáblův syn - 9. kapitola

1. duben 2013 | 11.10 |
blog › 
Ďáblův syn - 9. kapitola

Ďáblův syn

Kapitola 9:Večerní trénink
V životě je to jako při šachu. Promyslíme plán, ten je však podmíněn tím, co při šachu zamýšlí náš soupeř, v životě osud.
"To se sebou vždycky táhnete tolik tašek? Divný, nevšimla jsem si, že byste je nakládali," poznamenala jsem zadýchaně, když jsem se táhla se dvěma zavazadly do třetího patra našeho mini hotelu. Vlastně to byl penzion. Nacházel se na okraji města Paříže. Jak jsem pochopila, Cameron ani Lucinda nestáli o moc pozornosti, takže jim tohle odlehlé místečko vyhovovalo. Ovšem mě se nikdo neptal.
"Vždycky musíš být připravena na to, že se bude konat rychlý přesun. Nemá cenu vybalovat, když můžeš každou chvíli odjet. To je riziko naší momentální práce," prohodila s troškou ironie Lucinda a otevřela mi dveře našeho pokoje. Čekala jsem, že to bude malá místnost, ale ve skutečnosti to byl normální pokoj, normálních rozměrů.
Hodila jsem tašky dovnitř k pohovce a rovnou jsem šla omrknout koupelnu. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem si dávala teplou sprchu. Vlastně jakoukoliv sprchu. Myslím, že to radši nebudu počítat.
"Hm, to zní logicky. Co v nich vlastně je?" prohodila jsem, když jsem vyšla z dost dobře zařízené koupelny. Lucinda se uvelebila na jednom z křesel a Cameron právě zavíral dveře.
"Oblečení, nějaký dokumenty, zbraně a znovu oblečení," prohodila znuděným hlasem Lucinda a zula si boty.

Nijak jsem si toho nevšímala, protože mě zarazilo, že by v těch taškách mohly být zbraně. Vždyť to jsou nadpřirozené bytosti, k čemu potřebují zbraně?

"Zbraně?" vypadlo ze mě zamyšleně.
"Jo, nic nenecháváme náhodě," poznamenal Cameron. To bylo poprvé, co na mě promluvil od toho rozhovoru v letadle. Nejdřív jsem si myslela, že jsem v tom letadle řekla něco, co ho naštvalo, ale později mi došlo, že to mnou vlastně ani není. Cameron a jeho chování, to je věc, kterou možná nikdy nepochopím.
"Tak, hm... Jaké jsou naše plány? Protože, když jsme ty tašky dotáhly až sem, musí to znamenat, že tu nějaký čas pobudeme," promluvila jsem po chvilce ticha.
"Jo, to si postřehla správně. Dneska nic podnikat nebudeme, musíme si všechno plně naplánovat. Navíc potřebujeme zajet pro pár věcí," odpověděl Cam a zamířil k oknu na druhé straně pokoje.
"Jaký věci?"
"No, myslím, že právě tohle by tě mohlo napadnout. Oficiálně jsme tě přibrali do naší výpravy a ty si s tím zrovna dopředu nepočítala, takže se sebou nemáš žádný oblečení. Lucinda se nerada dělí, takže dneska vyrazíte do centra na nákupy. Myslím, že se ti zrovna dvakrát nezamlouvá chodit stále v jednom a tom samém oblečení," řekl Cameron jasný rozkaz a zatáhl závěsy. Už se stmívalo, hádala jsem, že mohlo být něco kolem šesté hodiny večer.
"Počkat, jak vyrazíte? Ty nepůjdeš?" ostražitě se na mě podíval. Asi čekal otázku typu: A kdo bude platit? Po pravdě mě taky překvapilo, že jsem se zeptala právě na tohle.
"Já si pudu zaběhat. Nakupování nepatří mezi moje koníčky. Navíc se potřebuju dostat trošku do formy. Možná už zítra vyrazíme pro informace a poslední dobou nebylo dost času na nějaký procvičování," odsekl po chvíli zaražení.
"Proč nemůžu jít taky?" další hloupá otázka z mojí strany.
"Kam jako? Běhat?" ozvala se pobaveně Lucinda.
"Ehm, jo. Pro ty informace chci jít taky. Doufám, že mě tu nechcete zamknout. Je to přesně, jak Cameron před chvílí řekl, přidala jsem se k vaší výpravě, takže chci jít s vámi. Navíc, proč by mi Lucinda to oblečení nemohla koupit sama?" navrhla jsem rychle. Oba dva na mě koukali jako na blázna.
"Víš vůbec, jak nebezpečný to bude? Jsi jenom člověk, vždyť se ani neumíš bránit. Nikdo z nás neví, co tam čekat. Chceš zase ohrozit svůj život?" vyčetl mi okamžitě Cameron poměrně tvrdým hlasem.
"Tak mě nauč, jak se mám bránit? Proč v tom všem vidíte vždycky to složitý a špatný?!" vyhrkla jsem trošku zoufalým hlasem.
"Protože to složitý a špatný je?" Cameron obrátil odpověď v otázku.
"Takže, co to znamená? Přiučíš mě něčemu, nebo mě tu zamkneš a budeš dělat, že tenhle rozhovor vůbec neproběhl?" nabrala jsem trošku kuráže a zvýšila jsem hlas. Jasně, bála jsem se. Hlavně tomu, jak zase budou vyšilovat. Teda spíš Cameron, Lucindě to bylo jedno. Ta se tím spíš bavila.
"Jo, měl bych tě tu zamknout, ale vlastně proč ne. Když tě zaučím teď, nemusím mít potom, až tě někdo zabije, výčitky svědomí," odsekl chladně.
"Fajn," poznamenala jsem, "díky."
"Lidičky, takže vyřešeno. Vy se jděte zapotit a já se vrhnu do města plného vážně zajímavých věcí. Počkej, budeš ještě koukat, co ti přivezu," ozvala se Lucinda a zákeřně na mě mrkla. Až teď mi blesklo hlavou, že tohle možná nebyla zase tak dobrá volba. Nevěděla jsem, co mám od jejího návratu čekat.
"Ehm, možná, že se už teď trochu bojím toho, co mi přivezeš. Jo, ale ještě než odjedeš, mohla bys mi půjčit nějaký tepláky a tak? V tomhle by se mi běhalo asi špatně," prohodila jsem s nejistým úsměvem.
"Hm, podívám se po něčem. Tepláky bych asi měla," zamyslela se a vstala. Zamířila k jedné z tašek, které jsem položila k pohovce, a začala se v ní přehrabovat.
"Za patnáct minut vyrážím, takže pokud se do tý doby nestihneš převlíknout, nic se pro tebe nekoná," poznamenal naprosto vážně Cam a zamířil s jednou taškou do pokoje, kde se nejspíš nacházely postele.
"Tady!" vypískla Lucinda a vytáhla šedivý tepláky. S úšklebkem mi je hodila. "Doufám, že je vrátíš nepoškozený. Sice je nenosím, ale i tak bych ti nejspíš mohla něco udělat. Svoje věci mám docela ráda," oznámila mi hned, co jsem je chytla.
"Jasně, neboj. Budu s nimi zacházet, jako by byly moje vlastní," odpověděla jsem s menším úsměvem a zamířila jsem do koupelny.
"Počkej," zarazila mě ve chvíli, kdy jsem položila ruku na kliku. Otočila jsem se.
"Ještě na sebe hoď tohle," prohodila s úsměvem a hodila po mě tmavě fialovou mikinu, "tahle je Cameronova. Já nic podobnýho nenosím. Myslím, že dneska bude venku celkem zima. Je mi jasný, že se zapotíš, ale nebylo by dobrý, kdyby ses vracela promrzlá na kost."
"Myslela jsem, že mě zrovna dvakrát ráda nemáš, tak proč se o mě tolik staráš?" zeptala jsem se mírně zaskočeně. Vlastně mě to i docela zajímalo.
"No, jak se to vezme. Štveš mě, a pokud ti moje chování vadí, klidně ti vymyslím pár nepěkných přezdívek a nasadím masku mrchy. Jak chceš," promluvila na oko uraženě.
"Dobrý, jen jsem se ptala. Tvoje dosavadní chování mě sice vyvádí z míry, ale to neznamená, že chci, aby z tebe byla mrcha," odpověděla jsem rychle.
"Smůla holka, právě se měním v tvojí noční můru," zašeptala tajemně a rukou šlehla do vzduchu tak, že imaginárně vytasila drápy. Tomu jsem se jen usmála a víc to nekomentovala. Vešla jsem do koupelny a zavřela za sebou dveře. Je čas, zbavit se mého starého oblečení. Sprchu si dám hned, co se vrátíme.
"Vezmeme to jen po okraji města, proběhneme mezi barákama a pak se uvidí," informoval mě Cameron, když jsme vyšli před penzion.
"Byl jsi tu už někdy?" zeptala jsem se se zájmem. Otočil se mým směrem a nejspíš znovu nechápal moje vyptávání.
"Proč tě to zajímá?"
"No, abychom pak věděli, kudy se máme vrátit zpátky a tak," vysvětlila jsem svoje obavy.
"Myslím, že tohle je náš momentálně nejmenší problém. Chtěla jsi, abych tě naučil, jak se máš bránit. Fajn, ukážu ti pár pohybů a tak, ale nejdřív by ses spíš měla naučit utíkat. Protože to je pro tebe nejvýhodnější priorita, chápeš?" vysvětlil mi a přitom mě probodával temným pohledem.
"Utíkat, jasně, chápu," přikývla jsem na souhlas.
"Dobře, aspoň se vyhnu dalšímu vysvětlování. Chci vidět, jestli má cenu, něco ti ukazovat, takže si tě prověřím. Když mě chytíš, přesvědčíš mě," promluvil s klidnou tváří a sledoval mojí reakci.
"Když tě chytím?" zeptala jsem se nechápavě.
"Hm," odpověděl a než sem se nadála a mohla něco namítnout, rozeběhl se. Vytřeštila jsem oči a pár vteřin na něj jen zírala. Pak mi došlo, že bych se měla vydat za ním a ne tu jen tak postávat. Musela jsem se tomu usmát. Okamžitě jsem vyběhla za ním. Měl náskok a byl vážně rychlý, ale přeci jsem to v tuhle chvíli nemohla vzdát.
Nejdřív jsme běželi po rovné cestě, ale pak Cameron zahnul do ulic. Tam už to tak jednoduché nebylo. Musela jsem mít oči stále na stopkách, abych viděla, kam zahnul a kudy utíká. Byla totiž tma a světlo nám poskytovalo jen pár pouličních lamp.
V jednu chvíli jsem měla pocit, že jsem mu těsně v patách, ale o pár vteřin později se mi znovu vzdaloval. Navíc mi docházel dech, po pár minutách jsem funěla tak nahlas, že to přebylo i to úmorné ticho všade kolem. Cameron se za tu dobu ani jednou neotočil. Určitě věděl, že jsem za ním a musel se smát tomu, jak jsem si naivně myslela, že to bude jednoduché.
Tolikrát jsem chtěla jeho směrem zakřičet, že končím, ale nemohla jsem. Chtěla jsem mu dokázat, že to nehodím za hlavu po tak krátké chvíli. Začala jsem ignorovat pálení v krku a ještě víc přidala. Měla jsem v době tolik adrenalinu.
Z ničeho nic ulice skončila a my vyběhly po cestě až k nějakému hřišti. Všude bylo ticho. Myslela jsem, že tady naše cesta končí, ale Cameron se nezastavoval. Mířil k tomu hřišti. Přeskočil zábradlí asi metr vysoké a dál pokračoval. V tu chvíli jsem měla obavy o to, že já to zábradlí nepřeskočím, ale aniž bych si to uvědomovala, přeskočila jsem ho a znovu dopadla nohama na trávník. Už jsem znovu chtěla pokračovat v cestě, ale něco mě zarazilo. Nikde jsem Camerona neviděla. Zastavila jsem a měla jsem co dělat, abych se nesvalila na zem.
Překvapeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nikde nic. To není možný, vždyť tu před chvílí byl. Chtěla jsem do tmy zakřičet, že tohle vůbec není vtipný, ale nějak jsem nemohla najít svůj hlas. Stále jsem pohledem prohledávala okolí a přitom jsem popadala dech.
"Ááá," zakřičela jsem, protože mě někdo napadl zezadu. Jednou rukou mě přitiskl k sobě a druhou mi obmotal kolem krku, takže jsem se nemohla pohnout. V tu chvíli se mi divoce rozbušilo srdce.
"Pravidlo číslo jedna, vždycky si hlídej záda a nenech protivníkovi nejmenší skulinku naděje na to, aby tě dostal," ozval se mi ucha tichý hlas. Cameron. V tu chvíli jsem si oddechla. Jenže mi došlo, že mě stále drží, takže jsem mírně znervózněla.
"J-jak jsi to udělal?" dostala jsem ze sebe koktavě. Stále jsem ještě lapala po dechu. Bylo to divný, protože on mluvil naprosto normálně. Nebyly na něm žádné známky toho, že by se nějak zapotil.
"Říkal jsem ti, že nikdy nevíš, co máš od lidí, jako jsem já, čekat. Kdy už to konečně pochopíš?" zašeptal znovu těsně u mého ucha. Nabíhala mi z něho husina. I když jsem mu neviděla do obličeje, byla jsem si naprosto jistá, že to myslí vážně.
"Já to chápu. Vím, že se vám nikdy nevyrovnám, ale ty zase pochop mě. Nechci jen nečině sedět a čekat, až něco zjistíte," promluvila jsem do ticha a tentokrát už bez funění.
"Hm, tohle byla dobrá odpověď. Takže pravidlo číslo dva, nikdy se se svým protivníkem nevybavuj. Dáváš mu tím čas na to, aby tě znovu napadl," promluvil a povolil sevření. Jedním pohybem mě přetočil tak, že jsme stáli naproti sobě.
"Dobře, rozumím. Znamená to, že zítra můžu s vámi?" zeptala jsem se s nadějí.
"Pravidlo číslo tři, nikdy neváhej a neptej se na zbytečný otázky," ignoroval mojí otázku a stále mě probodával pohledem, který mi naháněl hrůzu a zároveň mě i vzrušoval.
"Teď mluvíš všeobecně, nebo tím myslíš sebe?" zeptala jsem se a mírně se usmála.
"Obojí, mimochodem, kde si vzala tu mikinu?" prohodil už volnějším tónem a pustil mě. Mírně jsem se nahnula a odolala pokušení protáhnout se. Sjížděl po mě svým pohledem a já ještě víc znervózněla.
"Lucinda mi jí dala. Řikala něco o tom, že ona nic podobnýho nenosí. Promiň, nevěděla jsem, že ti to bude vadit," omluvila jsem se a sklopila zrak. Co jsem mu na to měla říct? Nevím. Jako bych měla v hlavě vymeteno. Nevěděla jsem co dělat.
"Nevadí, jen mě to překvapilo," odpověděl a jen na malý moment jsem zahlídla, že usmál. Co to bylo? Halucinace?
"Můžu se tě na něco zeptat?" odhodlala jsem se promluvit.
"Podle toho, jak složitě budu muset odpovídat," prohodil po chvilce zamyšleně. Kousek jsem popošla a posadila se na zem tak, že jsem se opřela o zábradlí. Cameron mě napodobil a sedl si vedle mě.
"Jak je možný, že si byl v jednu chvíli tady a v druhou jsi někam zmizel?" zeptala jsem se se zájmem a sledovala jsem, jak nadzvedl obočí.
"Tak tohle je ta nejsložitější otázka, jakou sis kdy mohla vybrat," prohodil s kyselým úšklebkem a projel si rukou vlasy.
"Já, Lucinda a všichni ostatní, co jsou jako já, máme zvláštní schopnosti. Jde o to, co jsi zač. Někdo dokáže lidem ovlivnit myšlenky, někdo se dokáže vrátit do minulosti, někdo dokáže hýbat s předměty pomocí mysli, někdo si dokonce umí přeměnit vzhled v naprosto jinou osobu a podobně. Každý z nás něco z toho ovládá. Taky záleží na tom, jak důležitý postavení v našem světě máš," vysvětloval a já ho zaujatě poslouchala.
"Takže, co ovládáš ty? Ani jedna z těch věci, co jsi vyjmenoval mi k tomu, co se před chvílí odehrálo, nesedí," namítla jsem zvědavě.
"Mám víc schopností, jsem přeci ďáblův syn. Nijak mě to postavení nebere, a kdybych mohl, změnil bych ho. Ale pravda je, že já se řadím mezi ty bytosti, které jsou na první příčce mezi nejdůležitějšími bytostmi. Před chvílí jsem využil něco jako teleportaci. Zní to divně, ale pravdou je, že se zvládnu přemístit z jednoho místa na druhé jen pouhou myšlenkou. Ve skutečnosti je to složitý, musím na to vynaložit dost velké množství síly. Prostě zmizím a objevím se na jiným místě," objasnil mi ne moc nadšeným tónem. Nebyl rád, že je to, co je. Nechápala jsem to. Kdokoliv normální by si to s ním okamžitě vyměnil, tak proč to on bere jako prokletí?
"Fakt? Takže by ses klidně mohl zjevit na úplně jiným kontinentu? Někde, kde jsi ještě nikdy nebyl?" zeptala jsem se ohromeně.
"Jo nejspíš jo, ale jak řikám, musím na to použít velké množství síly," namítl a znovu ke mně stočil pohled.
"Dokázal by ses přemístit i s někým jiným?"
"Jo, dokázal. Proč, chceš to snad zkusit?" zeptal se překvapeně.
"No, nechci, aby to vyznělo blbě, ale myslím, že tohle by chtěl zkusit každej," prohodila jsem s úžasem.
"Fajn, když chceš. Vstaň," řekl a zřejmě si můj obdiv trochu užíval.
"Počkat, chceš tím říct, že bych to mohla zkusit?" zeptala jsem se překvapeně. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že by mi to nabídl sám od sebe. On, který je tak vážný a přísný, by chtěl udělat něco pro mě?
"Jo a dělej, než si to rozmyslím," přikývl a pomohl mi vstát.
"Co mám dělat? Chci říct, jestli mám taky myslet na nějaký místo nebo tak?" zeptala jsem se vzrušeně.
"Ne, stačí, když se mě budeš držet," odpověděl a chytl mě za ruku. Nejdřív mě to zarazilo, ale pak jsem to hodila za hlavu. Nic neřekl, prostě nadechl a... Z ničeho nic jsme se objevili zpátky v penzionu v našem pokoji. Ohromeně jsem koukala kolem sebe.
"J-jak je to možný? Vždyť jsme v jednu chvíli byli tam a teď jsme tu. T-to je skvělý," vyhrkla jsem omámeně.
"Skvělý bych zrovna neřekl," zamručel znuděně, ale bylo vidět, že si to taky užívá.
"Jak často tohle provozuješ?" zeptala jsem se se zájmem a stále jsem tomu nemohla uvěřit.
"Jen když je to potřeba, rozhodně to není na mém denním seznamu věcí," odpověděl a přešel až k pohovce, na kterou si sedl.
"Senzační," vydechla jsem jen.
"No super, když jsme vyřešili tohle, tak teď se na něco zeptám já. Půjdeš do sprchy první, nebo mám jít já?"
"Bereš to s takovou samozřejmostí. Jdu já, sprchu potřebuju dost nutně," odpověděla jsem a zamířila ke koupelně. Už se nemůžu dočkat.
"Protože pro mě to samozřejmost je. A posluž si, ale doufám, že tam nebudeš dýl jak dvacet minut, protože jinak se tam přenesu a s radostí tě vyprovodím ven," zamručel otráveně a šáhl po nějakém časopisu.
"Dvacet minut, chápu," prohodila jsem mírně zaraženě a vlezla do koupelny. Myslel to s tím, že se přenese, vážně? Byl by něčeho takového schopný? On? U něj člověk nikdy neví.
Pro svoje vlastní uklidnění jsem zamkla dveře a pustila vodu, aby se zatím ohřála. Věděla jsem, že zamčený dveře mi nepomůžou, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno. Začala jsem pomalu odhazovat špinavé oblečení a nic jiného jsem nemyslela.
Vaše mika... :))

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.2 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ďáblův syn - 9. kapitola peťulka 02. 04. 2013 - 19:15
RE: Ďáblův syn - 9. kapitola kleopatra 04. 04. 2013 - 18:55
RE: Ďáblův syn - 9. kapitola vampire-krev 07. 04. 2013 - 11:37
RE: Ďáblův syn - 9. kapitola ultimate-pll 09. 06. 2013 - 14:21