Ďáblův syn - 11. kapitola

17. duben 2013 | 13.18 |
blog › 
Ďáblův syn - 11. kapitola

Ďáblův syn
Kapitola 11: Vždycky tu byl důvod
Všechno zlé je k něčemu dobré, stačí si to jen uvědomit a najít to dobré.
---
Prásk. Křup. Bum. Křup, křup a znovu křup. Řítila jsem se tmavým lesem přímo nadlidskou rychlostí. Pod nohama mi křupaly suché větve a ty na stromech mě šlehaly do obličeje. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká pot a dost možná i nějaká ta krev.
Nevím, jak dlouho se tenhle zběsilý útěk koná, ale cítila jsem šílené pálení v krku. Stále jsem uháněla hlouběji do lesa. Neměla jsem naprosto žádné tušení ohledně toho, kde se právě nacházím. Věděla jsem, že mě někdo honí, potíž byla ale v tom, že jsem nevěděla kdo. I kdybych chtěla zastavit a schovat se, nešlo to. Jako bych byla jen v nějaké hlavě. Jako by ty nohy, které stále přidávaly do kroku, nebyly moje. Jako bych byla v někom jiném. Nemohla jsem nic dělat, ale cítila jsem veškeré dění kolem.
Cítila jsem bolest, vůni lesa, pot a slyšela jsem blížící se kroky. Běžela jsem neuvěřitelně rychlým tempem. Takovým, jakým jsem ještě nikdy v životě neběžela. Zdálo se mi, jako bych letěla. A pak... BUM. Jedna noha se mi zaklínila v kořenu stromu a následoval bolavý pád na zem. Já a očividně i ta osoba, ve které jsem se nacházela, se chtěla zvednout a pokračovat v cestě, ale v tom nám bránil ten kořen a bolavá noha.
Nohu se mi podařilo vytáhnout, ale když jsem si vytáhla jednu z nohavic, naskytl se mi pohled na sedřené koleno, ze kterého se řinula tmavě červená tekutina.

Bylo šero, ale i v té polotmě bylo poznat, že tohle bude vážné.

Jenže na nic jiného nebyl čas. Spatřila jsem nějaké osoby. Probíhaly mezi stromy a byli maximálně šest metrů daleko. Začala jsem se plazit po zemi a bolavou nohu jsem táhle za sebou. "Au," sykla jsem, ale svůj hlas jsem nepoznávala. Byl hrubý a mně bylo hned jasné, že patří nějakému muži. Proboha, co se to tu děje?
"Už nám neutečeš. Musím uznat, že tvůj pokus byl víc než obdivuhodný, ale krysa, jako jsi ty, nikdy neměla vydržet tak dlouho," ozval se vedle mě vražedný hlas. V tu chvíli jsem ztuhla. Hlavu jsem natočila k tomu dotyčnému. Stál ve stínu stromu, takže mu nebylo vidět do obličeje.
"Krysa? Jen jsem si hájil svoje rozhodnutí. Všichni jste jen poskoci. Copak to nechápeš? Až začneme naše šéfy nudit, jednoduše nás nechají zabít!" vykřikla jsem znovu tím naprosto neznámým hlasem.
"Pche. Odpad jako jsi ty, já poslouchat nebudu. Klesl jsi až naprostý dno. Vidíš se? Plazíš se tu a myslíš si, že půjdeš do nebíčka, ale víš, co ti povím? Nikdo z nás se nedočká šťastnýho konce. Všichni tu chcípnem, jenže ty budeš jednoduše první," vyplivl své urážky ten muž, co postával vedle mě, ale ze stínu nevystoupil.
"Mohli bychom, ale ne, když nastane válka," odplivla jsem si hořce.
"Božínku, jak je to tu dramatické. Asi to urychlím. Řekni mi, kde je najdu? Řekni, kam míří a možná tvou smrt ulehčím," rozesmál se vražedně ten muž. Byl to zabiják, to bylo hned poznat.
"Víš, co? Naser si!" vykřikla jsem zuřivým hlasem a snažila jsem se ignorovat bolavé koleno. Stejnak bude za pár vteřin po všem. Proč by mi teda mělo záležet na slovech? Nebyla jsem to já, ale přesně takhle bych se zachovala.
"Fajn! Najdeme je i bez tvý pomoci!" ozval se ten muž a natáhl před sebe paži. Držel v ní zbraň. V tu chvíli ve mně hrklo. Hypnotizovala jsem jeho ruku vyděšeným pohledem. Nepatrně se mu pohnul ukazováček a ozvala se ohlušující rána. Pak už následovala jen tma...
--
"Ááááá!" vyděšeně jsem se probudila. Byla jsem naprosto zpocená a měla jsem tělo v jednom ohni. Vyděšeně jsem se snažila popadnout dech. Stále jsem cítila pálení v krku. Jak je to jen možné?
Nemohla jsem si uvědomit, kde se nacházím. Nádech a výdech. Pokoj osvětlovala stolní lampička. Pokoj? Můj mozek pomalu začal pracovat. Dávala jsem si všechno dohromady. Najednou mě někdo chytil za ruku. Polekaně jsem vyskočila z postele.
Chtěla jsem se dostat ke dveřím, ale když jsem došlápla n pravou nohu, zradila mě. "Au," bolestivě jsem sykla a skácela se na zem. Tentokrát jsem svůj hlas poznávala, byla jsem to já.
"Abigail?" ozval se starostlivý hlas. "To jsem já, Cameon."
Objevil se přede mnou a klekl si ke mně. Prohlížel si mě vyděšeným pohledem. Pomalu mi docházelo, že jsem v bezpečí. Jsem tu a je tu i Cameron. Jsem v bezpečí. Byl to jen sen. Pouhý sen.
"C-Camerone?" zašeptala jsem do ticha. Jemně se na mě usmál a trošku se ke mně přišoupl.
"Jsi v pořádku? Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Jenže jsi křičela ze spaní a znělo to vážně děsivě. Chtěl jsem ti jenom pomoc. Bože, teče ti krev," poznamenal starostlivě a zkoumal mojí reakci. Asi se bál, abych zase nezareagovala tak jako před malou chvilkou.
"Bylo to strašný. Já... Někdo mě honil. Byla jsem v lese a..." po tváři mi stekla první slza, "jako bych to ani nebyla já. Zakopla jsem a on mě dohonil. Byla jsem v nějakém mužském těle. Ten chlápek mi vyhrožoval, vytáhl zbraň a já..." mlela jsem nesmyslné věty. Oči jsem měla zalité slzami. Sklopila jsem zrak. Měla jsem na sobě pyžamo, které mi koupila Lucinda. To nebylo to, nad čím jsem se zarazila. Pohled mi spočinul na koleni.
Vypadalo přesně jako v tom snu. Bylo sedřené a z rány se valila krev. "Bože," vydechla jsem vyděšeně a rozklepala jsem se ještě víc.
"Ššš to bude dobrý. Už jsi v bezpečí. Vezmu tě do koupelny, opláchneš se a smyješ ze sebe všechnu špínu a krev. A já ti ošetřím to koleno. Všechno bude dobrý," jeho hlas nezněl nijak děsivě. Byl strašně uklidňující. Zněl hladce jako samet. Pomalu se mi zklidňoval dech. On neváhal ani na vteřinu. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, už mě držel v náručí a mířil se mnou do koupelny.
Pevně jsem se k němu přitiskla. Přitiskla jsem obličej k jeho triku a tím jsem mu zamočila. Nemohla jsem ničemu z toho uvěřit. Co se to se mnou děje? Proč se mi to sakra děje? Proč?
Cameron mě vynesl do vedlejšího pokoje a mířil ke dveřím, které vedly do koupelny. Jenže v tom se otevřely vchodové dveře a dovnitř vešla Lucinda. Vyděšeně nás sledovala.
"Co se tu sakra stalo? Je vám něco?" zeptala se okamžitě starostlivě a rychle zamířila naším směrem.
"Všechno ti řeknu, ale teď prosím postav na čaj. Možná i na něco silnějšího. Vysvětlím ti to až pak," odvětil Cameron a hodil po ní prosebný pohled. Já mlčela. Nebyla jsem si jistá, jestli bych vůbec dala dohromady nějakou smysluplnou větu. Stále jsem ještě cítila pálení v krku. Ten pocit byl slabší, ale i to stačilo. Pak tu byla šílená bolest, která mi pulzovala v koleni. Nohu jsem měla v jednom ohni a cítila jsem, jak mi začíná třeštit hlava.
Cameron mě zanesl až do koupelny a tam mě posadil na stůl, ve kterém bylo zabudované umyvadlo. Opřela jsem se zády o velké zrcadlo a zavřela jsem oči. Po chvilce jsem ucítila jemný dotek na obličeji. Cítila jsem, jak mi mokrým ručníkem otírá tvář.
"Jak je možný, že se mi něco takovýho stalo?" zeptala jsem se do ticha. Oči jsem nechala zavřené. Cítila jsem, jak se Cameron zarazil. Nechtěla jsem se mu podívat do tváře, ale zvědavost mě přemohla. Díval se na mě ublíženým pohledem a očividně přemýšlel nad tím, co by mi měl odpovědět.
"Nevím. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Před pár dny bych klidně přísahal, že jsi jen obyčejný člověk, ale teď? Nejsem si tím jistej. Nevím, co jsi zač, ale zdá se, že to nebude jen tak jednoduché, jak by si kdo myslel. Ani nevíš, jak mě mučí představa toho, co všechno se ti může stát, když spíš. Nemám tušení, co to všechno znamená, jak se tomu bránit nebo, jak to předvídat," odpověděl s omluvou v očích. Nechápala jsem, proč se omlouvá. Vždyť on za nic nemůže.
"V tom případě s tím nic nezmůžu. Jenže už nikdy nechci zažít to, co se mi stalo dneska. To radši nebudu spát vůbec," namítla jsem zhnuseně a sledovala jeho další počínání. Když mi očistil malé ranky, přelepil mi je náplastí.
"No, myslím, že nespat bude dost obtížný úkol. Musíme na něco přijít. Obvolal bych pár známých, ale v tuhle dobu by to bylo dost nebezpečný. Dost by nám pomohlo, kdybys nám řekla o tom, co se ti zdálo. Nechceme na tebe nijak tlačit, ale v týhle situaci mě nenapadá jiný řešení," poznamenal naprosto vážně a pokračoval v práci. Tentokrát se vrhl na moje koleno.
"Dobře, ale moc si toho nevybavuju. Jasně, vím toho mnohem víc, než z těch minulých snů a aspoň vím, že se mi něco zdálo, ale i tak toho moc není," namítla jsem potichu. Hlas se mi mírně chvěl.
"Bolí to hodně?" zamručel zamyšleně a ignoroval mojí předchozí odpověď.
"Spíš to pálí. Jsem ještě poměrně v šoku, takže to moc necítím, ale jsem si jistá, že za chvilku poznám pravou bolest," poznamenala jsem s úšklebkem.
"Mám tady dezinfekci, budu to muset vyčistit. Nejsem si jistej, jak je ta rána hluboká," oznámil mi a sledoval můj zamrzající pohled. Dezinfekce? AU.
"A je to vážně nutný?" rázem mě opustil veškerý šok a přišel nával zděšení.
"Obávám se, že jo. Bude to rychlý. Jsi připravená?" zeptal se a otevřel malou tmavou lahvičku.
"Ne?" odpověděla jsem otázkou. To mi však moc nepomohlo. Nestačila jsem ani zareagovat. Cítila jsem, jak mi polil koleno dezinfekcí a za pár vteřin, se dostavilo známé štípání. Sykla jsem bolestí, ale jinak jsem na sobě nedala znát žádné reakce.
Po asi necelé minutě bylo všechno zase v normálu. Cameron přejel moje koleno zkoumavým pohledem a asi usoudil, že to nic vážnýho nebude. Přelepil mi to a uklidil lahvičku s dezinfekcí.
"Zvládneš dojít do pokoje? Vypiješ si čaj a můžeš nám všechno říct. Může být něco kolem pátý ráno, tak pochybuju, že by sis šla znovu lehnout," promluvil po chvilce Cameron a sledoval moje počínání. Pomalu jsem slezla ze stolu a postavila se na zdravou nohu. Vlastně ta rána nebyla nijak velká. V tom šoku to vypadalo mnohem hůř.
"Není to tak strašný. Vlastně mám pocit, jako by se to každou chvilkou zlepšovalo," poznamenala jsem překvapeně a vydala se do vedlejšího pokoje. Cameron mě mlčky následoval. Bylo na něm poznat, že nad celou tou situací přemýšlí. Byla jsem si naprosto jistá, že se mu moc nezamlouvalo to, že neví nic o tom, co se mi děje. Nejspíš si myslel, že jeho, jakožto ďáblova syna, nic nepřekvapí. Jenže pak se objevím já, holka, která mu zjevně dvakrát do oka nepadla, a on narazí na překážky.
Jen co jsem se dokulhala do pokoje, ucítila jsem ovocnou vůni. Lucinda právě pokládala hrníčky na stůl. Když si nás všimla, přejížděla mě zděšeným pohledem. Překvapilo mě to. Čekala jsem od ní, že si ode mě bude držet odstup. Při prvním setkání s ní to zrovna dvakrát příjemný nebylo. Čekala jsem, že mě bude nenávidět, ale teď, když jsem se jí podívala do očí a uviděla v nich zájem a obavy, musela jsem si mínění o ní dost přehodnotit. Není taková, za jakou jsem jí měla.
"Proč se vždycky něco stane, když jsem pryč? Co to bylo tentokrát? Vypadá to tu, jako kdyby vás někdo přepadl," promluvila mírně naštvaným tónem a posadila se na pohovku. Já i Cameron jsme jí následovali a přisedli si k ní. Oba dva se podívali mým směrem.
Nezbývalo mi nic jiného, než začít mluvit. Všechno jsem jim popsala do nejmenšího detailu. Od chvíle, kdy jsem utíkala tím lesem až do chvíle, kdy ten neznámý muž zmáčkl spoušť. Cameron se mě vyptával, jestli jsem neviděla něco zvláštního, něco podle čeho bychom mohli toho muže identifikovat. Jenže copak to jde, všímat si maličkostí, když vám jde o život? V tu chvíli mě nic nenapadlo.
"Myslíš, že to byl nějaký obraz z minulosti?" zeptala se po chvilce Lucinda.
"Řekla bych, že ne. Neviděla jsem tomu muži do obličeje, ale podle oblečení bych ho přiřadila do dnešní doby," odpověděla jsem zamyšleně. Tahle otázka mě ani nenapadla.
"Pokud je to něco, co se ještě nestalo, asi byl důvod, že jsi to viděla. Vždycky tu byl nějaký důvod, jenže my si ho nevšimli dřív. Ať už to byl útržek z minulosti, přítomnosti, či budoucnosti," oznámil Cameron vážně. Já si vzala hrnek se stále teplým čajem a trochu si usrkla. Ani jsem si neuvědomila, jakou mám ve skutečnosti žízeň.
"Myslíte si, že se mi to zdálo kvůli tomu, abych toho dotyčného zachránila?" zeptala jsem se zamyšleně hned potom, co jsem odložila hrníček s čajem zpátky na stůl.
"Možná. Těžko říct. Jenže tím se to všechno znovu zkomplikovalo. Dneska jsme měli jít hledat ty papíry. Lucinda byla zařizovat mapku okolí Notre-Dame. Potřebujeme se dostat dovnitř a to se nám podaří jedině tehdy, když si najdeme nějakou skupinku lidí s průvodcem. Pak už jen nenápadně zmizíme a máme vyhráno. Ale po tom, co se stalo před chvílí, si nejsem jistej, jestli to hledání zvládneš," objasnil Cameron.
"Já to zvládnu. Už to není tak strašný, jako to bylo před chvílí. Navíc pokud byste šli beze mě, asi bych se tu sama zbláznila. Nebudu vás zdržovat, slibuju," ujišťovala jsem je okamžitě a sledovala jejich výrazy. Lucinda se tvářila odmítavě a Cameron měl znovu svou obvyklou masku. Nemohla jsem rozluštit, co si o tom myslí.
"Vážně to zvládneš? Já jen, že před chvílí si moc dobře nevypadala," namítla Lucinda.
"Vážně," přikývla jsem co nejvíc věrohodně. Sama jsem nevěděla, jestli mluvím pravdu.
"V tom případě není co řešit. Vyrážíme v deset," oznámil Cameron svým obvykle znuděným hlasem a kývl na Lucindu. Bylo to znamení, že to nemá dál řešit, a tak se i stalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ďáblův syn - 11. kapitola peťulák 18. 04. 2013 - 15:25
RE: Ďáblův syn - 11. kapitola ultimate-pll 09. 06. 2013 - 14:41