Vampire-krev | Projekt snů - kapitola 6

Kapitola 6: Víš, že jsem to tak nemyslel

"V mládí ztrácíme rozum kvůli lásce, později ztrácíme lásku kvůli rozumu."

- François-René de Chateaubriand

---

"Podle mě by bylo dobrý, kdybychom tam tuhle stěnu vůbec nedávali. Myslím, že je tam zbytečná. Tím, že jí tam nedáme, ušetříme prostor a můžeme se zaměřit na něco jiného," prohodila jsem po chvilce přemýšlení a začala jsem čmárat do nákresu.

"Jo, to se mi líbí. Když jí tam nedáme, můžeme to místo zaplnit nábytkem, ne?" přikývl na souhlas a navrhl nové řešení.

"Hm, hm to by šlo," broukla jsem jeho směrem a otočila k němu nákres. Harry ho přejel svým pohledem a pak se zářivě usmál. Nejspíš se mu to líbilo.

Takhle jsme u něj doma seděli už pěkně dlouhou dobu. Venku se pomalu začínalo stmívat, ale já se tu každou vteřinou cítila víc pohodlněji. Nejdřív jsem odmítala zůstat, toužila jsem po tom, abych už byla u sebe. Chtěla jsem se jen mrknout na učení, dívat se na telku a večer si napustit teplou vanu. Nic víc. Jenže Styles nedal a odhodlaně m moje plány zarazil.

Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než zůstat a podívat se s ním na ty papíry. Dokonce jsme se i vrhli na náš společný projekt. Bylo až obdivuhodný, jak jsme spolu ve spoustě věcí souhlasili. Byla jsem na sebe naštvaná. Jasně jsem si totiž slíbila, že se od něj budu držet dál. Jenže on mi to rozhodně neulehčoval.

Mrkla jsem na hodinky, které jsem měla na levé ruce a nemohla jsem uvěřit tomu, že je už půl sedmé večer. To není možný. "Už je docela pozdě, měla bych jít. Ještě nejsem připravená na zítřek a zůstala jsem tu až nějak moc dlouho," prohodila jsem a začala jsem si sbírat svoje věci.

"Počkej, přeci zůstaneš na večeři, ne? Určitě máš hlad," zeptal se a nadhodil psí kukuč. V břiše mi sice kručelo, ale rozhodně bych už měla být někde jinde.

"No, nejde o to, že nemám hlad, ale budu se muset nějak dostat k sobě. Takže díky, ale musím odmítnout," zamítla jsem klidně a zvedla se ze židle.

"Vážně? No, není problém, aby tě náš řidič odvezl," nabídl okamžitě a taky vstal. Ten kluk má ale výdrž.

"Ne, vážně ne. To je dobrý," zavrtěla jsem hlavou.

"No dobře. Ale půjdu tě doprovodit," ohlásil jasně a bylo moc dobře poznat, že tenhle návrh si rozhodně vymluvit nenechá.

"Bože, ty jsi ale tvrdohlavej," prohodila jsem tiše, ale slyšel mě. Jen se uculil a nasměroval mě k východu. Měli to tu tak velký, že pro mě bylo naprosto nemožný, vyznat se tu.

"Už končíte?" zeptal se se zájmem Niall, když jsme procházeli obývací místností. Seděl na pohovce a sledoval televizi. Na klíně měl notebook a na něm zřejmě sledoval novinky z okolního světa.

"Jo, tady Peť nechce zůstat na večeři, takže jí jdu doprovodit. Kdybys jsi něco potřeboval, víš, kde mě hledat. Myslím, že vrátím dřív jak kluci," oznámil Niallovi a já mu jen mávla na rozloučenou.

Trošku mě zarazilo to, jak o mně mluvil. Peť? Kde to vzal? Usoudila jsem, že mu možná dělá problém vyslovit mé jméno, ale na takovou přezdívku jsem zvyklá nebyla. Každopádně jsem to hodila za hlavu a vyšla ven před dům. Harry mě následoval.

"Je už docela chladno, nechceš půjčit něco na sebe?" zeptal se, když jsme pomalým krokem vyšli vpřed.

"Ne to je dobrý. Jsem na takový teploty zvyklá. U nás je často večer zima," objasnila jsem a narovnala si tašku, kterou jsem měla hozenou přes rameno.

"Musí to být pro tebe asi hodně velká změna, co?" zeptal se s úsměvem a zadíval se mi do očí. Byla jsem si jistá, že právě tímhle pohledem si dokázal každou holku obmotat kolem prstu. Nechápala jsem, o co se snaží. Možná, že tenhle pohled fungoval na všechny jeho fanynky, ale já se jen tak ovlivnit nenechám.

"Víš, že ani ne? Celej život jsem toužila po tom, abych se sem mohla jet někdy podívat. A teď? Dostala jsem neuvěřitelnou možnost. Když mi ve škole oznámili, že pojedu právě sem, nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to můj sen," odpověděla jsem a vzpomínala právě na ten den, kdy mi to řekli. Vážně jsem to nečekala.

"Hm, takže jsi šťastná, že jsi tu. Ale i tak to musela být změna. Přeci jen, u nás je to naprosto jiný než u vás," namítl a nad něčím se zamyslel.

"Jo to je. Někdy si neuvědomím, že jsem tu a mluvím česky. Jako třeba na řidiče autobusu, to pak upoutám pozornost všech lidí kolem."

"No, máš ale výhodu. Když tě někdo naštve, můžeš mu nadávat svým jazykem a on ti nebude rozumět," zasmál se a pomalu zastavil. Došlo mi, že už stojíme na zastávce. Ta cesta strašně rychle utekla.

"To jsem vlastně dneska použila na ty svalovce u vás. Myslím, že na mě jen tak nezapomenou," nadhodila jsem s úšklebkem a taky se zastavila.

"No, myslím, že někdo na tebe nezapomene ani, kdybys ty nadávky nepoužila," namítl a zase po mně hodil ten svůj pohled.

"Jo, tak to by mě zajímalo, kdo," prohodila jsem bezstarostným hlasem.

"No, třeba já. Když jsem tě viděl poprvé, bylo mi hned jasný, že jsi jiná," řekl tichým hlasem a stále se culil.

"Jo, tak to poznala většina třídy. Víš, asi jim neuniklo to, že nejsem odsud," rýpla jsem si do něj trošku sarkastickým tónem.

"Víš, že jsem to tak nemyslel," namítl s vyčítavým pohledem. Nemyslel? Ať jde do háje s těma kecama, že jsem jiná. Bože, tohle se vidí jen ve filmu.

"Už mi to jede," ohlásila jsem po chvíli ticha a vydechla si. Přesně tohle mě zachránilo od další konverzace. Jasně, povídá se s ním hezky, ale právě teď nastala ta chvíle, kdy bych se měla rozloučit a zmizet co nejdál.

"Tak se měj krásně a uvidíme se zítra. Mohli bychom se domluvit na dalším termínu, kdy bychom pracovali na projektu," navrhl a rozloučil se.

"Jo, to bychom mohli. Tak se měj," mávla jsem mu a rychle jsem zamířila k zastavujícímu autobusu. Zaplatila jsem a sedla si k okýnku. Stále stál venku a hypnotizoval mě přes sklo. Jen jsem se usmála a autobus se rozjel. Zvedl ruku, aby mi zamával a já to gesto zopakovala. Vážně jsem toužila po té teplé vaně.

Přesně, jak jsem slíbila. Máte tu po hodně dlouhé době kapitolku k povídce Projekt snů. Není nijak extra dlouhá, ale podobnou délku mají i ostatní díly, takže mi to takhle vyhovuje. Doufám, že i vám. Jinak, další díl od nějaké povídky ovlivníte jen vy a to v hlasování, které se tu objevilo. :)

Vaše misqwa... :-*