Enchanted Heart
Kapitola 11: Další hodina kouzel
"To vám tu vždycky vaří takový blafy?" zeptala jsem se zhnuseným tónem a tím na sebe upoutala pozornost všech, co s námi seděli u stolu. No, jednou nás Daniel pozval a tím to hasne. Prostě jsme si k němu a k ostatním s Mikkym sedli. Všichni se zdáli být až moc v pohodě.
"Jo holka, tohle je ještě slabej odvar," odpověděl s úšklebkem Lukyn.
"Tak nějak. Tohle je ještě poživatelný, ale až zase uvařej to, co vařili minulej pátek, už se asi na nohy nepostavíš," dodal ještě Robo.
"Skvělý, je dobrý vědět, že i tady to není tak perfektní, jak si většina myslí," poznamenala jsem otráveně a odstrčila talíř s nějakým blafem dál od sebe. Místo toho jsem si otevřela kolu v plechovce a zakousla jsem se do jablka.
"Většinou si něco vaříme sami na koleji," objasnil Daniel chvilku po tom, co jsem odstrčila tác.
"Super, až zase bude někdy něco vařit, dejte mi vědět," upozornila jsem je. "Co máme teď?" zeptala jsem se Mikkyho. I ten se netvářil zrovna nadšeně, jen se v tom kentusu vrtal vidličkou.
"Kouzlení," řekl bez známky zaujetí.
"Fakt?" vyhrkla jsem a začala se topit v kole.
Rychle jsem doušek spolkla a snažila se vypadat co nejvíc normálně. Bohužel mi to bylo naprosto k ničemu.
"Copak, kouzla tě nebaví?" poznamenal Daniel a mrkl mým směrem.
"No, ne tak docela. Je to složitý," prohodila jsem rychle a snažila se o bezstarostný tón. Snad se nebude vyptávat dál. Přeci jen se mi tu nechtělo popisovat nic z toho, co se mi stalo na poslední hodině. Bylo to divný a ani Ian si to zjevně neuměl vysvětlit. Přemýšlela jsem, že bych se mohla hodit marod a nikam nechodit, ale pochybuju, že by mi na to někdo skočil.
"Náhodou se docela těším na to, co pro nás jako nováčkové vytvoříte," promluvil Lukyn s úsměvem.
"Co prosím?" nechápala jsem.
"Každý z prváků a nováčků má jeden povinný úkol. Jde o to, aby vymyslel nějaký trik nebo představení s kouzly. Může se pracovat po skupinkách a ve výjimečných případech nám můžou dokonce pomoct žáci s lepším zaměřením nebo žáci ve vyšších ročnících," vysvětlil mi okamžitě Mikky a hodil na mě nervózní úsměv.
"O tom jsem nic neslyšela," nadhodila jsem jako by nic. Jenže ve skutečnosti jsem se toho celkem děsila. Já a kouzla? Tohle vážně není můj silný obor.
"Tak si piš, že ještě uslyšíš," namítl Robo s úšklebkem.
"Skvělý, můj seznam se zápory týhle školy se poměrně rychle roztahuje," řekla jsem až moc skepticky a dopila kolu. Jestli tohle přežiju, tak jedině s velkým množstvím cukru v krvi.
------
"Takže vážení, dneska si budeme jen tak hrát. Chci, aby si každý z vás vyzkoušel určité věci. Chci, abyste ze sebe uvolnili co nejvíce energie a předvedli, kolik jí zvládnete využít, jasný? Prostě se jen snažte," promluvil Ian hned, co vešel do třídy.
"Nechám na vás výběr ohledně kouzel. Zkuste si levitaci nebo využijte elementy. Máte nespočet možností, takže se do toho pusťte," dodal a přešel ke svému stolu. Tím dal jasný povel, že si každý může dělat, co chce. Nikdo na nic nečekal a všichni se pouštěli do práce. Taková aktivita se moc často nevidí.
Mikky se vedle mě napřímil a zakroutil hlavou. Bylo vidět, že je celkem nesvůj. Ani jsem se mu nedivila, já jsem se cejtila naprosto stejně.
"Kdybys cítila nějakej kouř, utíkej. Je totiž dost možný, že tu něco podpálím," varoval mě po chvilce ticha.
"Myslím, že dřív to tu podpálím já," uklidnila jsem ho a snažila jsem se potlačit záchvat smíchu.
"Ne, vážně, mě už se taková nehoda jednou stala," namítl s úsměvem.
"Nehoda? Jo takhle tomu říkáš," začala jsem se smát.
"Héj, to vážně není vtipný," poznamenal dotčeně, ale stále se smál.
"Ne, vůbec to není vtipný. Jen trošičku..." vyprskla jsem smíchy.
"Je tu nějaký problém?" ozval se za námi Ianův hlas. Okamžitě jsem ztuhla. On se vždycky objeví v tu nejméně vhodnou dobu. To dělá schválně.
"Ne, vůbec," prohodila jsem po chvilce ticha.
"Výborně, tak nechápu, proč nepracujete," namítl mírně naštvaným tónem. To by mě zajímalo, co mu zase přelítlo přes nos. Přešel před nás a nasadil pohled typického učitele. Měl na sobě tmavé džíny a fialovou košili s povolenou kravatou. Musela jsem uznat, že měl styl a že tu určitě pár holek přitahoval. Jenže podle všeho mu to bylo putna.
"No, jeden důvod by tu byl. Jsem tu jaksi nová, takže jsem se do toho všeho nijak nevžila," namítla jsem se sladkým úsměvem, ale můj hlas zněl dost odtažitě.
"V tom případě byste měla přečíst nějakou odbornou literaturu nebo si zajistit doučování. Nemůžu se vám věnovat celou hodinu. Je potřeba, abyste to učení dohnala sama, slečno Parkinková," odpověděl chladným tónem a dál se nám nevěnoval. Zamířil na druhou stranu třídy.
"To si ze mě snad dělá srandu, ne?!" prskala jsem vztekle hned, co se vzdálil.
"Zřejmě má špatnej den, neber si to osobně," uklidňoval mě Mikky s nesmělým úsměvem.
"No, na to je jaksi pozdě," odsekla jsem. Mikky nemá ani nejmenší páru o tom, jak byl tenhle rozhovor osobní. Mám dojem, že Ian to chápe naprosto stejně jako já.
"Ou jé..." poznamenal Mikky s rozpačitým úsměvem. Dál už jsme se bavit nemohli, protože nás Ian zpražil vážným pohledem a to znamenalo konec. Uraženě jsem popadla učebnici kouzel a začala jsem v ní listovat. Já to takhle nenechám. Nikdy jsem si nenechala poroučet a někdo jako je ON to změnit nemůže. Na vteřinu jsem vzhlídla od knížky a vyhledala ho pohledem. Seděl za svým stolem a díval se mým směrem. Když si všiml mého pohledu, uhnul. Co má sakra za problém?!
Vím, že jsem na tuhle povídku pozapomněla, ale dneska jsem si z ničeho nic sedla k počítači a psala jsem. Doufám, že nejste naštvaní a tuhle kapitolu jste si užili. Sice tu není moc akce, ale ta se objeví v dalších dílech. Tohle bylo spíše oddychové. Potřebuju situaci s Ianem trošku zkomplikovat.
Vaše misqwa... :-*