Ďáblův syn - 15. kapitola

Ďáblův syn

Kapitola 15: Teď je to osobní pro všechny

Je lepší pustit se odvážně do všeho, i za cenu, že v polovině případů utrpíš nezdar, než všeho se obávat a nikdy nic nezkusit.

Herodotos

----

Minule jste četli:

Sebrala jsem z baru prázdnou skleničku a hodila jsem jí po jednom z těch chlápků. Trefila jsem se tomu prostřednímu přímo do zad. Sklenička se s nárazem roztříštila a na zem se sesypaly drobné střípky. Tentokrát se na mě otočili naprosto všichni. Dokonce i Lucinda. Chtěla jsem něco říct, ale pohled se mi zastavil na tom muži, kterého jsem trefila. Měl na ruce tetování. Přesně to, které mají členové KD. A do háje, tohle se může stát jen nám.

Propichoval mě vražedným pohledem. Zkoumal mě a zřejmě se snažil přijít na to, co jsem zač. Zhluboka jsem dýchala a snažila se nedát najevo svůj strach. Snažila jsem se dělat přesně to, co mi řekl Cameron.

Mohli jsme tam stát jen pár vteřin, ale mě to v tu chvíli připadalo, jako věčnost. Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhla zbraň. Ruka, kterou jsem držela zbraň, se mi neuvěřitelně třásla. Už, už jsem chtěla zareagovat a vystřelit, ale ten chlápek mi nedal žádnou šanci.

Vystartoval proti mně, a když jsem vystřelila, jednoduše zmizel. Střela narazila do zdi a elektrický závoj zmizel. Nestačila jsem ani mrknout a něco mě obrovskou silou odhodilo přes půlku místnosti. Nečekala jsem to, takže mi vypadla zbraň z ruky. Narazila jsem na zeď. Neudržela jsem rovnováhu a sesunula jsem se na zem. Vyrazilo mi to dech a začaly mě bolet záda. Kruci.

Všechno se kolem mě dělo tak rychle, že jsem to skoro ani nestačila postřehnout. Snažila jsem se vyškrábat na nohy a stoupnout si. Lapala jsem po dechu. Když už jsem jakžtakž stála, objevil se přede mnou ten chlápek. Hodil po mě ledový úšklebek a přitlačil mě ke zdi. Jednou rukou mi držel ruce a druhou mi přiložil ke krku. Navíc se o mě opřel celým tělem, takže jsem neměla žádnou šanci proklouznout.

Dívala jsem se mu do očí a snažila jsem se o lhostejný pohled. Všechno uvnitř mě křičelo a panikařilo, ale navenek jsem vypadala jako ledová socha. On mi pohled oplácel. Cítila jsem mírný tlak v hlavě. Jako bych byla po kocovině. V jednu chvíli mi třeštila hlava a v jednu chvíli to z ničeho nic ustalo. Ten chlápek nasadil překvapenou masku.

"Co jsi zač?" zasyčel mi těsně u ucha. Jeho hlas zněl překvapeně. Vlastně mu mohlo být stejně jako Cameronovi. Měl blond vlasy a zelené oči. Kdyby mě tu neohrožoval na životě, možná by se mi i líbil.

"To by tě zajímalo, co?" odsekla jsem nejvíc lhostejně, jak to jen šlo.

"Jsi vážně zajímavá. Proč by se taková kráska, jako jsi ty, pletla do cizích věcí?" položil další otázku a povolil sevření u krku. Nasadil povýšenecký úsměv a přejel mi prstem po bradě. Přesně na tom místě jsem pocítila chlad.

"Nevím, zjisti si to," plivla jsem po něm. Srdce mi bilo nepřirozenou rychlostí a třásly se mi konečky prstů u rukou.

"Měla bys volit lepší slova. Víš, kdo jsem?" zasyčel mi těsně u ucha a já se okamžitě oklepala. V jedné vteřině jsem postřehla bojující Lucindu. Jasně, že vím, co jsou všichni zač.

"Úchyl, co otravuje bezbranný holky?" zeptala jsem se s ironií v hlase a propíchla ho výsměšným pohledem. Myslím, že mi to žral. Stačí jen, abych si získala trochu času. Přeci musím přijít na nějaký únikový plán, no ne? Doufám, že má silnou trpělivost.

"Eh, s tebou je asi sranda, co?" prohodil s úšklebkem. Než jsem stačila jakkoli reagovat, vlepil mi facku. Byla to tak velká rána, že mě začala okamžitě štípat tvář. "Měla bys ale vědět, že já si na srandu tolik nepotrpím. Nejsem ten, se kterým by sis mohla zahrávat."

Zatínala jsem zuby. Zřejmě už nemám tolik času, kolik bych potřebovala. Zbývalo mi už jen jedno řešení. Řešení, které jsem neměla nikdy v plánu provést. Něco, co se hnusilo i mně samotné. Nechtěla jsem to udělat, ale buď tohle, nebo smrt. Výběr byl jen na mě. Stále jsem si opakovala, že to není člověk. Je to monstrum, co zabíjí lidi na potkání. Jenže ani tahle iluze nezahnala pocit, že je to špatný nápad. Samotnou mě překvapilo to, že jsem po něčem takovém šáhla. Teď jsem měla pocit, jakoby mě ten nůž za pasem pálil. Jako by byl tak žhavý, že by mi dokázal popálit kůži. Nezbývá mi nic jiného. Udělám to, co by udělal Cameron. On sám mi řekl: Nejsme lidi. Možná, že tak vypadáme a navenek se tak chováme, ale ve skutečnosti jsme vrazi. Chladnokrevní vrazi. Dokážeme zabít bez mrknutí oka. To, že se bráníš, není vražda nebo zabíjení. Všichni jsme stejní. Je jen pár z nás, co jsou proti zabíjení.

Před pár hodinami:

"Tohle všechno si berete s sebou?" zeptala jsem se a prohlížela jsem si všechny možné zbraně. Byla tu snad naprostá většina, co existuje. Od malých nožů až po zbraně s kulkami. Cameron si to vzal od Olivera a přinesli jsme to až sem, do penzionu.

"Všechno ne, jen to, co se nám bude hodit. Bojujeme díky naší moci a díky našemu vycvičení, ale vždycky je lepší mít něco v záloze," objasnila mi Lucinda. Právě si prohlížela jednu dýku.

"Jo, to dává smysl," přikývla jsem a prohlížela jsem si pár věcí. Vždycky je lepší mít něco v záloze? Jenže za jakou cenu? Tohle nejsou jen tak nějaké hračky. Tímhle by se dal naprosto snadno zabít člověk a jsem si jistá, že i nadpřirozená bytost. Na jednu stranu se mi to zdálo odporný, ale na druhou jsem s tím měla pochopení. V případě největší nutnosti by se tahle zbraň hodila i mně. Jenže zvládla bych to? Zvládla bych někoho zranit? Já?

Stále víc a víc jsem nad tím přemýšlela. Vlastně jsem si ani nevšimla, že Lucinda se odešla. Nejspíš se šla připravovat a Camerona jsem taky nikde neviděla. Přistoupila jsem blíž ke stolku a zadívala jsem se na jeden z nožů. Mám nebo ne? Ptala jsem se sama sebe.

Nijak jsem nevnímala to, že po pár vteřinách jsem nůž držela v ruce. Když jsem pochopila, lekla jsem se sama sebe. Jenže přeci ho ani nemusím použít, no ne? Rychle jsem si ho strčila za pas a přikryla ho lehkou bundou, kterou mi koupila Lucinda.

Zamířila jsem pryč z pokoje. Těsně mezi dveřmi mi Cameron zastoupil cestu.

"Koukám, že i tobě se zalíbily zbraně, co?" poznamenal s úšklebkem a tyčil se nade mnou jako socha. Zrychlil se mi dech.

"Nevím, o čem to mluvíš," promluvila jsem tiše a snažila se na sobě nedat nic znát. Přeci mě nemohl vidět, ne? Vždyť jsem tu byla sama?

"Přede mnou to skrývat nemusíš. Chápu to, máš strach. Je mi líto, že se toho musíš účastnit," namítl a v jeho pohledu jsem uviděla lítost. On něčeho lituje?

"J-já ani nevím, co to dělám. Vrátím to," řekla jsem rychle a rukou jsem šátrala po noži, který jsem cítila za pasem. Jenže Cameron mi nedal šanci zbraň vytáhnout. Chytl mě za ruku a tím můj pokus jasně přerušil. Cítila jsem divný tlak v břiše. Držel mě za ruce.

"Ne, nechci po tobě, abys to vracela. Nech si to. Je totiž dost možný, že nastanou komplikace a přeci nechceš, aby se ti něco stalo, ne?" namítl rychle a přitom se tvářil naprosto vážně.

"Ale... ani nevím, jestli bych někomu zvládla ublížit," prohodila jsem s nejistotou a dívala se mu přímo do očí.

"Nejsme lidi. Možná, že tak vypadáme a navenek se tak chováme, ale ve skutečnosti jsme vrazi. Chladnokrevní vrazi. Dokážeme zabít bez mrknutí oka. To, že se bráníš, není vražda nebo zabíjení. Všichni jsme stejní. Je jen pár z nás, jsou výjimky," řekl a oplácel mi pohled se stejnou intenzitou, jakou jsem se na něj dívala já.

"Já vím, jenže pro mě je to tak složitý. Hnusí se mi to," promluvila jsem s hořkostí v hlase.

"Jo, vím přesně, co cítíš. Dřív jsem byl naprosto jiná osoba. Moje činy už nikdy nenapravím. V poslední době na mě padaly jen výčitky. Musíš to vypnout stejně tak, jako jsem to vypnul já. Jen tak dosáhneš toho, že na to zapomeneš. Sice ne úplně, protože ten pocit s tebou zůstane napořád, ale aspoň ty pocity na chvíli utlumíš. O to tu přeci hlavně jde," vysvětlil a přitom mě stále držel za ruce. Tím tomu dával mnohem větší důraz. Každé slovo, co řekl, dávalo smysl.

Přítomnost:

Utlumit pocity, vypnout. Přesně to by v tuhle chvíli udělal Cameron. Jasně, pro něj by to byla hračka. Věděla jsem, že to není nic jednoduchého, ale v tuhle chvíli jsem moc na vybranou neměla.

"Fajn, řeknu ti, o co tu jde," vyhrkla jsem rychle. Jestli se mi to nepovede teď, tak je se mnou konec.

"Hodná holka, takhle se mi to líbí," řekl a samolibě se usmál.

"Řeknu ti všechno, ale v týhle pozici to zrovna dvakrát příjemný není," zkusila jsem štěstí a hodila po něm přesvědčivý pohled.

"Vyjednáváš i v tu nejmíň vhodnou chvíli, co? Jak chceš, ať je po tvým, ale jestli se o něco pokusíš, věř, že zítřka se nedožiješ," varoval mě ironickým hlasem a povolil sevření. Úlevně jsem spustila ruce podél těla a mnula jsem si zápěstí.

"Takže?" zeptal se a díval se na mě nedočkavým pohledem. Není to člověk. Není to člověk. Přesně tahle věta mi běhala celou dobu hlavou. Není to člověk. Zhluboka jsem se nadechla. Teď.

"Promiň," šeptla jsem tichým hlasem a on si mě měřil nechápavým pohledem. Mohla to být sekunda nebo dvě, než jsem stačila vytáhnout nůž. Okamžitě jsem mu ho zabodla do břicha. Tričko se mu zbarvilo rudou barvou a on sebou trhl. Rychle jsem nůž vytáhla a on spadl na kolena. Všude tekla krev. Musela jsem se opřít o vedlejší stůl. Já... Já to udělala. Oh můj, bože!

"Ty prolhaná mrcho," zachrčel na mě a držel si místo, kde byl ještě před chvílí zabodnutý nůž. Začala jsem od něj couvat. Upustila jsem nůž a civěla jsem na své ruce. Byly špinavé, ale nebyla to jen tak nějaká špína. Byla to krev. Těkala jsem pohledem mezi svýma rukama a tím chlápkem. Válel se stále na zemi a skučel. Nezabila jsem ho, ale oslabila ho. Nejsem vrah.

Podívala jsem se směrem, kde jsem čekala, že bude Lucinda. Stále bojovala, ale už jen s jedním mužem. Druhý byl kousek od nich zřejmě v bezvědomí.

Z ničeho nic se vedle nich zjevil Cameron. Všechno jsem to sledovala. Najednou jsem se nemohla ani hnout. Jako by mě něco drželo na místě. Jen jsem sledovala dění kolem mě stejně jako pár lidí kolem. Většina jich zřejmě odešla. Takhle to tu funguje? Když někdo potřebuje pomoc, ostatní jen přihlíží? Co je tohle za svět?

Cameron se pohyboval tak rychle, že jsem jen stěží dokázala postřehnout, kde se momentálně nachází. Bojoval jako šelma. Rychle a vždy zasáhl cíl. Popadl toho posledního chlapa z KD a praštil jím o vedlejší stůl. Musela to být dost velká rána, protože stůl zlomil na dvě části a dřevo se sesypalo na zem jako nějaká skládanka. Je to možný? Jak je to možný? V hlavě se mi rodilo milion otázek.

Cameron to s tím chlapem táhl ke konci a právě v tu chvíli se přede mnou zjevila Lucinda. Před tím jsem si jí ani nevšimla.

"Abigail?" jemně se mnou zatřásla.

"Hm?" zamručela jsem, jako bych tam ani nebyla.

"Abigail, jsi v pohodě. Ty... Nevím, kde se to v tobě vzalo, ale děkuju. Zachránila jsi mi krk a to myslím naprosto vážně," promluvila a pohladila mě po paži.

"J-já jsem ho bodla," vysoukala jsem ze sebe trhavě a kývla jsem k místu, kde klečel ten chlápek. Bylo tam stále víc a víc krve. Dělalo se mi blbě.

"Camerone!" vykřikla Lucinda. Cameron právě vstával ze země. Bylo po všem. Teda aspoň prozatím. Ten poslední chlápek ležel na zemi a Cameron mířil k nám.

"Co se děje? A co tu sakra dělá? Jasně jsem jí poslal pryč," zavrčel naštvaně a měřil si mě rozzuřeným pohledem.

"Tady ne, musíme pryč. Vysvětlím ti to, ale myslím, že ona se nejspíš brzo zhroutí. Bodla támhle toho chlapíka a zjevně to s ní zatočilo," poznamenala Lucinda a podívala se na mě lítostivým pohledem.

"Bože," zavrčel Cameron a na nic nečekal. Popadl mě kolem ramen a spolu s Lucindou mě vyvedli ven. Mířili jsme tím směrem, kde by mělo být naše auto. Teda aspoň to jsem předpokládala.

------

Cameron nás zavezl za město a zajel na jednu polní cestu. Po té dojel až těsně k lesu. Až tam zastavil a vystoupil ven. Rozčileně práskl se dveřmi u auta a obešel auto. Mezi tím jsem otevřela zadní dveře a vystoupila jsem ven. Ovanul mě čerstvý vzduch a já se snažila relaxovat. Nádech a výdech.

"Řekl jsem ti, abys vypadla. Co je na tom tak složitýho na pochopení?!" zavrčel mým směrem. Vypadal dost nevyrovnaně. Ve tváři se mu měnily nálady jak na běžícím páse. Naštvanost, bolest, zlost, bojovnost a znovu rozzuření.

"A co jsem podle tebe měla asi dělat?!" vyjela jsem na něj bez přemýšlení. Sama jsem to ještě nerozdýchala. Adrenalin ze mě pomalu vyprchával, ale to nic neměnilo na tom, co jsem udělala.

"Vypadnout? Jasně jsem ti říkal, že když nastanou nějaký komplikace, máš se držet dál. A lidi z KD jsou rozhodně velká komplikace. Nejsou to osoby, se kterýma by sis chtěla hrát!!" zakřičel.

"Camerone, klid. Jasně, udělala blbost, ale kdyby se tam neobjevila, mohla bych mít dost velký problémy. Nečekala jsem, že se tam objeví právě KD. Byla jsem v pasti a Abby mi pomohla," zastala se mě Lucinda a snažila se Camerona uklidnit.

"Přesně to říkal i ten chlápek," poznamenala jsem do ticha. Vlastně jsem to ani nechtěla říct nahlas.

"Co říkal? Udělal ti něco? Ublížil ti?" chrlil na mě otázky.

"Řekl, že on není ten, se kterým bych si mohla zahrávat. Nemohla jsem dělat nic jinýho. Nechtěla jsem, ale..." nedokončila jsem větu. Opřela jsem se o auto a snažila jsem si urovnat všechny myšlenky.

"Lucindo, mohla bys prosím tě dojít pro ty papíry?" zeptal se po chvilce zamyšlení Cameron. Lucinda přikývla a odešla někam do lesa. Nechápala jsem to.

"Víš, co jsem ti říkal, ne?" zeptal se Cameron po chvilce váhání, když už byla Lucinda pryč.

"Myslíš to o tom, že sebeobrana není vražda?" zeptala jsem se a vyhledala jsem jeho pohled.

"Jo přesně to. Myslel jsem si, že nic takovýho dneska nevyužiješ, ale bohužel k tomu došlo. Nesmíš se z toho obviňovat. Vím jak je to těžký, to mi věř, ale musíš to vypnout. Zkus to, bude to lepší, uvidíš," mluvil tichým hlasem a stále se ke mně přibližoval. Už nebyl naštvaný. Jeho hlas byl příjemně tichý a mě to naprosto uklidňovalo.

"Snažím se o to už nějakou dobu," prohodila jsem s chabým úsměvem.

"Vedla sis dobře. Promiň za to před chvílí. Prostě jsem jen měl strach. Myslel jsem, že jsi odešla pryč a ne že ses zapojila do bitky," omluvil se za svoje chování. Teď jsem toužila jen po jednom. Po uklidňujícím objetí.

"Můžeš..." promluvila jsem a naznačila jsem, že bych chtěla obejmout. Koukal se na mě překvapeným pohledem, ale vyhověl mi. Chytl mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě blíž.

"Děkuju," zašeptala jsem mu do trika a pevně jsem se k němu přitulila. Bylo tak příjemný, že jsem b tu chvíli všechno vypustila. Cítila jsem se v bezpečí jako ještě nikdy dřív.

Cameron mě pomalu hladil dlaní jemně po zádech a tím mě uklidňoval ještě víc. V tu chvíli mě opustil všechen strach.

"Ehm, ehm" odkašlala si příchozí Lucinda a my se v tu chvíli pustili a odstoupili od sebe. Chtěla jsem Camerona znovu obejmout, ale v tuhle chvíli to zřejmě moc vhodný nebylo. "Koukám, že jste znovu ve svém živlu. Tady to máš," prohodila s úsměvem a podala Cameronovi štos papírů.

"Co to je?" zeptala jsem se se zájmem.

"To jsou ty spisy z Notre Dame. Schovali jsme je sem. Tady by je asi nikdo nehledal. No a teď je jdeme spálit," vysvětlila Lucinda a Cameron mezi tím vytáhl zapalovač. O chvilku později už kousek od nás plápolal oheň. Papíry okamžitě chytly.

"Já myslela, že jsou důležitý. Proč je ničíte?"

"Všechno víme a nehodláme už víc riskovat, že by se dostaly do rukou KD. Už takhle nám jsou neskutečně blízko," prohodil Cameron znovu svým typicky arogantním hlasem. Jako by ta situace před chvilkou ani nenastala.

"A co bude vlastně teď. Pojedeme do penzionu?"

"Tam se vrátit nemůžeme. Vsadil bych se, že právě teď tam šmejdí KD. Někdo nás totiž prozradil. A já hodlám zjistit, kdo. Jenže před tím se musíme ještě někam stavit. Za každou cenu se musíme hnout z místa něco víc zjistit. Musíme prostě přijít na to, co všichni ostatní plánujou a pak s tím něco udělat. Už nechci trpět tenhle stav bezmocnosti. Nesnáším bezmoc," promluvil Cameron s velkou dávkou ironie. Bylo vidět, že právě teď to začal brát osobně. A stejně jsem na tom byla i já a Lucinda. Teď je to osobní pro nás všechny...

Takže, já vím já vím... Slibovala jsem vám tuhle kapitolu už asi před týdnem. Tuhle kapitolu jsem měla rozepsanou a teprve včera jsem jí dopsala. Snad jsem vám to čekání vynahradila tím, že je tahle kapitola dost dlouhá. Ve wordu měla 2 814 slov. Což je u mě rekordní částka. Potřebovala jsem ji totiž dopsat v určitém bodě. No, takže snad se líbilo...

Vaše misqwa ... :)