Druhá šance - kapitola 1

Druhá šance

Kapitola 1: Záchrana

Na světě je velká hromada lidí a všichni z nich se dělí do nějakých skupin. Někteří jsou tak bohatí, že neví, co s penězmi, někteří touží po moci. Část lidí žije poklidný život a je smířená s tím, co má. A nakonec jsou tu ti, kteří přežívají ze dne na den. Každý si v životě už prožil nějaké ty špatné i světlé chvilky.

Já si prožila jen ty špatné. Nemůžete chápat, co to znamená být na dně, když jste to nikdy neprožili na vlastní kůži. Já to podstoupila. Stala se ze mě troska. Život mi udělil těžkou lekci a já jsem jí nezvládla zrovna nejlíp.

Drogy a alkohol. Přesně po tomhle jsem šáhla. Nemyslela jsem na to, co dělám. Jen jsem chtěla pryč. Pryč z tohohle světa. Na ničem mi nezáleželo. Dost dlouho jsem se utápěla v žalu.

Po nějaké době jsem se rozhodla, že dám svému životu ještě jednu poslední šanci. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem potkala jeho. Prožíval to samé, co já dřív. Sice zatím v malé míře, ale přeci jen. Přitahovalo mě to k němu. Věděla jsem, že jsem jediná, co mu může pomoci.

------

"Slečno Morrisonová, doufám, že se vám u nás bude líbit. Věřte tomu, že to tu není tak strašné, jak se říká. Tady na internátu nám jde hlavně o to, abychom vás něco naučili a dali vám volnost. Můžete se pohybovat po celém areálu školy a na školních pozemcích. Za bránu bohužel nemůžete, ale i tak je tu spoustu prostoru," promlouval ke mně ředitel a já ho poslouchala jen na půl ucha.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně jsem vypadla z baráku. Konečně budu mít klid. V poslední době to tam bylo dost strašný. Celá ta atmosféra mě zabíjela, byl zázrak, že jsem se postavila na vlastní nohy a odhodlala se k odchodu.

"Takže rozuměla jste všemu, co jsem vám tu teď řekl?" vyrušil mě z mého přemýšlení ředitelův nedočkavý hlas. Zřejmě se těšil na to, až zmizím a on si bude moci dělat svoje věci.

"Jo, všemu," přikývla jsem. Neměla jsem ani ponětí o tom, co mi tu celou dobu říkal. A vlastně mi to bylo jedno. Stačilo mi, že jsem tady.

"Dobře, v tom případě se s vámi musím rozloučit. Za deset minut vám začíná první hodina, profesora jsem již seznámil s tím, že tam dorazíte. Učebnici dostanete od něj a ty ostatní vám nechám donést na váš pokoj," řekl a dal se na odchod.

"Jasně, tak díky, že ses mi uráčil říct, kam mám jít," zanadávala jsem si pro sebe tichým hlasem a vytáhla jsem z kapsy rozvrh. První hodina literatura. Fajn, tohle zvládnu. Povzbuzovala jsem se. Vydala jsem se hledat učebnu literatury.

Myslela jsem si, že mi to bude trvat dlouho, než jí najdu, ale povedlo se mi to docela za krátkou dobu. Vlezla jsem do poloprázdné třídy. Všichni přítomní stočili pohled ke mně. Jasně, nejdřív mi očumovali vlasy a až pak se mi podívali do obličeje.

Nesnášela jsem, když mi lidi věnovali pozornost. Hnusilo se mi to. Ještě před necelým rokem by mi nevěnovali ani jediný pohled. Tím jsem si byla naprosto jistá. Všem jde jen o to, jak vypadáte a jak se chováte. Je jim jedno, že si procházíte těžkými chvílemi. Lidi jsou svině a využijí jakoukoliv možnost k pomluvě.

Rozhodla jsem se jejich pohledy ignorovat a vydala jsem se do poslední lavice. Doufala jsem, že tu kolem nejsou lidi troufalí natolik, aby se obraceli dozadu i v průběhu hodiny.

Hodila jsem si pár věcí na stůl a vytáhla jsem si sluchátka. Ráda jsem vypínala okolní svět a poslouchala písničky. Aspoň na malou chvíli jsem si připadala normálně. Zapnula jsem přehrávač a pustila si písničku s názvem Hurricane od 30 Second to Mars.

Nějakou dobu jsem civěla z okna. Ještě před pár minutami svítilo sluníčko, teď se zatáhlo a vypadalo to, že každou minutou začne pršet. Vlastně se mi déšť vždycky líbil. Fascinuje mě to, jak je při dešti všechno jiné. Ten klid. To ticho. Ty zvuky.

Odtrhla jsem pohled od okna a podívala se po třídě. Najednou mi došlo, že už nejspíš zvonilo, protože byl ve třídě postarší profesor a něco říkal. Vyndala jsem si sluchátka a pochopila jsem, že mluví ke mně. Zřejmě mi chtěl předat učebnice. Vstala jsem a došla si pro ně k jeho stolu. Ještě mě přivítal a popřál mi příjemný pobyt. Pak už mě nechal být a začal se věnovat hodině.

Byla jsem ráda, že jsem se nemusela představovat. Tohle bylo na všem to nejhorší. Říkat všem lidem okolo, co jsem zač, kdo je moje rodina a podobně. Nechtěla jsem vytahovat svojí minulost, svůj osobní život a svoje zážitky před nikým.

Vrátila jsem se do lavice a nalistovala jsem si potřebnou stránku v učebnici literatury. Pár lidí kolem mě si něco šuškalo a vsadila bych se, že středem jejich pozornosti jsem byla já. To je přesně to, o čem jsem mluvila. Lidi se chytí jakékoliv novinky jen proto, aby byli zajímaví.

----

Celý dopoledne probíhalo naprosto tak, jak jsem si myslela, že probíhat bude. Chodila jsem z hodiny na hodinu a trpěla jsem pohledy ostatních lidí. Nejen jejich pohledy. Pár jedinců mě dokonce i oslovilo, ale já je jen odbyla. Nehodlala jsem se s nikým seznamovat nebo dokonce přátelit. O nic takového jsem nestála. Tihle by mě nikdy nedokázali pochopit, tak proč se s nimi obtěžovat?

Znuděně jsem se rýpala ve svém obědě. Seděla jsem u jednoho naprosto volného stolu a sledovala jsem okolí. Mapovala jsem si lidi a řadila je do různých skupin. Bylo až směšný, jak rychle jsem prokoukla jejich osobnosti. Všichni si mysleli, že jsou jedinečný. Tahle jejich iluze mě stále překvapovala.

Z ničeho nic se šum v jídelně ztlumil. Bylo to znát až moc dobře. Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala jsem příčinu. Zahleděla jsem se ke vchodu do jídelny a spatřila jsem ho. Kluka, asi o hlavu vyššího než jsem já. Vlasy měl tmavě černé se světlými pramínky. Měl je sestřihané tak, že vepředu byly delší a vzadu kratší. Měl na sobě tmavé rifle, černé triko a koženou bundu. Ruce mu zdobily prsteny. Celkově z něho šel strach. Lidi od něj odstupovali. Vyhýbali se mu.

Nemohla jsem si pomoct, stále jsem na něj zírala. Něco mě k němu táhlo. Pocit, že ho znám. Tvářil se naprosto ledově a lhostejně. Z ničeho nic se podíval mým směrem. Můj pohled se střetl s tím jeho a já se v tom okamžiku zarazila. Pohled jsem mu oplácela.

V tu chvíli jsem cítila něco jako spojení. Navenek vypadal drsně, ale z toho jediného pohledu jsem poznala, že takový není. Jakoby mě tím pohledem prosil o pomoc. Možná si většina z vás myslí, že jsem blázen, ale právě tenhle kluk mi připomínal mě samotnou. On nebyl jako všichni ostatní kolem. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co mě přitahovalo. Chtěla jsem o něm zjistit víc.

Po pár sekundách náš pohled z očí do očí přerušil a šel si svou vlastní cestou. Seděla jsem na židli a připadala si jako z kamene. Něco uvnitř mě chtělo neznámého poznat blíž, ale mé reálné já to okamžitě zavrhlo. Přeci k němu nemůžu jen tak přijít a říct mu, že jsem mezi námi cítila spojení. Tohle není žádný film, u kterýho byste si mohli pobrečet. Tohle je realita. Až moc krutá realita.

--------

Mohlo být něco kolem osmé hodiny večer, když jsem se rozhodla, že si půjdu provětrat hlavu. Dnešek byl tak vytěžující, že jsem si prostě potřebovala dát pauzu. Hodila jsem přes sebe bundu a zamkla za sebou dveře od pokoje. Díky bohu jsem na něm byla sama. Sice tam byly dvě postele, ale zřejmě tu neměli dostatek lidí, aby zaplnili všechny pokoje.

Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a vyšla jsem před kolej. Všude kolem bylo příjemné ticho. Okolní prostředí osvětlovalo pár lamp a měsíc. Uviděla jsem nejméně tři lidi, jak posedávají na nedaleké lavičce, takže jsem se vydala opačným směrem. Šáhla jsem do kapsy v domnění, že vytáhnu přehrávač, ale v tu chvíli mi došlo, že jsem si ho nechala na pokoji.

Už se mi nechtělo vracet, takže jsem vyšla vstříc do okolního ticha. Procházela jsem se kolem budovy školy. Byla velká, takže jsem tipovala, že mi bude trvat nejméně dvacet minut, než jí celou obejdu.

Právě jsem zahýbala za roh školy, když jsem zaslechla nějaké hlasy. Normálně bych to nechala být a šla bych si po svém, ale něco upoutalo mou pozornost. Ty hlasy zněly výhružně. Byla jsem si jistá, že dotyční jsou poblíž.

"Ty jeden hajzle, jasně jsem řekl, že chci ty prachy!" ozval se rozzuřený hlas. Přeběhl mi mráz po zádech. Takový odpor jsem nikdy neslyšela. Měla jsem vypadnout, ale něco mě táhlo blíž. Šla jsem po kamenném chodníku a za pár vteřin se mi naskytl pohled na celou situaci.

Bylo špatně vidět, takže jsem si popošla ještě blíž. Poznala jsem, že jsou tam čtyři osoby. Jeden kluk, ten seděl na zemi a ostatní tři chlapy stáli nad ním. "Co je mi potom, že je nemáš," zavrčel ten samý hlas, co zazněl před chvílí. Dotyčný se sklonil k tomu klukovi, co se válel na zemi a uštědřil mu ránu pěstí. Musela to být pecka, protože se ten kluk zakymácel a jen tak tak se udržel ve své poloze.

Šla jsem ještě blíž, až jsem stála jen pár metrů od nich. Zaostřila jsem zrak na toho kluka a zalapala jsem po dechu. To je přece ten z jídelny. Zamrkala jsem a podívala jsem se znovu jeho směrem. Vážně to byl on. Nebránil se, byl mimo. Jako by skoro ani nevnímal okolí.

"Seš ubohej!" zařval tentokrát druhý chlap a chystal se do toho kluka kopnout. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vystartovala jsem k nim. "Héj," rozkřikla jsem se.

Upoutala jsem pozornost všech tří chlapů. Mohlo jim být něco kolem 30 let. Věděla jsem, že dělám blbost, ale nemohla jsem si pomoct. Nemohla jsem v tom toho kluka nechat. Něco mi říkalo, že mu musím pomoct.

"A ty seš jako kdo?" zavrčel ten první, když jsem si stoupla mezi ně a toho kluka.

"Co to má znamenat?" ignorovala jsem jeho otázku. Promluvila jsem tak chladně, až jsem svůj vlastní hlas nepoznávala.

"Do toho ti nic není," zavrčel na mě ten druhý.

"Vypadněte dřív, jak někoho zavolám," vrátila jsem mu stejně výhružným hlasem.

"Jo a koho? Pokud sis nevšimla, jsme tu tři. Těžko bys někoho zavolala," vysmíval se mi ten první a snažil se mě odstrčit jako otravnou mouchu. Když se mě dotkla jeho ruka, neváhala jsem a použila jsem všechnu sílu, co jsem měla, a pořádně jsem mu s ní zakroutila. Přesně tak, jak nás to učili na kurzu sebeobrany.

"Au, ty mrcho!" zasyčel.

"Řekla jsem, abyste zmizeli," promluvila jsem znovu tvrdě. Tentokrát však tišším hlasem. Znělo to přesně tak výhružně, jak jsem to plánovala.

"Půjdem, až nám dá tenhle bastard naše prachy!" štěkl po mě ten druhý.

"Fajn," zavrčela jsem a šáhla do zadní kapsy svých džínů. Jestli bylo něco, co jsem já nebo moje rodina měla, byly to prachy. Vytáhla jsem pár bankovek a hodila to po nich. Tvářili se překvapeně, ale zřejmě to byla dostačující částka.

"Vemte si všechno a už se sem nevracejte. Jestli vás tu ještě uvidím, zavolám poldy," zasyčela jsem naštvaně a propichovala jsem je rozzuřeným pohledem. Jen se zašklebili a dali se na odchod.

Měla jsem co dělat, abych se vůbec udržela. Srdce mi bilo nadpřirozenou rychlostí a neskutečně se mi potily dlaně. Zvládla jsem to. Odcházej! Dívala jsem se za pomalu mizejícími postavami. Jsou pryč.

Otočila jsem se a klekla si k tomu klukovi. Byl v tranzu. Zamávala jsem mu před obličejem, ale on jako by ani nevnímal. Zvedla jsem mu hlavu a zadívala jsem se mu do očí. Měl rozšířené zorničky a skleněný pohled. Došlo mi, co s ním je. Došlo mi to ještě dřív, než jsem mu vyhrnula rukáv a všimla si dvou malých ranek, které způsobila injekční jehla. Je zdrogovanej. Z vlastních zkušeností jsem poznala, že to nebude nějak zvlášť silná droga. Spíš jen něco na odreagování. Nějakej oblbovák.

Nevěděla jsem co s ním dělat. Přemýšlela jsem a snažila jsem se na něco přijít. Po chvilce jsem se prostě rozhodla, že ho zavedu k sobě. Kdyby tady někdo zjistil, že je na drogách, zřejmě by na něj zavolali policajty. Měl by z toho dost velkej problém. Jediná vhodná alternativa byla, že ho vezmu k sobě na pokoj.

Věděla jsem přesně, v jakým stavu se momentálně nachází. Věděla jsem to moc dobře, protože sama jsem tenhle stav ještě nedávno prožívala. Zhluboka jsem se nadechla a tím jsem zahnala všechny vzpomínky na to, jaká jsem byla.

Chytla jsem toho kluka kolem pasu a s námahou jsem ho postavila na nohy. Byl jako loutka. Absolutně o sobě nevěděl. Jednu jeho ruku jsem si hodila kolem svých ramen a pomalým krokem jsem ho táhla směrem ke koleji. Nebyl nijak zvlášť těžký, ale i tak jsem se už po pár vteřinách začala potit.

Tolik mi připomínal mě samotnou, že jsem ho tam prostě nemohla nechat jen tak ležet. Stačil mi jediný pohled do jeho očí a věděla jsem, že mu musím pomoct. Kratičký pohled v jídelně stačil na to, abych pochopila, že je v dost velkých problémech. Přesně tohle je ten život, který jsem si prožívala osobně. Přesně to je ten důvod, proč se nevzdám a pomůžu mu za každou cenu.

----

Takže vážení, tohle byla jen taková rozjížděcí kapitola. Potřebovala jsem, abyste si o hlavních postavách udělali nějaký ten obrázek. Chtěla jsem, abyste je trochu pochopili. V dalších kapitolách se už dozvíte víc, začne se dít víc věcí, narazíte na hodně hádek a budete moci sledovat komplikovaný vztah mezi Jasmine a Christopherem.

Vaše misqwa.... :)