Vampire-krev | Druhá šance - 2. kapitola

Kapitola 2: Nežádaná pomoc

Každý z nás věří něčemu jinému. Všichni máme svou hlavu, takže je jen na nás, čemu se přizpůsobíme.

Taky jsem dřív něčemu věřila. Slepě jsem důvěřovala tomu, co říkala většina lidí. Tomu, že osud zasáhne vždy v tu nejméně očekávanou dobu. Že nějaká zvláštní síla zažene všechno špatné, co momentálně prožíváte, a dá vám naději na nový začátek.

Přesně na takový zázrak jsem čekala. Čekala jsem, že mi někdo pomůže. Čekala jsem, že mě někdo znovu postaví na nohy a dá mi naději. Teď vím, že kdybych čekala ještě chvíli, všechno by se mnohonásobně zhoršilo. Nikdo by mi nepomohl, nedostala bych žádnou naději.

Teď vím, že se můžu spolehnout jen na jedno. Sama na sebe. Jedině já sama ovlivním svojí budoucnost. Musím zatnout zuby a postavit se všemu špatnému kolem. Ano, přesně to musím udělat.

------

Zadýchaně jsem zavřela dveře od svého pokoje a položila jsem toho kluka na postel. Oba dva jsme byli celí promočení. Těsně před kolejí se spustil déšť. Sice jsem využila poslední síly, co mi zbyly, a snažila se přidat do kroku, ale ani tak jsem tomu neutekla.

Sundala jsem si bundu a pověsila jsem jí na věšák. Mokré oblečení se mi lepilo na tělo a nepříjemně mě obepínalo. Chtěla jsem ho ze sebe servat a obléct se do něčeho suchého. Jenže nejdřív jsem potřebovala sundat oblečení z toho kluka. Sám by to rozhodně nezvládl.

Přišlo mi to vůči němu divné, abych ho tu vysvlíkala, ale nehodlala jsem riskovat, že dostane zápal plic. Nejdřív jsem mu sundala koženou bundu. Přehodila jsem jí přes rám postele a vrhla jsem se na jeho triko. Musela jsem vynaložit všechno úsilí, abych mu ho přetáhla přes hlavu. Vůbec nespolupracovat.

Hned, co se mi to povedlo, se mi naskytl pohled na jeho nahou hruď. Všude měl samé tetování. Těsně pod břichem měl vytetované dvě zbraně, které se táhly až k jeho kalhotám a končily někde pod nimi. Fascinovalo mě to. Jen tak tak jsem odolala a nešáhla na ně. Bože, v tu chvíli jsem si připadala jak nějaký úchyl.

Rychle jsem zamítla to, že bych mu sundala i kalhoty. Prostě jsem ho přikryla. Vstala jsem a vzala jeho oblečení do koupelny. Byla maličká, ale i tak mi postačila. V tuhle chvíli jsem za ní děkovala.

Jeho oblečení jsem položila na topení a sama jsem se začala vysvlíkat. Když už jsem byla jen ve spodním prádle, zavřela jsem dveře, které vedly do pokoje, a pustila jsem sprchu. Čekala jsem, dokud se voda neohřeje.

Povzdechla jsem si a zahleděla se na svůj odraz v malém zrcadle. Hleděla jsem do svých očí a vůbec jsem se nepoznávala. Jako bych to ani nebyla já. Za poslední dva roky jsem se dost změnila. Zavřela jsem oči a po chvilce je znovu otevřela. Tentokrát mi pohled padl na bundu toho kluka. Něco mu čouhalo z kapsy.

Ovládla mě zvědavost, takže jsem se otočila a pomalu se natáhla pro tu věc. Byla to peněženka. Věděla jsem, že bych na ní neměla šahat. Věděla jsem, že je to jeho soukromí, ale prostě jsem doufala, že tam najdu něco, co by mi o něm něco prozradilo.

Doufala jsem správně, protože jen, co jsem jí otevřela, uviděla jsem občanský průkaz. Váhavě jsem ho vytáhla a zahleděla se na známou tvář. Byl si tolik podobný. Rychle jsem přelétla jeho jméno a spočítala si jeho věk. Christopher Gwayne, 19 let. Hm, Christopher, zajímavé jméno. Dál už jsem nic jiného nezkoumala, vrátila jsem průkaz zpátky, zavřela peněženku a vložila jsem jí zpět do bundy.

Prohrábla jsem si promočené vlasy a mírně zatřepala hlavou. Chtěla jsem zahnat všechny nežádané myšlenky. Po chvilce jsem to vzdala a vlezla do sprchy. Okamžitě mě zahalilo příjemné teplo a pára.

----

Když jsem se vrátila zpět do pokoje, Christopher už spal. Zamkla jsem dveře od pokoje a klíč položila na svůj noční stolek. Nehodlala jsem riskovat, že by mi utekl, zatímco bych spala. Naposledy jsem se podívala jeho směrem. Ve spánku vypadal tak zranitelně. Zhasla jsem stolní lampičku a lehla jsem si do své postele. Věděla jsem, že mu zítra budu muset objasnit pár nedorozumění, ale to jsem momentálně řešit nechtěla.

Zavřela jsem oči a nechala jsem se unášet tmou.

--------

Ráno mě probudil budík, který mám automaticky nařízený na buzení. Bylo šest hodin, ale do pokoje už pronikaly první paprsky ranního světla. Zahleděla jsem se na protější postel. Christopher tam stále ležel, spal.

Potichu jsem přešla až do koupelny a tam provedla veškerou hygienu. Hodila jsem na sebe černé džíny, triko a šedou mikinu. Na nohy jsem si obula tenisky. Musela jsem si vzít jiný oblečení, protože to včerejší bylo naprosto promočené. Nevešlo se totiž na topení, takže jsem ho jen tak nechala ležet v koupelně.

Vešla jsem zpět do pokoje a zamířila jsem si to ke Christopherovi. Měl zavřené oči a tiše oddychoval. Byl otočený tak, že jsem mu perfektně viděla do obličeje. Všimla jsem si, že se mu pod okem zbarvovala modřina. Natáhla jsem k němu ruku a těsně pár centimetrů před jeho tváří se zarazila. Vůbec jsem se nesoustředila, takže mě zaskočilo, když mě rychlým pohybem chytl za ruku a hodil mě na postel vedle sebe.

Reagoval tak rychle. Jako když loví nějaká šelma. Pro tuhle chvíli jsem byla kořist. V další sekundě mě uvěznil pod svým tělem. Cítila jsem, jak se třese. Překvapilo mě, že se pohyboval tak rychle, když byl před pár hodinami naprosto mimo. Jeho oči byly zmatené. Propichoval mě svým pohledem a já se v tu chvíli cítila jako jedno velký nic. Měla bych sílu na to, abych ho ze sebe setřásla, ale něco mi říkalo, že to nemám dělat. Jen jsem mu tupě oplácela pohled.

Jasně jsem si uvědomovala, že se nade mnou tyčí jen tak v kalhotách a bez trička. Nemohla jsem si pomoct, ale tahle chvilka mě vzrušovala. Jak to tak vypadá, nejspíš jsem se zbláznila.

"Co jsi zač?" promluvil do ticha a já poprvé zaslechla jeho hlas. Připadala jsem si naprosto omráčeně. Cítila jsem, jak se třese. Přesně tohle byla známka toho, že droga pomalu odstupuje. Už neměl ten skleněný pohled. Zbyly mu jen velké kruhy pod očima.

"Klid, zachránila jsem tě. Jmenuju se Jasmine a jsme u mě na pokoji," promluvila jsem klidně a snažila jsem se, aby to pochopil. Věděla jsem, že je zmatený a nemohla jsem předpokládat, jak se zachová. Měla bych se ho bát a něco podniknout, ale já jen v klidu ležela a oplácela mu pohled.

"Co jsi to se mnou udělala?" zeptal se neutrálním tónem a naklonil se ke mně blíž.

"Nic, jen jsem se ti snažila pomoct. Byl jsi... Nebyl jsi zrovna v nejlepším stavu a ti chlápci vypadali dost rozzuřeně," vysvětlovala jsem tichým hlasem.

"Cože? Do hajzlu, nic si nepamatuju," zasyčel rozzuřeně.

"Hele poslouchej mě, hned ti to vysvětlím. Včera večer jsem se šla jen tak projít. Za školou jsem narazila na tebe a nějaký tři chlápky. Vypadali dost rozzuřeně a chtěli po tobě nějaký prachy. Ty jsi byl totálně mimo, takže jsem se do toho vložila a vyřídila jsem to s nima. Došlo mi, že tě tam nemůžu jen tak nechat, takže jsem tě vzala sem. Cestou začalo pršet, takže jsem tě vysvlíkla z mokrýho oblečení a to jsem hodila na topení," stručně jsem na něj vypálila minulou noc. Bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Po tom, jak včera vypadal, se ani nedivím tomu, že si nic nepamatuje.

"Proč ses do toho sakra pletla. Chtěla sis zahrát na superhrdinu? Co sis od toho představovala. Myslíš si, že ti padnu k nohám a budu ti navěky vděčnej?!" vypálil na mě zhnuseně. Čekala jsem hodně reakcí, ale tuhle rozhodně ne.

"To jsem tě tam jako měla nechat napospas těm chlapům? Možná, že by tě i zabili. Tak sorry, že jsem se vůbec snažila," vypálila jsem na něho rozzuřeně. Vážně mě vytočil. Tohle zvládá jen pár lidí. On je zřejmě talent.

"No, tak by mě zabili. Ovšem to není tvoje starost," vrátil mi stejným tónem.

"Bože, jsi tak paličatej. Sice tě vůbec neznám, ale ty bys zřejmě udělal pravej opak jak já. Jenže já bych se nedokázala smířit s tím, že bych ti nepomohla," zavrčela jsem.

"Nikdo o tvojí pomoc nestál," prohodil drsně a vstal z postele. Trochu se zakymácel, ale nakonec to ustál. Rozhlížel se po pokoji. Zjevně hledal svoje oblečení.

"Je v koupelně," špitla jsem tiše. Bez jediného pohledu vtrhl do koupelny a začal se oblíkat. Já mezi tím vstala a stoupla si ke dveřím. Nenechám ho jen tak odejít.

"Vím, jak se teď cítíš. Chci ti jenom poskytnout pomoc," promluvila jsem klidným hlasem, když mířil už oblečený ke mně.

"Co to sakra meleš? Di do háje s přednáškama a pusť mě ven!" vypálil na mě rozzuřeně.

"Taky jsem si procházela tímhle stavem. Vím, jak těžký to je. Poznala jsem, že seš v maléru hned, jak sem tě viděla včera v jídelně," ignorovala jsem jeho předešlá slova.

"Počkat, to seš ty, koho jsem včera viděl? No jo..." zřejmě mu až teď došlo, že už mě někdy viděl. Za to já si ho pamatovala moc dobře.

"Jo, to jsem já," přikývla jsem po chvilce ticha.

"Víš, jak mi můžeš pomoct?" zeptal se klidným hlasem.

"No?"

"Pomůžeš mi jedině tak, že uhneš a necháš mě odejít. Pomůžeš mi tak, když už na mě nikdy v životě nebudeš mluvit a budeš se mi vyhýbat. Je ti to jasný?" zavrčel výhružně.

"Já se tě nebojím," prohodila jsem s vyzývavým úšklebkem, ale uhnula jsem. Věděla jsem, že jestli mu neuhnu, bude vyvádět. Takže jsem se rozhodla, že ho nechám jít, ale rozhodně jsem se nehodlala vzdát.

"Měla bys," zavrčel.

Přešla jsem ke svému nočnímu stolku a hodila jsem po něm klíč od dveří. Chytil ho a nevěnoval mi ani jeden pohled. Chtěl vypadnout a já jsem ho chápala. Proč by měl věřit někomu, jako jsem já. Sama bych se zachovala úplně stejně.

"Tohle ještě není konec," zavolala jsem za ním, když otevřel dveře a vykročil na chodbu.

"To si piš, že tohle je konec!" zavolal za mnou a třískl s dveřmi tak moc, až se zakymácel věšák.

Musela jsem se ušklíbnout. Christopher byl naprosto jiný, než většina lidí. Vycítila jsem, že má hodně vzpurnou osobnost. Jenže já jsem na tom úplně stejně. Máme spolu společnýho mnohem víc, jak by si kdo mohl myslet. Oba dva jsme paličatí, straníme se obyčejným lidem, nechceme k sobě nikoho blíž pustit a oba dva se umíme hádat. Teď je otázkou, kdo z nás to vydrží dýl.

Když jsem přišla sem, myslela jsem si, že se tu nic moc zajímavýho dít nebude. Plánovala jsem si, že se tu budu jen tak poflakovat a užívat si klidu. To všechno jsem ale hodila za hlavu v tu chvíli, když jsem spatřila jeho. Ještě bude koukat, jak neodbytná dokážu být.

Druhá kapitola je za námi a naši hlavní hrdinové vedli dost zajímavý rozhovor. Určitě jste z této kapitoly poznali, že Christopher není jen tak obyčejný kluk. Má hodně zajímavou osobnost a v tom si jsou s Jasmine podobní. V příští kapitole se můžete těšit na další jejich společné setkání. Jak Jasmine řekla, ještě budete koukat, jak neodbytná dokáže být.

Vaše misqwa :)