Druhá šance - 3. kapitola

15. červen 2013 | 12.06 |
blog › 
Druhá šance - 3. kapitola

Druhá šance

Kapitola 3: Rozsudek smrti

Každý z nás udělal v životě nějakou tu chybu. Někdo jich udělal málo a někdo naopak hodně. Každopádně každá chyba má nějaké následky. Někteří lidé následky přijmou a ti jiní před nimi utíkají.
Ještě před nedávnem jsem patřila k té druhé skupině. Udělala jsem spoustu chyb a bála jsem se všech jejich následků. Chabě jsem před nimi utíkala a doufala jsem, že jim uteču.
Po nějakém čase jsem přišla na jeden hodně důležitý detail. Zjistila jsem, že utíkat nemá smysl. Následky si tě najdou kdekoliv na světě. Je jedno, jak daleko utečeš. Vždy tě dohoní.
Ke škole jsem zamířila až deset minut před osmou hodinou. Vyučování začínalo v osm. Nechtěla jsem zbytečně čekat ve třídě a dívat se na ostatní, jak si o mně špitaj a vymýšlejí různé drby.
První hodinu jsem měla dějiny. Všechny potřebný knížky jsem měla v pokoji na stole. Ředitel mi je vážně poslal, takže jsem ráno naházela všechny potřebný do tašky a ostatní jsem tam nechala.
Procházela jsem školní chodbou a četla jsem štítky na dveřích. Míjela jsem chemickou laboratoř, učebnu přírodních věd a jako další jsem objevila učebnu dějin. Na chodbě už moc lidí nebylo, všichni se cpali do tříd.

Nechala jsem projít skupinku holek a vešla jsem za nimi. Třída už byla plná. Zbývala jen tři volná místa. To je teda výběr. První bylo vedle nějakýho šprta s brejlema, druhý vedle nějaký barbíny a třetí vedle... Zarazila jsem se. Poslední volné místo bylo vážně vedle Christophera. Koukala jsem na něj jak na zjevení.
Seděl si v poslední lavici a okolí plně ignoroval. Nohy měl hozené na stole a zíral ven z okna. Přišlo mi divný, že se dneska vůbec dostavil do školy. Stále na něm bylo vidět, že je mírně mimo. Už se sice netřásl, ale kruhy pod očima měl stále stejně velké. Tvářil se naštvaně, ale to už k němu zjevně pasuje.
To, že vedle něj bylo volné místo, se mi v tuhle chvíli nesmírně hodilo. Vydala jsem se k jeho lavici a snažila jsem si nevšímat pohledů, které ke mně vysílali ostatní. Dokonce jsem zaslechla jedno holku, jak říká: "Ta holka se asi zbláznila."
Ušklíbla jsem se a sedla si na volnou židli vedle Christophera. Ten se okamžitě podíval mým směrem, zřejmě se chystal vyhodit mě, ale když mě poznal, zarazil se. Probodl mě arogantním pohledem.
"Ty máš ale výdrž. Jasně jsem ti řekl, ať se ode mě držíš dál. Co z toho si na tom nepochopila? Navíc, pokud sis nevšimla, tohle místo je už obsazený," poznamenal tichým hlasem s velkou dávkou ironie.
"To jsi po ránu vždycky tak nabručenej?" ignorovala jsem jeho otázku a zeširoka jsem se usmála. To ho vykolejilo ještě víc.
"Tím, že sis ke mně sedla, sis podepsala rozsudek smrti. Víš, radil jsem ti dobře, když jsem říkal, ať se ode mě držíš dál," poznamenal bez zájmu a stočil pohled opět k oknu.
Chvíli mi nedocházelo, co přesně myslel tím rozsudkem smrti. Rozhlídla jsem se po třídě a pomalu mi to začalo docházet. Pár lidem se zjevně nelíbilo, že jsem si sedla právě ke Christopherovi. Propichovali mě nenávistným pohledem. Zvláště jedna blondýnka.
"Nevěděla jsem, že tady májí něco jako zasedací pořádek," poznamenala jsem ještě s úšklebkem, ale Christopher mě už ignoroval. Vlastně mi bylo dost jasný, že tu žádnej zasedací pořádek nemají. Prostě tu platí jedno pravidlo. Začneš se bavit s nevhodnou osobou a hned se z tebe taky stane nevhodná osoba. Bylo to tak jednoduchý a taky tak debilní pravidlo, že se mi z toho zvedal žaludek.
Hned, jak přišel profesor, začal hodinu. Stále jen mluvil a mluvil. Psala jsem si poznámky, ale ve skutečnosti jsem byla duchem mimo. Po očku jsem sledovala Christophera. Taky si pár věcí zapisoval, ale zdálo se, že je mu všechno jedno. Ignoroval všechny včetně mě. Štvalo mě to, ale momentálně jsem s tím nic dělat nemohla. Musím vymyslet něco, díky čemu by se se mnou začal bavit. Věděla jsem, že je to jako hledat jehlu v kupce sena. Christopher měl svojí vlastní hlavu, svůj vlastní svět a já jsem byla jen otravnej parazit, kterej se mu snaží narušit jeho osobní bublinu.
Když zazvonil zvonek, který ohlašoval konec hodiny, Christopher se zvedl a bez jediného slova nebo pohledu vyrazil pryč. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel. Pak jsem se taky zvedla, posbírala jsem si svoje věci a dala je do tašky. Vyrazila jsem k východu.
Těsně mezi dveřmi do mě narazila ta blonďatá holka, co mě před hodinou propichovala nenávistným pohledem. Byla jsem si na sto procent jistá, že to udělala schválně. Já jsem to nečekala, takže jsem upustila svojí tašku přes rameno a ta spadla na zem. Vysypalo se z ní pár knížek.
"Oh, já si tě nevšimla," zašvitořila ubohým hláskem ta bloncka a dala se na odchod bez jakékoliv omluvy.
Chtěla jsem za ní zavolat nějakou tu nepěknou nadávku, ale ovládla jsem se. Už tak jsem poutala moc pozornosti. Sehnula jsem se a začala jsem sbírat všechny knížky, co mi vypadly. Naštvaně jsem je hodila zpět do tašky a zamířila jsem na hodinu matematiky.
----
Doufala jsem, že zbytek dne uběhne rychle. Chtěla jsem už být na pokoji. Chtěla jsem si lehnout a dát si do pořádku všechny myšlenky. Jediný na co jsem dokázala myslet, byl Christopher. Jednoduše se mi dostal do hlavy a já ho nemohla dostat ven.
Jenže mě čekalo jedno menší překvapení. Při koukání do rozvrhu jsem zjistila, že mě poslední dvě hodiny při odpoledním vyučování čeká tělocvik. Nejhorší předmět všech dob. Zřejmě jsem se ráno překoukla a nevšimla si ho.
To mi samozřejmě zhatilo všechny moje plány. Musela jsem na pokoj, ale jen pro převlečení. Pak jsem vyrazila najít šatnu. To mi trvalo nejmíň patnáct minut. Tam jsem se převlíkla do tmavých tepláků a černého trička. Zaslechla jsem, jak se dvě holky vedle mě baví o tom, že se dneska půjde ven. Překvapilo mě to, protože venku byla celkem zima. Sice nepršelo, ale i tak. Povzdechla jsem si a přetáhla jsem přes sebe tmavě modrou sportovní mikinu.
Držela jsem se těsně za těma holkama. Dovedly mě až k hřišti, takže jsem si na nic nestěžovala. Ušetřily mi práci. Navíc se mi vůbec nechtělo ptát se někoho na cestu. Na hřišti už postávala dost velká skupina holek.
Vydedukovala jsem z toho, že máme oddělený tělocvik. Rozhlížela jsem se kolem dokola a všimla si, že kluci mají tělocvik taky, ale na opačné straně hřiště. Okamžitě jsem hledala Christophera, ale nikde jsem ho neviděla. Super, už se chovám jako nějakej úchyl.
Přestala jsem ho hledat a pozornost jsem stočila k právě příchozí profesorce. Měla na sobě cvičební úbor a na krku píšťalku. Super, teď tu na nás bude pískat jako na psy.
"Takže dámy, pozor! Na začátek si dáme pět koleček kolem celého hřiště. Nechci vidět, že si to někdo bude usnadňovat. Jasný?" zavelela a mě nezbývalo dělat nic jinýho, než přikývnout.
Nedala mi ani čas na to, abych její povel zpracovala. Rozběhla se a všichni vyrazili za ní. Nechala jsem je všechny běžet a zařadila jsem se až na konec. Přes hlavu jsem si hodila kapuci a hnala jsem se vlastním tempem.
Naštěstí se dozadu nedívala. Když už jsme byli někde za polovinou, běželi jsme kolem kluků. Samozřejmě, že si nemohli nechat ujít náš běh. Oddechla jsem si a snažila jsem se jejich pohledy ignorovat. Po nějaké chvilce jsem zachytila jiný pohled. Ne zvědavý, prostě jen znuděný. Christopher se opíral o zábradlí a díval se mým směrem. Když si všiml, že se na něj dívám, uhnul pohledem a dělal, jako by se nic nestalo.
Celý dvě hodiny probíhaly přesně tak, jak jsem si myslela, že budou probíhat. Učitelka nás nenechala ani vydechnout a už nás hnala k další a další aktivitě. Přesně proto nesnáším tělocvik.
Když odpískala konec hodiny, úlevně jsem si oddychla a plácla jsem sebou do trávy. Sotva jsem popadala dech. Když jsem se podívala na ostatní, byli na tom stejně jako já. Aspoň nějaká utěšující zpráva.
Moc dlouho jsem ale neležela. Po nějaké chvilce jsem se zvedla. Chtěla jsem zapadnout do sprchy a strávit tam zbytek tohohle dne. Snad ještě nikdy v životě jsem se takhle nezpotila.
Tohle přání se mi naštěstí splnilo. Co nejrychleji jsem si sbalila saky paky a zamířila jsem na kolej. Zamítla jsem mytí ve společných sprchách. Prostě jsem chtěla mýt klid, takže jsem zamířila na pokoj. Zamkla jsem za sebou a rovnou jsem se vydala do sprchy.
------
Přesně v sedm hodin večer jsem vcházela do jídelny. Už od pěti mi kručelo v břiše. Nemohla jsem se dočkat večeře, takže jsem přidala do kroku. Nedávala jsem pozor a přímo ve dveřích jsem se s někým srazila. Vzhlídla jsem a chystala se něco poznamenat, ale zarazila jsem se. Srazila jsem se totiž s Christopherem. Vážně divná náhoda, nemyslíte?
"Ty seš snad všude, ne?" poznamenal otráveně a vešel do jídelny jako první. Hned jsem s ním srovnala krok.
"Ani ne, spíš na sebe máme štěstí," namítla jsem s úsměvem.
"Štěstí bych tomu určitě neřikal. Spíš zákon schválnosti," promluvil po chvilce přemýšlení a zařadil se do fronty na jídlo. Já si stoupla hned za něj.
"Páni, takže ty nejsi bručoun jen po ránu, ale i večer," vrátila jsem mu kousavým tónem.
"Jo a ty mě neobtěžuješ jen ráno, ale dokonce i večer," napodobil můj tón a neodpustil si poznamenat něco kousavýho.
"Já že tě obtěžuju? Jen se ti snažím pomoct," namítla jsem chabě a zatvářila jsem se dotčeně. Podíval se mým směrem a vyslal ke mně jeden ne moc hezký pohled.
"Jasně jsem ti řekl, že o tvojí pomoc nestojím," zavrčel tichým hlasem tak, abych ho mohla slyšet jen já.
"Jo, já vím, dneska jsem to už párkrát slyšela," souhlasila jsem s úsměvem a popostoupila jsem ve frontě.
"Proč nemůžeš otravovat někoho jinýho?" zeptal se s nadějí, že ho nechám být.
"Protože se mi nechce a ty mi přijdeš dost zajímavej na to, abych se tě držela," objasnila jsem s úšklebkem a on zatřepal hlavou.
"Já a zajímavej? Tak počkat holčičko, jsi tu teprve druhej den. Neznáš ani polovinu lidí, co sem chodí. Radím ti dobře, vyhlídni si někoho jinýho," zavrčel mi těsně před obličejem. Byl ode mě jen pár centimetrů.
"Holčičko? Ty mi tu něco radíš? No ták, snad si nemyslíš, že se tě leknu a nechám tě být," poznamenala jsem s úšklebkem a sledovala jsem ho. Zdál se být trochu naštvaný. No dobře, trochu víc.
"Budeš toho litovat," řekl nakonec a vzal si svojí večeři od kuchařky. Zamířil až do zadní části jídelny.
"Já a litovat? Tak to jsi na špatné adrese," špitla jsem už jen pro sebe a spolu s večeří jsem zamířila k jednomu z volných stolů. Hned jsem se pustila do večeře. Hltala jsem sousta a ztrácela jsem se v myšlenkách. Snaží se mě jen zastrašit. Jenže to ještě neví, že já se jen tak zastrašit nenechám.
Takže lidičky, je za vámi třetí kapitola. Tahle povídka mě neskutečně chytla, prostě jsem jen psala a psala. Mám strašně ráda Christophera a jeho celou osobnost. Doufám, že i vám se líbí tak, jako mě. Příště můžete čekat trošku větší akci. Christopher zase provede nějakou kravinu a Jasmine to bude napravovat. No, víc prozrazovat nebudu...
Vaše misqwa... :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Druhá šance - 3. kapitola elena katharin lucia 18. 06. 2013 - 16:16
RE(2x): Druhá šance - 3. kapitola vampire-krev 18. 06. 2013 - 22:14
RE: Druhá šance - 3. kapitola peťulka 22. 06. 2013 - 20:38
RE: Druhá šance - 3. kapitola kora 25. 06. 2013 - 18:49