Vampire-krev | Druhá šance - 4. kapitola

Kapitola 4: Nudná, drzá a otravná

Už jako malé děti nás poučovali a říkali nám, jak se máme chovat. Učili nás, co je špatné a co naopak dobré. Dostávali jsme přednášky o tom, jak máme všem pomáhat. Říkali, že se máme k ostatním chovat tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám.

Když nadešel den, kdy nás vypustili do světa na vlastní pěst, nic nebylo takové, jak nám říkali. Svět byl plný pokrytectví, nenávisti, závisti a podobných věcí. Nevěděli jsme, co je zlé a co dobré.

Dlouho jsem se snažila pochopit všechny okolo sebe. Po nějakém čase jsem to ale vzdala. Uvědomila jsem si, že nemá cenu chovat se dobře a podle pravidel, nikdo to stejnak neocení. Navíc mi došlo, že s pravdou bych to moc daleko nedotáhla.

Našla jsem si vlastní způsob, jak proplout životem. Cesta nebyla vůbec jednoduchá. Na každém rohu na mě čekala nějaká nástraha, jenže já se nedala a prorážela jsem si cestu vlastní silou. Dostalo mě to až sem. Nemohu posoudit, jestli jsem udělala dobře, ale dokážu s jistotou říct, že kdybych se chovala tak, jak si představovali oni, nedotáhla bych to ani do poloviny, co teď.

Celý zbytek týdne probíhal stejným způsobem jako první dva dny. Chodila jsem z hodiny na hodinu, sledovala jsem drbací kroužky kolem sebe, párkrát do mě někdo strčil a poznamenal něco rýpavého. Pomalu jsem si začala zvykat na místní atmosféru.

Každý den jsem nějakou náhodou narazila na Christophera, ale ten mě z vysoka ignoroval. Nevěnoval mi ani jeden pohled, nepromluvil se mnou a vlastně vždy dělal, jako bych byla vzduch. V jednu chvíli jsem už chtěla začít řvát na celou třídu, že je to takovej arogantní blb, že to snad ani není možný. Zachránila jsem mu zadek, a to doslova, a on neumí ani pozdravit. Samozřejmě, že jsem nic takovýho neřekla nahlas. Věděla jsem moc dobře, že pak už bych u něj neměla žádnou šanci. Prostě jsem se to jen snažila tiše přetrpět a vymýšlela jsem, jak s ním navázat kontakt. Na nic jsem ovšem nepřišla.

Celý týden byl v okolí takový klid, že jsem si začínala pomalu myslet, že někdo něco chystá. Nebo se při nejmenším něco spustí náhodou.

Byl pátek a já právě mířila z oběda na kolej. Vůbec jsem netušila, co podniknu o víkendu. Rozhodla jsem se, že to tu budu muset omrknout a zmapovat všechny dostupný aktivity. I když z jedný strany by mi ani nevadilo, kdybych jen tak celej víkend ležela v posteli a nemusela jsem nic dělat.

Všude kolem pobíhali žáci a křičeli jeden přes druhýho. Zřejmě byli štěstím bez sebe, že zítra není škola, takže si vymýšleli nějaký plány. Dokonce jsem od pár holek ze třídy zaslechla něco o tom, že se má dneska pořádat nějakej večírek. To mě samozřejmě nijak nezajímalo, takže jsem nijak dál neposlouchala a radši jsem si o přestávce strčila sluchátka do uší.

Zastavila jsem se těsně pár metrů před dívčí kolejí. Na můj vkus tam stál až moc velký hlouček lidí. Přešla bych to a neřešila to, ale zaujalo mě, že všichni sledovali nějaké dění uprostřed. Popošla jsem teda ještě kousek blíž a začala jsem rozeznávat pár tváří.

Většina z nich byla se mnou ve třídě. Poznala jsem tu barbínu, co do mě strčila tak, že se mi až vysypaly knížky. Už od prvního pohledu mi tahle holka nesedla. Moje starý já by jí nejspíš zaškrtilo, ale dokázala jsem se ovládnout a hodit to aspoň na chvilku za hlavu.

Podívala jsem se tím směrem, kam směřovaly všechny oči všech pozorovatelů. Uprostřed se někdo pral. Prvního kluka jsem neznala, ale toho druhýho jsem poznala hned. Nemusela jsem se ani nijak namáhat, byl to Christopher. Vypadal dost rozzuřeně a vyloženě se do toho prvního pouštěl hlava nehlava.

Udělala jsem věc, která mě napadla jako první. Odstrkovala jsem lidi kolem sebe a snažila jsem se dostat až do středu všeho dění. Dala jsem si jasnej cíl. Odtáhnout ty dva od sebe a... dál už jsem to jaksi nedomyslela.

Když už jsem mířila k těm dvěma, upoutala jsem na sebe pozornost dost velké části těch čumilů. Využila jsem chvilky, kdy se ten kluk a Christopher trochu vzdálili a vpadla jsem mezi ně. Ani jeden to nečekali, takže se zarazili těsně u mě. Byla jsem neskonale ráda, že mi ani z jedný strany nepřilítla nějaká ta rána.

"Co to kurva děláš?" vyjel na mě ten první.

"Tu kurvu si nech pro někoho jinýho," rýpla jsem si s ne moc příjemným úšklebkem.

"A ty seš jako kdo, že mi řikáš, co mám a nemám dělat?" okamžitě na mě vyjel.

"Někdo, po kom ti nic není," nedala jsem se. Cítila jsem na zádech něčí pohled a byla jsem si jistá, že Christopher není zrovna dvakrát nadšenej, že se zase do něčeho pletu.

"Padej odsud," ozval se mi rozčíleně za zády      .

"Pujdu jen, když se spakuješ i ty," namítla jsem tvrdohlavě a otočila se k němu čelem.

"Snažíš se tu o sebevraždu?!" zasyčel a probodával mě naštvaným pohledem. Kdyby dovedl pohledem zabíjet, byla bych už na sto procent pod zemí.

"A ty?" vrátila jsem mu.

"Do toho ti nic není," zabručel Christopher.

"Už jste to dořešily, hrdličky?" ozval se za námi arogantní hlas, který patřil tomu klukovi, se kterých se ještě před chvílí Christopher pral. Zjevně chtěl pokračovat. Podívala jsem se Christopherovi přímo do očí a snažila jsem se ho přemluvit. Už tak na tom nebyl nejlíp. Ta modřina z pondělí, co mu udělali ty chlapy, ještě ani nebyla zahojená a už se k ní přidala další, ale pod druhým okem, roztržený ret, ze kterého se valila krev, a pár dalších zranění. "Rád bych pokračoval," dodal ještě ten slizák a já ztratila nervy.

"Jo? Tak si posluž," zavrčela jsem a otočila se znovu k němu.

"Sorry, ale tebe jsem zrovna nemyslel," poznamenal arogantně a prohrábl si vlasy. Zřejmě si myslel, že z něho padnu na zadek, ale to byl chlapeček na omylu. "Copak emáček má chůvičku?" tentokrát jeho pozornost nepatřila mně, ale Christopherovi. Nečekala jsem, že by Christopher zareagoval tak rychle, ale stalo se. Z ničeho nic mě o kousek popostrčil a jednu mu vrazil. Ten to nečekal, takže se mírně zakymácel. Když se vzpamatoval, chtěl to Christopherovi vrátit, ale asi se motal tak moc, že si nás spletl a vypálil ránu přímo na mě.

Nečekala jsem to, takže jsem nestačila nijak reagovat. Čekala jsem velkou ránu někde v okolí tváře, ale těsně před tím, než jeho ruka dorazila ke mně, mě Christopher odstrčil, takže se ten kluk strefil do prázdna.

Vykuleně jsem sledovala Christophera. Ten si jen odfrkl a chytl mě za paži. "Ty asi nevypadneš jen tak, co?"

"N-ne," zakývala jsem hlavu a on si odfrkl ještě jednou. Ignoroval pohledy ostatních. Asi už na ně byl tak zvyklej, že mu to bylo jedno.

"Fajn!" kapituloval. Stále mě držel za ruku, takže když se vydal pryč, táhl mě za sebou. Lidi mu hned udělali prostor, takže si nemusel prorážet cestu. Viděla jsem, že mají strach, že si svůj vztek vybije na nich. Chtěla jsem prohodit, že to nehrozí, protože podle jeho výrazu jsem usoudila, že to schytám já, ale až v soukromí.

Poznala jsem, že mě táhne mezi kolej a školu. Tu cestu jsem poznala z jednoho prostýho důvodu. V pondělí jsem tudy procházela i s ním. On si to ale nepamatuje.

"Můžeš mi vysvětlit, co tě to zase napadlo?!" vyjel na mě hned, co jsme zašli za roh školy a nikdo nás tak nemohl vidět.

"Celej týden mě ignoruješ," konstatovala jsem a ignorovala jeho předchozí otázku.

"Divíš se mi? Jsi jako osina v zadku. Jasně jsem ti řekl, že mi máš dát pokoj. Tys to nepochopila, takže jsem to začal řešit po svým," vysvětlil naštvaně. Už mě sice pustil, ale byl tak blízko, že jsem se musela namáčknout na studenou zeď. Nevypadal zrovna přátelsky.

"Řešit? Vždyť vůbec nic neřešíš," rýpla jsem si naštvaně.

"Á, paní chytrá promluvila," zavrčel. "Teď jsi tomu teda dala ránu. Kdyby ses do toho před chvílí nepletla, mohlo bejt všechno v klidu!"

"Cože? Tomu před chvílí říkáš klid?!" zvýšila jsem hlas.

"Něco jsem tam řešil, pokud sis nevšimla. Teď si akorát strhla pozornost na nás dva. To je fakt úžasný," prohodil s kyselým úšklebkem a provrtával mě pohledem.

"Tvoje způsoby řešení problémů jsou fakt zajímavý. Kdyby ses mi nevyhýbal, k tomuhle ani nemuselo dojít," rýpla jsem si znovu a ušklíbla se. Vytáčel mě do nepříčetnosti už jen tím, jak se tvářil. Vždycky, když jsem zahlídla jeho arogantní úsměv, rozbolela mě hlava.

"Kdybys mě nechala na pokoji, nemusel jsem se ti vyhýbat," vrátil mi to s ironií v hlase.

"Kdybych tě nechala na pokoji, už bys tu ani nemusel být," nedala jsem se.

"A dostáváme se znovu k tomu, co je tobě do toho. Ty seš tak otravná," zahučel znuděně.

"Jen ti chci pomoc,"

"Jo, přesně tak, jsi otravně nudně otravná," ignoroval mojí předešlou poznámku a mě chytl další nával vzteku. Napodoboval mojí taktiku. Jasně jsem si všimla, že dělá přesně to, co já ještě před chvílí. Jednoduše slyšel jen to, co se mu hodilo. To mě tak štvalo.

"Proč se se mnou prostě nedokážeš jen tak bavit? Co je na mně tak špatnýho, že ti vadim?" zeptala jsem se a sledovala jeho překvapený pohled. Asi čekal, že se vytasím s nějakým rýpnutím.

"Kromě toho, že jsi nudná, drzá a otravná mám ještě jeden důvod. S nikým jsem se do teď nebavil, takže ani ty nebudeš výjimka," odpověděl mi chladně těsně před obličejem a oplácel mi pohled.

"Tak to máš teda fakt pitomý důvody," odsekla jsem uraženě.

"Nejde o to, jak dobrý jsou. Hlavně, že jich je dost," pokrčil rameny a kousek se odtáhl.

"Stejnak to nevydržíš. Jsem si jistá, že jednou přijde den, kdy se se mnou budeš bavit normálně. Ať se ti to líbí nebo ne," poznamenala jsem jasně.

"Tak na ten den si počkáš ještě hodně dlouho. Jen abys to s tím čekáním nepřehnala, protože pohled na tebe jako na scvrklou babku mě nijak moc nebere," uzavřel náš rozhovor a dal se na odchod.

"A já že sem tu drzá a nudná?!" zavolala jsem ještě za ním. Div jsem na něj nevyplázla jazyk.

"Vždyť ti to řikám," zavolal za mnou a zabočil tak, že jsem ho ztratila z pohledu. Snažila jsem se co nejvíc nadýchat čerstvýho vzduchu. Nevím, jak to dělal, ale vždycky, když byl poblíž, dokázal mě tak zmátnout, že jsem si nebyla jistá naprosto ničím. Hádala jsem se s ním jako s malým děckem. Byl tak paličatej, že mě to vždycky nakoplo tak, že jsem prostě chtěla poznamenat něco lepšího. Prostě se mi to nelíbilo. Nebyla jsem zvyklá prohrávat.

Konec čtvrté kapitoly, tak co říkáte? Ušlo? Víte, chci se touhle povídkou zaměřit jen na hlavní hrdiny a jejich problémy, vzájemné hádky a tak dále. Takže snad pochopíte, že na sebe asi ve všech kapitolách hlavní hrdinové narazí. V téhle kapitole jste se mohli setkat jen s takovým malým problémem, rvačkou. Jenže v příštích kapitolách trochu přitvrdíme. Takže se nebojte, nebude to jen o hádkách... Teda převážně ano, ale v příštích kapitolách se mrkneme i na nějaké ty závislosti. Christopher totiž zase udělá blbost a to by nebyla Jasmine, aby ho přitom nechytila.

Vaše misqwa... :)