Vampire-krev | Druhá šance - 5. kapitola

Kapitola 5: Nečekaná návštěva, alkohol a studená sprcha

Před 2 lety:

"Za všechno můžeš ty!!" zaječel na mě hystericky a jednu mi vrazil. Měl už hodně upito, ale to stále nic neměnilo na tom, že je to můj otec. Měl by se chovat líp. Poslední dobou to bylo horší a horší. Stále jen pil a pil.

Vždycky, když jsem se k němu dostala moc blízko, nějak mi ublížil. Stále na mě házel vinu, přestože jsem za nic nemohla. Utápěl se v žalu a všechnu svojí nenávist si vyléval na mě.

Chytla jsem si bolavou tvář a začala jsem couvat. Nastal ten pravý čas na to, abych se vypařila. Nemělo cenu hádat se s ním. Už tolikrát jsem to zkoušela a vždycky to bylo jen horší a horší. Rozeběhla jsem se do pokoje a rychle jsem za sebou zamkla.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Tvář jsem měla celou rudou a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Nenáviděla jsem pocit bezmoci. Rozzuřeně jsem bouchla do stolu. Trochu se zakymácel a já do něj bouchla ještě jednou.

Nevím, co mě to napadlo. Najednou mě poháněla nějaká cizí síla. Přešla jsem ke skříni a strčila jsem ruku úplně dozadu. Vytáhla jsem flašku s nějakým alkoholem. Bylo mi jedno, co to je. Přehodila jsem přes sebe bundu a otevřela jsem okno. I s flaškou jsem přeskočila na vedlejší strom a pomalu jsem z něj slezla dolů. Mohlo to být tak 5 metrů vysoko. Nebála jsem se. Ne, tohohle ne.

Dnešek byl den, kdy se všechno změnilo. Šíleně jsem se opila a tím jsem utlumila všechny svoje pocity. Další dny jsem dělala to samé. Jenže to jsem ještě netušila, že to po nějakém čase přestane zabírat. Překročila jsem mez a šáhla jsem po drogách. Sice po těch lehkých, ale přeci jen. V tu chvíli jsem nevnímala okolní svět, bylo mi jedno, co se mnou bude. Byla jsem v maléru, ale nehodlala jsem to nijak řešit.

Součastnost:

Líně jsem se převrátila na posteli a podívala se na hodiny. Bylo půl devátý. Od té chvíle, co jsem dnes narazila na Christophera, jsem prostě jen ležela na pokoji a nevnímala okolní svět.

Měla jsem ho plnou hlavu. Stále jsem na něj musela myslet. Chtěla jsem vědět, co ho vedlo k tý rvačce. Chtěla jsem, aby mi všechno řekl. Když jsem ho viděla rvát se s tím klukem, poznala jsem, že to myslí naprosto vážně. Proč? Co ho k tomu vedlo?

Přesně tyhle otázky mi jen tak lítaly hlavou. Nešla jsem ani na večeři. Neměla jsem hlad. Navíc mě nijak nelákal fakt, že bych byla znovu středem pozornosti. Bylo to přesně tak, jak říkal Christopher. Tím, že jsem se vložila mezi něj a toho kluka přede všema těma lidma, jsem si jasně zajistila další pozornost. Jenže v tu chvíli mě nic takovýho nenapadlo. Řídila jsem se pocity.

"Grrr," zavrčela jsem a pomalu se zvedla z postele. Proč ho prostě nemůžu dostat z hlavy?

Aniž bych si to uvědomovala, stála jsem u dveří a oblíkala si bundu. Musela jsem si s ním promluvit a to hned. Nevěděla jsem o čem, ale prostě jsem musela. Jednoduše budu improvizovat. Otevřela jsem dveře na chodbu a vyšla jsem ven.

Nevnímala jsem fakt, že je už celkem pozdě. Jen jsem zamkla a vyšla ven před kolej. Zamířila jsem doleva ke klučičí ubytovně. Doufala jsem, že ho zastihnu tam. Věřila jsem, že bude na pokoji. Prostě tam přijdu a někoho se zeptám, kde je jeho pokoj. Jo, to zvládnu.

-----

Zvládla jsem to. Nejdřív mě trošku zarazilo, když jsem zjistila, že se u nich na koleji pořádá nějakej mejdan. Přeci jen na ostatních školách by jim tohle jen tak neprošlo, ne? Copak tady nás nikdo nehlídá?

Nakonec jsem to hodila za hlavu a snažila jsem se procpat hlouběji do místnosti. Pár lidí už bylo dost napitejch. Z čehož mě napadla další otázka. Kde sakra berou chlast?

Když jsem se dostala až na chodbu, kde začínaly pokoje, odchytila jsem si jednoho nagelovanýho blonďáka a zeptala se ho, kde bych našla Christophera. Nejdřív mě jen přejížděl zkoumavým pohledem a zřejmě přemýšlel nad tím, co tu dělám. Nakonec jen pokrčil rameny a nadiktoval mi číslo pokoje. Hm, 23.

Procházela jsem chodbou a přejížděla jsem pohledem po malých štítkách. Pokoj 23 jsem objevila až na konci chodby. Zhluboka jsem se nadechla. Najednou mě pohltily obavy. Co tu sakra děláš? Volala jsem na sebe v myšlenkách. Neměla jsem nejmenší tušení o tom, co mu řeknu. Prostě jsem jen zvedla ruku a zaklepala jsem na dveře. Nejdřív slabě, pak silněji.

Nějakou dobu bylo ticho. Přistoupila jsem blíž ke dveřím a snažila jsem se poslouchat. Po necelé minutě jsem zaslechla něčí kroky a po chvilce se otevřely dveře. Stál v nich Christopher. Rozhodně nevypadal tak, jak jsem si ho představovala.

"Ty?!" zabručel a mírně se zapotácel. Sjela jsem ho překvapeným pohledem. Ucítila jsem smrad z cigaret a ovanul mě pach alkoholu. Najednou mi bylo všechno jasný. On se jednoduše opil.

"Koukám, že jsem tu právě včas," nadhodila jsem s kyselým úšklebkem a přímo se vnutila dovnitř. Protáhla jsem se těsně kolem něj a vklouzla jsem do pokoje. Naštvaně se otočil.

"Rušíš," zavrčel a sledoval mě. Pokrčila jsem rameny a vrazila do dveří tak, že se zabouchly. Opíral se o ně, takže když se zavřely, ztratil rovnováhu. Byla jsem si jistá, že by to neustál, takže jsem přiskočila těsně k jeho tělu a zachytila jsem ho.

"Myslím, že s pitím jsi dneska skončil," namítla jsem naprosto vážně a stále ho držela kolem pasu.

"Právě sem začal. Navíc ty mi nemáš co rozkazovat!" vyprsknul a snažil se mě odstrčit

"Ne, ne, kamaráde, skončil jsi. Myslím, že zamíříme do koupelny," objasnila jsem a stále se ho držela. Mohl se kroutit, jak chtěl, ale v tomhle stavu jsem měla navrch já.

"Přestaň se chovat jako moje máma!" vykřikl rozzuřeně, ale už se mi nezkoušel vymanit. "I když ta se tak nikdy nechovala," prohodil ještě ironicky. Měla jsem pocit, že to ani nechtěl říct nahlas, ale řekl. Vlastně to bylo poprvé, co se zmínil o svém soukromí. Jasně, moc příležitostí jsem mu nedala, protože naše setkání vždycky skončilo hádkou.

"Víš, co je divný? Většina lidí, když se opije, dělá kraviny a je až moc veselá, ale ty... Ty jsi snad ještě víc mrzutej, jak obvykle," prohodila jsem s úšklebkem a přešla jsem tu jeho poznámku o jeho mámě. Při zmínce o jeho rodině, mě samotnou doháněly vzpomínky na tu mou a tomu jsem chtěla zabránit. Nechtěla jsem se vracet k minulosti. Ne teď. Jasně, že bych se o něm chtěla dozvědět něco víc, ale ne, když je v tomhle stavu a když se mi vracejí vzpomínky.

"Já jsem mrzutej jen tehdy, když jsi někde poblíž," objasnil po dlouhé odmlce. Bylo vidět, že musí dost přemýšlet nad tím, co řekne. Jen by mě zajímalo, jestli mu pití pomohlo zapomenout na tu věc, která ho sžírala, protože mně se to dařilo jen ze začátku. Časem to bylo horší a horší.

"Tak to se to budeš muset odnaučit," namítla jsem a zamyšleně se rozhlídla kolem sebe. Usoudila jsem, že jeho postel je ta u okna. Poznala jsem to podle toho, že právě vedle tý postele se válely dvě naprosto prázdné flašky nějakého alkoholu. Nerozeznala jsem, co za pití to bylo, takže jsem přejela pohledem o kus dál. Tentokrát jsem narazila na to, co jsem hledala. Dveře od koupelny.

Zamířila jsem k těm dveřím a Christophera jsem táhla za sebou. Tahle situace má jen jedno řešení. Studenou sprchu a postel. Byla jsem překvapená, že se nebránil. Prostě šel tam, kam jsem šla já. Nejspíš na něj ten alkohol začal působit víc a on si ani neuvědomoval, co dělá. Směšný na tom všem bylo to, že všechny naše delší setkání, jako je třeba tohle, si on nikdy pamatovat nebude. Za to já si je budu pamatovat až moc dobře.

Otevřela jsem dveře koupelny a rozsvítila jsem. Na první pohled byla strašně podobná té mojí. Zatáhla jsem Christophera dovnitř a zavřela za ním dveře. Snažila jsem se mu přetáhnout tričko přes hlavu.

"Co to děláš? Snažíš se mě tu znásilnit?" vyblekotal se a zabodl do mě pohoršený pohled.

"Ne, o to se tu vážně nesnažím. Myslím, že bys nebyl rád, kdybych na tebe pustila studenou sprchu a ty bys byl celej mokrej, ne?" prohodila jsem a musela jsem se jeho otázce zašklebit. Ten kluk má ale bujnou fantazii.

"Fakt?" zeptal se hned a sledoval mě zkoumavým pohledem.

"Fakt," prohodila jsem a s námahou mu přetáhla tričko přes hlavu.

"Jako fakt?" zeptal se znovu a já chytla menší podezření, že se zbláznil. Začínal mě s tím slovem FAKT štvát.

"Jako fakt!" zavrčela jsem a popostrčila ho do sprchy.

"A proč mi teda nesundáš i kalhoty?" zeptal se a šibalsky na mě mrkl. Bože! Ještě před chvílí by mi nejradši utrhl hlavu a teď... Teď se mnou snad flirtuje, ne? Myslím, že toho musel vypít dost.

"Protože by to bylo divný?" Místo odpovědi jsem větu převrátila v otázku a doufala jsem, že to bude ignorovat. Jenže to by nebyl on, kdyby něco neprohodil.

"Takže se bojíš, že bys neodolala," řekl a nadhodil sladký úsměv.

"Cože?! Ne, ježiši... To..." nevěděla jsem jak z toho ven, tak jsem jednoduše pustila studenou vodu a jen tak, tak jsem uskočila. Doufala jsem, že aspoň ta ho trochu probere. Myslím, že mám nabručenýho a střízlivého Christophera radši, než toho flirtujícího. Dostával mě do nesnází a přesně tenhle pocit jsem nesnášela. Věděla jsem, že by tohle za normálního stavu zřejmě, no spíš určitě, nikdy neřekl, ale i tak jsem mu na to neměla co říct.

"Áááaa," ozval se okamžitě jeho výkřik a já se uculila. Přesně tak, ať si tu sprchu užije.

"Ty..." zavrčel mým směrem, když si všiml, že se mu směju. Nevypadal, že by se vzpamatoval, jen svou pozornost zaměřil na mě a přeměnil jí na naštvanost.

Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, popadl mě za ruku a strhl mě k sobě do sprchy. Téměř okamžitě jsem ucítila studenou vodu.

"Super, fakt super," vyštěkla jsem kousavě a rychle zastavila tekoucí vodu. Tentokrát to byl on, kdo se culil.

"Jen jsem chtěl, abys to taky zkusila," nadhodil nevinný výraz a pro ještě větší efekt zamrkal.

"Jo skvělý, tak ti teda děkuju," zamrmlala jsem naštvaně a vylezla ven. Šáhla jsem po ručníku a hodila jsem ho po něm. Vypadal překvapeně.

"Neřikej, že ti mám pomoc," zavrčela jsem naštvaně a on se z ničeho nic ušklíbnul. Hodil mi ručník zpátky.

"Asi jo," řekl jako by nic. To si ze mě snad dělá srandu, ne? Nezabrala na něj ani sprcha, tak co mám dělat teď?!

"Ne, ne, ne. Tak to teda ne. Vem si ten ručník, utři se a zchoď ze sebe ty mokrý kalhoty. Já počkám vedle," zamítla jsem automaticky jeho přání a vypochodovala jsem ven z koupelny. Ještě jsem za sebou práskla dveřmi na znamení, že si má pospíšit.

Myslela jsem si, že když za ním půjdu sem, přemluvím ho, aby si ode mě nechal pomoc. Rozhodně jsem ho nechtěla najít v tomhle stavu. Tahle situace ve mně až moc probouzela minulost a moje stavy spojené spolu s ní. Nechtěla jsem na to myslet. Nechtěla jsem to prožívat znovu a znovu. Ne, nechtěla.

Po asi pěti minutách se otevřely dveře koupelny a z nich vylezl Christopher v černých kraťasech. Z vlasů mu ještě místy odkapávala voda, ale jinak byl v celkem dobrém stavu, samozřejmě, že musíte pominout fakt, že má v sobě nejmíň tři promile alkoholu.

"Seš mokrá," konstatoval hned, co vyšel ven.

"Nepovídej, toho jsem si nevšimla," utrousila jsem jedovatě a šlehla po něm naštvaným pohledem. Štval mě a to snad ještě víc, než když byl v normálním stavu.

"Hm" zamručel jen a přešel ke své posteli. Zvedl ze země jednu z láhví a já si až teď všimla, že není úplně prázdná.

"Tak to teda ne," přiskočila jsem k němu a láhev mu vytrhla. Zapotácel se a spadl na postel. Jen co přijde, už by pil.

Sebrala jsem ze země i tu druhou láhev a zamířila jsem do koupelny k umyvadlu. Vylila jsem všechen zbytek chlastu a vrátila jsem se zpět do pokoje. Christopher seděl na posteli a vysílal ke mně nevraživý pohled.

"To nebylo nutný," odfrkl si.

"Ale jo bylo, zítra mi za to poděkuješ. Teda... Asi nepoděkuješ, ale budeš si to při nejmenším myslet," opravila jsem se a láhve položila na stůl.

"Nemyslím si," namítl tvrdohlavě.

"Já vím, že ne, protože teď by sis toho ani moc myslet nemohl," rýpla jsem si. Cítila jsem, jak se mi mokrý oblečení lepí na kůži. Chtěla jsem jít a převlíknout se, ale nejdřív jsem si chtěla aspoň trochu vysušit vlasy. Bylo mi jedno, co si o mně pomyslí lidi kolem, ale pobíhat po pánský koleji, jako mokrá slepice, nebyl zrovna nejlepší nápad.

Bez jedinýho slova jsem zamířila do koupelny a vzala si jeden ze suchých ručníků. Hned jsem si začala sušit vlasy. Po chvilce jsem toho nechala a spokojila se s ne moc skvělým výsledkem. Prostě jsem si přes hlavu přetáhla kapuci a vešla jsem do pokoje.

"Takže já..." zarazila jsem se. Christopher ležel na posteli a v klidu oddychoval. Usnul. Prostě usnul. Musela jsem se usmát. Tahle situace je víc než komická.

Přešla jsem ke stolu a šáhla jsem po kusu papíru. Popadla jsem tužku a začala psát vzkaz. Věděla jsem, že až se ráno probudí, nebude si nic pamatovat, takže až si přečte tenhle vzkaz, snad se mu osvěží paměť.

Vzkaz jsem mu položila na noční stolek vedle postele a naposledy jsem se na něj podívala. Vlasy měl mokré a rozcuchané, přesto vypadal stejně dobře, jako obvykle. Donutila jsem se od něj odtrhnout pohled a vyrazit ke dveřím. Potichu jsem je otevřela a vyšla ven na chodbu. Když jsem je za sebou zavírala, neubránila jsem se myšlence na to, jak na ten vzkaz zítra zareaguje. Myslím, že se ještě budu bavit.

Tak, je za vámi pátá kapitola a já doufám, že vás vývoj situace alespoň trochu překvapil. Alkohol není zrovna nejlepší kamarád a to pozná i Christopher. V příští kapitole se můžete těšit na mírnou kocovinu, jedno velké okno a pár otázek. Jasmine se rozhodně nebude nudit. A vy na tom budete stejně.

Vaše misqwa :)