Vampire-krev | Enchanted Heart - kapitola 12

Kapitola 12: Vynucené doučování

"Grrr, já se z toho asi zblázním," zasyčela jsem naštvaně a kráčela jsem po chodbě, která vedla z kabinetu, směrem ke koleji. Nechápu, jak jsem se k tomu mohla nechat donutit. Tohle nebyl můj styl, sakra!

Ptáte se, co se děje? Jednoduchý. Byla jsem si vyřídit doučování kouzlení. A ne, nešla jsem tam kvůli Ianovi. Takovou radost bych mu nikdy neudělala. Za všechno může Mikky a Derek. Mikky se totiž zmínil před mým bratříčkem o mé slabosti a on mě začal vydírat. Prej jestli si nezařídím doučování, zavolá domů a všechno to poví otcovi. Tohle si u mě chlapeček jen tak nevyžehlí!

Zahýbala jsem právě za roh, když se kolem mě prohnalo hejno holek v minisukních. Pokřikovali jedno a to samý dokola. Žraloci, Žraloci, pokoušem je, vyhrajeme, Žraloci, Žraloci.... Bla, bla, bla. Místní roztleskávačky mi začínaj dost solidně pít krev.

------

"Už jsi přemýšlela o tom, co bys chtěla udělat za ten projekt?" zeptal se z ničeho nic Mikky a zvedl hlavu od nějakého časopisu. Já si právě lakovala nehty u nohou, takže jsem si namočila štěteček do tmavě fialové barvy a pustila se na pravý malíček.

"Cože? Myslíš, jako ten projekt na kouzlení?" nechápala jsem. Mluvila jsem normálně, ale pořád jsem na něj byla naštvaná skrz to, že to na mě práskl a já dnešní odpoledne strávila tím, že jsem si vyřizovala doučování. Mimochodem první hodinu mám hned zítra v šest ráno. Skvělý, že?!

"Jo, ten. Je to po skupinkách, takže bychom mohli být spolu, ale nevím, jestli jim bude stačit, že budeme dva," objasnil a mírně se převalil na posteli.

"Bude muset, stejnak nevím, s kým bychom jinak byli. No, vzhledem k tomu, že nemám žádnou představu o kouzlení, si budeš muset počkat, až skončím s doučováním," odsekla jsem mírně pobouřeně a on se jen nesměle usmál. Pche myslí si, že jeden úsměv spraví všechno moje utrpení. To teda ne!

"Jo, jasně... No, kdybychom na nic nepřišli, myslím si, že by nám mohli poradit kluci z kapely, ne? A, nebo se poradíme s třídním, co ty na to?" zeptal se nevinně a já se zarazila. Ruka mi tím šokem ujela tak, že jsem si parádně nabarvila kus chodidla fialovou barvou.

"S klukama se možná poradím, ale s třídním nepočítej. Zbláznil ses? Nenechám si radit od toho ignoranta!" vystartovala jsem na něj a naštvaně jsem šáhla po odlakovači. Začala jsem si drhnout nabarvenou část nohy.

"Uf, tak promiň. Nechtěl jsem tě naštvat," zašvitořil, ale hned pokračoval, "stejnak by mě zajímalo, co proti němu máš. Mě přijde v pohodě."

"Jo, to je věc názoru. Každopádně to neřeš, prostě mi jen leze krkem," odpověděla jsem už relativně v klidu.

"Oukej, jak myslíš. A kdo tě má vlastně doučovat?" zeptal se se zájmem a změnil takticky téma. Musela jsem uznat, že v tom chlapeček umí chodit. Mikky byl fajn, to mi bylo jasný. Někoho jako je on jsem potřebovala.

"Nějaká Millsová," prohodila jsem po chvilce zaváhání.

"Jo, tak to máš štěstí. Ta je naprosto v pohodě. Od ní to pochopí snad každý. Taky jsem k ní dřív chodil," prohodil zaujatě.

"Hm, pokusím se to přežít," zabručela jsem a zavřela lak. Položila jsem ho na noční stolek a čekala jsem, dokud mi barva na nehtech nezaschne.

"Vyrazíme na večeři teď, nebo chceš jít až dýl?" zeptal se po chvilce Mikky a já se pomalu postavila na nohy.

"Myslím, že pudem teď, ne? Ať to máme za sebou. Jestli mám být zítra v šest v pohodě, budu muset do postele brzo. Jestli nenaspím osm hodin, budu zítra naprosto nepoužitelná," objasnila jsem a zamířila jsem ke dveřím pokoje. Z věšáku jsem stáhla mikinu a čekala jsem na Mikkyho. Když se konečně dokopal až ke mně, vyrazili jsme.

--------

"Čaute," prohodil Daniel a přisedl si k našemu stolu.

"Zdravím, kde jsi nechal ostatní?" zeptala jsem se hned se zájmem. Bylo divný, že tu byl sám. Všimla jsem si, že on a kluci jsou naprosto nerozluční.

"Ale, ani mi o tom nemluv. Lukyn zavelel, že dneska musíme extra zkoušet. Já jsem řekl, že se stavím sem a pak dorazím," prohodil a přitom kroutil očima na znamení, že se mu tam moc nechce.

"A co tak najednou?" zeptal se Mikky dřív, než jsem to stihla já. Zakousla jsem se do jablka a poslouchala, co z něho vypadne. Na obědě jsem se poučila, takže teď už jsem na žádný teplý jídlo neměla ani pomyšlení. Vystačila jsem si s jablkem a kolou.

"V pátek máme velký vystoupení. Podle všeho má přijet Starksova střední. Jako každý rok přijedou kvůli tomu, aby si proti nám zahráli ve hře Light a Match. Minulej rok nás porazili, takže se celej učitelskej výbor shodl na tom, že jim musíme letos natřít zrak. Takže se tu do pátka musí všechno vyčistit a večer jim na uvítanou máme něco zahrát. Prostě si máme hrát na to, že jsme lepší," odpověděl s velkou dávkou ironie a napil se své koly.

"Hm, zajímavý. Tak to hodně štěstí," prohodila jsem a zpracovávala všechno, co mi řekl.

"Doufám, že se tam taky někde objevíte. Jako v ten pátek... Najdu pro vás dost dobrý místa na sezení a pití bude zdarma," mrkl na mě a já se usmála.

"Jo? Pití zdarma? A nemaj ho tam zdarma všichni?" zeptala jsem se a oplácela mu pobavený pohled.

"No, a není to jedno? Víš co, tak zařídím, abyste se mohli podívat do zákulisí a možná se ti i podepíšu," navrhl a čekal na mojí reakci.

"Hm, to už zní víc přijatelně. Musíme si to rozmyslet," broukla jsem a dělala, že to zvažuju. Vlastně se mi tam i celkem chtělo. Mohla by to být zábava a aspoň bych se odreagovala od toho všeho stresu kolem, který souvisí hlavně s Ianem.

"Rozmýšlej, jak dlouho chceš, ale už teď na tobě vidím, že mi prostě neodoláš," zašvitořil a oslnil mě tím svým velkým úsměvem. Tím asi oblbuje holky kolem. Neříkám, že se mi nelíbí, ale nejspíš by to nebyla partie přímo pro mě.

-------

"Pozor," hučela jsem na procházející a tlačila jsem se chodbou dál. Tohle se fakt může stát jen mně. Samozřejmě, že jsem zaspala. Bylo šest hodin a deset minut, když jsem vylítla z pokoje. Překvapilo mě, že už tak brzo ráno pobíhá tolik lidí kolem.

Do háje, jestli z tohohle bude průser, asi to někdo odskáče. Pitomej budík. Rozbije se v tu nejvíc nevhodnou chvíli. Nestihla jsem se ani moc shlídnout v zrcadle. Jednoduše jsem vyrazila z pokoje jako střela. Vlasy mi lítaly kolem obličeje a vypadaly děsně.

Nuž co, patnáct minut ještě není tolik, ne? Utěšovala jsem se ve chvíli, kdy jsem šahala po klice od kabinetu profesorky Millsové. Nadechla jsem se a vešla dovnitř. Zabouchla jsem za sebou dveře a otočila jsem se vpřed. Okamžitě jsem zkameněla.

"Neučili tě klepat?!" ozval se naštvaný hlas, který patřil jediné osobě, kterou bych tu fakt nečekala. Ianovi.

Takže, přesně jak jsem slíbila. Máte tu po hodně dlouhé době konečně další kapitolu. Snad se bude líbit. Vymáčkla jsem ze sebe všechno, co šlo.

Vaše misqwa :)