Ďáblův syn - 16. kapitola

11. červenec 2013 | 13.45 |
blog › 
Ďáblův syn - 16. kapitola

Ďáblův syn

Kapitola 16: Už nikdy
Proč bychom měli milovat, když sami nejsme milováni?! Proč by nám mělo na někom záležet, když mu nezáleží na nás?!
----
Minule jste četli:
"Tam se vrátit nemůžeme. Vsadil bych se, že právě teď tam šmejdí KD. Někdo nás totiž prozradil. A já hodlám zjistit, kdo. Jenže před tím se musíme ještě někam stavit. Za každou cenu se musíme hnout z místa, něco víc zjistit. Musíme prostě přijít na to, co všichni ostatní plánujou a pak s tím něco udělat. Už nechci trpět tenhle stav bezmoci. Nesnáším bezmoc," promluvil Cameron s velkou dávkou ironie. Bylo vidět, že právě teď to začal brát osobně. A stejně jsem na tom byla i já a Lucinda. Teď je to osobní pro nás všechny...
O pár hodin později:
"Proč jste ze všech možných míst vybrali Londýn? To nebylo na výběr něco jinýho?" zaskučela jsem otráveně a plácla sebou na malou pohovku.
Po tom našem menším ohýnku všechno běželo tak rychle. Cameron zavelel, že musíme zpátky na letiště, abychom stihli let. Netušila jsem, jak je možný, že se nějakej let vůbec tak narychlo koná. Jenže nebyl žádný čas na ptaní. Než jsem se nadála, přistávali jsme v Londýně a nastupovali do taxíku, který nás odvezl až sem. Do malého hotýlku. No, výraz malý je přeci jen nevystihující. Spíše malý oproti těm obrovitánským, který tu byly všude kolem.
"Nejsme tady na dovolený, pokud sis nevšimla," utnul mojí poznámku Cameron a něco lovil z kapsy u kalhot.
"Tak mi aspoň řekněte, co budeme dělat tady, protože už mě nebaví to, že mi všechno řeknete až na poslední chvíli," prohodila jsem a mírně zatřepala hlavou. Po pravdě mě bolelo celý tělo. Nevím z čeho, nejspíš z toho letu. Měli fakt nepohodlný sedačky.
"Neboj, za pár minut se bude konat velká porada. Jsem zvědavá s čím se Camík vytasí," uklidnila mě Lucinda s úšklebkem. Bylo na ní vidět, že je z tý cesty nadšená stejně tak jako já. Že by taky o ničem nevěděla? Hm, to mi přijde divný. Ti dva si řeknou vždycky všechno. Proč by teď Cameron něco skrýval i před ní?
Cameron jí zpražil naštvaným pohledem a přešel k nám blíž. Lucinda si totiž sedla na křeslo vedle pohovky.
"Takže, přejdeme hned k věci. Z toho mála, co víme, potřebujeme vyvodit nějaký závěr. Navíc se mi v Paříži naskytla perfektní příležitost ke zjištění něčeho novýho. Čas nám běží a není nazbyt," řekl Cameron po chvilce ticha.
"Super, proti tomu nic nemám, ale mohl bys nám už konečně říct, co tu děláme tak narychlo," prohodila Lucinda a já sledovala její nedočkavý obličej. Takže ona vážně o ničem neví.
"Když jsem tahal informace z Hanse, řekl mi něco dost divnýho. Věděl jsem, že toho ví víc, ale i tak mi řekl jen málo. Nejdřív jsem tomu nemohl uvěřit, ale po nějaké době, kdy jsem nad tím přemýšlel, mi došlo, že to vlastně nějakým divným způsobem dává smysl," pokračoval ve své řeči a já jsem znovu nic nechápala. To nás takhle napíná schválně?
"Řekl, že zaslechl něco o tom, že lidi z podsvětí spolupracujou s těma nahoře."
"Cože?" zahučely jsme s Lucindou sborově a koukali na něj jako na mimoně. Byla jsem u toho, když Hans mluvil, ale špatně jsem slyšela a asi jsem i špatně vnímala. Tohle řekl?
"Jo, přesně takhle jsem se tvářil i já. Jenže z jistýho hlediska mi to pak došlo. Řikal mi, že se podsvětí rozdělilo na dvě strany. Jedna jde s KD a druhá proti nim. Co když se něco podobnýho stalo i tam nahoře, hm? Co když je s tím někdo tak nespokojený, že se odhodlal až k tomuhle? Co když se právě tahle malá skupinka nadpřirozených nechce pouštět do války? Samozřejmě, že KD to nenechá jen tak být. Ovšem otázkou zůstává, jestli je to všechno pravda nebo povídačky. A navíc, mi jaksi naznačil, že se to všechno vztahuje kolem Londýna. Jestli má někde vypuknout válka, tak jedno z dost přijatelných míst je právě Londýn," vysvětlil svojí nejspíš hodně promyšlenou myšlenku a čekal na naší reakci.
"Takže jsme tu proto, abychom zabránili válce?" zeptala jsem se nechápavě.
"Ne, zase tak naivní nejsem," prohodil s velkou dávkou ironie, až jsem se otřásla, a pokračoval, "jsme tu proto, že když jsem si to vyřídil s těmi chlápky, byl Hans v bezvědomí a zvonil mu mobil. Využil jsem situace a sebral mu ho. Přišla mu zpráva. A hádejte, co tam bylo..."
Rozevřel dlaň a položil ten mobil na konferenční stolek před námi. Takže to bylo to, co lovil z kapsy. Šlehla jsem pohledem po Lucindě. Ta vypadala mírně překvapeně, ale jinak na ní byl znát jen zájem. Nejspíš se smířila s tím, že jí o tom řekl až teď.
"Bylo to upozornění na setkání. Věděl jsem, že něco tají. No, teď už vám to snad došlo, ne? To setkání se má konat právě tady, v Londýně," vysvětlil a mírně přešlápl.
"Takže tam chceš jít místo něj," oznámila Lucinda s malým úšklebkem. Neptala se, už věděla, co se bude dít.
"Jo, asi tak nějak," přikývl.
"Oukej, teď už to chápeme, ale mám otázku. Nebude to náhodou sebevražda? Jak můžeš vědět, kdo tam na tebe čeká? Co když to je nějaká past, co? Potom, co nás někdo zradil v Paříži, nevíš co čekat," ozvala jsem se tentokrát já a tím jsem si upoutala jeho pozornost.
"Když to bude past? Hm, nemám strach, zvládl jsem to před tím, zvládnu to i teď. A co se týče toho, kdo nás zradil, přijdeme na to. A až se to dozvím, ten dotyčný z toho nevyjde živý," zavrčel ledovým hlasem a zatvářil se jako bůh pomsty. Jenže to nebylo to, co mě zarazilo. Všimla jsem si, že Lucinda je na tom stejně jako já.
"Co myslíš tím slovem, zvládnu?!" vyjela na něj. Camerona to očividně překvapilo.
"Tím myslím, že vy dvě zůstanete tady a budete si hlídat zadky," zavrčel jí zpět.
"Tak to teda ne hošánku. Já tu nebudu jen tak nečině sedět. Půjdu hezky s tebou," vrátila mu vyzývavým tónem.
"Asi tak nějak, souhlasím s Lucindou," dodala jsem ještě rychle já a sledovala jsem, jak se Cameron napjal a zabodl do mě svůj rozzuřený pohled.
"Jo, tak tohle se přesně nestane. Ne potom, co se stalo v Paříži. Nemám čas a ani náladu hlídat našeho malýho človíčka, ale nechat jí tady samotnou taky není nic moc výhra, takže tu s ní prostě někdo musí zůstat. No, a jelikož já se účastním tý schůzky, jediným vhodným kandidátem je Lucinda," řekl rozkazovačným hlasem a já neměla slov. Naštěstí tu od toho byla Lucinda. Nelíbilo se jí to.
"Myslíš si, že tě necháme jít samotnýho? Známe se už tak hodně dlouhou dobu. Vždycky jsem šla tam, kam jsi šel ty. Kryli jsme si navzájem záda. No, a teď co? Vykašleš se na mě? Ne, já rozhoduju sama za sebe, nemáš právo říkat mi, co smím a co nemůžu. Tohle ti prostě nežeru," vychrlila na něj Lucinda naštvaným tónem a zvedla se z křesla.
"Nemám náladu na hádky," oznámil jí stroze a já jen valila oči. Tohle byla vlastně úplně první hádka mezi nimi. Jasně, bylo jich hodně, ale tahle byla opravdová. Před tím do sebe jen tak ryli, jenže teď. Teď to bylo něco naprosto jiného.
"Já taky ne, takže mě omluvte, jdu se vysprchovat," utnula to a vyrazila do koupelny. Nezapomněla za sebou prásknout dveřmi. Mírně jsem sebou přitom zvuku trhla. Obrátila jsem se na naštvaného Camerona a posbírala jsem veškerou odvahu. V tuhle chvíli jsem z něj měla strach, ale nedala jsem to znát, přesně to mě naučil on sám.
"Bylo to nutný? Lucinda to myslela dobře," zeptala jsem se tiše.
"Ty se do toho vůbec nepleť. Nemáš na to žádný právo, jsi jen ubohej člověk, kterej nám visí na krku. Možná by bylo nejlepší, kdybychom tě nechali odejít už na začátku, teď už se tě jen tak nezbavíme," zavrčel tak ledově a odtažitě, že jsem naprosto ztuhla a pobírala všechno, co mi řekl. On ovšem neváhal, sebral si svojí bundu a vyšel z pokoje ven na hotelovou chodbu. Bouchl za sebou dveřmi snad ještě víc, než to dokázala Lucinda.
Pomalu mi docházel význam jeho slov. Jsem pro něj jen ubohej člověk? Tak proč se teda obtěžoval s mojí záchranou, hm? Dvakrát mi zachránil krk a teď si tu na mně bude vylejvat zlost? Chtěla jsem na něj něco zakřičet, chtěla jsem do něj bušit pěstí, dokud by se nevzpamatoval. Jeho slova na mě měly destruktivní dopad. Cítila jsem hrozný tlak v hrudi a měla jsem pocit, že se chystám vybuchnout.
Nevěděla jsem, co dělám, prostě jsem chtěla pryč. Někam daleko od nadpřirozena, někam, kde nebudu ubohej člověk, nýbrž jen člověk. Stoupla jsem si a přetáhla přes sebe mikinu. Vyšla jsem z hotelového pokoje a zamířila jsem ven před hotel.
Už byla tma, světlo poskytovaly pouliční lampy a měsíc. Venku byl poměrně klid, byl slyšet pouze zvuk jedoucího auta. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a víc se zachumlala do mikiny. Byla poměrně zima, ale ani to nemá šanci odradit mě. Rozhodla jsem se, že se vydám vlevo.
Kráčela jsem po dlážděném chodníku a nechávala svou mysl volně plout. Chtěla jsem na všechno zapomenout. Toužila jsem po jediném. Vrátit se zpět v čase v ten osudný den, kdy jsem mířila do knihovny. Místo toho bych zůstala na koleji a dělala si své vlastní povinnosti. Byla bych naprosto normální člověk. Neměla bych nejmenší tušení o tom, že existuje něco jako nadpřirozeno. Jenže všechno tohle se už nikdy nestane. Oficiálně jsem prohlášená za mrtvou. Jsem jen Abigail Carterová, sedmnáctiletá dívka, která zahynula při nešťastném požáru místí knihovny. Co je tohle za život? Ne, tohle ani není život. Tohle je doslova peklo na zemi. Celkem ironie, nemyslíte?!
Zastavila jsem se před malým obchůdkem a zatoužila jsem po normální horké čokoládě z automatu. Jako za starých časů na škole. Každé ráno jsem procházela kolem automatu na kávu. Hodila jsem tam pár drobných a zvolila si horkou čokoládu. Mířila jsem na hodinu s malým kelímkem mého soukromého potěšení a připravovala jsem se na jeden další zbytečný den mého života. Chybělo mi to. Moc mi to chybělo.
Vešla jsem dovnitř malého obchůdku a okamžitě mě ovanul teplý vzduch. Zavřela jsem za sebou dveře a vyslala jeden smutný úsměv směrem k postarší prodavačce. Úsměv mi oplatila a znovu se začala věnovat své dosavadní činnosti.
Rozhlédla jsem se po malé místnosti, a když jsem spatřila automat stojící v rohu, musela jsem se prostě usmát. Zamířila jsem tím směrem a už cestou šátrala v kapse nových kalhot. Lucinda mi k nim přidala i nějaké peníze. Prý si je mám vzít na své vlastní potřeby. Nejdřív jsem se zdráhala, ale když se ušklíbla a řekla mi, že si ona jako zákeřná démonka zvládne zajistit mnohem větší částku, prostě jsem si je vzala a nijak to nerozebírala. No jo, zajímalo mě, kde ty peníze berou, ale v tu chvíli nebyl čas na něco se ptát. Když nad tím tak uvažuju, času na otázky je strašně málo. Vlastně teď bydlím s někým, o kom skoro nic nevím. Celkem pech.
Když už se mi povedlo najít nějaké drobné, rovnou jsem je naházela do malé dírky a zadívala jsem se na výběr. Přejížděla jsem pohledem po malých štítkách a zarazila jsem se u posledního. Horká čokoláda. Zmáčkla jsem tlačítko a navolila si nejvíc cukru, co to jen šlo. Pak už nezbývalo nic jiného, než čekat. Když mi automat ohlásil konec své práce, šáhla jsem si pro kelímek. Ucítila jsem tu úžasnou vůni a přivřela oči. Byl to ten pravý okamžik, kdy jsem si připadala jako dřív. Normální člověk, jenž nemá sny, které se ve skutečnosti splní. Necítila jsem se na internátu skvěle, ale byl to můj jediný domov. Teď už žádný nemám. Stal se ze mě uprchlík.
"Je výborná, že?" ozvala se ta žena za pultem a já se vrátila zpět do reality.
"Musím uznat, že patří mezi nejlepší, které jsem kdy měla," prohodila jsem s úsměvem hned poté, co jsem se napila.
"Dáš si ještě něco jiného?" optala se s úsměvem a já se nadechla na jasnou odpověď. Jenže jsem se zarazila. Něco dobrýho by mi bodlo. "Porozhlédnu se tu," odpověděla jsem jí a zašla do uličky mezi sladkosti. Na to, že to byl malý obchod, tu měli celkem velký výběr.
Rozhodovala jsem se mezi ochucenými oříšky a sladkými oplatkami. Když jsem se odhodlala a šáhla do regálu pro jeden pytlík oříšků, zabodl se do mě divný pocit. Byl dost podobný tomu, který se dostavil při odchodu od Olivera až na to, že tenhle byl několikanásobně silnější. Zabodával se mi do kůže a oznamoval mi, že se stane něco špatného. Zatřepala jsem hlavu a vytáhla sáček ven. Asi se semnou něco děje. Zahnala jsem všechen špatný pocit a vyrazila jsem k pultu. Cestou jsem ještě upila z čokolády a vyndala znovu nějaké peníze.
Položila jsem sáček na pult a mírně se na prodavačku usmála. Už na první pohled to byla příjemná paní. Nadiktovala mi cenu a já k ní napřáhla ruku s penězi. Jenže než si je stačila vzít, rozrazily se dveře a dovnitř vtrhla nějaká osoba v černé masce. Vlastně byla celá v černém. Lekla jsem se, takže mi kelímek vyklouzl z ruky a padal k zemi. Za chvíli jsem uslyšela jeho dopad na podlahu.
"Tohle je přepadení, laskavě se uklidněte a nedělejte nic, čeho byste litovali. Chci vidět, že máte ruce nad hlavou!" zakřičel na nás mužský hlas a kopl nohou do dveří, tak, že se zavřely. Jen jsem tam stála, neschopna něco udělat. Přepadení?
"Tak slyšíte?!" zavrčel o dost strašlivěji. To mě probralo a udělala jsem to, co chtěl.
Náhle jsem to pochopila. Ten divný pocit. Jasně mi oznamoval, že se stane něco strašného.
"Chci všechny prachy, co tu máte!" vyštěkl na prodavačku a namířil na ní svou zbraní. Zbraň, té jsem si ani nevšimla.
"A-ale moc peněz tu není," špitla tichým hlasem a v jedné sekundě se na mě podívala. Měla strach. Musím něco udělat. To jediné mi běhalo hlavou. Jenže co?
"Nekecej a dělej, nebo se nedožiješ zítřka!" utnul její poznámku a přešel blíž k pultu. Rozhlížela jsem se po svém okolí a hledala jsem něco, co bych mohla použít jako zbraň. Do oka mi padla kovová soška, která zdobila pult vedle mě.
Mírně jsem se nahnula, chtěla jsem jí popadnout, ale on se v té chvíli otočil. Z očí mu sálalo rozzuření. Vší silou držel zbraň, jejíž hlaveň zamířil na mě. Podívala jsem se za pult. Jediné, co jsem stačila postřehnout, bylo to, jak se ta žena hroutí k zemi. Omdlela.
"O co se to tady snažíš?!" plivl po mně a já spolkla svůj strach. Snad je v pořádku. Chtěla jsem se k ní rozběhnout a pomoct jí, ale nemohla jsem. Stále tu byl ten chlap, který na mě mířil. Do týhle situace se můžu dostat snad jen já. Ksakru! Teď je snad na denním pořádku, že se mě snaží někdo zabít.
"Já..." nestačila jsem to doříct, protože zmáčkl spoušť. V hlavě jsem měla naprosté prázdno. Nic. Čekala jsem, kdy mě ta kulka trefí, ale něco se stalo. Kulka se zastavila ve vzduchu. Nevím jak je to možné, třeba to byla jen moje fantazie. Prostě se ta kulka zastavila pár milimetrů před mým tělem.
"Co to kurva je?" uslyšela jsem hlas toho chlapa. Zněl mi jako ozvěna. Hodně daleká ozvěna. Jako bych tam ani nestála. Nemohla jsem se hnout. Byla jsem jako z kamene.
Najednou se kolem mě něco mihlo a odhodilo to toho chlapa na druhou stranu místnosti. Nestačila jsem ani zamrkat a kulka spadla na zem. Jako by jí jen někdo upustil. Jak je tohle možný? A najednou jsem pochopila. Přede mnou se zjevil Cameron. Měl v očích zlost smíšenou s obavami. V tu chvíli mi došla jedna důležitá věc. Už nejsem normální. Už nikdy nebudu ta stará obyčejná sedmnáctiletá holka. Ne, už nikdy.
Takže jsem jí nakonec přidala, vidíte... :D Uf, dalo mi to dost práce, ale zase jsem sesmolila neskutečně dlouhej článek. Ve Wordu měla tahle kapitola 2 623 slov. Fakt s touhle povídkou lámu rekordy. :D Svoje rekordy.  No, doufám, že se vám to aspoň trošičku líbilo. Rozepsala jsem se tak, že už vím, co dám do příští kapitoly. :) Budu ráda, když mi do komentů napíšete vaše názory na tenhle díl... Jinak, dneska se sem ještě nejspíš stavím.
Vaše misqwa

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ďáblův syn - 16. kapitola thesindy 11. 07. 2013 - 15:35
RE: Ďáblův syn - 16. kapitola kora 11. 07. 2013 - 16:33
RE: Ďáblův syn - 16. kapitola vampire-krev 13. 07. 2013 - 14:38