Vampire-krev | Druhá šance - 6. kapitola

Kapitola 6: Velký holky se přeci neperou

Procházela jsem tmavou uličkou, kterou osvětlovalo jen pár pouličních lamp. Mohlo být něco kolem třetí hodiny ráno. Mířila jsem k místu, kde se nacházel můj dům. Nechtělo se mi tam, takže jsem si cestu prodloužila o pár bloků navíc.

Mohly to být už tři měsíce, co jsem začala s pitím a vším tím okolo. Od té doby jsem se doma skoro vůbec nezdržovala. Někdy jsem přespávala venku, jenže když začala být větší a větší zima, nezbývalo mi nic jiného, než se vyspat ve své posteli. Stejnak jsem hned ráno zmizela.

Právě jsem zahýbala za roh, když mě někdo popadl a velkou silou mě přimáčkl ke zdi. O pár vteřin později jsem se dívala tváří v tvář nějakýmu chlapovi. Mohlo mu být kolem třiceti. Vypadal dost napitě. Taky jsem v sobě měla trochu alkoholu, ale dneska večer jsem byla na své poměry až dost střízlivá.

"Chci tvý prachy!" zasyčel mi těsně u obličeje a mě ovanul pach z cigaret smíšený s alkoholem.

"Pche, žádný nemám," zalhala jsem co nejvíc lhostejně, jak jen to šlo. Věděla jsem, že bych se ho měla bát, ale bylo mi to jedno. Klidně ať mě tu zabije, aspoň budu mít od všeho klid. Sama bych to nezvládla, tak ať se o to postará třeba on.

Nejspíš jsem ho naštvala, protože mi z ničeho nic vrazil facku. Nekřičela jsem, nebrečela ani nevolala o pomoc. Jen jsem se ušklíbla. Dřív bych se možná rozbrečela, ale všechny svoje slzy jsem už vypotřebovala, takže jsem nic podobnýho nečekala.

"Ty čubko, ještě se mi budeš vysmívat?!" zavrčel na mě a ubalil mi další a další a další. Po pár minutách jsem ležela na zemi a on do mě začal kopat. Nic, žádná reakce. Nesnažila jsem se ani bránit. Jen jsem ležela na zemi a cítila jsem, jak se mi bolest rozléhá po celém těle.

Nevím, po jak dlouhé době toho nechal, ale z ničeho nic zmizel. Nejspíš ho to přestalo bavit. Škoda, měl to dokončit. Běhalo mi hlavou. Nesnažila jsem se ani zvednout.

V puse jsem cítila krev. Překonala jsem se a spolkla jí. Jen tak jsem ležela na tý špinavý zemi a přemýšlela jsem o ničem. Cítila jsem tlak na hrudníku, bolela mě noha a byla jsem si jistá, že z tohohle nevyváznu jen tak. Bylo mi to jedno. Bylo mi dokonce jedno i to, že se z ničeho nic spustil déšť. Cítila jsem, jak mi obličej smáčí dešťové kapky a zmohla jsem se jen na to, abych zavřela oči. Proč? Proč to se mnou jednoduše nemohl dokončit? Proč? Pomalu jsem upadala do bezvědomí. Vteřinu po vteřině a pak... Nic, jen tma.

S úsměvem na rtech, se sluchátky v uších a kapucí na hlavě jsem vcházela do školní jídelny. Byla sobota něco kolem 8 hodiny ráno. Mířila jsem na snídani. Po tom, co se stalo včera v noci, jsem měla dost věcí, nad kterými jsem přemýšlela.

Popadla jsem nejbližší talíř a začala jsem si na něj nakládat croissanty. Vzala jsem si dva s meruňkovou náplní a jeden s čokoládovou. Do hrnku jsem si nalila ovocný čaj a zamířila jsem ke svému obvyklému stolu. Byla jsem ráda, že je u něj prázdno. Bylo to pěkný místo. Byla jsem u zdi, ale viděla jsem celé svoje okolí. Jak říkám, perfektní místo.

Sedla jsem si a s chutí se zakousla do croissantu. Přejížděla jsem pohledem po ostatních. Jídelna byla plná asi jen z poloviny. Usoudila jsem, že to včera s tím mejdanem asi dost přehnali, takže jsem doufala, že se na snídani ani nedostaví. Byl tu klid a to mi vyhovovalo. Žádná zbytečná pozornost.

Musela jsem uznat, že croissanty tu měli dost dobrý. Než jsem se nadála, už jsem jedla druhý. Pohodlně jsem se opřela do židličky a usrkla čaj. Když v tom někdo z ničeho nic hodil tác hned vedle mě a s vrznutím odsunul židličku. Chtěla jsem poznamenat něco o drzosti, ale když jsem zvedla zrak a všimla si Christophera, začala jsem se dusit. Snažila jsem se spolknout sousto a rychle jsem ho zapila čajem. Vytáhla jsem si sluchátka z uší a vypla přehrávač.

"Koukám, že se cpeš, jako bys tejden nejedla, co?!" prohodil ironicky a sedl si na vedlejší židli. Kulila jsem na něj oči.

"Ehm, nespletl sis náhodou místo? Já myslela, že se mě snažíš ignorovat," řekla jsem rychle a přešla jsem jeho poznámku ohledně mého snídání.

"Vlastně jsem tu nedobrovolně. Představ si, že se ráno probudím, ignoruju bolest hlavy, vstanu, podívám se na noční stolek a tam... Vzkaz od tebe a o něčem, na co si vůbec nepamatuju," zavrčel ironicky a popsal mi jeho ranní zážitek.

"Áha..." protáhla jsem s pobaveným úsměvem a zakousla se do croissantu. S chutí jsem kousala sousto a on mě provrtával vražedným pohledem. Super, přesně na tohle jsem se těšila.

"Řekneš mi na to jen stupidní aha? Chci vysvětlení!" zavrčel a začal v ruce drtit suchou housku. Jen jsem se ušklíbla. Chtěla jsem ho trošku potrápit. Věděla jsem, že má okno, takže proč ho nenechat v beznaději ještě pár minut? Jo, já vím, jsem špatná holka.

"No, já jsem dneska ráno vstala asi v sedm, zamířila jsem do koupelny a... však víš, pak jsem se oblíkla, vzala si sluchátka a zamířila jsem sem. Nic zajímavýho se mi cestou nestalo," prohodila jsem s úsměvem a pustila se do třetího croissantu.

"Co to tady meleš za kraviny? Nezajímá mě, jak příjemný si měla ráno, chci vědět, co měl znamenat ten vzkaz a tvoje včerejší nečekaná návštěva," vyštěkl po mně a zřejmě to přehnal, protože se chytl za hlavu a na vteřinu zavřel oči. No jo, má kocovinu. Znovu jsem se usmála.

"Jo tohle. Jak víš, že byla nečekaná?" zeptala jsem se s obřím úsměvem.

"Cože?!" zasyčel už o poznání tišeji, ale vytřeštil oči a zíral na mě jako na blázna. Další očekávaná reakce. Ach jo, jak jen mě to baví. Dneska je prostě skvělej den.

"Řikala jsem, jak víš, že byla..." Přerušil mě. "Já jsem tě slyšel. Přestaň si tady ze mě utahovat a řekni mi, cos dělala u mě na pokoji!" zavrčel a stále drtil tu housku. Už z ní moc nezbývalo. Je asi hodně nervózní.

"Klid, nehledej v tom nic divnýho. Jen jsem se za tebou stavila a tys byl v jaksi ne moc dobrým stavu, takže jsem na tebe pustila sprchu a..." Znovu mě přerušil. Vypadal dost překvapeně. "Tys na mě pustila sprchu? To jako, že si byla v koupelně, když..." sám to nedokončil. Zíral na mě a čekal na mojí reakci. Začala jsem se smát. To ho asi naštvalo ještě víc.

"Klídek, jo? Byl jsi sice v náladě a mluvil jsi... no, trochu jinak než obvykle, ale měl jsi sundaný jen triko. Navíc, když jsi ochutnal studenou sprchu, postaral ses o to, abych jí ochutnala taky," vysvětlila jsem a snažila jsem se udržet vážný výraz. Moc dobře mi to nešlo, protože mi dost cukaly koutky. Jen co zpracoval moje slova, viditelně si oddychl. Bylo zajímavý, sledovat ho, když byl na rozpacích. Ať si vyzkouší, jaký to je.

"Aspoň, že tak. Stejnak, proč si vlastně lezla ke mně na pokoj?" zeptal se už klidněji a vložil si do pusy kousek suchý housky. Já si vložila do úst poslední kousek croissantu a zapila ho čajem.

"Nevím, chtěla jsem tě jen tak navštívit," prohodila jsem a pokrčila rameny. Vlastně jsem ani nelhala. Sama jsem nevěděla, proč jsem tam šla. Byl to momentální čin, který jsem nijak neovlivňovala.

"Myslím, že jsem ti dal včera odpoledne dost najevo, že se s tebou nehodlám kamarádíčkovat. Asi to nechápeš, co?" prohodil tím svým nabubřelým tónem a napil se ze svého hrníčku. Zahleděla jsem se na jeho talíř. Válel se mu tam zbytek suchý housky a jeden croissant. Vstala jsem od stolu a stoupla si vedle něj tak, abych mu viděla do obličeje.

"Nemůžu uvěřit tomu, že to říkám, ale možná s tebou byla větší sranda, když si byl na mol. Pokud dovolíš, vezmu si tvůj croissant, stejnak ho jíst nebudeš, ne?" prohodila jsem jako by nic a šáhla jsem si k němu na tác pro croissant. Vypadal překvapeně. Jen jsem se uculila a zamířila jsem k východu.

Jasně, že jsem tak trošku lhala, protože když byl včera na mol, jeho chování mě dostávalo do úzkých. Jenže, to si on nemohl pamatovat, takže ať si myslí, co chce. Šlo mi jen o to, abych ho trošku poškádlila. Zjevně se mi to povedlo, protože jsem při odchodu zaslechla pár sprostých nadávek. No jo, pít se nemá.

-----

Ani vlastně nevím, kam jsem mířila. Možná, že jsem si chtěla jen tak posedět venku a užívat si skvělej den na lavičce. Jenže jsem se k tý lavičce ani nedostala. Cestou mě totiž zastavil jeden z profesorů, že by potřeboval pomoc. Prý se dnes na večer chystá nějaký sledování filmů a oni potřebují nanosit židličky do jedný velký místnosti, abychom si měli kam večer posedat.

Chtěla jsem odmítnout, ale i kdybych to zkusila, stejnak bych se tomu nevyhnula. Takže jsem jen pokrčila rameny, povzdychla si a souhlasila.

No, a teď už nejmíň dvě hodiny tahám židle z jednoho kumbálu přes celý nádvoří až do obří místnosti na druhým konci budovy. Mohla jsem to nosit vnitřkem, ale to by bylo na hodně dlouho. Naštěstí jsem ty židle nenosila sama. Hm, to byla asi jen jedna výhoda, protože to ostatní bylo na zabití.

Do týhle práce byli zapojeni i nějací patnáctiletí kluci, kteří uměli probírat jen jedno, holky. Skvělý. Slyšela jsem toho víc, než jsem potřebovala. Pak tu ještě shodou náhod pomáhala i ta holka, která do mě na začátku týdne strčila po hodině dějepisu. Celou dobu mě propichovala vraženým pohledem a já jen doufala, že to snad brzo skončí. Protože jestli ne, měla jsem takový tušení, že to ani pro jednu z nás nedopadne dobře.

Tohle tušení se prokázalo být přesnější, než bych chtěla. Zrovna jsem vcházela s další židlí do tý blbý místnosti, kde už byla nejmíň stovka dalších židlí, když do mě někdo strčil. Celkem to bolelo. Věřila jsem, že budu mít na boku slušnou modřinu. Naštvaně jsem se otočila a čekala jsem, že se dotyčnej omluví. Už tak jsem byla dost naštvaná. Překvapení bylo, že do mě vrazila ta stejná holka, co už i dřív. Ani nevím, jak se ta barbína jmenuje.

"Co takhle omluva?" zabručela jsem.

"Cože? To jako mluvíš na mě?!" vyprskla jedovatě a zabodla do mě svůj arogantní pohled. Dostávala jsem čím dál tím větší zlost.

"Ne, představ si, že jsem mluvila na tu židli vedle tebe," odsekla jsem ironicky.

"Jak si vůbec dovoluješ takhle se mnou mluvit. Víš kdo sem?!" zasyčela dost naštvaně. Všimla jsem si, že se pár lidí v místnosti zastavilo a sotva dýchalo. Asi dostali strach. Jen tak stáli na místě a koukali naším směrem.

"Ne? Navíc, ani mě to nezajímá, chci jen, aby ses omluvila," prohodila jsem s kyselým úšklebkem. Ten její ksichtík mě tak vytáčel, že jsem se jen stěží držela v klidu. Snažila jsem se uklidnit.

"Někomu tak ubohýmu, jako jsi ty, se omlouvat nebudu," zapištěla tím svým stupidním hláskem.

"Řeknu to naposledy, omluv se!"

"Krávě jako jsi ty? Chudinko, asi si to ještě nepochopila," hraně zafňukala.

"Já a chudinka? Podívej se na sebe. Tebe doma asi neučili, co je to slušný chování, že?" rýpla jsem si s ledovým klidem. Moje reakce jí očividně překvapila. Celá zrudla a ke mně zamířila její dlaň. Mohla jsem uhnout, ale neudělala jsem to. Proč? Odpověď je jednoduchá, protože když všichni ostatní viděli, že mě praštila, měla jsem právo vrátit jí to. V tu chvíli jsem naprosto srala na následky. Když její dlaň dorazila k mé tváři, jen to trochu štíplo. Ušklíbla jsem se. Už to bylo hodně dlouho, co jsem se prala. Věděla jsem přesně, co bych měla dělat. Chtěla jsem se tomuhle vyhnout, dlouhou dobu jsem se snažila držet v ústraní, ale tohle si rozhodně líbit nenechám.

Jedním rychlým pohybem jsem jí dala pěstí do nosu tak, až to křuplo a jí se z něho okamžitě začala řinout krev. Vykřikla bolestí, ale to už jsem jí přimáčkla na zeď, hned vedle dveří, a svírala jí tak pevně, že se ani nehnula.

"Ještě jednou se mi postavíš do cesty a nevyvázneš z toho tak dobře. Pamatuj si, že já nejsem jen nějaká loutka, se kterou by sis mohla zahrávat. Já jsem ta, co ti klidně zlomí ruku bez mrknutí oka," můj hlas zněl tak výhružně, až mě mrazilo v zádech. Život na mě byl tak tvrdej, že jsem se naučila zacházet s vlastní silou. Za celý půl rok jsem se nedostala do žádných problémů, ale dřív... To bylo něco jiného.

"Jsi maniak," zašeptala tiše a snažila se mi vyškubnout.

"Jo, přesně tak. Rok v blázinci s tebou udělá divy, to si piš. Tváříš se stejně, jako můj bejvalej, když jsem ho polejvala benzínem a v ruce jsem držela zapalovač," prohodila jsem s ledově klidným hlasem a ona jen zamrkala. Zírala na mě a bylo vidět, že má strach. Uvědomovala jsem si, že mě slyšeli i ti ostatní v místnosti a bylo mi to jedno. Byla to lež. Věc, kterou jsem si právě vymyslela, ale to oni nevědí. Jen ať se mě bojí. Je mi to jedno.

Pustila jsem jí a bez jediného slova se dala na odchod. Zamířila jsem ven. Opačným směrem než kde byl ten sklad. Tady jsem skončila. Toužila jsem jen po jednom. Chtěla jsem si sednout ven a užívat si klid. Věděla jsem, že každou chvílí se dostaví výčitky a chtěla jsem v tu chvíli být sama. Chtěla jsem potlačit všechny vzpomínky na minulost. Jenže v tuhle chvíli to bylo tak těžký. Přesně proto jsem se tomu chtěla vyhnout. Teď už je ale pozdě.

Tak doufám, že jste se nenudili. Omlouvám se za ten zkrat tady na konci. I Jasmine někdy přece musí uklouznout, no ne? Navíc, tahle situace mi perfektně nahrála do karet. V příští kapitolce se totiž budu věnovat Christopherovi a Jasmine mnohem víc. Jen si počkejte, co jsem si pro ně připravila. Jinak, rozhodla jsem se, že vždy na začátek kapitoly přidám nějaký krátký úryvek v Jasmininy minulosti. Pár věcí asi nepochopíte, ale o to mi jde. Chci vám totiž zamotat hlavu. Všechno se dozvíte až v ten pravý čas...

Vaše misqwa ... :-*