Druhá šance - 7. kapitola

14. červenec 2013 | 19.29 |
blog › 
Druhá šance - 7. kapitola

Druhá šance

Kapitola 7: Nečekaná pomoc
Jelikož jste mě přemluvili, jsem tu a to s další kapitolou. Chtěla bych poděkovat všem za komentáře a tuhle kapitolku věnuji právě vám ---> seléna, kora, sayonara :) Snad se bude líbit... :)

Před 2 lety:
Otočila jsem se na bok a sykla bolestí. Bolela mě snad každá část mého těla. Měla jsem podezření, že mám dost kostí zlomených. Cítila jsem se, jako by mě srazil kamion. Nechala jsem zavřené oči a v klidu jsem dýchala. Každý nádech mi způsobil bolest.
Ve vteřině jsem je otevřela a zarazila se. Kde to sakra jsem? Snažila jsem se na něco vzpomenout. Jenže poslední vzpomínka, kterou jsem si pamatovala, byla ta, ve které jsem ležela na zemi v bolestech a toužila jsem po smrti.
Natočila jsem hlavu na stranu a rozhlédla se po pokoji. Nic mi to neříkalo. Byla tam jen postel, na které jsem ležela, stůl, židle a dveře, které vedly neznámo kam.
Zvažovala jsem svojí situaci.

Měla jsem podezření, že kdybych vstala, moc daleko bych nedošla. Cítila jsem se strašně už teď, neuměla jsem si představit to, že bych musela stát na vlastních nohou. Jenže jsem nemohla jen tak ležet a nic nedělat.

Opatrně jsem ze sebe sundala přikrývku. Byla jsem v nějakých teplácích a volném tričku. Ani jedno z toho nepatřilo mně. Kde to kurva sem?!
Pomalu jsem pohnula nohou. Okamžitě jsem ucítila drtivou bolest. Bez přemýšlení jsem vykřikla. To snad není možný.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vběhl nějaký kluk. Mohlo mu být kolem dvaceti. Měl ustaraný výraz a nesl nějakou skleničku s vodou. Sledovala jsem ho vyděšeným pohledem. Kdo to sakra je?!
"Nehýbej se, akorát si to zhoršíš," poznamenal rychle a pomalu mi přesunul nohu zpět na místo, kde byla ještě před chvilkou položená. Připadala jsem si jako loutka.
"K-kdo jsi?" zeptala jsem se tvrdým hlasem. Skryla jsem obavy a tvářila jsem se až ledově klidně.
Vzal přikrývku, kterou jsem odhodila, a přikryl mě. Dělá si ze mě srandu? Co je zač? Kde to jsem? Proč mi pomáhá? Jak mě našel? Měla jsem spoustu otázek, ale on mi zřejmě na nic nehodlal odpovědět.
"Kdo sakra jsi?!" vyprskla jsem znovu dost naštvaně. Pohla jsem se a bolest se hned dostavila. Byla to slabá vlna, takže jsem jen tiše sykla. Sledovala jsem ho a on sledoval mě.
"Někdo, kdo ti zachránil ten tvůj odvážnej zadek," prohodil s malým úšklebkem a probodával mě zkoumavým pohledem. Cože? To jako myslí vážně?!
Současnost:
Skvělej den se přeměnil v noční můru. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak to, že jsem se neovládla? Kde sakra zůstalo moje pravidlo, do ničeho se nemíchat?
Bylo něco kolem šesté hodiny večer a já věděla, že je pravej čas zamířit na večeři. Jenže copak jsem tam mohla? V tomhle stavu jsem nechtěla chodit nikam mezi lidi. Nevěděla jsem, co od nich mám čekat a hlavně, co mám čekat od sebe. Nevyznala jsem se v sobě. Mám výbušnou povahu, ale dost dlouho jsem se to snažila ovládat a teď... Jednoduše jsem vybuchla.
Nervózně jsem přecházela po pokoji a vymýšlela jsem si různé scénáře, tykající se mého problému. Ne, nejsem srab, musím se tomu postavit!
"Jo, tohle zvládneš!" povzbuzovala jsem se. Přešla jsem k věšáku a sundala z něho bundu. Byla jsem rozhodnutá, že se tomu všemu postavím a budu dělat, jako že se nic nestalo. Zamířila jsem ke dveřím a šáhla jsem po klice. Jenže právě v tom okamžiku se mi zamotala hlava. Prostě se mi zamlžilo před očima. Rychle jsem se opřela o zeď a snažila se to rozdýchat. Ne, teď ne. Prosila jsem v mysli a snažila se uklidnit.
Pár minut jsem tam jen tak stála opřená o zeď. Klidně jsem dýchala. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se odvážila otevřít oči. Naštěstí to bylo v pohodě. Závrať zmizela a já si připadala naprosto normálně. Super, zvládla jsem to. Konečně jsem se pohnula z místa a vyšla jsem na chodbu. Zabouchla jsem za sebou dveře a vyrazila na večeři. Dělala jsem, jako že se nic nestalo, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že tohle není jen obyčejná nevolnost. Bylo to tu zase.
----
Když jsem vyšla před kolej, rozhodla jsem se, že si tu cestu na večeři trošku prodloužím, takže jsem zamířila do parku. Pomalu se stmívalo, ale vidět bylo zatím dobře. Odhadovala jsem, že mi cesta na večeři zabere maximálně deset minut.
Našlapovala jsem po trávníku a snažila si urovnat myšlenky. Snažila jsem si vnutit, že jsem přežila už mnohem horší věci, takže tohle zvládnu taky.
Zrovna jsem procházela kolem kamenné zdi, když se mi znovu zatočila hlava. Tentokrát to však bylo horší. Mnohem horší. Cítila jsem tlak na hrudníku a srdce mi bilo o sto šest. Snažila jsem se to rozdýchat, ale po pár vteřinách jsem sotva popadala dech. Podlomily se mi nohy a já se svezla na zem. Točila se mi hlava a všechno jsem viděla dvakrát.
"Jasmine?!" ozval se někde z dálky něčí hlas. Hned jsem poznala, komu ten hlas patří. Překvapilo mě, že mě tu našel právě on. "Hů-ů?" zahoukal Christopher tentokrát před mým obličejem. S velkou námahou jsem zvedla hlavu. Spatřila jsem ho, jak se nade mnou sklání.
"Nadechni se!" zakřičel a zacloumal se mnou. Jeho dotek mě vrátil zpět do reality. Pomalu jsem se začala uklidňovat. Nádech a výdech. Zopakovala jsem to ještě párkrát za sebou, dokud jsem nedýchala normálně.
Christopher po pár vteřinách zaznamenal, že další záchvat nehrozí, takže si mírně oddychl a sedl si na zem vedle mě. Stále se mi ještě trochu točila hlava. Přesto jsem však dokázala myslet jen na to, že mi Christopher pomohl. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Ehm," odkašlala jsem si a pokračovala jsem, "nečekala jsem, že mi pomůžeš zrovna ty. Myslela jsem si, že budeš dělat, že mě neznáš. Proč si teda udělal naprostý opak?" Nechtěla jsem, aby to vyznělo špatně, ale jednoduše jsem byla podrážděná, takže jsem se prostě zeptala. Mírně sebou cukl a bylo vidět, jak se napjal.
"Stačilo by díky," poznamenal ironicky a otočil ke mně hlavu.
"Promiň, ale už nevím, co si mám o tobě myslet," poznamenala jsem tiše a sklopila svůj pohled k zemi.
"Stává se ti to často?" zeptal se po chvilce ticha. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale hlavu jsem nezvedla.
"Ani ne. Teda, dřív to bylo normální. Myslela jsem si, že už to přestalo, ale zřejmě jsem se mýlila," odpověděla jsem roztřeseným hlasem.
"Vypadáš strašně," konstatoval jako by nic. Zvedla jsem hlavu a uchechtla se.
"Díky, to v tuhle chvíli fakt potěší," poznamenala jsem s kyselým úšklebkem a zabodla jsem do něj svůj pohled.
"Jen jsem řekl pravdu,"
"Jo, pravda od tebe je vždycky příjemná, to se musí uznat," rýpla jsem si.
"Ty máš co povídat. Slyšel jsem, že ti dneska ujely nervy, co?" zeptal se zvědavě.
"Jo, i tak by se to dalo nazvat. Koukám, že tady se drby šíří až nějak moc rychle," poznamenala jsem ne moc příjemně. Po pravdě mě ani tolik nepřekvapilo, že se to rozneslo tak rychle. Něco podobného jsem čekala. Přeci by to tu nenechali jen tak být, ne?!
"Škoda, že jsem to neviděl," řekl zklamaným tónem a já vykulila oči.
"Copak, chtěl bys vidět, jak se perou holky?" zeptala jsem se se zájmem a začaly mi cukat koutky. Ten kluk je nepředvídatelnej. V jednu chvíli mi nadává, v další mě zachraňuje, odhání mě od sebe a teď se tu se mnou normálně baví. Změny nálad? Podle mě je to až moc divný.
"Vlastně bych chtěl vidět, jak tý náně vyhrožuješ. To si tady totiž ještě nikdo nedovolil. A ty... No, překvapuje mě, že ses právě ty prala. Ke všemu tak dobře, že jsi jí zlomila nos," poznamenal obdivuhodně. Dívala jsem se na něj jako na blázna. Právě v tuhle chvíli jsem měla čas, pořádně si ho prohlédnout.
Tmavé vlasy měl sčesané do rozcuchu a musela jsem uznat, že mu to slušelo. Díval se na mě těma svýma světle zelenýma očima a já se cítila jako kočka v kleci. Prostě mě uvěznil svým pohledem a já s tím nic nemohla dělat.
"Takže je zlomenej? Aspoň, že tak," prohodila jsem s nervózním smíchem a zajela si rukou do vlasů. Tohle ho asi překvapilo.
"Nevypadáš, že bys toho litovala," poznamenal s úsměvem a ďábelsky na mě mrkl.
"Toho, že jsem na ní vyjela? No, byla to sebeobrana a zasloužila si to. Myslím, že teď se mi bude vyhýbat obloukem. Tohle mě vážně nemrzí. Jde spíš o to, že jsem si tu nechtěla dělat problémy," namítla jsem zmučeným hlasem. Pomalu jsem si protáhla ruce. Hlava se mi už netočila, ale i tak jsem nechtěla dělat prudké pohyby. Nejspíš budu muset brát znovu prášky. Neměla jsem zájem, aby se to, co se mi stalo před chvílí, opakovalo v blízké době. Rozhodně to už nepodcením.
"Bojíš se trestu?" prohodil překvapeným hlasem.
"No, trest snesu, ale spíš si nechci koledovat o vyloučení. Ne teď, když jsem se sem dostala. Stálo mě to hodně, abych tu mohla být. Dalo by se říct, že jsem tu doma," vysvětlila jsem a sama se divila tomu, že jsem mu to jen tak řekla. Nechtěla jsem se nikomu svěřovat, ale Christopher nebyl jen tak někdo. On byl jiný a mně se s ním mluvilo tak dobře, že jsem si ani neuvědomovala, co říkám. Samozřejmě, že tohle byla asi jediná chvilka, kdy jsme spolu normálně mluvili. Vlastně o sobě ani nic nevíme.
"Aha, takže se tu vlastně skrýváš," prohodil a bylo jasné, že nad tím přemýšlí. Zajímalo ho to a to mě překvapilo. Říkal, že se ode mě bude držet dál, ale teď tu jen tak sedíme a normálně se bavíme.
"Jo, asi tak. Dalo by se říct, že utíkám před minulostí. Je to složitý, možná, že ti to někdy vysvětlím. Pokud se se mnou ještě budeš někdy bavit," prohodila jsem mírně skepticky a sledovala jeho chápající výraz.
"Hm, vážně jsi polila svýho bejvalýho benzínem?" zeptal se z ničeho nic se zájmem a tím uzavřel naší předchozí diskuzi. Byla jsem za to neskonale ráda, ale tuhle otázku jsem vážně nečekala.
"Počkat, to se k tobě doneslo i tohle?!" vyhrkla jsem překvapeně a zírala na něj s pusou dokořán.
"No, mám svoje zdroje. To víš, já mám o všem přehled," objasnil s úsměvem a zřejmě čekal na mojí odpověď.
"Budu tě muset zklamat, ale žádná benzínová vražda se nekonala. Prostě si jen umím vymyslet dost dobrý historky. Divím se, že mi to žrali," odpověděla jsem užasle. Vážně bych mohla být herečka. Nejspíš bych se tím i uživila.
"Škoda. Myslel jsem, že jsi psychopatickej blázen, ale bohužel, nejsi," pronesl zklamaně a já jen nevěřícně zamrkala.
"Počkat, neříkej, že se tu se mnou bavíš jen proto, že sis myslel, že jsem zralá na blázinec?" zeptala jsem se vyjukaně.
"Hm, odhadla jsi to správně," prohodil s úšklebkem a znovu na mě mrkl. Bože, jestli to bude dělat dál, už nikdy nevstanu. Nechtěla jsem si to připustit, ale znovu mě obklopil ten samý pocit vzrušení, který jsem pocítila už v to ráno, kdy jsme spolu poprvé mluvili v mém pokoji.
"Tak to je od tebe podlý," odsekla jsem na oko uraženě. V tu chvíli mi zakručelo v břiše. Jasný znamení, že bych měla zamířit na večeři.
"Můžeš už vstát?" zeptal se a pomalu se zvednul. Bodlo mě v břiše. On má o mě starost? Ne, to je jen pouhá otázka. Byla jsem si jistá, že mi chce oplatit to, jak jsem mu pomohla.
"Jo, v pohodě. Cítím se dobře, klidně bych si šla zaběhat," zašvitořila jsem s chabým úsměvem a taky jsem se zvedla. Všimla jsem si, že i teď měl na rukou různě velké stříbrné prsteny. Fakt se mi líbily.
"Už zase sršíš energií, to není zrovna nejlepší," neodpustil si rýpnutí. Pomalu jsme zamířili k jídelně.
"Neboj, žádný vystoupení už dělat nebudu," prohodila jsem s malým úšklebkem a za chůze si čistila zadek.
"Hm, teď přemýšlím nad tím, jestli je to vlastně dobře," odpověděl zadumaně. Už jsme byli pár metrů před jídelnou.
"To tam spolu jen tak vejdeme? Chci říct, jsme něco jako... ehm, kámoši?" vykoktala jsem ze sebe svojí otázku. Už nějakou dobu jsem nad tím totiž přemýšlela. Podíval se na mě a chvilku byl ticho. Zřejmě zvažoval to, co by měl říct.
"Ne, nejsme kámoši. Po pravdě si myslím, že bys měla jít nejmíň pět metrů ode mě," poznamenal s tím svým arogantním úsměvem. Snažila jsem se o to, abych nedala najevo, jak mě znovu překvapil. Jenže pak na mě mrkl a všechno jsem pochopila.
"Jak chceš, tak já jdu napřed. Budu dělat, jakože jsem tě nikdy neviděla, oukej?" zeptala jsem se a napodobila jsem jeho tón.
"Jo, to mi vyhovuje," přikývl.
"Jo, to mě taky," nadhodila jsem s kyselým úšklebkem a s velkým nádechem se otočila. Vešla jsem do jídelny a zamířila jsem rovnou k pultu, kde bylo vyrovnané jídlo. Měla jsem takový hlad, až jsem zapomněla na všechny okolo. Bylo mi jedno, co si o mně říkají.
No, tak je za vámi další část. Jdu na to rychle? No, prostě jsem potřebovala, aby se Jasmine a Christopher trošku sblížili, ale jestli si myslíte, že se budou kamarádíčkovat až do konce, máte bohužel smůlu. Hned v příštím díle přijde zkrat, který bude rozhodně stát za to. Tím se toho hodně změní. Všechno není tak jednoduché, jak se jeví. :)
Vaše misqwa... :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Druhá šance - 7. kapitola seléna 14. 07. 2013 - 19:43
RE: Druhá šance - 7. kapitola kora 14. 07. 2013 - 19:54
RE: Druhá šance - 7. kapitola thesindy 14. 07. 2013 - 21:59
RE: Druhá šance - 7. kapitola sayonara 15. 07. 2013 - 15:12