Vampire-krev | Druhá šance - 8. kapitola

Kapitola 8: Víla jménem Jasmine

Hodila jsem do sebe dalšího panáka a mírně jsem se zapotácela. Nepočítala jsem, kolik už jsem jich zvládla vypít, jednoduše to šlo nějak samo. Věděla jsem, že dělám blbost, ale prostě jsem si nemohla pomoc.

Seděla jsem na pohovce v malém obýváku. Byl večer a v televizi běžel nějaký zábavný pořád. Nijak jsem to nebrala na vědomí, prostě jsem si jen dolila a znovu jsem to do sebe hodila.

Bylo mi jedno, že se každou chvílí může Lukas vrátit. Bylo mi dokonce jedno i to, že mě může vyhodit. Nad ničím jsem nepřemýšlela. Byla jsem v náladě. Už dlouho jsem se neodreagovala, snažila jsem se přestat, ale nešlo to.

Ne po tom, co mi došel ten dopis.

Po necelé hodině cvakly dveře a já uslyšela známý hlas, volající mé jméno. Zadržela jsem dech a čekala, co se bude dít dál. O chvilku později jsem ho spatřila. Stál opřený o futra a probodával mě naštvaným pohledem.

"Na chvilku odejdu a ty se takhle zřídíš. Myslel jsem, že už jsi v pohodě," prohodil ledovým hlasem a já slabě zamrkala. Nesnášela jsem tenhle jeho tón. Dost jasně z něj vyzařovala ironie a to se mi příčilo. Choval se ke mně jako k dítěti.

"Divím se, že tě to vůbec zajímá," prohodila jsem stejně ledově jako on.

"Mělo by mě to zajímat, když bydlíš pod mojí střechou," vrátil mi jedovatě a popošel o kousek blíž.

"Fajn, od teď se starat nemusíš, protože já odcházím," zahučela jsem s arogantním úsměvem a zamířila jsem ke dveřím. Stál před nimi, takže mi komplikoval únikovou cestu. Chtěla jsem se kolem něj protáhnout, ale jeho paže mi to nedovolily.

"Kampak si myslíš, že jdeš?" zeptal se už o poznání jemnějším hlasem.

"Pryč!" odsekla jsem a snažila se mu vykroutit. Cítila jsem, jak se mi motá hlava, ale to v tuhle chvíli nebylo vůbec podstatný. Prostě jsem jen myslela na to, že chci na čerstvý vzduch někam hodně daleko odtud.

"Tak to v žádným případě. Ty si teď dáš sprchu a zalehneš do postele. Nevím kolik přesně si toho vypila, ale soudě podle tý poloprázdný flašky na stole, asi hodně. Jestli si myslíš, že tě nechám v tomhle stavu jít, jsi blázen," namítl a chytil mě pevněji, takže jsem neměla šanci vykroutit se mu. Obdivovala jsem ho. Vždycky se zachoval tak, aby mi to neublížilo. Myslel na mě i ve chvíli, kdy jsem mu to pekelně stěžovala. Stále jsem přemýšlela nad tím, proč se tak chová...

S mizejícím se hladem pomalu přicházela i realita. Jen co jsem si plně uvědomila, že po mě pokukuje pár lidí a doslova mě rozebírají až do morku kosti, chtěla jsem zmizet. Jednoduše jsem se zvedla a zamířila pryč. Byla jsem pár metrů od východu z jídelny, když vešli dva profesorové a sjednali si klid. Oznámili, že se máme zastavit a dávat pozor.

"Nejdříve bych vás chtěl všechny přivítat v novém školním roce. Doufáme, že tento rok bude stejně tak úspěšný, jako byl ten minulý. Ovšem to není tak zcela všechno, co vám chceme říct. Máme pro vás pár důležitých zpráv," ujal se slova ten zleva. Měl na sobě tmavé kalhoty a hnědou kostkovanou košili. Prostě byste na něm hned poznali, že vyučuje. Byl to ten typ, který je pro školu přímo stvořený.

"Takže zaprvé vám chceme oznámit, že se od tohoto týdne otvírají nepovinné předměty a kroužky. Kdokoliv budete mít zájem, můžete se na jakýkoliv z těchto kroužků či předmětů nahlásit. Zadruhé dnes, jak jste si určitě všichni stačili všimnout, se bude konat filmový večer. Vy, kteří jste tu už nějaký ten rok, určitě víte, o co se jedná. V průběhu roku vybereme vždy nějaký den, kdy se bude konat filmový večer. Je to povinná akce pro všechny studenty. Máte možnost pobavit se a podobně. Dalším důležitým oznámením je to, že se tento týden bude konat dvoudenní výlet do Richmondu. Znamená to, že tam jednu noc přespíme. Takže vás prosíme, abyste si sbalili nejnutnější věci. Odjedeme v úterý kolem páté hodiny ranní. Takže by bylo nejlepší, kdybyste si sbalili v pondělí. Podrobnější informace podáme v pondělí. Kdyby byly nějaké nejasnosti, víte, kde mě najdete. No a nakonec bych vám rád oznámil, že se k nám přidají další dva studenti. Seznámit se s nimi můžete dnes večer. Jinak všechny vás čekáme o půl deváté v našem provizorním kině," dokončil svou nekonečnou řeč ten vpravo a oba dva se dali na odchod.

Stála jsem jako přikovaná na místě a snažila jsem se to všechno rozdýchat. Vyvalil na mě tolik informací, že jsem si to ani všechno nestačila pobrat. A kupodivu jsem v tom nebyla sama. Ostatní se okamžitě začali bavit a sdělovat si smíšené pocity. Dalo by se říct, že z úžasného klidu vznikl roj pištící jeden přes druhého.

Pomalu mi docházelo, že dnešek rozhodně ještě nekončí. Pokud jsem to správně pochopila ten pitomej večer je povinný. Tohle je vážně zákon schválnosti. Mrkla jsem se na hodinky. Osm hodin. Mám ještě půl hodiny. Vyrazila jsem z jídelny jako šíp a zamířila jsem si to rovnou na kolej.

Tohle nečekaný zjištění mělo asi jen jedinou výhodu. Doufala jsem, že při rozebírání výletu zapomenou na mě a celou mou osobu. Vyhnula bych se tak středu pozornosti a mohla bych tenhle večer v klidu přetrpět u nějakýho béčkovýho filmu.

-------

Hned, co jsem za sebou zabouchla dveře od pokoje, jsem zamířila do malé koupelny. Popadla jsem kosmetickou taštičku, kterou jsem skoro vůbec nepoužívala, a vytáhla jsem sáček, ve kterém bylo pár krabiček s prášky. Už dlouho jsem na ně ani nepomyslela. Není se čemu divit, vždyť jsem měla poslední záchvat někdy před půl rokem.

Vytáhla jsem jednu krabičku, otevřela jí a vyloupla si jeden prášek. Všechno jsem znovu zabalila a hodila na původní místo. V pokoji jsem sebrala minerálku a s velkým zaváháním jsem prášek zapila. Hnusilo se mi, že bych měla znovu začít brát něco tak odpornýho, ale nehodlala jsem riskovat další záchvat. Ne teď a tady.

Zbývalo mi asi patnáct minut, když jsem vyrazila zpět do jámy lvové. Snažila jsem si v mysli dodat odvahu. Přežila jsem přeci mnohem horší věci, takže mě tohle nemůže jen tak položit.

------

Když jsem procházela dveřmi do místnosti, kam jsem dneska odnosila nespočet židlí, popadl mě takový divný pocit. Okamžitě se mi zjevily obrazy z rána. Rozhlídla jsem se po přítomných. Už tu bylo tolik lidí, že jsem přes ně neviděla ani na druhý konec místnosti. Ulevilo se mi, když mi došlo, že ani jeden z nich nevěnuje pozornost mně.

Pokračovala jsem v cestě a hledala nějaké volné místo. Celkem mě překvapilo, že jsem našla dvě prázdné židle v druhé řadě u kraje. Nechtěla jsem sedět tak vepředu, ale bylo to pořád lepší, než sedět uprostřed mezi všemi těmi lidmi.

Vyšla jsem k nim a cestou se rozhlížela po přítomných. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nehledala nikoho konkrétního. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ho objevila těsně před tím, než jsem dorazila k volnému místu.

Christopher stál úplně na konci místnosti. Ležérně se opíral o zeď a koukal směrem ke dveřím. Projevoval jasný nezájem ke svému okolí. Ruce měl zastrčené v kapsách své tmavě modré mikiny. Zřejmě se před tím, než sem dorazil, došel převlíknout.

Všimla jsem si, že nejsem jediná, která ho sleduje. Dvě řady před ním seděly nějaký dvě holky. Mohly být tak o rok starší jak já, protože jsem je nikdy na žádné hodině nepotkala. Ta vlevo byla tmavovláska a ta druhá měla vlasy zbarvené do tmavě červené barvy. Obě měly vlasy rozpuštěné a stále si do nich hrabaly rukama. Mrkaly na Christophera a zřejmě čekaly, že se na ně podívá.

Protočila jsem nad tím očima a sedla si na své místo. Nechtěla jsem vypadat jako slídil, i když to je celkem směšný, protože já se chovala hůř jak slídil, takže jsem odvrátila zrak a sledovala jsem dění před sebou.

Nevím, čím to bylo, možná tím, že tu musím trčet, ale rázem mě obklopila špatná nálada. Opřela jsem se víc do židle a znuděně vyfoukla vzduch z plic. Jak to vypadá, ne všechny místní holky mají z Christophera strach. Jak se zdá, Christopher o tom nejspíš neví, nebo ví a jen je ignoruje. Celkem mě to štvalo. A ještě víc mě štvalo to, že mě to štve. Bože, už mi to leze dost slušně na mozek.

"Zdravím, vílo, je tu volný místo?" promluvil někdo vedle mě a tím mě vytrhl z mého dost složitého přemýšlení.

Chvíli mi trvalo, než jsem zpracovala všechny slova. Nakonec jsem nasadila naštvanou masku a zvedla hlavu. Vedle mě stál asi o hlavu vyšší kluk. Světle hnědé vlasy měl v rozcuchu. Na rtech mu spočíval zářivý úsměv a mě oslnily jeho bílé zuby. Hned jsem měla chuť jednu mu ubalit. Kdo to je, že na mě takhle mluví. Měla bych mu připomenout svojí historku s benzinem.

"To jako mluvíš na mě?" ujišťovala jsem se a přitom na něj házela nevraživý pohled.

"Jasně, že jo. Jinou vílu tu nevidím," prohodil a uculil se ještě víc. Překvapilo mě, že se mu to povedlo, už tak měl úsměv, až bůh ví kam. Sedl si na volnou židli po mé pravici a ani nečekal na můj souhlas.

"Tak počkat, chlapečku, nevím, co tím sleduješ, ale měl by sis dát zpátečku. Divím se, že se po těch řečech, co tu kolujou, vůbec snažíš o rozhovor," poznamenala jsem mírně překvapeně, ale stále jsem mluvila svým jemně ironickým hlasem. "Jo a tu vílu si nech pro někoho jinýho," dodala jsem ještě rychle a svůj nesouhlas jsem vyjádřila v jediném pohledu.

Zadíval se na mě mírně zmateně. Přesně tak, jen se přestaň culit a vem nohy na ramena. Jenže z ničeho nic se vrátil jeho předchozí výraz.

"Chlapečku? Hm, zajímavé oslovení, ale jinak jsem Ethan. Jsem tu novej, takže jsem o tobě ještě nic neslyšel. Ale už teď je mi to jedno," mrkl na mě a pokračoval, "a jak ti teda mám říkat, vílo?"

Mírně se ke mně naklonil a čekal na mou odpověď. Můj výraz musel stát za to. Připadala jsem si jak mimoň na jiný planetě. Objeví se tu culící pako a osloví právě mě, vymyslí mi přezdívku, mrká na mě a snad i flirtuje. No, není to divný?

"Áha, tím se skoro všechno vysvětluje. Už nás dneska informovali, že se tu má objevit někdo novej. Hm, myslím, že ti dám radu pro nováčka. Drž se ode mě dál, nemluv na mě a ani o mně a všichni si tě zamilují. Pro jistotu by sis měl i přesednout, nevím, jak moc jsou tu lidi všímavý. Jinak jsem Jasmine, ale vlastně ani není třeba, abys znal moje jméno," prohodila jsem s mírným úšklebkem. Celou dobu mě provrtával pohledem.

"Jasmine, hm, krásný jméno. Přesně takový se hodí k víle," zašeptal mi těsně u ucha a odklonil se do normální pozice. Na pár vteřin jsem ztuhla a pak se prostě jen rozesmála. Nešlo to jinak. Tohle byla tak absurdní situace, že jsem se prostě musela jen smát.

"Pak ti řeknu jen jedno: Já ti to říkala," prohodila jsem mezi záchvatem smíchu a poposedla si. Taky se usmál, ale jen pokrčil rameny. Ach jo.

Cítila jsem na sobě něčí pohled. Přímo mi propaloval díru do zad. Trochu jsem se ošila a otočila se dozadu. Pátrala jsem pohledem po tom dotyčném. Překvapilo mě, že jím byl právě Christopher. Nebral na vědomí, že jsem ho odhalila. Jen mě propaloval naštvaným pohledem a byla jsem si jistá, že kdyby dokázal pohled zabíjet, už by mi někdo kopal díru. Vyslala jsem k němu nechápavý pohled. Jen se arogantně ušklíbl a dál mi nevěnoval žádnou pozornost. Ihned jsem napodobila jeho chování. Ptala jsem se sama sebe, co mu zase přelítlo přes nos.

-------

Někdy v polovině vážně nudnýho filmu, byl přesně takovej, jakej jsem si ho představovala, jsem se zvedla a zamířila na toalety. Tuhle výmluvu mi spolkli a nikdo si nic nedělal z toho, když jsem odešla. Bloudila jsem chodbou a mířila ke dveřím s nápisem: "WC".

Už pár metrů před nimi jsem si všimla, že před dveřmi postává až nějak podezřele moc lidí. Přiblížila jsem se k nim a rozeznala pár známých tváří. Všechno to byly holky a zdály se mírně deprimovaný.

Protáhla jsem se mezi nimi a už, už, jsem šahala po klice, když vtom mě zarazil něčí hlas. Otočila jsem se na drobnou hnědovlásku.

"Být tebou, nechodím tam. Je tam jaksi... no... prostě si tam někdo zpestřuje film," prohodila mírně rozpačitě a těkala pohledem na mě a na podlahu. Asi ze mě měla strach. Ostatní jen sledovali, co se bude dít.

"Uf. Jo tak... Díky za varování, ale nehodlám se tu kvůli nim... ehm no to je jedno," vzdala jsem svůj pokus o vysvětlení a s velkým nádechem jsem šáhla po klice. No, co? Nedivte se mi, u večeře jsem toho vypila trošku víc. Nechce se mi rušit někomu tuhle chvilku, ale je tu milion příležitostí na to, kde by si mohli užívat. Dívčí toalety nejsou moc dobrá volba.

Zmáčkla jsem kliku a mírně se opřela do dveří. Ty se se zavrzáním otevřely a mně se naskytl pohled na celou tu scénu. Naštěstí měli oba dva dole jen triko. Byli na sobě přilepený a vzájemně se oblizovali. To by mi vlastně bylo i jedno. Jenže mě zarazilo něco úplně jinýho.

Byla tam ta holka s tmavě červenými vlasy a... Christopher. Párkrát jsem zamrkala a znovu se zadívala na tu scénu. Vážně to byl on.

"Ehm, ehm!" hlasitě jsem si odkašlala a tím upoutala jejich pozornost. Bože, do týhle situace se fakt můžu dostat jen já...

Takže, máme za sebou další kapitolu. Tak co vy na to??? Trošku jsem nám musela zkomplikovat situaci. Christopher a Jasmine to prostě nebudou mít jednoduchý. Pro zamíchání karet jsem přidala pár dalších postav. Nebojte, budou jen vedlejší, ale to právě tyhle postavy všechno zkomplikují. Toho jste si už ale určitě všimli, že? :)

Vaše misqwa... :))