Vampire-krev | Ďáblův syn - 17. kapitola

Kapitola 17: Už nevím, co si mám myslet

Říkáš mi, že si mám držet odstup, ale sám děláš naprostý opak. Tvrdíš mi, že pro tebe nic neznamenám, ale vždycky mi pomůžeš. Slova u tebe znamenají naprostý opak tvých činů. Už si nejsem jistá tím, co ode mě vlastně chceš...

-----

"Co tady děláš?" vyšlo ze mě zaraženě. Koukala jsem na něj a přemýšlela nad tím, co se mu asi honí hlavou. Stál pár centimetrů ode mě a tvářil se stejně arogantně, jako když jsem ho viděla naposledy v hotelovém pokoji.

"To bys mi snad měla říct ty, ne?! Ani se nenaděju a musím tě znovu z něčeho zachraňovat," vypálil na mě s ironickým úšklebkem.

"Nikdo se tě o to neprosil. Nechápu, proč jsi mě vůbec zachránil, jsem přeci jen ubohej člověk, co ti visí na krku. Sám jsi to poznamenal," odsekla jsem jedovatým hlasem a pohnula se z místa. Chtěla jsem ho obejít a zdejchnout se. Na jeho výčitky nemám náladu. Jako by toho už tak nebylo dost.

"Počkej!" zavrčel a chytil mě za ruku. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, všechno se kolem mě změnilo. Ucítila jsem kolem sebe tlak a všechno se mi rozmazalo. V další sekundě jsem stála na naprosto jiném místě. Z tohohle místa jsem neměla ani malou šanci na útěk.

Cítila jsem v zádech vítr a všechno bylo tmavší. Byla už skoro tma, ale ten výhled, co se mi naskytl, bych viděla i v té největší tmě. Stáli jsme někde na ploché střeše. Kolem nás byly střechy ostatních baráků a mrakodrapů. Celý Londýn zářil. Světla domů, pouličních lamp a projíždějících aut rozhodně nešlo přehlédnout. Měli jsme dokonalý výhled. Podívala jsem se na Camerona a začala se třást. Nebyla jsem si tak docela jistá, jestli to bylo kvůli té zimě, nebo tomu, že mě vzal sem a já nemám nejmenší tušení o tom, co se mnou chce udělat.

"Laskavě se uklidni. Vzal jsem tě sem, protože je to jediné místo, ze kterýho mi nemáš šanci zdrhnout. Chci si jen promluvit, nehodlám tě shodit dolů," promluvil vážně Cameron a tím mi odpověděl na moje nevyřčené myšlenky. Zřejmě si všiml, že jsem nesvá.

"Asi před dvěma hodinami jsi mi dal jasně najevo, co si o mně myslíš, tak nechápu, o čem chceš mluvit," odhodlala jsem se promluvit. Nevěděla jsem, co mu mám vykládat. Měla jsem mu snad poděkovat za záchranu? Nebo mu vyčítat jeho slova? Mám na něj být naštvaná?

Sledoval mě zaraženým pohledem a nejspíš přemýšlel nad tím, jak by se z toho dostal ven. Nervózně přešlápl a na vteřinu se mu v očích objevila lítost. Už nevím, co si mám myslet.

Přešla jsem blíž k okraji střechy a pohlédla dolů. Bylo by tak snadné skočit. Prostě udělat dva kroky vpřed a...

"Vlastně ani nevím, o čem chci mluvit," odpověděl po pár minutách ticha a stoupl si vedle mě. Taky shlídl dolů, ale jemu se v očích hýbaly plamínky. Kdyby skočil on, nejspíš by se přenesl a nic by se mu nestalo. To je ten rozdíl mezi námi. Každý z nás je z naprosto odlišného světa. Oba dva máme svůj život, ale lišíme se v šanci na přežití.

"Jestli je to tak, jak jsi řekl, měla bych odejít. Přísahám, že o tom, co se v posledních dnech stalo, nikomu neřeknu. Prostě jen odejdu a začnu někde jinde," promluvila jsem tichým hlasem a stále sledovala své okolí. Byl to krásný výhled. Bylo to něco tak nadpozemsky nádherného, že jsem jen ohromeně koukala před sebe a užívala si každý dosavadní moment. Tohle už pravděpodobně nikdy nezažiju, takže si to prostě chci jen užít.

"Ne, to ti nemůžu dovolit. Nesmíš odejít, prostě je už pozdě," zamítl okamžitě můj návrh a mírně pohodil hlavou, takže mě ovanula jeho vůně. Jeho přítomnost bych poznala i v případě, že bych ho neviděla.

"Ale já to vážně nikomu neřeknu. Navíc si myslím, že by mi to stejnak nikdo nevěřil. Rozhodně bych si tím jen nadělala potíže," snažila jsem se ho přemluvit. Cítila jsem, jak se postupně zvedá vítr. Narážel nám do zad a cuchal mi vlasy. Létaly mi kolem obličeje a já se je ani nesnažila srovnat. Prostě jsem je nechala volně. Byla to taková úleva – o nic se nestarat.

Cameron se zarazil a po chvíli ticha se na mě otočil. Zadíval se mi do očí. Všimla jsem si, že je jeho obličej plný bolesti. Nad něčím se rozmýšlel. Jakoby se rozhodoval nad tím, jestli má něco říct. Jeho tvář ozařovalo světlo z okolního Londýna, přesto to byl jen on sám, kdo nyní upoutal mou pozornost. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bude pro mě těžké odejít a zapomenout na něj a Lucindu.

"Tady nejde o to, že bys to někomu řekla. Jsem si naprosto jistý, že by ses o to ani nepokusila. Jde tu o něco naprosto jiného. Nevím, jak to mám říct... Prostě se tu jedná o to, že si nejsem až tak jistý, jestli bych byl schopný, nechat tě jen tak odejít," vydechl tichým hlasem, ze kterého byla jasně znát nejistota. Koukala jsem na něj a přebírala si všechna jeho slova.

"A-ale... Já to nechápu, říkal jsi, že jsem... tak proč?" dala jsem dohromady nesmyslnou otázku a doufala, že ji pochopil.

Nechápala jsem, kam tímhle rozhovorem směřuje. Před pár okamžiky mě posílal do háje a urážel mě tím nejhorším způsobem a teď? Teď mi tu tvrdí, že si není jistý, jestli by byl schopný nechat mě odejít? Je tu snad možnost, že by ke mně něco cítil? Chce snad, aby se z nás stali přátelé? Po všem, co řekl? Už od začátku pro mě znamenal víc. Byla jsem mu vděčná za to, že mě zachránil. Znamenal pro mě víc i v době, kdy jsem ho znala jen ze svého snu. Byl pro mě vzácný. Ty jeho tmavé oči a to jak se na mě díval. Vzhlížela jsem k němu. To co před pár hodinami řekl, mě ranilo. Nechtěla jsem si to přiznat, ale vážně mě to ranilo.

"Proč?" zeptal se a stále se na mě díval. Uvěznil mě svým pohledem, takže mi nezbývalo nic jiného, než mu pohled oplácet. Neměla jsem chuť a ani sílu vyhýbat se mu. Líbilo se mi, když se na mě takhle koukal. Jako bych pro něj byla důležitá. Jako... "Eh, tak to je skvělá otázka. Do háje, nevím proč. Nechápu, co to se mnou je. Jsem démon, nikdy jsem neměl žádný vztah k lidem. Celý svůj život mi vnucovali myšlenku, že lidi jsou jen podřadná rasa. Že já a ostatní mého druhu jsou víc, mnohem víc. Nebudu ti lhát, zabil jsem hodně lidí a nikdy jsem toho nelitoval," promluvil a celou dobu čekal na mou reakci. Jenže já jen stála a čekala na další jeho slova. Když viděl, že poslouchám, nadechl se a ironicky se ušklíbl.

"Z podsvětí jsem odešel spolu s Lucindou, bylo k tomu víc důvodů... Od té doby jsem se lidem vyhýbal obloukem. Bylo to pěkných let svobody. Jenže pak přišel ten den, kdy jsem tě zachránil v té uličce. Dřív bych si myslel, že to je chyba, před pár lety bych se na tebe ani nepodíval, jenže teď... Teď je všechno jinak. Zachránil jsem tě a vzal k sobě a Lucindě. Pamatuju si, jak mi to pořádně vyčetla. Podle ní jsem se nejspíš zbláznil, když jsem k nám přitáhl člověka. Je pravda, že pro dobro nás všech jsem tě měl nechat být. Fajn, zachránil jsem tě, ale tím to mělo skončit. Jenže v tu chvíli jsem ničeho z toho nebyl schopný, ke všemu se ti začaly zdát sny, které se staly skutečnými. Strašně mě vytáčí, že jsem tak slabej, že jsem tě prostě nenechal být, že jsem tě zatáhl do nadpřirozenýho světa a že jsem tě pustil do svého zatraceně špatnýho života. Nikdy dřív bych nevěřil tomu, že budu takovej slaboch a začnu něco cítit k obyčejnýmu člověku. Prostě přátelství a ty kecy kolem toho, to pro mě má být tabu. Nic mi to nemá říkat. Jediná osoba, se kterou mám vztah, je Lucinda. Jenže ona je jako já a známe se už hodně dlouhou řadu let. Zatímco ty..." poslední větu nedokončil. Dívala jsem se na něj a všechno mi pomalu začalo docházet.

V tuhle chvíli se ve mně střídalo hodně pocitů. Na jednu stranu jsem byla překvapená, naštvaná a raněná, jenže na druhou mě obklopilo hřejivé teplo. Cítila jsem potěšení. Moje druhé já se radovalo z toho, co mi tu řekl. Vlastně tím přiznal, že mu nejsem tolik ukradená, jak celou dobu tvrdil. Už na začátku jsem si všimla, jaký vztah má s Lucindou. Byli si blízcí jako sourozenci a já jim chvilkama záviděla.

"Takže to co jsi před pár hodinami řekl, jsi řekl proto, abych...?" Přerušil mě. "Řekl jsem to proto, že jsem si to nechtěl přiznat. Už tak jsem slaboch. Nechtěl jsem, aby ses do toho setkání nějak zapletla, protože už tak je toho na tebe moc. Viděl jsem, co s tebou udělala skutečnost, že jsi bodla toho kluka z KD. Bylo strašný sledovat tvůj výraz. Do téhle situace jsem tě dostal já. Já jsem na takový situace zvyklý, ale ty... Věděl jsem, že váš naštvu. Hlavně Lucindu. Když ses mě po hádce s ní zeptala, jestli to bylo nutný, všechno se ve mně pohnulo. Rozzuřil jsem se na sebe a na tebe. Prostě jsem tě chtěl ranit. Bylo to sobecký, a když jsem vypadl z pokoje, dostal jsem ještě větší vztek, ale tentokrát na sebe," vysvětlil mi a já se to snažila zpracovat. Bylo toho na mě moc.

"Děkuju," špitla jsem tiše a mírně se usmála. Zarazil se a celý ztvrdl. Napnul se a ironicky si odfrkl.

"Ty mi děkuješ? Za co sakra?!" zvýšil hlas. Ignorovala jsem jeho tón a přistoupila k němu blíž. Už mě znovu neodežene. Neudělám tu samou chybu. Prostě jen musím zatnout zuby a říct svůj názor.

Zvedla jsem pravou ruku a váhavě jí natáhla k jeho obličeji. Stál bez pohnutí. Díval se mi zaraženě do očí a nic nechápal. Dodala jsem si odvahu a položila mu dlaň na tvář.

"Děkuju ti za všechno. Za to, že jsi mě zachránil, že jsi mě vzal k vám a za to, že jsi mi to vysvětlil. Nejsi slaboch a nikdy jsi jím nebyl. Je mi jedno, co jsi byl zač před tím, než jsem tě potakala. Je mi jedno, že se dostáváme do nadpřirozených situací. Víš proč? Protože když jsi poblíž, nic mi nehrozí. Po tom všem, co jsi pro mě udělal, si jsem naprosto jistá, že bys mi nedokázal ublížit. Už od chvíle, co jsem tě viděla ve svém snu, jsem to věděla. Přestaň se obviňovat z toho, že jsi slaboch, protože to je lež. Jsi všechno jen ne slaboch. To spíš sedí ke mně. Já jsem jen člověk, zatímco ty jsi ďáblův syn. Je to dost velký rozdíl. Kdybys byl takový, jako jsi mi říkal, že jsi byl, nikdy bys mě nezachránil. Co je mi po tom, že jsi v minulosti zabíjel lidi. Teď žijeme v přítomnosti, minulost mě nezajímá. Navíc, i kdybys to dělal teď, nikdy bych tě nedokázala nenávidět. Ne po tom všem, co jsi pro mě udělal," pronesla jsem tichým a zároveň něžným hlasem.

Cítila jsem jeho tvář pod svou dlaní, ale nehodlala jsem tu ruku stáhnout. Zvládla jsem to. Řekla jsem všechno, co jsem říct chtěla. Už se sebou nenechám zametat. Od týhle chvíle nehledím na následky. Jo, je mezi námi velký rozdíl, ale právě tenhle rozdíl mi připomíná, jak je tahle situace reálná.

"Jsi zvláštní," prohodil s pobaveným úsměvem a položil svou dlaň na tu mou, kterou jsem se ho stále dotýkala.

"To je všechno, co mi na to řekneš? To vážně potěší..." prohodila jsem se zvonivým smíchem. Situace se rázem uvolnila a já ucítila spokojení. Tohle je poprvé, kdy jsme si blízko. Jasně, blízko jsme si byli i ve chvíli, kdy mě objímal u toho auta, nebo tenkrát v koupelně, když mi ošetřoval moje zranění ze snu. Jenže v tuhle chvíli si nejsme blízko jen svou přítomností. Teď je to něco naprosto jiného. Tuhle chvíli bych nikdy za nic nevyměnila.

"Stále se divím tomu, jak se k tomu všemu stavíš. Normální člověk by vzal nohy na ramena a utekl, ale ty tomu čelíš přímo. Bereš to jako samozřejmost, i když je to pro tebe naprosto nepochopitelné," vysvětlil svá předchozí slova a znovu se usmál. Jeho úsměv ve mně dokázal vzbudit nehorázné uspokojení. Nedal se s ničím srovnat. Cameron byl jednoduše jedinečný.

"No, to už prostě bude můj styl. Navíc, kdybych chtěla utíkat, asi by mi to tu nahoře bylo k ničemu, pokud bych teda nechtěla skočit tam dolů," namítla jsem se smíchem a kývla do prázdna, které se nacházelo jen dva metry od nás.

"Jo, v tom máš pravdu," souhlasil a rychlým pohybem pustil mou ruku a popadl mě do náručí. Ihned mi zmizela pevná zem pod nohama. Rychle jsem se ho chytla oběma rukama.

"Co to děláš?" vypálila jsem na něj naštvaně.

"Zkouším, jestli je aspoň malá šance, aby ses mě bála," vysvětlil a já v jeho očích spatřila vzrušení. Udělal dva kroky vpřed, takže jsme se ocitli těsně na kraji střechy.

"Bože, tohle je hrozný, okamžitě mě polož!" zakřičela jsem na něj, ale z mého hlasu bylo znát pobavení. Jen se ušklíbl.

"Takže už přiznáváš, že ze mě máš strach?" zeptal se laškovně a zadíval se mi do očí.

"Ne, to teda ne," stála jsem si na svém. Z něho určitě strach nemám, ale z tý výšky se mi trochu točí hlava. Doufám, že mě vážně nepustí. On byl v klidu. Jen tak stál a držel mě. Pevně jsem ho sevřela v objetí.

"Jsi strašně paličatá," prohodil s překvapeným úsměvem. "Takže mi důvěřuješ, jo?"

"Jako ještě nikomu," přikývla jsem a přemýšlela nad tím, kam tím směřuje.

"V tom případě něco zkusíme," zašeptal a obmotal kolem mě paže tak, abych mu neměla šanci proklouznout. Kulila jsem na něj oči a v tu chvíli mi to došlo.

"Ne, ne, ne! To neuděláš!" zakřičela jsem na něj, ale bylo už pozdě. Pohnul se a v další sekundě jsme už padali dolů. Okamžitě jsem ucítila kolem sebe vítr a jediné, co jsem viděla, byl Cameronův úsměv. Řítili jsme se dolů a všechno ostatní bylo rozmazané. V tu chvíli mě zachvátila mírná panika, ale všechno se rozplynulo ve chvíli, kdy ke mně Cameron vyslal jeden ze svých zářivých úsměvů.

Nevím, jak dlouho jsme padali, ale najednou to všechno ustalo a my stály na kraji tmavé uličky. Cameron mě postavil na nohy, ale stále se mě dotýkal. Za námi se ozývaly zvuky aut a lidí. Byli jsme někde v centru.

"Tak co, chtěla bys to zkusit ještě jednou?" zeptal se se zájmem a vítězným úsměvem.

"Děláš si ze mě srandu?! Jako jo, bylo to zajímavý, ale bože, mohli z nás být placky," vyhrkla jsem fascinujícím hlasem.

"Tak to má být. Konečně jsem si ověřil, že ti ještě trochu rozumu zbylo," prohodil s radostí v hlase.

"Super, ověřil sis, že nejsem blázen. Jsem ráda, že tě to těší," zahučela jsem na oko uraženě a mírně do něj strčila.

"Ale no ták... Přeci na mě nebudeš naštvaná," zašvitořil odlehčeně a letmo se usmál.

"Pf," odfrkla jsem si a pohodila hlavou. Jasně, jemu se to řekne.

Ve skutečnosti jsem se nezlobila. Byla jsem šťastná. Šťastná z toho, že jsem tu s ním a že mě nepustil. Nic jinýho k životu nepotřebuju.

--------------

"Jo, takže vy dva jste se potkali ve městě. Shodli jste se na tom, že máte hlad, takže jste se rozhodli koupit čínu, jo? Usmířili jste se, a jako největší kámoši jste přišli sem i spolu se zabaleným jídlem, jo?" ujišťovala se vykuleně Lucinda. Když jsme za sebou zavřeli dveře od pokoje a našli jí na pohovce, dívala se na televizi. Položili jsme před ní čínu, kterou jsme si s Cameronem nechali zabalit v malé restauraci vedle uličky, do které jsme se přemístili.

"Jo, přesně takhle to bylo," přikývla jsem a dělala, jako by se nic nestalo. Podívala se na Camerona a vypadalo to, že už jí její naštvání opustilo. Jako by se ani žádná hádka neodehrála.

"Tak tohle by vám nesežral nikdo," zahučela s ironickým úšklebkem a začala se dobývat do jednoho papírového pytlíku s jídlem.

"Co by se asi tak stalo, hm?! Myslíš jako, že Abigail byla v obchodě, kterej přepadli, a já jí zachraňoval? Nebo že jsme skákaly ze střechy nějakýho hodně vysokýho baráku?" zeptal se s arogantním úšklebkem Cameron a já jen valila oči.

"Jo, jen si ze mě utahujte. Pche, tak si to nechte pro sebe," odsekla na oko naštvaně a pustila se do jídla. Musela jsem se tomu usmát. Tohle je vážně tak neuvěřitelný, že sama přemýšlím o tom, jestli se tohle všechno vážně stalo. Třeba to byl jen sen.

Podívala jsem se na rozesmátého Camerona a zakroutila hlavou. Všiml si mého pohledu a vyslal ke mně omamující úsměv. Ne, tohle určitě nebyl sen.

Zdravím... :) Včera jsem nestačila informovat, ale ráno jsem odjela za babičkou. Není tam připojení na internet, takže jsem nemohla nic moc přidat. Každopádně moje sestra, která jela se mnou, mi vzala notebook, takže jsem mohla napsat  další kapitolu Ďáblova syna. Přála si, abych jí tuhle kapitolu věnovala, takže jí tu má. /Vydírala mě, že jestli nenapíšu další kapitolu a nevěnuju ji právě jí, nevezme mi notebook. Takže za tuhle kapitolu vděčíte jí..../ :D No měla jsem v plánu psát Druhou šanci, ale zapomněla jsem si něco ohledně další kapitolky zjistit a jelikož jsem neměla připojení, nemohla jsem psát. Takže se do další kapitoly musím pustit až teď...  Začnu jí psát nejspíš zítra. Dneska večer zase vyrážím pryč... :)

Jinak doufám, že vám tahle kapitolka aspoň trochu líbila. Potřebovala jsem napsat nějakou oddechovou kapitolu, aby to nebylo jen o nějakých akcích. Chtěla jsem dát trošku prostoru Abby a Cameronovi. Dneska se nám trošku sblížili, ale rozhodně nečekejte nějakou 100% love story. Všechno se nám zkomplikuje. Cameron bojuje sám se sebou a Abby taky není jen tak obyčejná.... :))

Dneska jsem ten konec protáhla, že? No nic, budu se s vámi loučit. Mějte se krásně a snad se tu brzy zase zastavím... :-*

Vaše misqwa... :)